Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

PRVNÍ DÍL - VZDUŠNÍ TROSEČNÍCI

Kapitola VIII.

CYRUS SMITH ŽIJE? - NABOVO VYPRAVOVÁNÍ - ŠLÉPĚJE - NEŘEŠITELNÁ OTÁZKA - PRVNÍ SLOVA CYRUSE SMITHE - ZJIŠTĚNÍ STOP - NÁVRAT DO KOMÍNA - ZNIČENÝ PENCROFF

Nab se nehýbal. Námořník se ho zeptal jediným slovem: "Žije?"
Nab neodpověděl. Gedeon Spilett a Pencroff zbledli. Harbert sepjal ruce a nehýbal se. Bylo však zřejmé, že černoch byl tak ponořen do svého hoře, že neviděl přátele a neslyšel jejich slova.
Novinář poklekl vedle nehybného těla, rozepjal inženýrovi oděv a položil mu ucho na prsa.
Uplynula minuta - celé století -, v níž se pokoušel zachytit sluchem činnost srdce.
Nab se trochu odsunul a přihlížel, aniž vnímal. Nikdy nemohlo zoufalství více zpustošit lidskou tvář. Nab o sobě téměř nevěděl, vyčerpán únavou a zničen bolestí. Pokládal svého pána za mrtvého.
Gedeon Spilett po dlouhém vyšetřování vstal a prohlásil: "Žije!"
Také Pencroff poklekl vedle Cyruse Smithe; i jeho ucho zachytlo bušení srdce a jeho rty ucítily slaboučký dech vycházející z inženýrových úst.
Na novinářovu výzvu vyběhl Harbert ven pro vodu. Sto kroků odtud našel malý pramen vyvěrající z písku, zřejmě posílený nočním deštěm. Neměl však nic k nabrání, ani prázdnou lasturu. Tak se musel chlapec spokojit namočením kapesníku, s nímž se rychle vrátil k jeskyni.
Naštěstí mokrý kapesník Spilettovi stačil, protože novinář chtěl jen navlhčit inženýrovy rty. Několik kapek chladné vody mělo okamžitý účinek. Z prsou Cyruse Smithe se vydral vzdech. Dokonce se zdálo, že chce inženýr něco říci.
"Zachráníme ho!" řekl novinář.
Při těchto slovech nabyl Nab opět naděje. Svlékl svého pána, aby se podíval, není-li zraněn. Ani hlava, ani trup, ani údy však neměly nejmenšího škrábnutí, což bylo tím záhadnější, že tu chyběly jakékoli stopy zápasu, který inženýr musel přece svést při pronikání pásmem skalisk.
Toto vysvětlení přijde později. Až Cyrus Smith bude moci mluvit, řekne vše, co se s ním dělo. Teď šlo o to přivést ho k životu. Bylo pravděpodobné, že se to podaří třením. Použili k tomu námořníkovy kazajky. Inženýr, zahřátý prudkým třením, pohnul lehce rukou a jeho dech se stával pravidelnější. Jistě umíral vyčerpáním, a nebýt příchodu jeho druhů, byl by býval Cyrus Smith hotov.
"Vy jste pana Smithe pokládal za mrtvého?" ptal se Naba Pencroff.
"Ano, za mrtvého," odpověděl Nab. "Kdyby vás byl Top nenašel, kdybyste nebyli přišli, byl bych ho pochoval a zemřel s ním." Na čem tedy závisel život Cyruse Smithe!
Nab potom vypravoval, co se odehrálo. Když ráno za svítání odešel z Komína, stoupal podle pobřeží severním směrem, až dosáhl oné části pobřeží, na které už byl předtím.
Tam hledal bezúspěšně na břehu mezi skálami a v písku třeba i nejmenší stopu, kterou by se mohl řídit. Prozkoumal především všecky části břehu, kam už nezasahoval příliv, protože v dolních částech musel příliv s odlivem každou stopu zničit. Nab už nedoufal, že najde pana Smithe živého. Hledal teď jenom mrtvolu, kterou chtěl vlastníma rukama pohřbít.
Hledal dlouho. Jeho námaha byla stále marná. Zdálo se, že na tento pustý břeh lidská noha nikdy nevkročila. Lastury, které nemohlo moře zasáhnout a kterých tu nad čárou přílivu ležely milióny, byly neporušeny. Žádná nebyla rozdrcena. Na prostoře dlouhé tři sta metrů nebyla jediná stopa po minulém nebo současném vystoupení lidí na břeh.
Nab se tedy rozhodl jít několik kilometrů po břehu. Domníval se, že proud mohl zanést tělo dále. Plove-li mrtvola podle plochého břehu, jen zřídkakdy ji moře dříve nebo později nevyplaví. Nab to věděl a chtěl pana Smithe ještě naposled spatřit.
"Šel jsem po břehu ještě asi tři a půl kilometru, prohledal jsem pásmo skalisk při odlivu a při přílivu a byl jsem už zoufalý z neúspěchu, když včera večer k páté hodině jsem našel na břehu stopy."
"Stopy?" zvolal Pencroff.
"Ano," odpověděl Nab.
"A stopy začínaly u skalisk?" ptal se novinář.
"Ne," odpověděl Nab. "Až u čáry přílivu, protože mezi ní a skalisky musely být stopy zahlazeny."
"Pokračujte, Nabe!" řekl Gedeon Spilett.
"Když jsem stopy spatřil, myslil jsem, že blouzním. Byly zcela zřetelné a mířily k přesypům. Šel jsem po nich asi půl kilometru a dával jsem pozor, abych je nezničil. Po pěti minutách, když už se šeřilo, zaslechl jsem štěkání psa. Byl to Top a ten mě také odvedl sem k panu Smithovi."
Nab skončil vypravováním, jak bolestný byl jeho nález neživého těla. Snažil se v něm zachytit zbytek života. Nyní, když našel inženýra mrtvého, chtěl ho vzkřísit. Jeho námaha však byla marná. Mohl už jenom prokázat poslední službu tomu, koho tolik miloval.
V té chvíli si vzpomněl na své druhy. Také oni by jistě chtěli naposled spatřit nešťastného Smithe. Byl zde Top. Což se svěřit moudrosti věrného zvířete? Nab několikrát pronesl novinářovo jméno jako jméno osoby, kterou pes nejlépe znal. Pak mu ukázal k jižní části pobřeží a pes se hned pustil naznačeným směrem.
Víme už, jak téměř nadpřirozený pud vedl Topa, který v Komínu nikdy nebyl, a přece tam přesně došel.
Nabovi společníci naslouchali pozorně černochovým slovům. Bylo v nich pro ně mnoho nevysvětlitelného. Stejnou záhadou bylo i to, že se Cyrus Smith dostal z vln přes skaliska bez nejmenšího zranění. Nejvíce je udivil fakt, že inženýr dosáhl této jeskyně, ležící dva kilometry od pobřeží a ztracené v písečných přesypech.
"Vy jste tedy, Nabe, inženýra do jeskyně nepřenášel?" ptal se novinář.
"Ne," odpověděl Nab.
"Pak je jisté, že se sem dostal pan Smith sám," mínil námořník.
"Jisté to je," řekl Gedeon Spilett. "Ale to je právě neuvěřitelné."
Jediné vysvětlení jim mohl dát sám inženýr. Nezbývalo než čekat, až bude moci mluvit. Naštěstí se mu život rychle vracel. Tření obnovilo krevní oběh. Cyrus Smith znovu pohnul rukou a ze rtů mu uniklo několik nesrozumitelných slov.
Nab skloněný k němu ho oslovil, ale inženýr zřejmě neslyšel a také oči měl stále zavřené. Život se v něm projevoval jen pohyby. Smysly dosud nic nevnímal.
Pencroff litoval, že nemají oheň ani možnost jej rozdělat, protože si naneštěstí nevzali s sebou troud, který by se snadno rozdoutnal jiskrami ze dvou kamenů. Kapsy inženýrovy byly zcela prázdné, kromě kapsy u vesty, v níž byly hodinky. Bylo teď nutné přenést Cyruse Smithe do Komína, a to co nejdříve. Všichni s tím souhlasili.
Péče, kterou Smithovi věnovali, přinesla ovoce dříve, než čekali. Voda, kterou mu navlhčovali rty, přiváděla ho rychle k životu. Pencroffa napadlo, že by měli do vody přidat šťávu z pečeného tetřívčího masa, které s sebou přinesl. Harbert letěl na pobřeží a vrátil se s dvěma velkými dvouchlopňovými lasturami. Námořník připravil jakousi směs a vpravil ji do úst inženýrovi, který ji do sebe dychtivě vsál.
Pak otevřel oči. Nab s novinářem se k němu sklonili.
"Pane Smithi! Pane Smithi!" zvolal Nab.
Inženýr to slyšel. Poznal Naba i Spiletta, pak i další společníky, Harberta a námořníka. Jeho prsty lehce stiskly podávané ruce.
Ze rtů mu uniklo několik slov - slov, která už patrně pronesl a která vyjadřovala vše, co ho teď nejvíce zaměstnávalo.
"Ostrov nebo pevnina?" šeptal.
"Ach," zvolal Pencroff, který se nemohl ubránit zaklení, "ke všem čertům, o to se teď nestaráme, jen když už žijete, pane Smithi! Ostrov nebo pevnina? To uvidíme později!"
Inženýr přikývl na souhlas hlavou; zdálo se, že usíná.
Respektovali jeho spánek a novinář počal okamžitě konat přípravy k přenesení Cyruse Smithe za nejvýhodnějších podmínek. Nab, Harbert a Pencroff vyšli z jeskyně a zamířili k vysokému přesypu s několika pokřivenými stromy. Námořník cestou opakoval: "Ostrov nebo pevnina? Na to myslí, když sotva dýchá! Jaký je to člověk!"
Po příchodu na přesyp ulomil Pencroff s přáteli holýma rukama z neduživé, větrem pokřivené jedle hlavní větve; z nich pak udělali nosítka, která pokryli listím a trávou, aby na nich inženýra přenesli.
Za čtyřicet minut byli hotovi a v deset hodin se všichni vrátili k Cyrusi Smithovi, kterého Gedeon Spilett vůbec neopustil.
Inženýr se právě probudil ze spánku či spíše z mdloby, v níž ho tu ráno našli. Do tváří, až dosud smrtelně bledých, vracela se mu barva. Trochu se nadzdvihl, rozhlédl se kolem sebe a zdálo se, že se ptá, kde je.
"Můžete mě vyslechnout, aniž by vás to unavovalo, Cyrusi?" ptal se novinář.
"Ano," odpověděl inženýr.
"Myslím," přerušil je námořník, "že by vám pan Smith rozuměl ještě lépe, kdyby snědl kousek studeného tetřívka - je to totiž opravdu tetřívek, pane Smithi," dodal a podal mu kousek masa.
Cyrus Smith rozkousal kus tetřívka, jehož zbytky byly rozděleny mezi tři společníky, kteří už trpěli hladem a pokládali tuto přesnídávku za velmi hubenou.
"Dobrá," řekl námořník, "další hostina nás čeká v Komínu. Bude dobře, dozvíte-li se, pane Smithi, že máme tam na jihu dům s místnostmi, ohniště a spíži s několika tucty ptáků, kterým Harbert říká kuruky. Nosítka pro vás jsou připravena; jakmile budete mít dost sil, přeneseme vás domů."
"Děkuji, příteli," odpověděl inženýr. "Za hodinu nebo za dvě můžeme odejít... A teď mluvte, Spilette!"
Novinář tedy vyprávěl. Líčil vše, co nemohl vědět Cyrus Smith, totiž co se stalo od posledního pádu balónu: vyvržení na břeh neznámé a zřejmě pusté země, ostrova nebo pevniny, objevení Komína, průzkumy pobřeží při hledání inženýra, Nabovu oddanost a všechno, za co vděčí Topově inteligenci.
"Vy jste mě tedy našli na pobřeží?" ptal se udiveně Cyrus Srnith.
"Ne," odpověděl novinář.
"A do této jeskyně jste mě neodnesli?"
"Ne."
"Jak daleko je jeskyně od pobřežních skal?"
"Asi devět set metrů," odpověděl Pencroff. "A udivuje-li vás to, pane Smithi, byli jsme tím neméně udiveni i my, když jsme vás tu našli."
"Je to opravdu divné," řekl inženýr, který se rychle zotavoval a živě se zajímal o podrobnosti.
"Můžete nám říci, co se s vámi dělo, když vás vlna odnesla od balónu?" pokračoval námořník.
Cyrus Smith vzpomínal. Věděl toho málo. Náraz vlny ho oderval od sítě balónu. Ponořil se na několik decimetrů pod vodu. Po dosažení hladiny moře cítil v temnotě před sebou pohyb nějakého živého těla. Byl to Top, který se mu vrhl na pomoc. Když se rozhlédl, neviděl už balón, který zbaven přítěže jeho a Topova těla vzlétl jako šíp. Viděl se uprostřed zuřivých vln, asi kilometr od pobřeží. Snažil se s vlnami bojovat a zuřivě plaval. Top mu pomáhal tím, že ho držel za šaty; ale pak se ho zmocnil proud a zahnal ho k severu. Po půlhodinové námaze klesl inženýr i s Topem do hlubin. Od oné chvíle až do vzkříšení v jeskyni v náruči přátel si už nevzpomíná na nic.
"A přece jste musel být vyvržen na břeh a musel jste mít sílu dojít až sem, protože vás Nab našel podle stop v písku," řekl námořník.
"Ano... tak to muselo být...," odpověděl zamyšleně inženýr. "Stopy jiného člověka jste v písku už nenašli?"
"Ani jednu," odpověděl novinář. "A i kdyby se tu nějaký zachránce našel, proč by vás opouštěl, když už vás zachránil z vln?"
"Máte pravdu, drahý Spilette. Řekni mi, Nabe," obrátil se inženýr k černochovi, "nebyl jsi to ty? Neměl jsi v nějaké chvíli okénko, v němž jsi... Ne, to je nemožné... Jsou tam ještě zbytky oněch stop?" zeptal se.
"Ano, pane," odpověděl Nab. "Právě tady u vchodu do jeskyně, v závětří přesypu, na místě chráněném před větrem i deštěm. Ostatní byly zničeny bouří."
"Pencroffe," řekl Cyrus Smith, "vezměte, prosím vás, mé boty a podívejte se, hodí-li se přesně do stopy."
Námořník vyhověl inženýrově prosbě. Vyšel s Harbertem a s Nabem na místo, kde stopy zůstaly, a Cyrus Smith řekl novináři: "Tady se stalo něco nevysvětlitelného."
"Opravdová záhada," souhlasil novinář.
"Teď toho nechme, Spilette; o tom si pohovoříme později."
Námořník, Harbert a Nab se vrátili. Nebylo už pochyb. Inženýrovy boty se přesně hodily do zachovaných stop. Otisky tedy zanechal v písku sám Cyrus Smith.
"Tak vida, halucinace a okénko, které jsem přisuzoval Nabovi, měl jsem já sám. Šel jsem v jakémsi náměsíčném stavu, aniž jsem si chůzi uvědomoval, a Top mě asi pudově zavedl až sem, když mě vytáhl z vody. Pojď sem, milý Tope!"
Zvíře se zaštěknutím přiskočilo k svému pánovi, který je dlouho hladil.
Všichni se shodli na tomto jedině možném vysvětlení a čest za zachránění Cyruse Smithe připadla Topovi.
K poledni se Pencroff ptal Cyruse Smithe, je-li už schopen snést přenos. Cyrus Smith odpověděl tím, že s námahou, která dokazovala energii jeho nezlomného ducha, vstal. Musel se však opřít o námořníka, aby neupadl.
"Dobrá, dobrá," bručel Pencroff a zvolal: "Nosítka pro pana inženýra!"
Přinesli nosítka. Příčné větve byly pokryty mechem a dlouhou trávou. Na ně položili Cyruse Smithe a zamířili k pobřeží. Vpředu námořník, vzadu Nab.
Měli před sebou patnáct kilometrů cesty, ale protože nebudou moci jít rychle a budou se muset patrně častokrát zastavovat, počítali, že cesta ke Komínu potrvá aspoň šest hodin. Vítr byl stále prudký, ale naštěstí už nepršelo. Uložen na nosítka, opíraje se o lokty, prohlížel si inženýr pobřeží, především směrem do nitra země. Nemluvil, ale pozoroval ráz kraje se všemi terénními tvary, lesy a zvláštnostmi, které se mu jistě pevně vrývaly v paměť. Po dvou hodinách cesty ho však únava přemohla a on na nosítkách usnul.
V půl šesté došla skupina k průrvě a o chvíli později dorazili ke Komínu.
Všichni se zastavili a postavili nosítka na písek. Cyrus Smith tvrdě spal a neprobudil se.
Pencroff s velkým údivem zjistil, že včerejší bouře velmi změnila vzhled tohoto místa. Mnoho skalních útvarů se zřítilo. Dlouhé bloky skal ležely na břehu a pobřeží bylo pokryto hustým povlakem mořských řas a chaluh. Bylo zřejmé, že moře vystouplé až nad ostrůvek dosáhlo úpatí velké žulové stěny.
Před vchodem do Komína prozrazovala rozrytá půda zuřivý útok vln.
Pencroffa přepadla zlá předtucha. Vrhl se do chodby.
Oheň vyhasl! Zaplavený popel byl teď jen bahnem. Zuhelnatělá látka, která jim měla sloužit jako troud, zmizela. Moře vniklo až na konec chodby a v Komínu vše zpřevracelo a zničilo.