Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

PRVNÍ DÍL - VZDUŠNÍ TROSEČNÍCI

Kapitola VI.

INVENTÁŘ TROSEČNÍKŮ - NIC - SPÁLENÝ KAPESNÍK - VÝPRAVA DO LESA - LESNÍ ROSTLINSTVO - PRCHAJÍCÍ LESKOVEC - STOPY DRAVÉ ZVĚŘE - KURUKOVÉ - TETŘÍVCI - PODIVNÝ LOV NA UDICI

Především byl pořízen seznam věcí z majetku vzdušných trosečníků, vržených na zřejmě neobydlenou zemi.
Neměli vlastně nic kromě oděvu, který měli na sobě ve chvíli katastrofy. Zvlášť nutno uvést jen zápisník a hodinky Gedeona Spiletta, které si novinář patrně nedopatřením uchoval. Neměli však jedinou zbraň, jediný nástroj, dokonce ani jeden kapesní nůž! Cestující totiž vyhodili z koše vše, aby balónu ulehčili.
Románoví hrdinové Daniela Defoea a Rudolfa Wysse, stejně jako skuteční trosečníci Selkirk a Raynal na ostrově Juan Fernandez a na Aucklandských ostrovech, nebyli nikdy v postavení tak zoufalém. Měli aspoň mnoho věcí ze ztroskotané lodi, měli zrní a zvířata, nástroje a střelivo a z trosek vyvržených na břeh si mohli opatřit prostředky nezbytné k životu. Nestáli hned od počátku proti přírodě bez jediné zbraně. Ale tady neměli trosečníci žádný nástroj ani žádné nářadí. Od ničeho se museli dostat ke všemu!
Kdyby s nimi byl aspoň Cyrus Smith, kdyby byl mohl v této situaci využít prakticky své vědy i vynalézavosti ducha, nebylo by jistě vše ztraceno! S Cyrusem Smithem však bohužel počítat nemohli. Museli spoléhat jen sami na sebe.
Především museli řešit otázku, mají-li zůstat na tomto břehu bez zjišťování, jsou-li na obydlené zemi nebo jen na pobřeží pustého ostrova.
To byla důležitá otázka a musela být rychle rozřešena. Z jejího řešení vyplyne totiž řada dalších opatření. Podle Pencroffova mínění bylo však nejlepší několik dní počkat a pak teprve provést větší průzkum.
Museli především opatřit jídlo a zajistit si potraviny mnohem výživnější než vejce a mlže. Budou vystaveni velké námaze, nebudou mít přístřeší a budou se muset dobře živit.
Komín poskytoval přístřeší jen dočasně. Oheň hořel a byl neustále udržován suchým klestím. Ve skálách a na pobřeží bylo zatím dost vajec a mlžů. Brzy se jim jistě podaří zabít i holuby, kteří létali nad planinou, třeba jen holí a kameny. Možná že na lesních stromech najdou i nějaké plody. Byla tu také sladká voda. Rozhodli se tedy zůstat několik dní v Komínu a připravit se k výpravě buď na pobřeží, nebo dál do nitra země.
Tento plán se líbil především Nabovi. Trval totiž umíněně na svém přesvědčení a na předtuše, že inženýra najde, a proto nijak nepospíchal s odchodem z těchto míst, která byla dějištěm katastrofy. Nevěřil a nechtěl věřit ve smrt Cyruse Smithe. Pokládal za nemožné, aby takový muž zahynul tak bídným způsobem, totiž aby byl odnesen vlnou a utopil se několik set kroků od břehu! Dokud vlny nevyvrhnou na břeh inženýrovo tělo, dokud vlastníma očima neuvidí a vlastníma rukama neohmatá Smithovu mrtvolu, dotud neuvěří v jeho smrt. Tato myšlenka ovládala plně jeho umíněnou mysl. Možná že to byla jen představa, ale představa hodná úcty, kterou v něm Pencroff nechtěl ničit. Námořníkovi však už bylo jasné, že inženýr zahynul ve vlnách; s Nabem o tom ovšem nehovořil. Černoch trpěl už tak, že by pánovu smrt asi nepřežil.
Toho dne, 26. března, pokračoval Nab od rána v průzkumu pobřeží na sever. Stále se vracel k místu, kde se patrně moře nad nešťastným Smithem zavřelo.
Oběd byl toho dne složen z datlovek a z holubích vajec. Harbert našel v prohlubinách skal sůl po odpařené mořské vodě. Tento nerostný přídavek k jídlu přišel všem velmi vhod.
Po jídle se ptal Pencroff novináře, chce-li s ním jít do lesa a pokusit se tam něco ulovit. Ale pak si uvědomil, že tu musí někdo opatrovat oheň a být také po ruce, kdyby Nab potřeboval pomoc. Novinář tedy zůstal.
"Vzhůru na lov, Harberte!" zvolal námořník. "Střelivo si nasbíráme cestou a pušku si ulomíme v lese."
Ještě před odchodem však Harbertovi napadlo, že nemají troud k rozdělání ohně a že by si měli z opatrnosti opatřit za něj náhradu.
"Jakou?" ptal se Pencroff.
"Ze spáleného plátna," odpověděl chlapec. "To podle potřeby poslouží jako troud."
Námořníkovi se nápad líbil. Pokládal však za nepřípustné obětovat na troud kousek svého kapesníku. Ale stálo to za to a část kostkovaného Pencroffova kapesníku se brzy proměnila v zuhelnatělou látku. Tato vzácná věc byla pečlivě uložena v prostřední části Komína ve skalní dutině a zajištěna proti větru a vlhku.
Bylo devět hodin. Počasí se zhoršilo. Vanul jihozápadní vítr. Harbert a Pencroff vyšli z Komína, spěšně pohlédli na kouř vinoucí se ze skal a postupovali pak po levém břehu řeky.
Po příchodu do lesa ulomil Pencroff na prvním stromě dvě silné větve a upravil je v obušky, které Harbert přiostřil o skálu. Ach, kdyby teď měli nůž! Pak oba lovci vkročili do vysoké trávy na břehu. Od ohybu na jihozápad se řeka zvolna zužovala a její břehy tvořily těsné řečiště, překryté dvojí klenbou mohutných stromů. Pencroff z obavy před zablouděním rozhodl sejít podle řeky, která je vždycky dovede bezpečně zpět. Chůze po břehu však narážela na četné překážky. Někde se větve stromů skláněly až nad vodu, jinde naráželi lovci na spleť lián a na velké trny, které museli urážet holemi. Harbert častokrát zmizel v podrostu, ale Pencroff ho vždy zavolal zpět, žádaje ho, aby se nevzdaloval.
Námořník pozoroval bedlivě tvar i složení půdy. Na levém břehu byla půda plochá a nepozorovatelně stoupala. Její vlhký podklad přecházel místy v bažiny. Bylo zřejmé, že v hloubce jsou podzemní prameny, stékající po podzemním svahu do řeky. Občas narazili na snadno překročitelný potok, vytékající z houštiny. Protější břeh byl strmější a říční údolí jím bylo značeno mnohem výrazněji. Pahorky, stupňovitě zakryté stromovím, znemožňovaly výhled do kraje. Na pravém břehu by byla chůze jistě obtížnější, protože tam se půda měnila prudčeji, stromy se skláněly až k vodě a vytvářely neproniknutelnou spleť kořenů.
Zbytečno dodávat, že do lesa na obou březích nevkročila nikdy lidská noha. Pencroff zde nalezl jen stopy čtvernožců, čerstvé šlépěje zvířat, jejichž druh nedovedl určit. Podle Harbertova mínění byly některé stopy zanechány velkými divokými zvířaty, s nimiž teď museli počítat. Nikde však nenašli na kmenech stromů stopy seker, nikde neviděli zbytky ohně ani otisky lidské nohy. Mohli si snad blahopřát, protože v oblasti Tichého oceánu by přítomnost člověka vedla spíš k obavám než k radosti.
Harbert s Pencroffem mnoho nehovořili, protože museli přemáhat značné překážky. Po hodinové chůzi ušli sotva dva kilometry. Lov nebyl až dosud nijak úspěšný. A přece ve větvích přeletovali a křičeli různí ptáci, instinktivně poděšení objevením člověka. Mezi ptactvem poznal Harbert v bažinaté části pralesa ptáka s ostrým a dlouhým zobákem, který se tělesnou stavbou podobá našemu ledňáčkovi. Liší se od něho drsnějším, kovově lesklým peřím.
"To je leskovec," řekl Harbert a pokoušel se dostat k ptáku na dosah.
"Ochutnejme ho!" řekl námořník. "Bude-li ovšem ochoten se dát upéci."
V tom okamžiku vyletěl z chlapcovy ruky prudce a obratně vržený kámen a udeřil opeřence u kořene křídel. Rána však nestačila, protože leskovec se velkou rychlostí rozběhl a zmizel v houští.
"Jsem to nešika!" naříkal chlapec.
"Ba ne, chlapče," těšil ho námořník. "Rána byla dobrá. Každý jiný by byl leskovce chybil. Netrap se, dostaneme ho jindy."
Průzkum pokračoval. Lovci postupovali ke stále mohutnějším a nádhernějším stromům, ale nikde neviděli jedlé plody. Pencroff marně hledal některé ze vzácných palem, které poskytují lidem potravu a jejichž růst byl zjištěn od čtyřicáté rovnoběžky severní šířky až ke třicáté rovnoběžce jižní polokoule. Tento les se skládal jen z jehličin, především z Douglasových jedlí, podobných těm, které rostou na severozápadních březích Ameriky, a z obrovských smrků, měřících až čtyřicet pět metrů.
V tomto okamžiku vzlétlo z křoví před nimi hejno ptáků s krásným peřím a s dlouhými, měňavými ocasy. Ptáci kolem sebe rozsévali slabě upevněná pera. Harbert jich několik sebral a prohlížel si je.
"Je to kuruka," řekl.
"Já bych tu viděl raději perličky nebo tetřevy," prohlásil Pencroff. "Jsou tihle ptáci aspoň k jídlu?"
"Jsou velmi dobří a jejich maso je neobyčejně jemné," pokračoval Harbert. "Ostatně nemýlím-li se, je velmi snadné překvapit tyto ptáky a ubít je holí."
Námořník s chlapcem proklouzli tiše trávou a došli k patě vysokého stromu, jehož nižší větve byly obsazeny kurukami. Ptáci čekali na přelet hmyzu, kterým se živí. Lovci viděli jejich opeřené nohy, svírající slabší větve, které jim sloužily za oporu. Oba prudce vyskočili a holemi způsobili úplnou zkázu mezi ptáky; opeřenci vůbec nepomýšleli na únik a nechávali se tupě ubíjet. Asi sto už jich leželo pod stromem, než se zbytek rozhodl odletět.
"Dobrá," řekl Pencroff. "Tady je dost zvěřiny pro lovce našeho druhu. Stačí jen natáhnout ruku."
Námořník svázal kuruky jako skřivany tenkým proutkem a oba lovci pokračovali v průzkumu. Zjistili teď, že proud řeky se mírně ohýbá volným obloukem k jihu, ale tento ohyb nebyl jistě velký, protože řeka musela pramenit v pohoří, kde si sbírala vodu z tajícího sněhu na svahu nejvyšší hory.
Hlavním výsledkem této cesty mělo být zjištění, zda si obyvatelé Komína mohou opatřit potřebné množství potravy. Nedalo se říci, že výsledku už bylo dosaženo. Námořník aspoň pokračoval v prohlídce lesa. Náhle vykřikl, jak mu nějaké zvíře, které nemohl poznat, zmizelo před očima ve vysoké trávě. Kdyby byl měl Topa! Top však zmizel se svým pánem a pravděpodobně s ním i zahynul.
Ve tři hodiny odpoledne objevili nová hejna ptáků na stromech, na nichž tito opeřenci oklovávali aromatické bobule. Mezi jinými druhy stromů to byly především jalovce. Náhle zazněl lesem skutečný hlas trubky. Tyto podivné a zvučné fanfáry vydávali kurovití ptáci, nazývaní ve Spojených státech tetřívci. Lovci brzy spatřili několik párů s peřím měňavě žlutohnědým a s hnědými ocasy. Harbert mezi nimi poznal samce podle špičatých vějířků vytvořených zdviženými pery na krku. Pencroff pokládal za nutné zmocnit se několika tetřívků, velkých jako slepice a chutných jako jeřábci; bylo to však nesnadné, protože tito ptáci nenechali k sobě nikoho přiblížit. Po několika marných pokusech, které skončily jen poplašením tetřívků, řekl námořník chlapci: "Když je nemůžeme zabít v letu, pokusíme se chytit je na udici."
"Jako kapry?" zvolal Harbert udiven takovým návrhem.
"Jako kapry," odpověděl vážně námořník.
Pencroff našel v trávě asi tucet tetřívčích hnízd, z nichž každé mělo po dvou nebo třech vejcích. Dbal pečlivě toho, aby se nedotkl žádného z hnízd, ke kterým se museli majitelé vrátit. Poblíž chtěl nalíčit své udice - ne ovšem šňůry s oky, ale šňůry s háčky. Odvedl Harberta na dostatečnou vzdálenost odtud a pak připravil pečlivě své nástrahy. Harbert sledoval s pochopitelným zájmem jeho práci, o jejímž zdárném výsledku však pochyboval. Šňůry vyrobil Pencroff ze slabých lián a přivázal je k sobě v délce čtyř až šesti metrů. Velké silné trny se zahnutými špičkami, ulomené v houští zakrslých akácií, připevnil na konce lián jako háčky. Za vnadidlo jim posloužili velcí červení červi, které vyhrabali ze země.
Když bylo vše hotovo, vklouzl Pencroff do trávy, a obratně se skrývaje, nalíčil konce šňůr s háčky blízko tetřívčích hnízd; pak vzal konce šňůr do ruky a skryl se s Harbertem za silný strom.
Oba dva trpělivě čekali. Harbert ovšem příliš nevěřil v úspěch Pencroffova vynálezu. Teprve po dobré půlhodině se počalo několik tetřívků vracet ke hnízdům. Ptáci skákali, klovali do země a zřejmě vůbec nevnímali přítomnost lovců, kteří se ostatně umístili po větru od tetřívků.
Chlapec byl nesmírně vzrušen. Zadržoval dech stejně jako Pencroff, který s otevřenýma očima a s pootevřenými ústy, jako by už ochutnával tetřívci maso, sotva dýchal.
Ptáci se však procházeli mezi háčky, aniž se o ně příliš zajímali. Pencroff tedy lehce zatahal za liány, aby nastražení červi působili dojmem červů živých.
V tom okamžiku pocítil námořník totéž vzrušení, jaké zná rybář, když se mu k návnadě blíží kořist.
Záškuby přivábily brzy pozornost tetřívků, kteří se vrhli k háčkům. Tři nejhltavější spolkli naráz vnadidla i s háčky. Pencroff prudkým trhnutím "zasekl" kořist a zuřivý tlukot křídel mu potvrdil, že ptáci jsou chyceni.
"Hurá!" vykřikl a oba lovci se vrhli ke kořisti a okamžitě se jí zmocnili.
Harbert zatleskal. Dnes poprvé viděl lov ptáků na udici. Skromný námořník však prohlásil, že to byl jen pokus a že on není ostatně vynálezcem tohoto způsobu lovu.
"Ale musíme se ve svém postavení pokusit nachytat jich ještě víc," dodal.
Tetřívci byli svázáni nohama k sobě a Pencroff - šťasten, že se nevrací s prázdnou - pokládal s blížícím se večerem za nutné vrátit se už domů.
Cestu zpátky jim ukazovala řeka, podle které sestupovali; k šesté hodině, značně unaveni výpravou, vrátili se Harbert a Pencroff do Komína.