Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

PRVNÍ DÍL - VZDUŠNÍ TROSEČNÍCI

Kapitola IX.

JE TU CYRUS SMITH - PENCROFFOVY POKUSY - TŘENÍ DŘEV - OSTROV NEBO PEVNINA? - V KTERÉ ČÁSTI TICHÉHO OCEÁNU? - V HLOUBI LESA - SEMENA BOROVIC - LOV KABIÍ - KOUŘ DOBRÉ VĚŠTBY

Gedeon Spilett, Nab a Harbert byli několika slovy zpraveni o situaci. Tato příhoda, která mohla mít podle Pencroffova názoru nejvážnější důsledky, vyvolala u námořníkových druhů nejrůznější odezvu.
Nab, naplněný radostí ze Smithova vzkříšení, ani neposlouchal a nezajímal se o námořníkova slova.
Harbert se zdál do značné míry zkrušen Pencroffovými obavami.
Novinář na námořníkovu zprávu prostě řekl: "To je mi, Pencroffe, na mou duši jedno!"
"Říkám vám však, že nemáme oheň!"
"Co na tom?"
"Ani prostředek k jeho rozděláni."
"Nu a co je?"
"Ale pane Spilette, přece..."
"Cožpak tu není Cyrus?" odpověděl novinář. "Což náš inženýr nežije? On už jistě najde způsob, jak oheň rozdělat."
"A čím?"
"Ničím!"
Co na to mohl Pencroff říci? Nic, protože v hloubi duše sdílel i on důvěru svých přátel v Cyruse Smithe. Inženýr byl i pro něho světem v malém, složeným ze všech věd a ze vší lidské inteligence. Být s Cyrusem Smithem na pustém ostrově bylo totéž jako být sám v nejlidnatějším městě Spojených států. S ním nemohlo nic chybět, s ním nebylo možno zoufat. Kdyby byl těmto lidem někdo řekl, že jejich ostrov podlehne sopečnému výbuchu, že se propadne do hlubin Tichého oceánu, byli by neochvějně prohlásili: "Podívejte se! Je tu Cyrus Smith!"
Ale inženýr zatím ležel v hluboké mdlobě z námahy přepravy a nemohl teď použít své vynalézavosti.
Večeře musela být nezbytně chudá. Tetřívci už byli snědeni a bez ohně si novou zvěřinu upéci nemohli. Uschované kuruky zmizely ostatně s vodou. Bylo nutno čelit nové situaci.
Především odnesli Cyruse Smithe do chodby. Tam se jim podařilo upravit mu lůžko na suchých řasách a chaluhách. Hluboký spánek přinese vysílenému muži jistě mnohem víc sil než nejvýživnější jídlo.
Přišla noc a s ní se počasí vlivem jihovýchodního větru značně ochladilo. Protože moře prorazilo přehrady chodeb vybudované na mnoha místech Pencroffem, vnikal do Komína průvan, který tam pobyt velmi znepříjemňoval. Inženýr se tak octl ve značně špatných podmínkách, ale jeho společníci se o něho postarali a přikryli ho svými kabáty a halenami.
Večeře se toho dne skládala opět z nezbytných datlovek, které nasbíral Harbert s Nabem na břehu. K mušlím však chlapec dnes přidal jedlé chaluhy, které sesbíral na výše položených skaliskách, kam mohlo moře jen při nejvyšším přílivu. Tyto chaluhy byly druhem sargasových chaluh, které zasucha tvoří jakousi klihovitou hmotu, dost bohatou na výživné látky. Novinář i jeho společníci snědli velké množství datlovek a zajedli je chaluhami, jejichž chuť shledali celkem přijatelnou. Nutno připomenout, že tyto chaluhy jsou na asijských březích podstatnou částí potravy domorodců.
"Na tom nezáleží," řekl námořník. "Brzy nám pomůže pan Smith."
Chlad se stupňoval a trosečníci neměli naneštěstí možnost bránit se proti němu.
Velmi znepokojený námořník přemýšlel o všech možných prostředcích k získání ohně. Nab se mu snažil pomoci. Našel trochu suchého mechu a pokoušel se jej zapálit křesáním jisker ze dvou kamenů. Mech však nechytil, protože kamenné jiskry neměly onu zápalnost, jakou mají jiskry vykřesané pazourkem a ocelí. Pokus se tedy nezdařil.
Pencroff se pak bez víry v úspěch pokoušel třít dvě suchá dřeva, jako to dělají divoši.
Kdyby se byly jeho a Nabovy pohyby proměnily podle fyzikálních zákonů v teplo, byly by mohly přivést do varu vodu v kotli parníku. Výsledku však neměly. Dřevo se jen zahřálo a to bylo vše. A to se ještě zahřálo méně než oba muži.
Po hodinové námaze se zpocený Pencroff dopálil a oba kusy dřeva zahodil.
"Bude-li ještě někdo tvrdit, že si divoši takhle rozdělávají oheň, bude toho litovat!" prohlásil. "Spíš bych si zapálil dlaně, kdybych je třel o sebe."
Námořník se ovšem mýlil v odsuzování tohoto prostředku. Je známo, že divoši prudkým třením dvou dřev skutečně oheň rozdělávali. Každé dřevo se však k tomu nehodí a celá věc také záleží na "forteli", jak říkají zasvěcenci, a onen "fortel" Pencroff patrně neznal.
Pencroffova špatná nálada netrvala dlouho. Odhozených dřev se zmocnil Harbert a pokoušel se je třít sám. Silný námořník se nemohl ubránit smíchu, když viděl nedospělého chlapce pokoušet se o úspěch tam, kde on ztroskotal.
"Jen se tuž, chlapče!" smál se mu.
"Dobrá," odpověděl Harbert. "Dělám to stejně jen proto, abych se zahřál."
To se také stalo. A tak pro dnešní noc se museli ohně zříci. Novinář už podvacáté opakoval, že pro Cyruse Srhithe bude ta otázka pouhou maličkostí. Pak si lehl v chodbě na své písečné lůžko. Harbert, Nab a Pencroff ho napodobili a Top spal u nohou svého pána.
Druhého dne, 28. března, když se inženýr v osm hodin probudil, spatřil u sebe své přátele, bdící nad jeho spánkem; jeho první slova byla stejná jako včera: "Ostrov nebo pevnina?"
Byla to zřejmě jeho utkvělá myšlenka.
"To dosud nevíme, pane Smithi!" odpověděl mu Pencroff.
"Ještě to nevíte?"
"Ale dozvíme se to," pokračoval námořník, "až nás krajinou provedete."
"Doufám, že se o to budu moci pokusit brzy," prohlásil inženýr, který už mnohem lehčeji vstal a zůstal stát.
"Výborně!" volal námořník.
"Umírám vyčerpáním," řekl Smith. "Trochu jídla, přátelé, a bude dobře."
Na tato slova okamžitě neodpověděli. Teprve po chvíli řekl Pencroff: "Nemáme bohužel oheň, či spíše už ho nemáme, pane Smithi."
A námořník vyprávěl, co se včera stalo. Rozveselil inženýra příhodou s první zápalkou a svým beznadějným pokusem získat oheň jako domorodci.
"No uvidíme," řekl inženýr. "Najdeme-li zde látku podobnou troudu..."
"Co pak?" ptal se námořník.
"Pak si uděláme zápalky."
"Chemické?"
"Chemické."
"Není nic snadnějšího!" zvolal novinář, poplácávaje Pencroffa po zádech.
Ten neshledával věc tak snadnou, ale nic nenamítal. Všichni teď vyšli ven. Počasí se zlepšilo. Na obzor stoupalo krásné slunce a opíralo se svými paprsky do lesklého povrchu žulové stěny.
Když se kolem sebe rozhlédl, usedl inženýr na kámen. Harbert mu nabídl trochu mušlí a chaluh se slovy: "To je vše, co máme, pane Smithi."
"Děkuji, chlapče," řekl inženýr. "To mi postačí - aspoň pro dnešek."
S chutí snědl tuto chudou potravu a zapil ji vodou, kterou mu přinesli v lastuře z řeky.
Jeho druhové mlčky přihlíželi. Když se inženýr trochu zasytil, založil si ruce a řekl: "Tak, přátelé, vy dosud nevíte, zda jsme byli vrženi na ostrov nebo na pevninu?"
"To nevíme," potvrdil Harbert.
"Ale dovíme se to zítra," pokračoval inženýr. "Až do té doby však nemůžeme nic dělat."
"Můžeme," namítl Pencroff.
"Co?"
"Oheň!" vyhrkl námořník, který měl také svou utkvělou myšlenku.
"Ten rozděláme, Pencroffe. Ale když jste mě včera přenášeli, zdálo se mi, že na západě je nějaké vysoké pohoří, které ovládá celý kraj."
"Ano," přisvědčil Gedeon Spilett. "A je dost vysoké."
"Dobrá," pokračoval inženýr. "Zítra vystoupíme na jeho vrchol a uvidíme, jsme-li na ostrově nebo na pevnině. Do té doby nemůžeme opravdu nic dělat."
"Ale ano - oheň!" opakoval umíněně Pencroff.
"Vždyť si oheň opatříme!" zvolal Gedeon Spilett. "Mějte trpělivost, Pencroffe."
Námořník se podíval na novináře pohledem, který měl znamenat: Kdyby záleželo na vás, to bychom se pečeně jen tak nedočkali. Neřekl však nic.
Cyrus Smith neodpověděl. Zdálo se, že je zaujat přemýšlením o ohni. Chvíli setrval v zamyšlení. Pak pokračoval: "Přátelé, naše postavení je velmi svízelné, ale rozhodně velmi prosté. Jsme-li na pevnině, dosáhneme s jistou námahou obydlených míst, a jsme-li na ostrově, pak máme dvojí možnost: je-li ostrov obydlen, uvidíme, jak to zařídit s domorodci; je-li neobydlen, uvidíme, jak se tu zařídit sami."
"To je opravdu prosté," souhlasil Pencroff.
"Ať už to však je ostrov nebo pevnina," řekl Spilett, "kam myslíte, Cyrusi, že nás vichřice zanesla?"
"To nemohu samozřejmě vědět," odpověděl inženýr, "ale předpoklad ukazuje na zemi v Tichém oceánu. Když jsme opouštěli Richmond, vanul severovýchodní vítr a jeho rychlost dokazuje, že se jeho směr nemohl změnit. Zachoval-li se tedy směr na jihozápad, přelétli jsme Spojené státy nad Severní Karolínou, Jižní Karolínou, Georgií a pak jsme se přes Mexický záliv a přes úzký pruh samého Mexika dostali nad Tichý oceán. Dráhu vykonanou v balónu odhaduji aspoň na deset až dvanáct tisíc kilometrů, a změnil-li vítr rychlost o čtvrtinu, musel nás zanést buď nad souostroví Marquesy nebo nad Nízké ostrovy. Měl-li však rychlost větší, než předpokládám, zanesl nás až k Novému Zélandu. Je-li poslední domněnka správná, vrátíme se do vlasti snadno. Najdeme vždy někoho, s kým se budeme moci dohovořit, ať už Angličany nebo Maory. Je-li však tato země nějakým opuštěným ostrovem mikronéského souostroví, musíme si to především ověřit pohledem z vrcholu nejvyšší hory a pak se tu budeme muset zařídit tak, jako bychom odtud neměli nikdy odejít."
"Nikdy?" zvolal novinář. "Vy říkáte nikdy, Cyrusi?"
"Je lepší pokládat věci hned zpočátku za horší," odpověděl inženýr, "a ponechat si tak možnost příjemného překvapení."
"Souhlasím," prohlásil námořník. "A můžeme také doufat, že tento ostrov - jestliže to je ostrov - neleží aspoň daleko od běžných lodních cest. Jinak bychom na tom byli velmi zle."
"Zatím nemůžeme dělat nic jiného než vystoupit na onu horu," odpověděl inženýr.
"Budete však zítra schopen snést namáhavý výstup?" ptal se Harbert.
"Doufám," odpověděl Smith. "Zvláště když se Pencroff a ty, chlapče, ukážete jako obratní a bystří lovci."
"Pane Smithi," odpověděl námořník, "když už mluvíte o zvěřině, prohlašuji, že jsem přesvědčen, že zvěřinu přineseme a že ji budu moci večer upéci na ohni."
"Tak ji jen přineste, Pencroffe!" řekl Cyrus Smith.
Bylo ujednáno, že inženýr stráví den se Spilettem v Komínu a že oba prozkoumají pobřeží a horní planinu. Nab s Harbertem a s Pencroffem půjdou zatím do lesa, opatří nové zásoby dříví a zmocní se všeho, co má peří a srst a co se jim dostane na dosah ruky.
Vyrazili k desáté hodině, Harbert plný důvěry, Nab vesele a Pencroff s bručením pod vousy: "Jestliže po návratu najdu doma oheň, bude to znamenat, že jej přišel zapálit sám hrom!"
Všichni tři šli po břehu řeky až k jejímu ohybu, kde námořník své společníky zarazil: "Budeme dělat napřed dřevorubce nebo lovce?"
"Lovce," odpověděl Harbert. "Top je už na stopě."
"Lovme tedy!" prohlásil Pencroff. "Pak se sem vrátíme nadělat zásobu dříví."
Ulomili si z kmene mladého smrku tři klacky a sledovali Topa, který už skákal ve vysoké trávě.
Lovci šli tentokrát místo podél řeky přímo do srdce lesa. Viděli tam stále stejné stromy, z nichž většina patřila k rodu jedlí. Na volnějších prostranstvích rostly jen ve skupinách a měly úctyhodné rozměry. Svědčily o tom, že tato krajina má vyšší zeměpisnou šířku, než předpokládal inženýr. Několik lesních palouků, na kterých dosud stály vysoké souše, bylo pokryto suchým dřívím a tvořilo tak nevyčerpatelnou zásobnici paliv. Za těmito palouky začínala téměř neproniknutelná houští.
Řídit se správně hustým stromovím, kde nebyla žádná cesta, bylo velmi nesnadné. Námořník proto občas značil cestu zlomenými nebo snadno viditelnými větvemi. Učinili však zřejmě chybu, že nešli jako při první výpravě podél řeky, protože ani po hodinové chůzi nepřišli ještě na zvěř. Pod nízkými větvemi vyplašil Top jen ptáky, ke kterým se nemohli přiblížit. Ani kuruky se tam neobjevily. Bylo už jasné, že se musí vrátit do bažinaté části lesa, kde měli takový úspěch při lovu tetřívků.
"Nu, Pencroffe," řekl posměšně Nab, "je-li tu všechna ta zvěř, kterou jste slíbil přinést, bude muset Cyrus Smith rozdělat hodně velký oheň."
"Jen klid, Nabe!" odpověděl námořník. "Bude-li nám po návratu něco chybět, zvěřina to nebude."
"Vy tedy panu Smithovi nedůvěřujete?"
"Ale ano!"
"Nevěříte však, že oheň obstará."
"Uvěřím tomu, až bude na ohništi hořet dříví."
"Bude hořet, protože to pan Smith řekl."
"Uvidíme."
Slunce ještě nedosáhlo vrcholu své denní dráhy. Výprava pokračovala a jejím jediným kladným výsledkem byl Harbertův objev stromu s jedlými plody. Byl to druh borovice, která má výborná semena, oblíbená v teplých krajích Ameriky i Evropy. Tato semena byla dokonale zralá a Harbert na ně upozornil oba své druhy, kteří je hned ochutnali.
"No vida!" řekl Pencroff. "Chaluhy místo chleba, pečení mlži místo masa a tato semena jako zákusek, to bude jídlo lidí, kteří nemají v kapse jedinou zápalku!"
"Není třeba naříkat," odpověděl Harbert.
"Já nenaříkám, chlapče," bručel Pencroff, "myslím jen, že v našem jídelním lístkuje velký nedostatek masa."
"Top je jiného názoru...," zvolal náhle Nab a rozběhl se ke křoví, v kterém pes se štěkotem zmizel. Do Topova štěkání se mísilo podivné mručení.
Námořník s Harbertem běželi za Nabem. Je-li tu nějaká zvěř, nejde o to, jak ji upéci, ale jak ji chytit.
Sotva vnikli lovci do houští, spatřili Topa, jak drží za ucho jakési zvíře. Tento čtvernožec se podobal půlmetrovému seleti s tmavou, na břiše světlejší srstí řídkých a tuhých chlupů. Nohy, jimiž se silně vzpíral o zem, vypadaly, jako by měly plovací blány.
Harbert ve zvířeti poznal kabii, jeden z největších druhů řádu hlodavců. Kabie se psem nebojovala. Kulila jen hloupě oči, uložené hluboko v důlcích zalitých tukem. Lidi dnes viděla zřejmě poprvé.
Nab se už chystal hlodavce ubít holí, ale tu se kabie z Tepových zubů vyrvala, nechala mu kus ucha v tlamě, se zuřivým zachrochtáním se vrhla na Harberta, porazila ho na zem a zmizela v lese.
"Ach ty mizero!" zvolal Pencroff.
Všichni tři se okamžitě pustili po Topově stopě, ale ve chvíli, kdy psa dohonili, zmizelo zvíře ve vodě nevelké bažiny, stíněné mohutnými staletými sosnami.
Nab, Harbert a Pencroff se zaraženě zastavili. Top se vrhl do vody, ale kabie, ukrytá na dně bažiny, se neobjevila.
"Počkejme!" řekl chlapec. "Musí se brzy vynořit, aby se nadýchla."
"Neutopí se?" ptal se Nab.
"Ne," odpověděl Harbert. "Má na nohou plovací blány a ve vodě se chová jako obojživelník. Jen počkejte!"
Top zůstal ve vodě. Pencroff a jeho dva přátelé se rozestavili na břehu, aby zabránili v úniku zvířeti, které Top hledal, plovaje stále po hladině močálu.
Harbert se nemýlil. Za několik minut se zvíře vynořilo. Top mu mohutným skokem zabránil v novém ponoření. Za chvíli poté byla kabie vytažena na břeh, kde ji Nab holí zabil.
"Hurá!" vykřikl Pencroff, který rád užíval tohoto vítězného pokřiku. "Teď už jen žhavé uhlí a hlodavec bude ohlodán až na kost!"
Pak si hodil kabii přes rameno, a odhaduje podle slunce čas na druhou hodinu s poledne, dal znamení k návratu.
Topův pud velmi posloužil lovcům, kteří díky chytrému zvířeti našli snadno cestu zpátky. Za půl hodiny byli zas u ohbí řeky.
Jako poprvé vyrobil Pencroff opět vor, ač se mu to dnes zdálo - když neměli oheň - zcela zbytečnou prací. Celá skupina se vrátila podle vodního toku ke Komínu.
Námořník nebyl od Komína vzdálen ani padesát kroků, když se náhle zastavil a vyrazil nové hřímavé hurá, ukazuje přitom rukou k záhybu pobřežních skal.
"Harberte, Nabe, podívejte se!" křičel.
Nad skálami se vznášel a točil hustý dým.