Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

27. dubna hráli na Vinohradech Sen noci svatojanské. Nemůžeme se tomu nikterak vyhnout: stejně, jak mnoho byl na Národním divadle Bernard Shaw Sardouem, tak málo byl na Vinohradech Shakespeare Shakespearem. Neboť šlo tu o rozčtvrcení tohoto dobrého muže za živa.
Nejprv Shakespeare sám, který se zemitou surovostí vytvořil tento sen, masivnější než všecky fysické skutečnosti, s Titaniemi a Oberony, elfy a vílami ve své duchovosti živočišnějšími než tisíce pozemských živočichů, s truhláři, tesaři, tkalci a kotláři, jichž člověčská hloupost roste úměrně s jejich dobrotou a s lásky zápletkou, jež zřejmě značí tělo povahy a nejtajnější myšlenky milujících - to vše na scéně s mrštnou obratností, jež nezapomíná na diváka méně než na herce.
A k tomu Mendelssohn, jehož smutný osud marného toužení po velikosti a obsažnosti klasiků naplňuje nás soucitem a pochopením, jeho však bezmeznou sentimentalitou tak málo zdravě lidskou a tak málo plodně pozemskou, že jenom dnešní nezdravost a neplodnost dovoluje jí cizopasit na Shakespearově půdě.
A k tomu Kvapil a Wenig. Kvapilův Shakespeare, to je kapitola, která ještě musí být napsána. Nepochybuji, že se v ní ukáže závažnost velmi mnoha stanovisek, jež režisér tu k dramatikovi zaujal a jež se stanou případně i východisky k jednotlivým dílům. Ale jistě v zásadě objeví se ona obludnost celého tohoto chápání Shakespeara, které, pokud možno realisticky (račte tomu rozumět!) zastírá typy dramatu a tlumí jejich diferenciaci tak dlouho, až z osob vášní nebo pravd stanou se figuriny nádherného, pozlaceného divadla jakéhosi druhu dekadentní idyličnosti. To je akademismus, který je Shakespearovi nejméně tak vzdálen jako Mendelssohnovy sentimentality. (Proč, prosím, má se na příklad gaminský šotek bát své žádosti o potlesk, kterou důmyslný a znalý herec Shakespeare poctivě uzavřel svou snovou komedii, a proč, prosím, má považovat za nutné přát ospalému obecenstvu s biografickou zdvořilostí "dobrou noc"?) Stejně tomu je tak s výpravou. Wenig se již mnohde přizpůsobil moderním požadavkům strohosti a účelnosti scény. Ve "Snu" však přímo naopak hýřil zbytečnou dekorativností, rozmáznutými starobylostmi, které až urážely svou zjevnou plátěností.
A konečně herci. To bylo snad na celém provedení to nejsmutnější. Někdejší jednotnost vinohradského ensemblu je dnes ta tam. Mnozí členové vlastní povahou svého hereckého umění vymkli se také definitivně z režijních sfér pana Kvapila. V každém provedení rozměrnější věci narazíme na naprostou nesrovnalost dvou různých světů. V tomto případě je celý problém ještě komplikován tím, že jde o poměr těchto dvou světů k Shakespearovi. Je to jisté, že právě jemu - a to ovšem v našem chápání jeho genia - byly nejblíže scény královny a krále elfů. Ale co to je platno, když herecký posunek pana Tumy a paní Iblové a gesto jejich dramatické recitace lámalo se o nepřekonatelnou prázdnotu scénické výpravy, nehledíme-li vůbec k tomu, jak oslovsky dopadal na příklad takový souměr expresionistické Titanie s naturalistickým oslem - Mikulášem Klubkem. Tady ovšem vina nebyla v představitelích, neboť hráli tak, jak jim dávalo možnost jejich herecké založení, ale vina byla v tom, že byly prostě vedle sebe postaveny dvě úplně různé herecké tendence. A tam, kde se povaha představitele ztotožňovala s tendencí režisérovou, viděli jsme opět, jak daleko jsme od Shakespearovy účinnosti. Či míníte vskutku, že způsobně sehraná komedie o Pyramu a Thisbe, která se tu pohybovala jako z božího dopuštění, je táž komedie, která k slzám zchvátila moudrého Philostrata a po něm tisíce diváků nejrůznějších národů i ras svou živostí poněkud drastickou snad, ale jistě docela shakespearovskou? Zdá se, že nikoli. Akademismus - a tím a ničím jiným Kvapilův "Sen noci svatojanské" je - bude vždy překážkou, přes niž se k Shakespearovi nikdo nedostane. Nechť si vinohradské divadlo provádí dále své neexperimentální experimenty - Shakespeara nedojde. Neboť rozčtvrcený Shakespeare, zdaliž je to vůbec on? K němu se musí s druhé strany, z jeho syrovosti a surovosti, tak, jak k němu šli na příklad na Švandově divadle v "Zkrocení zlé ženy". V něm byla krev a nikoli pozlátko. A na to snad netřeba zapomínat.

Socialista 2. 5. 1923 pod zn. J. F.