Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

PRVNÍ DÍL - VZDUŠNÍ TROSEČNÍCI

Kapitola V.

ZAŘIZOVÁNÍ KOMÍNA - DŮLEŽITÁ OTÁZKA OHNĚ - PRŮZKUM POBŘEŽÍ - NÁVRAT NOVINÁŘE A NABA - JEDINOU ZÁPALKU! - PRASKAJÍCÍ OHEŇ - PRVNÍ VEČEŘE - PRVNÍ NOC NA ZEMI

Jakmile byl vor vyložen, bylo první Pencroffovou starostí učinit Komín obyvatelným. Námořník především zahradil chodby, jimiž pronikal průvan. Z písku, kamení, větví a namočené hlíny získal materiál, kterým neprodyšně uzavřel horní chodby, otevřené jižním větrům, ponechávaje volný jen horní otvor. Úzkou křivolakou chodbu, otvírající se v postranní části, upravil tak, aby odváděla kouř ven a zajistila ohništi tah. Tak byl Komín rozdělen na tři nebo čtyři místnosti, pokud se mohlo dát takové jméno dírám, s nimiž by se nespokojila ani divá zvěř. Byli tam však v suchu a mohli tam stát vzpřímeni, aspoň v hlavní místnosti střední části. Podlahu pokrýval jemný písek a v budoucnosti si to budou moci samozřejmě ještě zlepšit.
Pencroff při práci rozmlouval s Harbertem.
"Což když naši přátelé najdou lepší úkryt?" ptal se chlapec.
"To je možné," řekl námořník. "Ale nezříkej se předem našeho Komína. Lepší hrst jistoty než pytel naděje!"
"Ach, jen kdyby našli pana Smithe a přivedli ho! Nic jiného si nepřeji."
"Ano," bručel Pencroff. "To byl opravdový muž."
"Byl?" tázal se Harbert. "Ty věříš, že už ho nikdy nenajdeme?"
"Chraň bůh!" zvolal námořník.
Práce na úpravě Komína byly rychle provedeny a námořník nad nimi vyjádřil své uspokojení.
"Nyní," řekl, "mohou se přátelé vrátit. Najdou docela slušný úkryt."
Zbývalo založit ohniště a připravit jídlo. To byla snadná a lehká práce. Široké ploché kameny byly v koutě první chodby vlevo složeny u ústí otvoru, který k tomu účelu zůstal zachován, aby odváděl kouř ven a udržoval vnitřní teplotu na přijatelné výši. V jedné místnosti bylo složeno přivezené dříví a na kameny ohniště pak položil Pencroff několik polen, proložených drobným klestím.
Když se zabýval touto prací, ptal se Harbert, má-li zápalky.
"Samozřejmě," odpověděl Pencroff a dodal: "Bez zápalek nebo troudu bychom byli v pěkném postavení!"
"Mohli bychom si však rozdělat oheň jako divoši, třením dvou suchých dřev o sebe," řekl Harbert.
"Jen se o to pokus! Uvidíme, dokážeš-li něco jiného než vyvrtnout si ruku."
"Je to ale běžný způsob, jakého používají domorodci na ostrovech Tichého oceánu."
"Neříkám, že ne," odpověděl Pencroff, "ovšem domorodci vědí, jak se to dělá, a používají k tomu zvláštního dřeva. Já sám jsem se mnohokrát pokoušel rozdělat oheň tímto způsobem, ale nikdy se mi to nepodařilo. Přiznám se, že dávám přednost zápalkám. Kdepak je mám?"
Pencroff hledal v kabátě krabičku, od níž se nikdy neodlučoval. Nenašel ji. Pak prohledal i kapsy kalhot a ke svému překvapení zjistil, že krabičku nemá.
"To je hloupé! To je hloupé!" řekl, dívaje se na Harberta. "Krabička mi asi vypadla z kapsy a já ji ztratil. A co ty, Harberte? Nemáš křesadlo nebo cokoli jiného, čím by se dal rozdělat oheň?"
"Nemám, Pencroffe."
Námořník, sledován Harbertem, vyšel ven, škrábaje se zuřivě na čele.
Pak oba pečlivě hledali v písku mezi skálami na břehu řeky, ale marně. Krabička byla měděná a nemohla uniknout jejich pozornosti.
"Pencroffe," řekl Harbert, "nevyhodil jsi krabičku z koše?"
"Dával jsem dobrý pozor!" odpověděl námořník. "Ale při tom hrozném otřásání mohl vypadnout i větší předmět, než je krabička se zápalkami. Tak jsem ztratil i dýmku. Prokletá krabička! Kde by mohla být?"
"Moře klesá," upozornil Harbert. "Podívejme se na místo, kde jsme dosáhli země."
Bylo nepravděpodobné, že najdou krabičku, kterou vlny musely za přílivu odplavit mezi skaliska, ale bylo dobré přesvědčit se i o této možnosti. Harbert s Pencroffem zamířili rychle k místu, kde včera přistáli, asi dvě stě kroků od Komína. Tam provedli mezi oblázky a v dutinách skal důkladnou prohlídku. Žádný výsledek. Vypadla-li krabička tady, jistě byla odnesena vlnami. Jak moře klesalo, prohledával námořník všechna obnažená skaliska, ale marně. To byla za těchto okolností vážná a nenahraditelná ztráta.
Pencroff neskrýval živé rozrušení. Jeho čelo se mrzutě vraštilo. Neřekl však ani slovo. Harbert ho chtěl utěšit tím, že zápalky by byly stejně promočeny mořskou vodou a nebyly by už k ničemu.
"Ba ne, chlapče," odpověděl námořník. "Byly v dokonale utěsněné krabičce. Co teď budeme dělat?"
"Jistě přijdeme na prostředek k rozděláni ohně," prohlásil Harbert. "Pan Smith a pan Spilett nebudou tak bezradní jako my."
"Možná," souhlasil námořník, "ale teď jsme bez ohně a naše přátele bude mrzet, že po návratu nenajdou jídlo."
"Vždyť je možné," řekl živě Harbert, "že někdo z nich bude zápalky nebo troud mít."
"O tom pochybuji," zavrtěl hlavou námořník. "Ani pan Smith, ani Nab nejsou kuřáci a myslím, že pan Spilett si ponechal spíš svůj zápisník než zápalky."
Harbert neodpověděl. Ztráta, zápalek byla jistě mrzutá věc. Chlapec však přece jen doufal, že nějakým způsobem oheň získají.
Zkušenější Pencroff, který neviděl věci ani příliš černě, ani příliš růžově, byl jiného mínění. Zatím nemohl dělat nic jiného než čekat na návrat Nabův a novinářův. Museli se ovšem zříci natvrdo vařených vajec, která chtěli připravit, a ani představa syrového masa se nezdála Pencroffovi příliš vábná.
Počítajíce s tím, že oheň asi nikdy mít nebudou, sesbírali Pencroff a Harbert před návratem do Komína další zásobu datlovek a vydali se mlčky na cestu ke Komínu.
Pencroff s očima upřenýma na zem hledal stále svou ztracenou krabičku. Prošel dokonce i levý břeh řeky od ústí až po její ohyb, kde byl sestavován vor. Pak vylezl na hřeben a proběhl jej všemi směry. Hledal i v trávě na kraji lesa - vše marné.
V pět hodin večer se vrátili do Komína. Tam prohledali všechny chodby i tmavé kouty a tam se konečně vzdali poslední naděje.
K šesté hodině, když slunce zapadalo za západními horami, ohlásil Harbert, který vyšel na břeh, návrat Nabův a novinářův.
Šli sami. Chlapci se náhle sevřelo srdce. Námořník se tedy ve své předtuše nemýlil. Inženýra Smithe už nemohli nalézt.
Novinář si po příchodu sedl mlčky na kámen. Byl vyčerpán únavou, umíral hladem a neměl sílu hovořit.
Nabovy oči svědčily o tom, že černoch po celou tu dobu plakal. A nové slzy, které nemohl zadržet, dokazovaly jeho zoufalství.
Novinář pak vypravoval o výzkumu, který podnikli na záchranu Cyruse Smithe. Proběhli s Nabem pobřeží na vzdálenost čtrnácti kilometrů a prohledali především místo, kde spadl balón do moře a kde zmizel inženýr s Topem. Břeh však byl pustý. Nikde žádná stopa, žádná šlépěj v písku. Žádný čerstvě převalený kámen, žádné svědectví o přítomnosti člověka na této části pobřeží. Bylo jasné, že tudy nikdo nepřešel. Moře bylo stejně pusté jako pobřeží a v něm několik set metrů od břehu našel Cyrus Smith svůj hrob.
V tom okamžiku se zvedl Nab a hlasem dokazujícím hloubku jeho hoře prudce zvolal: "Ne! Není mrtev! Nevěřím tomu! Já nebo kdokoli jiný by zahynul. Ale on ne! Je to muž, který se odevšad vrátí!"
Opustily ho síly.
"Ach, už nemohu!" zašeptal.
Harbert k němu přiskočil.
"Nabe, najdeme ho! Uvidíte! Máte však hlad! Jezte, prosím vás, jezte!"
A nabídl ubohému černochovi několik hrstí mlžů, této hubené a nedostačující potravy.
Nab už několik hodin nejedl, ale potravu odmítl. Bez Cyruse Smithe mu na životě nezáleželo.
Gedeon Spilett však mlže spolykal a pak si lehl na písek ke skále. Byl vysílen, ale klidný.
Harbert k němu přistoupil a podal mu ruku: "Pane Spilette, objevili jsme přístřeší, kde vám bude lépe než zde. Blíží se noc. Pojďte si odpočinout! Zítra ráno uvidíme!"
Novinář vstal a veden chlapcem zamířil ke Komínu.
V tom okamžiku se k němu přiblížil Pencroff a nejpřirozenějším hlasem se ho zeptal, nemá-li náhodou u sebe zápalky.
Novinář se zastavil, hledal chvíli po kapsách a pak řekl: "Měl jsem, ale musel jsem všechno odhodit."
Námořník se zeptal ještě Naba, ale dostal stejnou odpověď.
"K čertu!" zaklel.
Novinář to zaslechl a přistoupil k Pencroffovi.
"Nemáte ani jednu zápalku?" zeptal se.
"Ani jednu. A proto nemáme také oheň."
"Ach, kdyby tady byl pan Smith!" zvolal Nab. "Ten by nám rozdělal oheň!"
Čtyři trosečníci zůstali stát a rozpačitě na sebe hleděli. První přerušil ticho Harbert: "Pane Spilette, vy jste kuřák. Vždycky jste u sebe měl zápalky. Možná že jste nehledal dobře. Jedna jediná by nám stačila."
Novinář znovu prohledal kapsy kalhot, kabátu i vesty a konečně k nesmírné Pencroffově radosti a k vlastnímu překvapení nahmatal malý kousek dřívka, vniklý pod podšívku vesty. Zachytil jej prsty, ale nemohl ho vytáhnout. Je-li to zápalka, jediná zápalka, nesmí být porušena její hlavička.
"Dovolte mi," řekl Harbert. "Vytáhnu ji."
A velmi obratně, aniž ji zlomil, vytáhl zápalku jako vzácnou a drahocennou věc, která měla pro tyto muže nesmírnou cenu. Byla neporušená.
"Zápalka!" zvolal Pencroff. "Je mi, jako bychom objevili celý lodní náklad!"
Vzal zápalku a sledován svými druhy odcházel do Komína.
Tento kousek dřívka, který v obydlených zemích bere každý lhostejně do ruky a který tam nemá žádnou cenu, vyžadoval zde největší opatrnosti. Námořník se přesvědčil, je-li zápalka suchá, a pak řekl: "Teď potřebujeme papír."
"Tady je!" zvolal Gedeon Spilett a po krátkém zaváhání vytrhl list ze svého zápisníku.
Pencroff vzal papír, který mu novinář podával, a klekl si u ohniště. Tam pod otepí dříví byla uložena suchá tráva, listí a mech tak, aby mohl pod. dříví vzduch a uspíšil vzplanutí suchého listí.
Pak složil Pencroff list papíru a vsunul jej do mechu. Vzal mírně drsný kámen, pečlivě jej osušil a s bušícím srdcem škrtl o něj lehce zápalkou, zadržuje přitom dech.
První škrtnutí zůstalo bez výsledku. Pencroff nepřitlačil dost silně, aby neulomil hlavičku zápalky.
"Ne, nemohu...," řekl. "Třese se mi ruka... Zápalka se zlomí... Nemohu... Nechci..." Vstal a vyzval Harberta, aby zapálil on.
Chlapec nebyl za celý život tak vzrušen. Srdce mu bušilo až v hrdle. Prométheus před ukradením ohně nemohl být vzrušenější.
Neváhal však a škrtl zápalkou. Ozvalo se slabé zapraskání a na dřívku vyskočil modravý plamének, z něhož stoupal štiplavý dým. Harbert otáčel zvolna dřívkem, aby se plamen rozšířil, a přiložil zápalku k papíru. Ten okamžitě chytl a od něho vzplanul i mech.
Za několik vteřin už praskalo dříví ve veselém plameni, který se pod zuřivým foukáním námořníkovým zvětšoval a rostl v houstnoucí tmě.
"Konečně!" zvolal Pencroff vstávaje od ohně. "Nikdy v životě jsem nebyl tak napjat!"
Ohni se na plochých kamenech dařilo dobře. Kouř lehce stoupal úzkou štěrbinou a od ohně se šířilo příjemné teplo.
Trosečníci si uvědomili, že budou muset oheň neustále hlídat, aby nezhasí a aby v popelu zůstalo vždy trochu žhavých uhlíků. Bude to záležitost trvalé péče a pozornosti, protože dříví měli dost a jeho zásobu mohli v příhodný čas vždy doplnit.
Pencroff chtěl využít ohně především k přípravě sytějšího jídla, než byly datlovky. Harbert přinesl dva tucty vajec. Novinář sedící v koutě pohlížel mlčky na přípravy. Zaměstnával se především třemi úvahami: Žije ještě Cyrus Smith? Žije-li, tedy kde? Přežil-li ten pád, jak potom vysvětlit, že nenašel žádný prostředek, aby jim oznámil svou existenci?
Co se Naba týče, ten bloudil ještě jako tělo bez duše po břehu.
Pencroff, který znal padesát dva způsoby přípravy vajec, neměl teď možnost volby. Spokojil se tím, že vsunul vejce do popela a při mírném ohni je pekl.
V několika minutách byla vejce upečena a námořník pozval novináře k jídlu. Bylo to první jídlo trosečníků na neznámé zemi. Pečená vejce byla výborná, a protože vejce obsahují všechny živiny potřebné k životu, bylo všem nasyceným mužům dobře. Cítili, jak se jim vracejí síly.
Ach, kdyby jim však jeden nechyběl! Kdyby tu bylo všech pět zajatců z Richmondu, před tímto ohněm, na suchém písku! Pak by jistě projevili vděčnost přející náhodě. Ale nejmoudřejší a nejvzdělanější z nich, jejich samozřejmý vůdce Cyrus Smith, jim chyběl. A jeho tělu nemohli ani dopřát řádný pohřeb.
Tak uplynul 25. březen. Přišla noc. Zvenčí slyšeli hvizd větru a jednotvárný hukot příboje. Kamení vyvrhované a strhávané zpět vlnami vydávalo ohlušující rachot.
Novinář se uchýlil do tmavé chodby. Předtím si stručně poznamenal denní události: první objevení neznámé země, zmizení inženýra, průzkum pobřeží, příhodu se zápalkou atd. Konečně únavou usnul.
Také Harbert brzy usnul. Námořník jen podřimoval. Trávil noc u ohně, na který stále přikládal palivo.
Jediný Nab nestrávil noc v Komínu. Zoufalého černocha nebylo možno utěšit. Přes domluvy přátel bloudil celou noc po břehu a volal svého pána.