ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Fučík Julius (*23.02.1903 - †08.09.1943)

­­­­

Reportáž psaná na oprátce

  • vydal Československý spisovatel v roce 1972

Ve vězení gestapa na Pankráci na jaře 1943

Seděti v pozoru, s tělem strnule vzpřímeným, s rukama přimknutýma ke kolenům a s očima až k oslepnutí upřenýma na zažloutlou stěnu "domácího vězení" v Petschkové paláci - to věru není poloha nejvhodnější pro myšlení. Ale kdo přiměje myšlenku, aby seděla v pozoru?
Kdysi kdosi - už nikdy asi nezjistíme kdy a kdo - nazval "domácí vězení" v Petschkově paláci "biografem". Geniální nápad. Prostorná místnost, šest dlouhých lavic za sebou, obsazených strnulými těly vyšetřovanců, a před nimi holá stěna jako plátno kina. Všecky produkce světa nenatočily tolik filmů, kolik si jich na tuto stěnu promítly oči vyšetřovanců, čekajících na nový výslech, na mučení, na smrt. Filmy celých životů i nejdrobnějších úseků života, filmy o matce, o ženě, o dětech, o zničeném domově, o ztracené existenci, filmy o statečném soudruhovi i o zradě, o tom, komu jsem dal ten leták, o krvi, která opět poteče, o pevném stisku ruky, který mě zavázal, filmy plné děsu a odhodlání, nenávisti i lásky, úzkosti i naděje. Obrácen zády k životu každý tu před svýma očima denně umírá. Ale ne každý se znovu rodí.
Stokrát jsem tady viděl svůj film, tisíckrát jeho detaily, teď se ho jednou pokusím vyprávět. Utáhne-li se oprátka dříve, než ho dokončím, zůstanou ještě milióny, které dopíší jeho "happy end".

Kapitola I. - Čtyřiadvacet hodin

Za pět minut budou hodiny odbíjet desátou. Je krásný, vlahý jarní večer 24. dubna 1942.
Pospíchám - pokud mi to dovoluje figura staršího kulhajícího pána, kterou hraji - pospíchám, abych dorazil k Jelínkům ještě před uzavřením domu. čeká tam na mne můj "pobočník" Mirek. Vím,'že mi nic důležitého tentokráte nepoví, a ani já mu nemám co říci, ale nepřijít na ujednanou schůzku mohlo by znamenat paniku - a hlavně těm dvěma dobrým duším našich hostitelů bych nechtěl dělat zbytečné starosti.
Vítají mě šálkem čaje. Mirek už čeká - a kromě něho manželé Friedovi. Zase neopatrnost. Soudruzi, rád vás vidím, ale ne takhle pohromadě. To je nejlepší cesta do kriminálu a na smrt. Buď budete dodržovat pravidla konspirace, nebo přestanete pracovat, protože takto ohrožujete sebe i jiné. Rozuměli?
- Rozuměli.
- A co jste mi přinesli?
- Májové číslo Rudého práva.
- Výborně. A ty, Mirku?
- Tak a tak. Nic nového. Práce jde dobře...
- Hotovo. Uvidíme se až po Prvním máji. Vzkážu. A na shledanou!
- Ještě šálek čaje, pane šéf!
- Ne, ne, paní Jelínková, je nás tady příliš mnoho.
- Alespoň jeden šáleček, prosím vás.
Z čerstvě nalitého čaje stoupá pára.
Někdo zvoní.
Teď v noci? Kdo to může být?
Návštěvníci nejsou trpěliví. Rány na dveře.
- Otevřte! Policie!
Rychle k oknům! Utecte! Mám pistoli, budu krýt váš ústup.
Pozdě! Pod okny stojí gestapo a míří pistolemi do pokoje. Z chodby přes vyražené dveře se hrnou tajní do kuchyně a dále do pokoje. Jeden, dva, tři, devět mužů. Nevidí mě, protože stojím právě za jejich zády, za dveřmi, které otevřeli. Mohu tedy nerušeně střílet. Ale devět pistolí míří na dvě ženy a tři neozbrojené muže. Vystřelím-li, padnou dříve oni než já. I kdybych chtěl zastřelit jen sebe, začne přestřelka a oni se stanou její obětí. Nebudu-li střílet, posedí si snad půl roku, snad rok a revoluce je vysvobodí živé. Jen Mirek a já z toho nemůžeme vyjít, budou nás mučit - ze mne nic nedostanou, a z Mirka? člověk, který bojoval ve Španělsku, člověk, který prožil dva roky v koncentračním táboře ve Francii a který se ilegálně uprostřed války dostal z Francie až do Prahy - ne, ten přece nezradí. Mám dvě vteřiny na rozmyšlenou. Nebo jsou to snad tři vteřiny?
Vystřelím-li, nic nezachráním, jen sebe uchráním muk. ale za to obětuji zbytečně životy čtyř soudruhů. Je to tak? Ano!
Rozhodnuto.
Vystupuji z krytu.
- A, ještě jeden!
První rána do tváře. Snad mě měla knokautovat.
- Hände auf!
Druhá. Třetí.
Tak jsem si to představoval.
Ze vzorně uklizeného bytu už je hromada zpřeházeného nábytku a střepů.
Další rány rukama, nohama.
- Marsch!
Naložili mě do auta. Pistole na mne neustále míří. Cestou začíná výslech.
- Kdo jsi?
- Profesor Horák.
- Lžeš!
Krčím rameny.
- Seď nebo střelím!
- Střelte!
Místo rány z pistole jen rána pěstí.
Míjíme tramvaj. Zdá se mi, že je bíle ověnčena. Svatební tramvaj, teď, v noci? Asi začíná horečka.
Petschkův palác. Myslil jsem, že živ nikdy do něho nevkročím. Teď poklusem do čtvrtého patra. Aha, proslulé II-A 1, protikomunistické oddělení. Zdá se mi, že jsem dokonce zvědav.
Dlouhý, hubeny komisař, který vedl přepadový oddíl, zasunuje pistoli do kapsy a odvádí mě do své kanceláře. Zapaluje mi cigaretu.
Kdo jsi?
- Profesor Horák.
- Lžeš!
Hodinky na jeho zápěstí ukazují jedenáctou.
- Prohlídněte ho!
Začíná prohlídka. Svlékají mě.
- Má legitimaci.
- Na jméno?
- Profesor Horák.
- Zjistit!
Telefon.
- Ovšem, není hlášen. Legitimace je falešná.
- Kdo ti ji dal?
- Policejní ředitelství.
První rána holí. Druhá. Třetí. Mám je počítat? Tuhle statistiku, hochu, už nikdy nikde neudáš.
- Jméno? Mluv! Adresu? Mluv! S kým ses stýkal? Mluv! Byty? Mluv! Mluv! Mluv! Nebo tě utlučeme!
Kolik ran asi vydrží zdravý člověk?
Rádio houká půlnoc. Kavárny se zavírají, poslední hoste se vracejí domů, milenci přešlapují před vraty a nemohou se rozloučit. Dlouhý, hubený komisař vstupuje do místnosti s veselým úsměvem:
- Všecko v pořádku - pane redaktore?
Kdo jim to řekl? Jelínkovi? Friedovi? Ti ani nevědí mé jméno.
- Vidíš, všecko víme. Mluv! Měj rozum.
Zvláštní slovník! Mít rozum = zradit.
Nemám rozum.
- Svažte ho! A přidat!
Jedna hodina. Poslední tramvaje zatahují, ulice se vyprázdnily, rádio přeje nejvěrnějším posluchačům dobrou noc.
- Kdo je ještě členem ústředního výboru? Kde jsou vysílačky? Kde jsou tiskárny? Mluv! Mluv! Mluv!
Teď už mohu zase klidněji počítat rány. Jediná bolest, kterou cítím, jsou rozkousané rty.
- Boty dolů!
Pravda, chodidla ještě neotupěla. To cítím. Pět, šest, sedm, teď už jako by hůl projížděla až do mozku.
Dvě hodiny. Praha spí, snad někde ze spánku zavrní dítě a muž pohladí ženu po bocích.
- Mluv! Mluv!
Přejíždím jazykem v ústech a snažím se počítat vyražené zuby. Nemohu se dopočítat. Dvanáct, patnáct, sedmnáct? Ne, tolik je tu teď komisařů, kteří mě "vyslýchají". Někteří jsou už zřejmě unaveni. A smrt stále nepřichází.
Tři hodiny. Z periférie přichází časné jitro, zelináři se blíží k tržištím, metaři vycházejí do ulic. Snad se dokonce ještě dočkám jednoho rána.
Přivádějí mou ženu.
- Znáte ho?
Polykám krev, aby neviděla... a je to asi bláhové, vždyť mi krev teče z každého kousku tváře i z konečků prstů.
- Znáte ho?
- Neznám!
Řekla to a ani pohledem neprozradila svou hrůzu. Zlatá. Dodržela úmluvu, že se ke mně nikdy nebude znát, ačkoliv teď už to bylo zbytečné. Kdo jim jen pověděl moje jméno?
Odvedli ji. Rozloučil jsem se s ní nejveselejším pohledem, jakého jsem byl ještě schopen. Snad ani nebyl veselý. Nevím.
Čtyři hodiny. Svítá? Nesvítá? Zatemněná okna nedávají odpověď. A smrt stále ještě nepřichází. Mám ti jít naproti? Jak?
Uhodil jsem někoho a upadl jsem na zem. Kopou do mne. Šlapou po mně. Ano, tak, teď bude rychle konec. Černý komisař mě zvedá za plnovous a spokojeně se směje, když mi ukazuje plné hrsti vyrvaných vousů. Je to skutečně komické. A bolest už necítím žádnou.
Pět hodin, šest, sedm, deset, poledne, dělníci jdou do práce a z práce, děti jdou do školy a ze školy, v obchodech prodávají, doma se vaří, snad si teď máma vzpomněla na mne, snad už soudruzi vědí, že jsem zatčen, a snad už dělají bezpečnostní opatření... což kdybych mluvil... ne, nebojte se, nebudu, věřte. A vždyť už konec ani nemůže být daleko. Už je to všecko jen sen, zlý, horečnatý sen, rány padají a pak voda mě omývá a zase rány a zase "mluv, mluv, mluv!" a já stále ještě nemohu umřít. Mámo, táto, proč jste mě udělali tak silným?
Odpoledne. Pět hodin. Už jsou všichni unaveni. Rány teď padají jen zřídka, v dlouhých intervalech, to už je jen setrvačnost. A najednou z dálky, z nesmírné dálky zní mírný, tichý hlas, laskavý jako pohlazení:
- Er hat schon genug!
A pak sedím a stůl přede mnou zapadá a zase vychází a kdosi mi dává pít a kdosi mi nabízí cigaretu, kterou neudržím, a kdosi se pokouší navléci mi střevíce a říká, že už to nejde, a pak mě napůl vedou a napůl nesou ze schodů dolů, do auta, jedeme, kdosi opět míří pistolí, je mi to k smíchu, míjíme tramvaj, ověnčenou bílými květy, svatební tramvaj, ale snad je to všechno jen sen, snad je to jen horečka anebo umírání anebo aspoň sama smrt. Vždyť umírání je přece těžké, ale tohle už není těžké ani vůbec nijaké, tohle je lehounké, pápěrka, jen ještě dechnout a bude po všem.
Po všem? Ještě ne, stále ještě ne. Vždyť teď zase stojím, opravdu stojím, sám, bez cizí podpory a těsně přede mnou je špinavě žlutá zeď, zkropená - čím? Zdá se, že je to krev... ano, je to krev, zvedám prst a snažím se ji rozmáznout... jde to, je čerstvá, moje...
A kdosi mě zezadu udeří do hlavy a poroučí, abych zvedl ruce a dělal klencáky; při třetím padám...
Dlouhý esesman stojí nade mnou a kope mě, abych vstal; jak je to zbytečné; zase mě kdosi omývá, opět sedím, jakási žena mi podává lék a ptá se, co mě bolí, a tu se mi zdá, že všecka má bolest je v srdci.
- Ty nemáš srdce - říká dlouhý eses.
- O, přece! - říkám a jsem najednou hrd, že mám ještě dosti síly, abych se zastal svého srdce.
A pak se zase všecko ztrácí, i zeď i žena s lékem i dlouhý eses...
A přede mnou jsou otevřené dveře cely. Tlustý eses mě vleče dovnitř, svléká cáry košile, ukládá na slamník, ohmatává mé opuchlé tělo a poroučí dávat obklady.
- Podívej - říká druhému a vrtí hlavou - podívej, co dovedou!
A opět z dálky, z nesmírné dálky slyším mírný, tichý hlas, laskavý jako pohlazení:
- Do rána nevydrží.
Za pět minut odbíjejí hodiny desátou. Je krásný vlahý jarní večer 25. dubna 1942.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 08.09.2014

   
­­­­

Diskuse k úryvku
Julius Fučík - Reportáž psaná na oprátce







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)