Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

PRVNÍ DÍL - VZDUŠNÍ TROSEČNÍCI

Kapitola VII.

NAB SE JEŠTĚ NEVRÁTIL - ÚVAHY NOVINÁŘOVY - VEČEŘE - PŘIPRAVUJE SE ZLÁ NOC - STRAŠNÁ BOUŘE - NOČNÍ ODCHOD - BOJ S VĚTREM A S DEŠTĚM - ČTRNÁCT KILOMETRŮ OD PRVNÍHO TÁBOŘIŠTĚ

Gedeon Spilett stál se zkříženýma rukama nehybně na břehu a díval se na moře, které se na východním obzoru spojovalo s černým mrakem, rychle stoupajícím po obloze vzhůru. Vál silný vítr, který se k večeru velmi ochladil. Nebe vypadalo zlověstně a už se znatelně projevovaly první příznaky vichru.
Harbert vešel do Komína a Pencroff zamířil k novináři. Ten byl tak zamyšlen, že námořníka ani nezpozoroval.
"Budeme mít zlou noc, pane Spilette," řekl námořník. "Vítr a déšť udělá radost jen buřňákům."
Novinář se otočil, a když spatřil Pencroffa, zeptal se: "V jaké vzdálenosti od pobřeží byl podle vás balón napaden vlnou, která odnesla našeho přítele?"
Námořník se nad otázkou nepozastavil. Chvíli přemýšlel a pak řekl: "Asi tři sta šedesát metrů."
"A jeho psa také?"
"Také."
"Ale udivuje mě," pokračoval novinář, "že s inženýrem zahynul i Top. A přece ani tělo psa nebylo vyvrženo na břeh."
"Při tak rozbouřeném moři to není nic divného," odpověděl námořník. "Je však možné i to, že mořský proud zanesl těla dále na pobřeží."
"Vy tedy myslíte, že náš přítel zahynul ve vlnách?" ptal se znovu novinář.
"Ano, to je můj názor."
"Můj také," řekl Gedeon Spilett. "Jenom si myslím, nemaje vaše zkušenosti, Pencroffe, že zmizení Cyruse Smithe i Topa, ať už živých nebo mrtvých, je něco nepochopitelného a nepravděpodobného."
"Chtěl bych být téhož názoru, pane Spilette," odpověděl Pencroff, "ale už jsem bohužel přesvědčen."
Po tomto rozhovoru se námořník vrátil do Komína. Tam plápolal silný oheň.
Harbert na něj právě hodil náruč suchého dříví a oheň teď osvětloval i nejtemnější kouty chodby.
Pencroff se hned pustil do přípravy jídla. Pokládal za nutné přidat dnes něco sytějšího, protože se všichni potřebovali posilnit.
Šňůra kuruk byla uschována na druhý den. Dnes oškubal tetřívky a tito chutní ptáci viseli za chvíli na proutcích nad ohněm a opékali se.
Bylo sedm hodin večer, ale Nab se dosud nevrátil. Jeho dlouhá nepřítomnost počala Pencroffa znepokojovat. Námořník se bál, že černoch přišel v neznámých končinách k nějakému úrazu nebo že si ze zoufalství něco udělal. Harbert však z černochovy nepřítomnosti usuzoval na něco zcela jiného. Byl přesvědčen, že Nab se nevrátil proto, že se vyskytly nějaké zvláštní okolnosti, které ho přiměly k dalšímu hledání. A každá taková okolnost se mohla týkat jen Cyruse Smithe. Nevrátil-li se Nab, jistě získal novou naději. Možná že našel stopy nebo otisk nohy nebo prostě něco, co ho hnalo znovu na cestu. Možná že v této chvíli sleduje určitou stopu. A co když ta stopa vede ke Smithovi?
Tak uvažoval chlapec. Tak také mluvil. Druhové ho nechali hovořit. Jen novinář s ním posunkem souhlasil. Pencroff byl přesvědčen, že se Nab dostal při prohledávání pobřeží mnohem dál než včera a že se proto nemohl dosud vrátit.
Harbert však pod vlivem silné předtuchy projevil několikrát touhu jít Nabovi naproti. Pencroff tvrdil, že by to bylo zbytečné, protože by v takové tmě a za takového počasí Nabovy stopy nenašel, a že je tedy lepší čekat. Nevrátí-li se Nab do rána, půjde ho hledat s Harbertem i Pencroff.
Gedeon Spilett souhlasil s námořníkovým názorem, že by se neměli rozcházet, a Harbert se musel zříci svého úmyslu. Ale z očí mu vytryskly velké slzy.
Novinář šlechetného chlapce objal.
Počasí se viditelně zhoršilo. Jihovýchodní vítr narážel na pobřeží s neobvyklou prudkostí. Trosečníci slyšeli hukot opadávajícího moře mezi nejnižšími skalisky. Déšť rozprášený vichřicí se hnal s větrem jako tekutá mlha. Vypadalo to, jako by někdo hnal cáry mraků přes břeh, na kterém rachotily balvany jako kamení vysypávané z káry. Větrem zdvižený písek se mísil s deštěm v nezadržitelný příval; vzduchem se nesl nerostný prach spolu s prachem vodním. Mezi ústím řeky a úpatím skály se tvořily vzdušné víry a vzduch unikající z tohoto maelströmu nacházel průchod jen v úzkém údolí řečiště, z něhož vynášel v zuřivých poryvech celé sloupy vody. Také kouř z ohniště, hnaný úzkým průchodem, byl srážen vichrem zpět a zaplňoval chodby tak, že v nich nebylo možno vydržet.
Proto jakmile byli tetřívci upečeni, Pencroff oheň uhasil a nechal z něho jen žhavé uhlíky v popelu.
Do osmi hodin se Nab ještě neobjevil. Teď však mohli předpokládat, že mu v návratu brání to hrozné počasí a že si proto našel úkryt v nějaké dutině, aby tam přečkal bouři nebo vyčkal aspoň do rozednění. Teď bylo nemožné jít mu naproti a hledat ho za takových okolností.
Zvěřina byla jediným jídlem toho večera. Všichni se rádi pustili do výborného masa. Pencroff s Harbertem, vyhladovělí dlouhou cestou, maso přímo hltali. Pak se každý uchýlil do kouta, v němž strávil minulou noc. Harbert usnul vedle Pencroffa, který ležel u ohně.
Venku s rostoucí nocí nabývala bouře hrozivých forem. Vichr se už dal srovnávat s vichřicí, která odnesla zajatce z Richmondu až na tuto zemi v Tichém oceánu. Byla to jedna z bouří, tak častých v době rovnodennosti, bohatých na katastrofy a strašných především nad volným prostranstvím, kde se jejich zuřivosti nestaví nic v cestu. Lze si představit, že pobřeží otevřené k východu, to jest přímo přístupné nárazům bouře, bylo bičováno silou, která se nedá vůbec vylíčit.
Naštěstí seskupení skal, kde byl Komín, bylo velmi pevné. Byly to žulové balvany, z nichž ovšem některé, ne příliš pevně usazené, jako by se povážlivě chvěly. Pencroff cítil pod rukou opřenou o skálu rychlé jemné záchvěvy. Opakoval si však celkem oprávněně, že se nemusí ničeho bát a že jejich dočasný úkryt to vydrží. Naslouchal neustálému rachotu balvanů, které vichr smetával z hřebenu stěny na pobřeží. Některé z nich se valily i horní částí Komína nebo se dopadem dolů tříštily na kusy. Námořník dvakrát vstal a vydrápal se k východu z chodby, aby se podíval ven. Sesuvy balvanů však nehrozily přímým nebezpečím. Vrátil se tedy k ohništi, kde v popelu popraskávaly uhlíky.
Harbert přes zuřivost bouře, řev vichřice a rachot hromů spal nejtvrdším spánkem. Spánek přemohl nakonec i Pencroffa, který byl z námořnického života zvyklý na jakýkoli nečas.
Jen Gedeon Spilett byl neklidem udržován v bdění; vyčítal si, že nešel s Nabem. Bylo zřejmé, že neztratil ještě všechny naděje. Předtucha, kterou měl Harbert, ovládala i novináře. Myslel stále jen na Naba. Proč se černoch nevrátil? Novinář se převracel na svém písečném lůžku, nevšímaje si vůbec boje živlů. Oči se mu občas na chvíli únavou zavřely, ale první rychlá myšlenka je zase otevřela.
Noc plynula. Bylo asi k druhé hodině, když spící Pencroff pocítil prudký otřes. "Co je?" vykřikl, probouzeje se k plnému vědomí s rychlostí vlastní všem námořníkům.
Nad ním se skláněl Gedeon Spilett se slovy: "Slyšíte, Pencroffe? Slyšíte?"
Námořník zbystřil sluch, ale v hluku bouře nerozeznával žádný cizí zvuk.
"To je vítr," řekl.
"Ne," prohlásil Gedeon Spilett, znovu naslouchaje. "Myslím, že jsem zaslechl..."
"Co?"
"Štěkání psa!"
"Psa?" zvolal Pencroff a skokem byl na nohou.
"Ano... štěkot..."
"To není možné," odpověděl námořník. "Ostatně v tomhle čase a za takové bouře..."
"Počkejte... Poslouchejte...," šeptal novinář.
Pencroff naslouchal ještě pozorněji. Opravdu se mu teď zdálo, že ve chvíli ztišení slyší vzdálený štěkot.
"Nu?" ptal se novinář, svíraje námořníkovi ruku.
"Ano...! Ano...!" odpověděl Pencroff.
"To je Top! To je Top!" zvolal Harbert, který se právě probudil. Všichni tři se vrhli k východu z Komína.
Jen s největší námahou se jim podařilo vyjít; vítr je hnal zpět. Konečně byli venku, ale na nohou se udrželi, jen když se opřeli o skálu. Dívali se, ale mluvit nemohli.
Byla naprostá tma. Moře, nebe i země splynuly ve stejně temnou čerň. Zdálo se, že v ovzduší není ani atom rozptýleného světla.
Po několik minut stáli novinář a jeho dva společníci jako přibiti ke skále, drceni vichřicí, promočeni lijavcem a oslepeni pískem. Pak zaslechli znovu v přestávce vichru štěkot, který přicházel zřejmě z velké dálky.
To mohl být jedině Top! Byl však sám, nebo ho někdo provázel? Bylo pravděpodobné, že je sám, ač bylo i možné, že s ním jde Nab a snaží se dostat rychle ke Komínu.
Námořník stiskl novináři ruku. Mohl se s ním dohovořit jen posunkem, který znamenal: Počkejte! Pak zmizel v Komínu.
Za okamžik se vrátil se zapálenou otepí, vyhodil ji vysoko do vzduchu a pronikavě přitom zapískal.
Na toto znamení, jakoby v té chvíli právě očekávané, ozval se štěkot z mnohem bližších míst a brzy nato se do Komína vřítil pes. Harbert, Gedeon Spilett a Pencroff se vrhli za ním.
Na ohništi se octla náruč suchého dříví. Chodba se osvětlila vysokým plamenem.
"Je to Top!" ozval se Harbert.
Byl to opravdu Top, nádherný anglo-normanský pes, který křížením obou ras zdědil rychlé nohy a jemný čich, nezbytné vlastnosti dobrých loveckých psů.
Byl to pes inženýra Smithe. Byl však sám! Ani jeho pán, ani Nab s ním nebyl.
Ale jak ho mohl pud přivést až ke Komínu, o kterém pes vůbec nevěděl! Vypadalo to záhadně, zvláště za tak tmavé noci a za takové bouře. Bylo v tom však něco ještě záhadnějšího. Top nebyl ani vyčerpán, ani unaven, ani potřísněn blátem nebo pískem...
Harbert přitáhl psa k sobě a třel mu hlavu mezi dlaněmi. Pes si to nechal líbit a otíral si krk o chlapcovy ruce.
"Našel-li se pes, najde se i pán!" řekl novinář.
"Kéž byste měl pravdu!" zvolal Harbert. "Pojďme! Top nás povede!"
Pencroff nic nenamítal. Cítil jasně, že objevení psa by mohlo vyvrátit jeho domněnky.
"Jdeme!" prohlásil.
Pencroff pak pečlivě zakryl uhlíky v ohništi. Do popela vložil několik větví, aby po návratu mohl oheň jen rozdmýchat. Pak, veden psem, který ho poštěkáváním lákal za sebou, a následován novinářem a Harbertem, vyrazil ven. Vzali s sebou i zbytky večeře.
Bouře venku vrcholila, dosahujíc zřejmě největší síly. Nový Měsíc, právě v konjunkci se Sluncem, nevysílal mračny jediný paprsek. Jít přímým směrem bylo nemožné. Bylo lepší svěřit se Topovu pudu. To také udělali. Novinář s chlapcem šli za psem a námořník řadu uzavíral. Jakýkoli hovor byl nemožný. Déšť je příliš neobtěžoval, protože byl rozprašován v mlhu, ale vichřice byla strašná.
Náhoda však námořníkovi a jeho přátelům přála. Vítr vanul od jihozápadu, tedy jim do zad. Písek, vrhaný nesnesitelnou prudkostí, zachycovali zády, a pokud se nemuseli obracet, neznamenalo to ztížení pochodu. Častokrát běželi rychleji, než by chtěli. Museli totiž zrychlovat krok, aby nebyli poraženi. Nesmírná naděje však násobila jejich síly. A dnes nešli pobřežím jen nazdařbůh. Nepochybovali už o tom, že Nab inženýra našel a že pro ně poslal věrného psa. Šlo jen o to, je-li inženýr živ či zda pro ně Nab poslal jen proto, aby prokázali poslední službu mrtvole nešťastného Smithe.
Když přešli průrvu ve vyvýšenině, které se z opatrnosti vyhnuli, zastavili se na chvíli, aby nabrali dech. Ohyb skály je teď trochu chránil před větrem. Prudce zde oddychovali po čtvrthodinové chůzi, která byla spíš během.
V této chvíli si mohli rozumět a odpovídat si. Harbert pronesl jméno Cyruse Smithe. Top zaštěkal, jako by chtěl říci, že inženýr je zachráněn.
"Je živ, Tope?" opakoval Harbert. "Živ?"
Pes znovu zaštěkal v odpověď.
Vydali se na další cestu. Bylo asi půl třetí. Moře počalo stoupat a vichrem hnaný syzygický příliv hrozil značnou silou. Vysoké vlny nesly pěnovou čáru s takovou prudkostí a v takové výši, že pod ní zmizel celý ostrůvek, který teď nebylo vůbec vidět. Dlouhá jeho výspa už nechránila pobřeží, otevřené širému moři.
Jakmile námořník a jeho druhové přešli průrvu, napadl je znovu vichr s hroznou zuřivostí. Skloněni, nastavujíce větru záda, kráčeli rychle za Topem, který nijak neváhal ve směru. Šli k severu. Vpravo měli hřeben vln, prozrazovaný hromovým rachotem, a vlevo temný kraj, jehož vzhled nebylo možno pozorovat. Cítili však, že je asi poměrně rovinatý, protože vichřice teď letěla více nad jejich hlavami a nezasahovala je zpětnými odrazy jako tam, kde kráčeli podél žulové stěny.
Ve čtyři hodiny odhadovali, že ušli asi devět kilometrů. Mraky se trochu zdvihly a neploužily se už po zemi. Méně vlhká vichřice se projevovala prudkým proudem suššího a chladnějšího vzduchu. Nedostatečně chráněni oděvem, všichni krutě trpěli zimou, ale z úst jim neuniklo jediné slovo nářku. Byli rozhodnuti sledovat Topa všude, kam je inteligentní zvíře povede.
K páté hodině počalo svítat. Nejdříve v zenitu, kde byla mlha nejřidší, vytvořily se kolem okrajů mračen šedavé pruhy a pod jejich matným pásem se vynořil čistý obzor. Hřebeny vln se zbarvily žlutě a pěna bíle. Současně se počaly vlevo nejasně rýsovat zvýšené části pobřeží, stále ovšem jen v šedi a v černi.
V šest hodin se rozednilo. Mraky letěly nesmírnou rychlostí poměrně vysoko. Námořník a jeho přátelé byli teď asi jedenáct kilometrů od Komína. Šli podél plochého břehu, lemovaného směrem k moři pásem skal, vyčnívajících jen vrcholy, protože příliv stoupal. Vlevo se objevoval kraj s písečnými přesypy, porostlými bodláčím. Měl vzhled pusté písčité krajiny. Pobřeží nebylo členité a nestavělo oceánu v cestu žádnou překážku, kromě řetězu nepravidelných pahorků. Tu a tam stálo několik stromů, skloněných k západu a s větvemi rostoucími stejným směrem. Jen v dáli na jihozápadě se táhl okraj posledního lesa.
V tomto okamžiku projevil Top známky neklidu. Běhal vpřed a vracel se zas k námořníkovi, jako by ho chtěl přimět k rychlejší chůzi. Hnán svým obdivuhodným pudem, bez jediného zaváhání vnikal mezi přesypy. Trosečníci šli za ním. Kraj vypadal naprosto pustě, nikde žádný živý tvor.
Okraj širokého pruhu přesypů byl složen z pahorků a prapodivně rozházených kup. Vypadal jako malé písečné Švýcarsko a jen zázračný smysl se v něm mohl vyznat.
Pět minut od pobřeží přišli trosečníci před jakousi jeskyni, vytvořenou v závětrné části přesypů. Top se zastavil a ostře zaštěkal. Spilett, Harbert a Pencroff vnikli do jeskyně.
Tam klečel Nab před jakýmsi tělem, které leželo na travnatém lůžku.
Bylo to tělo inženýra Smithe.