Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• vydal Československý spisovatel v Praze roku 1972 (2. vydání tamtéž). Portrét autora Jaromír Lang. Medailón o autorovi napsal Karel Krejčí. Počet stran: 123. Uvedená část je na str. 40-76 (předchozí část; další část).

***

Za několik dní vydal jsem se na cestu k domu U tonoucí hvězdy, vyhledat Rojka. Co jsem ho neviděl, byl mi v duchu stále přítomen. Cítil jsem jakýsi neurčitý smutek následkem všeho, co mi vypravoval. Sám zdál se mi tonoucí, poloutonulou hvězdou, ztroskotanou lodí proti skaliskám života. Měl na mne vliv tak silný, že jsem se tomu divil. Ani to, co jsem o něm věděl, nepůsobilo tak mocně na mne jako to, co jsem právem nebo neprávem o něm tušil. V tom člověku, zdálo se mi, byly hlubiny, které tajil a které mě vábily. Ostatně chvěla se ve mně struna jemu velice příbuzná. Pod banální hladinou našeho střízlivého občanského žití tušil jsem tak silně proudy propastné, bezedné, tak tajuplně ukryté zrakům nezasvěcenců. Byl Rojko z těch zasvěcených? Dělal na mne dojem ten, ačkoli nečinil přece v nejmenším a ani zdaleka zřejmý nějaký na to nárok. Zjeví se mi někdy, jakým vskutku byl, a podá mi kdy ruku, by mě vedl k prahům velkých, odvěkých, zdánlivě zaniklých, ale vpravdě věčně trvajících mystérií? A přece odporoval tu jeho pesimism pojmutí, jaké jsem si takto o něm dělal. Kdo přijde pravdě blízko, nemůže býti úplným pesimistou, jako nemůže nikdy býti temný, koho pronikne světlo. Pesimism je pouze stísněnost, stesk, který nás napadá, když poznáváme nicotu věcí nám blízkých, neuzříme-li ještě jasně to, co je za nimi, za pomíjejícími, a co se věčně nemění. Je to choroba přechodní. Za toho rozjímání přišel jsem na nábřeží Augustinů. Bylo již kvečeru. Paříž v tom přísvitu zdála se celá modravá a velkolepě malebná se svými avenuami, plnými ruchu a šumu, se svým krásným stromovím, se svým horizontem tak zvláště zbarveným. Na nábřeží skládali už antikváři své staré knihy do beden a u jednoho z těch kamenných zábradlí, odkud své knihy brali, zahlédl jsem Rojka. Nejspíše ubíral se teprve domů ze svého závodu. Podepíral se o zábradlí, ale nehleděl na vodu, po které lodi pluly a která se krásná, temnozelená hlubokým valila proudem s obrazem obrovského města, zrcadlícího se v jejích vlnách. Volal jsem na Rojka, zdravil jej zdaleka, mával kloboukem, on však mě neviděl ani neslyšel. Obličej jeho byl strnulý, měl vzezření jako v hluboké mdlobě, ba jako v zkamenění smrti, ale zraky jeho široce rozevřené plály ohněm divně horečným. Ani v krizi jeho nemoci nebyl jsem jej tak viděl. Stál jsem už chvíli vedle něho, oslovuje ho několikráte, potřásal jsem jím za ruku, ale nedostalo se mi ani odpovědi, ani pohledu, až konečně se zdálo, že se pomalu probouzí z toho kromobyčejného stavu těla i ducha. Výraz jeho tváře stával se oživenější, normálnější, jen oči ještě svědčily, že, myšlenky jeho dlí někde jinde, daleko, Bůh sám věděl kde. Na otázky moje, také nějak podivné, neboť bylo mi, jako bych byl nakažen jeho extází, odpovídal nazdařbůh nesrozumitelnými slovy. Byla to rozmluva jako v hieroglyfech. Trvalo to ještě chvíli, než jsme spolu mluvili jako lidé zdravého rozumu.

"Šel jsem právě k vám na návštěvu," řekl jsem, pátraje pořád ještě v jeho zracích po tom, co se v nitru jeho dálo.
"Tedy pojďte, pojďte!" odpověděl tónem zvyklé zdvořilosti, hledaje vpravit se do lhostejné, obyčejné situace.
"Totiž," dodal jsem, "nebyl-li jste právě na cestě někam jinam. Doprovodil bych vás pak pouze a přišel bych k vám jiný den."
"Ne, ne," ujišťoval mě, "nechtěl jsem nikam než domů. Tu promluvili zase jednou oni po dlouhé době se mnou."
"Kdo?" tázal jsem se překvapen.
Mlčel chvíli, pak řekl pomalu: "Neporozuměl byste mi snad. Ne, neporozuměl byste zajisté. Řekl byste mi, nebo byste si to aspoň myslil, že jsem blázen. Znám takové výroky. Vy jste "vědec", stojíte na výši moderní vědy - opakoval jsem tu otřepanou frázi dobře? - a pro tu neslýchaně pokročilou vědu je všechno bláznovstvím, co neví a čemu nerozumí."
Řekl to bez trpkostí a v tónu jeho nebylo nic urážlivého.
"A což," řekl jsem mu s úsměvem, "což kdybych se vám přiznal, že jsem sice někdy té vědě slepě věřil, ale že pojednou se přesvědčení moje o její dokonalosti viklat začalo?"
"Byl byste snad tedy také trochu bláznem?" tázal se též s úsměvem, ale tak záhadným, že mi bylo nevolno; nevím proč, ale pocítil jsem lehce mráz probíhající mi tělem. Buď jsem se toho výroku lekl, nebo spatřil jsem v zraku a v úsměvu jeho něco, co ve mně vzbuzovalo myšlenku, že mluvím s člověkem buď nad nebo pod normálem takzvaného zdravého rozumu, jejž definovati není úlohou snadnou. Šli jsme chvíli mlčky vedle sebe.
"Vyčítal vám už někdo bláznovství?" tázal jsem se nesměle.
"Ano, mnozí, už dávno. Tenkráte, když jsem mluvíval. Teď mlčím obyčejně, a mají mě spíše za filosofa, dle dávné průpovědi."
"A čím jste vyzýval ten tvrdý úsudek?"
"Čím? Hm, řeknu vám to. Někdy dovedeme cizími slovy vlastní svůj stav duševní lépe naznačiti než vlastními. Znáte velkého, tak celkem neznámého básníka Williama Blaka? Byl také prý blázen. Pro něho byla obraznost původu "božského", tedy něčím primordiálním. Pravíval o sobě, že vlohu obraznosti pěstuje tak, že se stává viděním, naprostým zřením, zjevováním. Nuž, něco podobného činím i já. Nemám jeho génia, neumím podávat, co vidím (říká se tomu tvořit), nejsou výsledky mého zření tedy velké básně a vizionářské kresby jako u Blaka. Rozšiřuje to pouze můj obzor, dívám se jen trochu hloub do všehomíra, než bych jinak mohl."
"To ovšem není dáno každému," podotkl jsem.
"V každém člověku," odpověděl, "jsou zajisté základné zárodky jiných ještě smyslů než těch pěti nejvyvinutějších, známých a za jediné v nás pokládaných. Příliš málo si však těch zárodků všímáme, obzvláště teď, v tom materialistickém, barbarském proudu doby, kterým plujeme, kterým, pravda, plula vždy většina lidí, abych nebyl nespravedlivým k naší době a abyste nemyslil, že jsem z těch, kteří pořád jen po minulosti touží. Přeji si pouze, aby v nás árijský génius, význačně spiritualistický, opět nabyl vrchu. Jsou příznaky, že se tak pomalu stává. Poklady moudrosti indické, tak čistě árijské ve svém ideálním altruismu, v nesmírné vznešenosti abstraktního pojímání, obnoví snad od základů naši kulturu. Indům nezůstala žádná hlubina ducha tajnou, žádná subtilnost psychická neušla jejich chápavosti ... Avšak vzdaluji se svého předmětu. Jedná se o moje bláznovství. Nuž, nalezl jsem v sobě jistý skrytý smysl, jmenuji to tak, poněvadž to jinak jmenovati nedovedu, a tou silou, neb chcete-li, tím stavem svého ne tělesného, nýbrž transcendentního já je mi možno přicházeti ve spojení neb do styku s bytostmi jinými, než jsme například my neb zvířata neb rostliny, rozuměti jim, jako bych je viděl a slyšel očima a ušima, krátce uvědomiti se o bytostech obývajících třeba některé jiné hvězdy než naši zemi."

Mlčel, jako by čekal na mou o té věci poznámku. Byl jsem divně dotčen. Měl nade mnou magickou jakousi moc, - pokud mluvil, byl jsem vždy přesvědčen o pravdě jeho slov; pochybnosti moje začínaly, teprve když se zamlčel. Nevěděl jsem, co mu říci.

"Zabýváte se astronomií?" tázal jsem se vyhýbavě.
"Ani dost málo," odvětil klidně. "Nemyslete si, že čtu Flammariona a že si buduji světy dle jeho výzkumů neb fantazií. Nevím, kolik je na tom pravdy, co tvrdí o Venuši a Marsu. Ale myslím, že ani dalekohled, ani matematika, ani lučba nerozluští tajemství hvězdných záhad. Astronomii nestuduji, chybí mi k tomu základy věd pomocných, ale miluji hvězdy jako pohan. Pojímání hvězd u pohanů, přes všechny nevědomosti a omyly, bylo snad pravdě bližší než střízlivý suchopár našich hvězdářů. Vědět, kolik tyčinek má květina, jak se jmenuje latinsky, kde roste a tak dále, nevysvětlí také ještě bytost rostlinnou, o niž se jedná. Viďte?"
"Pravda." odvětil jsem, "avšak rcete, jakého způsobu je to vaše spojení s obyvateli jiných planet? Octnete se fantazií mezi nimi, či přicházejí k vám ve snu, jako paprsky nám vnikají v oči?"
"Není snadné vysvětlit vám to," odvětil, "je to asi, jako bych někomu měl definovat barvu, když ji nikdy neviděl. Nejsem tam, ani oni zde, je to osudnost tělesné naší jsoucnosti, že si vše představujeme ve spojení s místem, prostorně a časově. Ale jsoucnost podmiňuje především uvědomění, ne místo. Jsem si tedy v takovou chvíli tak intenzívně jsoucnosti a styku jejich vědom, tak intenzívně jako žádného fakta v prostoru, fakta vtírajícího se mi sluchem, videm a hmatem."
"A co vám říkají například?" tázal jsem se, nemoha potlačiti zvědavosti ani nedůvěry.
"Mohl byste se takovým způsobem také tázat, jakým mluví jazykem. Co vám říká strom, skála, slunce? Co vám říká zvíře? To vše vám mluví beze slov a vykládáte si po lidsku i ty zjevy, i mluvu těch zjevů, ale víte dobře, že vše, co si tak myslíte o nich, a vše, co jim podkládáte, je více vaše než jejich. Tak mluví i ti tam ke mně. Jsem si jich pouze vědom jako stromů a skal a tlumočím si vše dle svého nynějšího stavu bytí. Nuž, ta fakta jsou někdy dojmu a dosahu nevýslovně velkého, a někdy nepatrná jako ten kámen, který nám zde leží v cestě. Nám aspoň zdá se ten kámen teď nepatrným: to znamená, že poměr jeho k nám nemá velkého významu, jsme si totiž osudně věčně sami jediným měřítkem všech věcí; ve své absolutní nedostatečnosti jinak celá naše moudrost, celá naše věda, celý náš rozum a všechna naše obraznost nestačí, abychom do jádra pronikli a určitě řekli nebo zvěděli, co to vlastně je, ten kámen! Proto spokojujeme se v nutné rezignaci pouhým názvem."
"Dost na tom prozatím," řekl jsem, "že aspoň víme, že to, co se zdá, ještě není. To vypadá jako slib, že se někdy dovíme, co dnes jen tušíme neb co tušit ještě nedovedem. Avšak rcete, s vědomím všech těch fakt mimozemských nevzešlo ve vás cosi jako pevnější a určitější náhled o celku, je vám pojem věčnosti a Boha jasnější? Je vám Bůh, kterého jste někdy k velkému žalu svého otce zapřel, nyní pojmem přístupnějším, faktem uvědomělým jak ta fakta ostatní? Myslím, že ano?"
"Mýlíte se velice," odvětil. "Všechna ta fakta nevysvětlují více než například fakt o jsoucnosti zvířat neb rostlin. Co z toho, rozšíří-li se, abych tak řekl, inventář "naturae naturatae"? Jsme tím i snad Bohu blíže a chápeme jej jasněji proto, že teď víme pomocí mikroskopu o infuzoriích? Černoch žijící ve středu Afriky, netušící, že něco takového, jako jest naše civilizace, na světě se nachází, zajisté bude překvapen, oslněn, přivezete-li jej do Paříže neb do Londýna, bude na začátku třeba i ohromen a pomyslí si, že je v krajině nejmocnějších čarodějů, polobohů, neb chcete-li, celých bohů, ale časem přesvědčí se, že to vše je vlastně jako v jeho vsi, jenže v jiné formě, složitější, dokonalejší, a chcete-li, třeba i vznešenější. Že jsou a žijí ještě jiné bytosti než lidé, bytosti vyvinutější v mnohém ohledu, různící se od nás jako my například od zvířat, to překvapuje toho, kdo se o tom přesvědčí a dříve to ani netušil, - ale celkem nepřišel o krok blíže jádru toho, po čem touží nejvlastněji, totiž jádru pravého poznání. Vidím-li letět kámen jeden nebo sto k zemi, nevím stejně, co jest jeho tíže. Vidíte, že mi pojem o Bohu tím stykem s mimozemskými světy není o nic jasnější, určitější. Jest Bůh či není? A je-li, co je? To je ta stará, věčná otázka. Kdybychom jen věděli určitě, co to je "býti"! Descartovo "Myslím, tedy jsem - nestačí v tom smyslu. Nepřišla vám nikdy myšlenka, jak si to představit, že by bylo dokonalé nic místo toho, co je, že by nebylo nikdy světa bývalo, nikdy ducha, nikdy hmoty, nikdy světla, nikdy tmy, nikdy ničeho nic? Dovedete si domyslit to úplné, odpočátečné do věků nic?"

Neodpovídal jsem, snažil jsem se uvědomit si takové absolutní nic; nejdříve jsem myslil, že je to snadné, ale pojednou cítil jsem se jako v temnotě, bylo mi skutečně, jako bych cítil cosi jako zhasnutí v očích a intelektu ve svém mozku.

Rojko na mne pohlédl, a zdálo se, že uhodl, co se ve mně děje; mlčel jako já a myšlenky naše bloudily tak bůhvíkde. A mezitím brali jsme se mechanicky ulicemi a stáli posléze před domem U tonoucí hvězdy proti Svatému Juliánu.

Rojko bydlil v třetím poschodí. Rozviklané, úpící schody, široké a temné, vedly nás na dosti široký koridor, šli jsme jím asi deset kroků a přišli na pravé straně ke třem stupňům, vedoucím ke kratší chodbě, která se končila dveřmi samého Rojkova bytu. Ale na cestě tam byly ještě dveře jiného bytu, tou chvílí dokořán otevřené. Mimovolně zabloudily mi tam zraky. Byl to pokoj více než polotemný, neboť byl soumrak už hluboký, okna byla k tomu zavěšena nějakou látkou, potištěnou žlutými a červenými květy, a hořela tam jen tenká svíčka. Pokoj zdál se velmi čistý a uspořádaný. U jedné stěny stála starodávná postel s vyrudlými, dlouze splývajícími hedvábnými záclonami, jevícími dlouhé trhliny - rozpadávaly se věkem. Záclony ty byly odhrnuty a v šeru pozoroval jsem obrys někoho ležícího na té posteli. Uprostřed pokoje stál velký nenatřený stůl, tak čistě vydrhnutý, že se leskl, a kolem něho, držíc se poněkud jeho kraje, šinula se jaksi unaveně stařena vysokého vzrůstu, černě oděná, s bílým čepcem na hlavě; ve velkém, vysokém staromódním křesle seděla opodál stařena druhá, bledá, chorobná, ohyzdná, ne však banální. Byla celá šedivá, jen husté obočí bylo celé černé a oči její leskly se podivně. Držela malé příruční zrcátko, do něhož se dívala jaksi pátravě. Samolibý úsměv bloudil jí kolem úst a kývala hlavou, pohybujíc rtem, jako by si něco šeptala. Šli jsme rychle kolem toho bytu a podíval jsem se jen mžikem na jeho obyvatele, abych se nezdál nediskrétním; ale byl jsem poražen zvláštním jejich vzezřením.

"Je to podivné," řekl jsem, "že vychází ne pouze z lidí jakýsi magnetický proud, který nás jímá, podmaňuje, ale i ze samých věcí! Tím vaším domem jsem naprosto očarován, v tom smyslu očarován, že mě úplně podrobuje nepochopitelnému vlivu." A ohlížel jsem se mimoděk nazpět k těm dveřím, jež byly nyní už za námi.
"Zajímají vás snad tak moje sousedky?" tázal se Rojko, mezitímco klíčem zarachotil v zámku, a dodal pak, když jsme vkročili do vlastního jeho bytu: "To jste šel kolem "klece tří pomatených". Zde v domě má totiž každý obyvatel nějakou přezdívku."
"Klec tří pomatených?" opakoval jsem po něm, "jsou opravdu nenormální? Ostatně viděl jsem pouze dvě."
"Ta třetí, ubohá, nevstává z postele několik už let. Je dcera markýze, tak chudá a tak sešlá, že až srdce bolí."
"A bláznivá?"
"Ne, ale už úplně dětinská. Ty dvě, které s ní bydlí, jedna z nich je opravdu pomatená, jsou k ní dobry a laskavy nadmíru. Všechny ty tři osoby jsou tak mírné a tiché, že požívají v domě jakési úcty. Jakožto sousedky jsou věru vzorné."
"Zdá se mi, "upamatoval jsem se teď, "že jste o nich v horečce blouznil v naší nemocnici. Řekl jste tenkráte, dívaje se do prázdna: To je ta nejstarší ze sester, Mater lacrimarum! Nazýváte snad některou z nich tak?"
"Ne, "odvětil. "Řekl jsem Mater lacrimarum? To mluvil jsem asi anglicky?"
"Tak jest."
"Dobře, to tedy pouze jsem citoval de Quinceye. Což neznáte tu podivuhodnou věc, kterou napsal: Levana a tři Matky žalu? Vím ji celou téměř nazpaměť."
"Neznám," řekl jsem.
"Pak si ji někdy přečtěte. Opsal jsem si celý ten článek jednou, neměl jsem tenkráte dosti peněz ani na tak levnou knihu. Jak mocně de Quincey tím spiskem na mne účinkoval! A v jeho životě v mládí bylo tak mnoho s mým životem v mládí společného! Spiskem Levana a tři Matky žalu vzbuzoval pak ve mně takový ohlas, že se mi někdy zdálo, že to jedna z mých vlastních vidin, že jsme ji měli s de Quinceyem společně!"

Zahleděl se do prázdna a mlčel tak dlouho, že se mi zdálo, že na mou přítomnost zapomínal. Stáli jsme v malé, úzké předsíni, vždy asi dosti temné, kam světlo jen z koridoru malým oknem nade dveřmi vnikalo. Temnozelená, místy do žluta vyrudlá opona dělila ten prostor ve dvě části. Ve světlejší jsme stáli a za poloodhrnutou oponou byl docela tmavý kout; stála tam stará dřevěná židle a povalovalo se tam nějaké nepotřebné, jako odhozené nářadí. Mezitímco jsem se na ty nezajímavé věci jaksi pátravě díval, vzpamatoval se Rojko, otevřel dveře do pokoje vedoucí a zval mě zdvořile, bych tam vkročil, mezitímco rozsvítil svíčku. Obydlí jeho bylo chudé sice, ale čisté. Nábytku bylo málo: stůl, na něm archy popsaného papíru, několik čísel různých novin, podél zdi bylo několik židlí, blízko okna poněkud sešlý empirový sekretář, v jednom koutě železná, úzká postel, v druhém bufet s náčiním na čaj, plechový samovar a malá lampa. Fotografie Canovy dřevěné soc hy svatého Františka z Assisi, bez rámu, jen prostě na zdi připevněná, byl jediný v pokoji obraz.

"Kdo je vám sympatický z těch dvou," tázal jsem se, poněkud zvědav, "svatý či umělec?"
"Oba," odvětil. "František z Assisi je jeden z největších lidí a Cano jeden z nejvzácnějších umělců, jen už pro tu sochu, jediné z jeho děl, které, a to jen z reprodukce, znám."
"Jaký realism u těch starých španělů!" zvolal jsem dívaje se na tu fotografii, "není to jako nějaké dílo docela moderní?"
Rojko se usmál.
"Nesouhlasím s vámi," řekl, "shrnujete různosti přespříliš pod jeden pojem. Myslíte pod realismem "pravdu" v umění, jako by teprve naši moderní realisté ji tam byli uvedli. Hleďte jen dobře na tu sochu svatého Františka; tu ukazuje se nám rozdíl mezi těmi dvěma dobami. Moderní škola, aspoň ti z ní, kteří nejvíce heslem házejí, myslí jen na pravdu v provedení předmětu jakéhokoli. Ti velcí mistři neměli hesel, ale nazírali bezprostředně a jednalo se jim především o to, je-li to, co tvořiti chtěli, také dosti vynikající nad povrch, neb prostě řečeno, stojí-li ten předmět za to, by byl utvořen. Většina těch běžných výtvorů nyní v módě jsoucích za to nestojí. Co autoři jejich "pozorují" tak podrobně, nemůže vlastně nikoho valně zajímat. Hleďte na toho svatého Františka, jaká pravda v provedení, viďte - ale především jaký ideál v koncepci! A v tom leží celé umění."
"Souhlasím více s vámi, než myslíte," pravil jsem. "Dělám právě rozdíl mezi realisty, jako jsou například Dostojevský a Flaubert, a pak mezi tím davem, z něhož mi teď hned nenapadá žádné jméno. Ale zdá se mi přece, že jste nespravedliv proti současné době naší."
"Nejsem v nejmenším," odvětil živě. "Tvrdím pouze, že to není doba velká, protože je pouze přechodní. Věda, literatura, umění vůbec, ba i politika a sociální naše hnutí - to vše je v stadiu pouhé analýzy. Boje národnostní, spory sociální, skepse v náboženství, naturalism v umění, empirism ve vědě: toť samá analýza. Velikost je však jedině v syntezi, která následuje po analýze. Jsou duchové ve všech jmenovaných oborech, kteří nad svou dobou stojí, ač nedosáhli nikde vrcholku, tam dospěje svět snad za nějaké století - pyšný ten strom někdy vyroste, dnes pouze klíčí." Zamlčel se.
"Jste mi hádankou," řekl jsem mu. "Takový je ve vás odpor! Brzy zdáte se mi beznadějný, do krajnosti pesimistický, zoufající nade vším, a náhle jako by ve vás prodraly se paprsky nejbělejšího světla naděje a rozptylovaly všechny těžké vaše chmury."
"Podléhám dojmům," odpověděl prostě, "a řekl jsem vám, že nedovedu nesníti. Ostatně jsem právě moderní člověk, mám vlastnosti přechodní doby: "himmelhoch jauchzend, zum Sterben betrübt", jak starý Goethe zpíval. Nejsem moderní člověk v tom smyslu, že bych se nadchnul pro vše, co je běžné v našich dnech, a především ne v tom, že bych spolu zpíval v tom sboru, oslavujícím naši dobu jako korunu všech předešlých. Ale ta doba náleží, dopouštím, mezi nejzajímavější. Jen už kvůli tomu smrtelnému zápasu mezi vědou a náboženstvím. Humor toho vážného boje leží v tom, že oba zápasníci dělají nároky na neomylnost. Lidé moderní pak trpí obyčejně tím, že buď nevěří, a přece v skrytu duše po nějaké víře prahnou, nebo že věří sice, - ale ne už pevně, bez celého moře pochybenství, a že by rádi ty dvě neomylnosti nějak v souhlas uvedli."
"A myslíte, že se sklene někdy most mezi náboženstvím a vědou?" tázal jsem se. "Zdá se to nemožné."
"Ve svatyních egyptských bylo esoterické náboženství nejvyšší vědou, překonavši všechnu analýzu a přikročivši k velkolepé, a přece prosté syntéze. Byli moudří ti staří, že nejvyšší pravdy zůstaly u nich tajným, skrytým pokladem, přístupným jen zasvěcencům."
"Nebylo to nespravedlivé?"
"Bylo to opatrné, moudré. Ani věda nezíská popularizováním. A nevidíte, co se stává z každého náboženství během dob, když velká jeho učení a ryzí jeho pravdy a vznešené jeho symboly jsou zneužívány, zkomoleny, k nepoznání zkarikovány? Všechny ohavnosti konaly se jménem božím. Zkáza křesťanství byla, že se stalo oficielním náboženstvím. Tu bylo po království božím. Konstantin zvítězil sice křížem, ale kříž nezískal Konstantinem. Křesťanství ve své ryzosti vylučuje koruny - mimo trnovou."
"Och, poznávám vás lépe," zvolal jsem. "Vy věříte v nejvyšší ideály přes to, že vždy se pod vámi sesuly jak babylónská věž, když jste k vrcholkům jejich dospívati se domníval!"
"Neřekl jsem vám před chvílí, že nemohu snění zanechati?" řekl se smutným úsměvem a popošel k oknu.

Bezděky šel jsem za ním. Náhodou padl můj pohled na tabuli v okně, jasně osvětlenou blízko hořící svíčkou. Ve skle, vryta nějakým diamantem, byla tam tato slova polsky psána: "Sám, sám, sám! Bože, jak jsem opuštěn! To nikdo neví, co v mém srdci pláče!" Pak následoval podpis, polské jméno, které jsem nyní zapomněl, a datum: 1832.

"Jak překvapující!" zvolal jsem, "hleďte, ta tabule je zde nyní už asi šestapadesát let! To ubohé srdce, v němž, dle citátu ze Slowackého, bylo tolik skrytého pláče, asi dávno už dobilo a doplakalo, kdežto tenká skleněná tabule, vydána větrům a bouřím a všem náhodám, přetrvala tolik bolestí a pohřbených nadějí. Co zapomenutých vzdechů a výkřiků, modliteb a kleteb slyšel tedy teprve as ten starý dům ve vetchých svých, ale pevných zdech! Co zapadlo a utonulo v jeho stínu as tonoucích hvězd! Ó té pomíječnosti lidských osudů!"

Rojko neodpověděl, obrátil se do pokoje a sedl na železnou postel. Viděl jsem, že se v nitru jeho něco děje, k čemu jsem klíče neměl. Zajisté, že "k němu zase mluvili", neboť byl toho úplně nevědom, že sedím vedle něho a že s ním mluvím. Jen chvilkami zdálo se, že pozoruje mou přítomnost, pohlédl pak jaksi udiveně na mne, jako by chtěl říci: "Ty zde? Kdo jsi a co tu hledáš?" Bylo to nevýslovně trapné. Vstal jsem a podával mu ruku. Byla horečně horká.

"Sbohem!" řekl jsem potřásaje hlavou a Rojko kývl mlčky. Vyšel jsem tiše z pokoje. Zastavil jsem se za dveřmi, poslouchal chvíli, ale Rojko sebou ani nehnul. Kráčel jsem pomalu dále. Dveře "klece pomatených" byly nyní též zavřeny a bylo za nimi též úplné ticho. Celý dům byl jako zakletý, ale když jsem přišel o jakési poloposchodí níž, povstal náhlý šum, dveře jednoho z bytů se prudce rozlítly a mladý, plavý voják, švihácky učesaný, s voskovanými kníry, typ vědomého "krasavce", vyrazil na chodbu a zaklel. Osvětlen proudem paprsků lijících se z lampy v pokoji, stál okamžik na šeré chodbě. Za ním objevila se ženština, rozcuchaná, nehezká, chudě oděná, uplakaná.

"Leone, drahý můj Leone!" volala úzkostlivě a zachytila ho za rukáv. "Proboha, stůj! Kam jdeš? Kam jdeš? Och, ty mě opouštíš!"
Odstrčil ji surově, až zavrávorala.
"Čert s tebou, ohyzdo!" vzkřikl a sběhl se schodů.

Zastavil jsem se mimoděk. Ženština mě ani neviděla. Bledá, náhle něma, zalomila rukama, pak se vrhla tváří proti zdi a zaplakala divoce. Byla dojímavá v tom žalu. Byl jsem ji poznal. Byla to tatáž ženština, která mě kdysi před domem oslovila a k sobě zvala. Tenkráte vzbuzovala ošklivost, teď soustrast. Chtěl jsem tiše a nepozorovaně jíti kolem ní, zaslechla však můj krok, ohlédla se rychle. Snad se domnívala, že prchající se vrací. Vidouc pouze mě, zachmuřila se nevlídně, utřela si slzy rukávem, jak děti dělají, a vešla do svého bytu, bouchnuvši silně dveřmi za sebou.

To byly tedy dojmy mé první návštěvy v domě U tonoucí hvězdy. Teprve když jsem byl sám, potmě ve svém pokoji, v hlubokém tichu, skládal jsem si jaksi účty z těch dojmů a řekl jsem si, že jsem se nezklamal, hledaje něco pro sebe nadobyčej zajímavého v těch vetchých zčernalých zdech. Jak to vše na mne podivně účinkovalo, ta "klec pomatených", bolest té nemladé již ženštiny, volající za tím mladým prchajícím člověkem, jaké zárodky románové vězely v tom všem. Ale před vzpomínkou na Rojka zmizely ty pro mne méně důležité zjevy. Viděl jsem jej opět, jak na nábřeží stál s tím extatickým výrazem tváře, slyšel jsem jeho podivné výklady o pěstování obraznosti, až se stane schopna nazírati tam, kde obyčejnými smysly vnímati ani nelze, a začala se mi z toho trochu hlava točiti. Jakou měl ten člověk nade mnou podivnou moc! Z očí jeho linulo něco jako fluidum, něco, co mě naprosto podmaňovalo.
"Je to šílenec?" tázal jsem se tiše sama sebe.

A zachvěl jsem se opět mocně, neboť bylo mi, jako by byl Rojko mojí sudbou, bylo mi, jako bych cítil, že jsem mu vydán vyšší nějakou mocí, by mě vlekl, kam chtěl, a je-li tedy šíleným, že bude i mým osudem zešílit jeho vlivem. Vyskočil jsem polekán.

"Ale myslit něco podobného, to je už začátek bláznovství!" rozkřikl jsem se a běhal po pokoji jako zvíře v kleci. Nespal jsem celou noc, házel sebou a měl jsem horečku.
Ráno však nabyl jsem rozvahy a klidu.

"Je to člověk nějak výstřední," řekl jsem si. "Je to duše hluboce strádající, v základech svých nábožná, avšak bez víry, kterou stále hledá a mylně rozumem nalézti doufá. A to jeho "býti si vědom fakt mimozemských"? To ovšem je poblouznění ...

Zarazil jsem se. Proč by to musilo býti poblouznění? Dokud mi o tom mluvil, vlivem jeho přítomnosti a osobnosti zdál se mi výklad jeho jasný a byl jsem jaksi o všem, co mi pravil, přesvědčen. Sotvaže jsem si však toto řekl, vzmáhala se ve mně zloba proti sobě. Nevmlouval jsem se takto sám do toho blouznění? A zdálo se mi zase, že vše ve mně víří a kolem vše se mnou se točí, jako když pozbýváme půdy pod nohama.

"Ten člověk mě zblázní!" vzkřikl jsem opět v nejvyšším rozčilení. "Kdo však mě nutí, abych společnost jeho vyhledával?" dodal jsem, a rozhodl jsem se, že jej už nenavštívím a že na dům U tonoucí hvězdy si už nevzpomenu.

Několik dní jsem slibu svému dostál, ale pak ozvalo se ve mně svědomí. Nebylo to tvrdé, odlučovat se od toho člověka tak nešťastného a tak opuštěného, který jevil ke mně sympatii a ji také u mne nalézal od prvního okamžiku našeho seznámení se? Styděl jsem se před sebou a šel jsem navečer opět vyhledati Rojka.

Ležel oblečen na posteli a vypadal velmi churav. Když mě zahlédl, byl poněkud překvapen.

"Vy přišel jste přece?" řekl. "Přemohl jste se tak dalece? Děkuji vám."
"Co vám vnuklo tu myšlenku, že už nepřijdu?" divil jsem se. Hleděl na mne upřeně, musil jsem sklopit oči, vzpomněl jsem si na své předsevzetí nechodit už do domu U tonoucí hvězdy.
"Vím vše," řekl tiše.
"Víte vše, a co?" tázal jsem se.
"Vše, co se ve vás dělo."
"Chcete říci, že znáte moje nejtajnější myšlenky?" řekl jsem poněkud rozdrážděn.
"Ano, chci něco podobného říci," odpověděl. "Vím, že jste se obával o jasnost svého soudu a že okamžik jste si předsevzal mě už nenavštěvovat."
"Z čeho na to vše hádáte?" zvolal jsem s nuceným úsměvem, ale uvnitř zmaten.
"Viděl a slyšel jsem vás."
"Kde?"
"Ve vašem pokoji, navečer, potmě."
"Byl jste u mne?"
"Nehnul jsem se z toho pokoje, co jste zde nebyl, jsem velmi churav."
"A přece jste viděl a slyšel? Jak to možné? Což umíte čarovat?" smál jsem se nahlas, a smích můj byl ještě nucenější než předtím. "Či zemřel jste snad a vidím teď před sebou jen už váš fantóm?"
"Když spíme, vidíme ve snu též osoby, které nejsou přítomny, a slyšíme je. Nevidíme pouze nervem optickým. Viděl a slyšel jsem vás vnitřním svým zřením. Mohou bytosti na sebe navzájem účinkovati tak, že se zdá, že se vidí a slyší. A nezdá se to pouze, je to pravda. Ten, jenž se zjeví, působí na toho, jenž ho vidí, účinkuje vlivem mocným na jeho mozek, a vidina vnitřní zdá se pak zjevením. Tak se stalo s vámi. Ne já na vás, ale vy na mne, nevědomky, jste tak silně působil, že jak vám pravím, vím vše, co se ve vás dělo."
"Já byl tedy ve svém pokoji a přemýšlel, tedy duch můj byl, abych tak řekl, v mém těle, a přece byl zároveň zde u vás?"
"Zapomínáte, že duch, duše nemohou vůbec býti někde, protože prostor, místo jsou pojmy jen myslitelné ve spojení s tělem, s hmotou. Duch, nepoután ničím, může tedy ve stálém spojení býti s duchem jiným. Víte, že řekl Swedenborg, že člověk, i tělesně ještě živ, jest co do svého ducha už ve společnosti s duchy jinými, ačkoli o tom neví jeho pomíjející já. Připojuji k tomu, že o tom neví ve stavu normálním. Ale já už ve stavu takzvaném normálním nejsem, jsa na pokraji smrti, žiju tedy už jakžtakž na světě druhém - totiž mám už polojasné ponětí o budoucím stavu svého já."

Zamlčel se; vzal jsem jej živě za ruku.

"Jste tak nemocen," zvolal jsem, "že myslíte už na svět druhý? A jak si jej představujete?" dodal jsem ne bez zvědavosti.
"Tak asi jako Kant někde o něm mluví," odpověděl klidně. "Odloučení duše od těla neznamená dle něho nic než změnu z nazírání či pojímání prostředkem smyslu v nazírání či pojímání duchem. Druhý svět není tedy jiné místo ve světě, nýbrž jiné nazírání na svět. Jiný asi stav našeho já. Jiný jeho asi poměr k celku." Mlčel unaven.
"Jste opravdu tak velmi churav?" tázal jsem se s upřímnou starostlivostí.
"Jsem. Ale co na tom?"
"A nevěříte v moje sympatie?"
"Věřím. Vždyť vím, že jste si vyčítal své váhání stran návštěvy u mne."
"Ach, vyčítáte mi -"
"Ne, ne," zvolal, "ničeho nevyčítám ani vám, ani někomu jinému. Hleďte, nebyl jsem stvořen pro štěstí a útěchu přátelství, nemělo to býti mým údělem. A nebyl nikdo vinen. Banální přátelství jsem vždy odpuzoval, a neobstálo také u mne ve zkoušce. Takové přátelství chce býti stále hlazeno, a já, tiskl-li jsem někomu ruku, činil jsem to vždy tak silně, že to bolelo. Proto dovedl jsem si sice získat přátele, ale ne jich udržet."
"To nejsou výčitky?" tázal jsem se smuten.
"Věřte, že nejsou," odvětil a úsměv jeho byl tak ideálně dobrý, že mě hluboce dojal, a tiskl jsem mu ruku tak silně, že myslím, že ho to bolelo. Nedal to však najevo.
"Ale teď," pravil jsem, "mluvte mi o tom, co vám je, abychom hledali pomoci."
"Nechme toho," řekl odmítavě. "Jsem sláb a mám horečku, to je vše. To přejde. Ale chcete-li mi pomoci, abych vstal a šel, pak vás dovedu ke svým sousedkám, do "klece pomatených". Ta ubohá markýza je prý zase churavější. Slíbil jsem její staré družce, u které bydlí, že jí přivedu lékaře. Myslil jsem totiž na vás. Není jí zajisté pomoci, ale nechtěl byste se mnou k nim jíti, je trochu aspoň potěšiti? Mají tak pevnou víru v medicínu!"
"Zajisté," zvolal jsem, "a rád! Ostatně, neuzdravuje víra?"

Zavěsil se na mé rámě a šel, veda mě, dosti pevným krokem a bez příliš velkého namáhání. Zaklepal na dveře "klece pomatených". Jedna z těch stařen otevřela hned.

"Hleďte, paní Celestino," řekl jí Rojko, "vedu vám lékaře, mladého přítele. Jak se vede slečně ze Sorelu dnes?"

Paní Celestina podávala mi ruku s úsměvem a s jakousi prostou, tichou důstojností. Ruka její byla tvrdá, upracovaná; bylať paní Celestina žena z lidu, ale ve způsobu jejím byla vrozená noblesa a v očích jejích jakýsi odříkáním ztlumený patos. Byla z těch, kteří si získají rázem sympatii.

"Slečna ze Sorelu," odpovídala Rojkovi, "je velice slabá." Vedla nás do pokoje a řekla mi velmi tiše: "Slečna ze Sorelu je trochu podivínská. Je dětinská věkem."
"Řekl mi to už váš soused," odpověděl jsem a tím byla jaksi uspokojena. Bála se patrně, aby slečna ze Sorelu mi nebyla směšna. Porozuměl jsem tomu a dojímal mě ten jemný cit paní Celestiny velmi. Vedla mě nyní k posteli, rozhrnula ty vyrudlé hedvábné záclony s dlouhými trhlinami, několikráte sešitými, ale vždy se zase znova tvořícími, poněvadž látka už nedržela stehy. Nemocná ležela se zavřenýma očima. Hlava její byla zajímavá, ač tahy její neměly stopy nějaké bývalé krásy. Byly velmi markantní. Tvář připomínala masku ze zažloutlého vosku. Bílé její vlasy byly husté a tvořily jí rozvlněny na čisté podušce podušku druhou jako z nespředeného hedvábí. Dlouhé její ruce, úplně bez masa, byly též zažloutlé, téměř průhledné a dokonale - jak se nazývá - aristokratického tvaru. Měla je na prsou složené, jako by už ležela v rakvi. Dech byl slabý.
"Spíte, Honorino?" ptala se tiše paní Celestina. Znepokojena, když nepřicházela odpověď, zvolala pak hlasitěji: "Slečno ze Sorelu, lékař!" A konečně dodala polekána: "Bože můj, markýzo!"
Slečna ze Sorelu dala se do smíchu a otevřela oči. Byl jsem překvapen, jak byly jasné, živé, téměř mladistvé a jak její smích byl téměř čtveračivý, jako malé školačky.
"Polekala jsem vás?" tázala se hlasem už o mnoho slabším, než byl její smích, ale posud příjemným. "Hrála jsem si na nebožku!"
Paní Celestina zahrozila jí prstem jako dítěti, jež káráme. "Je zde lékař," řekla, "buďte vážná. Jste nemocna, slyšíte? Nemocna."
"Ale to jsem už dávno, tak dávno," řekla slečna ze Sorelu, a tvář její se zasmušila a byla teď tak stará, nějak jako v pohádce, k neuvěření stará. "Počkejte, kolik stonám let?" A začala tiše počítat na prstech. "Kdo by to spočetl ..." dodala za chvilku a ležela úplně tupa na své podušce. Zapomněla patrně za okamžik, o čem mluvila, ruce jí klesly na přikrývku z vyrudlého hedvábu, na níž byl začernalým teď už stříbrem vyšit znak s korunou.
"Celý život stonala," řekla paní Celestina, "a trpěla velké bolesti. I jinak neměla ustláno na růžích. Ale nikdo neslyšel z jejích úst jediného slova nářku. Umí stonat. To nedovede každý."
Vyptával jsem se nyní na příznaky její nemoci. Nebylo zde nic než sešlost věkem.
"Nemohu než doporučiti klid," řekl jsem konečně, bych odpovídal na tázavé zraky paní Celestiny. Ale nemocná začala náhle být nějak veselá, smála se něčemu, co jsme uhodnouti nemohli, takže se zadýchala a házela sebou v posteli. Tu začala paní Celestina brát na sebe přísnou tvář.
"Ani se mi nehnete a ležte tiše!" zvolala v zlobě velmi průzračně líčené, které však nemocná beze všeho věřila. Byla okamžitě ticha.
"Spěte!" rozkazovala paní Celestina. Ubohá markýza zavřela poslušně oči. "Nemohu si někdy pomoci," omlouvala se paní Celestina šeptem, "musím takto někdy na ni spustiti, jinak bych nic nepořídila. Bůh mi to odpusť!"

Pohlédl jsem opět na nemocnou. Na tváři její jevil se teď něžný jakýsi úsměv. Dlouhé, suché, průzračné její prsty chopily se cípu přikrývky a skládaly jej, jako děti si z klůcků panenky strojí. Tiskla ten cíp pak tiše k prsům, hejčkala jej a zdála se šťastnou.

"Teď usne brzy," řekla paní Celestina s dobrým úsměvem, "má teď své mimátko a domnívá se, že je uspává."
"Je to jejím zvykem?" tázal jsem se udiven. "Ano, a je to jediná její radost. Nebyla nikdy vdána, nepoznala lásky, a myslím, že nikdy na ni nemyslila v tom dlouhém strádání věčných nemocí a v trpké bídě. Je to divné, že přes to vše, že vlastně už ani nežije, cosi jako něha matky k dětem, kterou skutečně přece nikdy nepoznala, v ní přetrvala vše, i ji samu. Není vám to směšno, že cíp své pokrývky hejčká, viďte, pane, že ne?"
A paní Celestina upřela na mne své tiše rezignované zraky. Neřekl jsem ničeho, ale cítil jsem v očích jako vláhu, a paní Celestina mi rozuměla. Byl jsem hluboce dojat tou stopou v nic zapadlého mateřství!
"Ubohá!" řekla paní Celestina a zatáhla pomalu a tiše hedvábné, rozpadající se clony postele, za nimiž takto obraz té bledé, zvadlé, pomalu do hrobu klesající bytosti zmizel, jak před ní zmizel v minulost celý její někdy bohatý a proslavený rod. V hlubokém tichu komnaty ozval se však v tom okamžení divoký výkřik.
"Moje mládí! Vraťte mi moje mládí!" křičel úzkostlivě chraplavý hlas; bylo cosi tak zoufalého, šíleně bolestného v něm, že mi vnikl příšerně až do kostí. Opravdu polekán obrátil jsem se. Uviděl jsem, že výkřik ten vyrazila ze sebe třetí obyvatelka "klece pomatených". Ohyzdná ta ženština byla v tom okamžiku neobyčejně zajímavá. Oči její plály, ba sálaly, ač se slzy z nich lily, a výraz její tváře byl tak tragický, že mnou zatřásl. Zrcadlo, do kterého se stále prý dívala po celé dny, padlo na křeslo, z kterého byla prudce vstala, a lomila teď rukama nad hlavou.
"Moje mládí! Dejte mi moje mládí!" křičela opět. "Byla jsem o ně okradena, ošizena! Tvář moje je teď jedna vráska, srdce moje jedna rána! Nežila jsem, nežila a život můj propadl - pominul! Vraťte mi moje mládí! Moje mládí!"

Hysterický pláč jí dusil konečně slova a lomíc rukama padla zpět na křeslo. Okamžik stáli jsme jako zkamenělí, za hedvábnou clonou však ozval se tichý smích idiotky a mísil se v srdcervoucí vzlyky šílené. Mráz šel mi tělem. Paní Celestina vzpamatovala se nejdříve, přiskočila k plačící a chlácholila ji, domlouvajíc jí tichým hlasem.

"Buďte tichá, buďte rozumná! Vzpamatujte se, Antonio!" šeptala paní Celestina. "Je někdo, kdo počítá naše slzy a zná počet vzdechů našich. Mládí vaše bude vám vráceno, tam, tam, kde není ani staroby, ani zármutku. Kde Pán nás ukojí, nás všecky, kteří jsme snášeli a trpěli, odevzdáni v jeho vůli!"
"Moje mládí! Moje mládí!" opakovala Antonia tišeji a tišeji mezi mroucími vzlyky, a jakoby vpůli zlomena, klesla prsama na vlastní kolena, složila ramena křížem přes obličej, ryjíc své kostnaté prsty do šedých vlasů nad týlem. Beze slov klátila pak posléze tělem a neslyšitelný pláč, zajisté i beze slz, trhal a lomcoval jejími údy. V tom němém bolu bylo něco ještě hroznějšího než dříve v jejím výkřiku. Svíralo mi to srdce. Paní Celestina klečela nyní u jejích nohou a podpírala ji, jen sem tam tiše "Antonio, drahá Antonio!" šeptajíc. Pak kývla nám hlavou, jako by prosila, bychom už šli. Brali jsme se po špičkách ke dveřím.
"Mám u sebe v pokoji konejšivé kapky," řekl Rojko, "mám vám je přinésti?"
"Ne," odpověděla paní Celestina, "ty by neúčinkovaly teď tak dobře, až se více utiší sama sebou, pak ano. Přijdu si za chvíli pro ně k vám a uvidím též, čím bych vám mohla sloužit." Odvrátila se od nás, úplně zaujata Antonií.
"Jaká to žena, ta paní Celestina," řekl jsem Rojkovi, když jsme sedli v jeho pokoji. "Pravá milosrdná sestra!"
"Je to pravý typ ženy z lidu," odvětil, "a více se takových nalézá, na štěstí pro pokolení lidské, než by kdo hádal. Sama mnoho trpěla, snášela i chudobu, i žal. Je vdova po rybáři, zahynul někde v Pikardii, odkud pochází."

Zanedlouho zaklepala paní Celestina na dvéře, přišla si pro ty slíbené kapky.

"Přišel jste k nám v nešťastný den," obrátila se ke mně. "Ta ubohá Antonie nebývá vždy tak hlučná. Po dlouhé době to zase na ni přišlo. Byla tak nešťastna po celý život! Rodiče její provdali ji za muže nemilovaného, když byla mladá. Byla to ta stará píseň, byl bohatý, a myslili, že jí pojistí tak nejpevněji štěstí pro život, jí - i sobě. Myslím, že nejhlavněji sobě. Ale oběť její byla marna. Muž prohýřil své jmění brzy, a rodiče její zemřeli v bídě, neměli ani haléře podpory od surového zetě, který Antonii trýznil a i nenáviděl později, když neštovice a jiné nemoci ji učinily přímo ohyzdnou. Trávila celý život svůj v temném krámku, ve špinavé uličce beze slunce a vzduchu, někde blízko chrámu Matky boží. Muž nestaral se o nic, živila jeho i sebe. Naneštěstí neměla dítěte. Byla by tak pro někoho žila, byla by měla útěchu a naději a nebyla by v nitru svém pošetilou myšlenku živila, která se jí stala časem fixní ideou, skaliskem, o něž se ubohý její rozum rozbil jako loď rybářova."
"Jakou to myslíte fixní ideu?" tázal jsem se zvědav.
"Je to podivné," odpověděla vážně paní Celestina, "je to podivné, ale Antonie nepozorovala nikdy svou ohyzdnost. Když byla docela mladé děvče, znala malíře, také tenkráte velmi mladého, a ten se jí kořil. Nevím, miloval-li ji kdy, ona však se toho domýšlela, obzvláště když ji vymaloval v těch mušlínových šatech, bílých a růžových, v kterých ji poprvé viděl, se slaměným florentinským kloboučkem s růžovým pérem, ve střevících z atlasu, křížem růžovými stužkami přes prolamované punčochy svázaných, a s košíčkem s ruční prací na ruce. Ten obraz prý se velmi líbil a prodán byl tak dobře, že ten malíř za utržené peníze se vydal někam na cestu. Nevracel se dlouho a nedal o sobě slyšet; než se vrátil, byla Antonie vdána. Ten oblek uschovala si jako drahou relikvii a památku na dobu svého největšího štěstí. Slýchala později o tom malíři, nabýval jakéhosi jména a mluvilo se o něm. Antonie konejšila se v největší bídě, v nejnižším ponížení svém prázdným snem, že onen muž na ni ještě nezapomněl, že na ni vzpomíná s tou něhou a touhou jako ona na něho. Bude ještě někdy šťastna, šťastna, šťastna! To opakovala si neustále, a když muž její konečně zemřel, myslila, že chvíle toho štěstí, tak žíznivě touženého, tak zaslouženého tím dlouhým utrpením, konečně nadešla! Ubohá Antonie! Napsala tomu malíři list, oznámila mu svou návštěvu. Ač nedostala žádné odpovědi, jela přece za několik dní k němu do jeho dílny. Vytáhla ze starého vaku drahé své relikvie, oblékla se do zažloutlých nyní už mušlínových, někdy bílých šatů, posadila si ten pomačkaný, přes všecko opatrování, zaprášený florentinský klobouček na hlavu, svázala růžové stužky střevíců křížem přes ty prolamované punčochy a vzala košíček s tou ruční prací, na které nebyla už stehu od té doby dělala, na ruku. Tak objevila se v jeho dílně, v té mladistvé a zastaralé dobou takřka ohlodané parádě na sešlém bídou a věkem těle, vráskovitá, ohyzdná, směšná každému, jen Bohu ne, který v tom okamžiku zajisté její zoufalé a zároveň doufající srdce viděl, jak bylo. Bůh viděl ji, jak umučena životem se chytá pološílena, břehu, o který zachytiti se bylo nemožno. Ubohá Antonie! Ten malíř nebyl Bůh a viděl jen její směšnost, její bláznovství! Strašný jeho smích, kterého se nezdržel, probudil ji z těch mámících o štěstí snů! Ohlížela se kolem sebe jako vyjevena, viděla se v zrcadle, viděla se, jak byla, a viděla celý svůj život ztracený, zapadlý v propast, své mládí nenavratitelně zmizelé ... Nuž, to jí pomátlo hlavu, zbavilo ji smyslů ... Omyl její byl v tom, že hledala štěstí, že tak po něm žíznila, tak nesmírně po něm prahla."
"A což vy jste po něm nikdy neprahla?" tázal jsem se.
"Každý o něm sní," odpověděla paní Celestina, "a jsem Bohu vděčna, že jsem zažila okamžiky pravého štěstí. Ale pak mi dal život to velké naučení, že nedosáhneme štěstí, pokud se za ním honíme. Vzdáti se, přijímati, milovati své utrpení je jediný prostředek, který umírní naše žaly, hojí naše rány a vede na cestu pravou."
"Vidím," řekl jsem poněkud nemotorně, "že trpěla jste sama také mnoho."
"Kdo netrpěl?" odvětila tiše, s krásnou rezignací v těch patetických očích svých.
"Jste vdovou, jak mi zde váš soused pověděl; i ztratila jste muže svého ještě v mládí?"
"Ano," řekla a v očích jejích jevila se jakási snivost, něco jako odlesk šťastné upomínky na dobu slunečního svitu života.
"Zahynul prý způsobem hrozným," vyzvídal jsem; nemohl jsem se ubrániti, dychtil jsem slyšeti to z jejích úst, byla to jakási ukrutnost a zvědavost zároveň, něco jako zájem vzbuzený dramatem. "Utonul? Zde přítel můj mi to řekl. Ach jaký živel příšerný, to moře!"
"Je to mocný živel," řekla tiše "a byla to velká bolest. Ale ne sama jen já ji poznala; co tam u nás vdov a sirotků ta voda nadělala! Ale my od něho nemůžeme pustit, od moře - my, kteří jsme se tam u něho narodili. Pohlcuje nám muže, syny, bratry, ale stýská se nám po něm, musíme-li žít od něho vzdáleni. Tak nějak už nás Bůh stvořil. Jsme její, té vody, pohřbí nás a živí, ale je také naše, přilneme k ní srdcem."
"A jak stalo se to neštěstí s vaším mužem?" tázal jsem se. Paní Celestina byla se rozpovídala a měla jakousi ke mně důvěru; cítil jsem, že jsem jí sympatickým. Sedla na židli u okna.
"Jak se to stalo?" řekla pomalu. "Jak se to stává vůbec. Žili jsme s mužem šťastně a spokojeně, v Cayeux. Znáte Cayeux, pane? Cayeux-sur-Mer - v Pikardii? Malé městečko na pískách, ale milé, miloučké. Měli jsme pěkný domek, kousek pole na brambory a zahrádku. Petr měl tak rád květiny. Můj nebožtík totiž, byl rybář. Jednou najal ho pan Belfort, měl krásnou, dobrou loď, jeli na delší cestu. Uklízela jsem zatím dům a dala zahrádku do pořádku. Všecko se u nás lesklo ten večer, když jsem nebožtíka čekala zpět. Rozsvítila jsem lampu, připravila večeři. Čekám a čekám, a muž nejde. Pojedla jsem tedy a předla. Byl venku silný vítr, ale neměla jsem strach, moře se mi nezdálo nic divoké. Viděla jsem otevřeným oknem sice ženy spěchat do kaple, kde se modlíváme, jsou-li lodi při bouři neb vichru s našimi milými na moři, daleko přístavu. Snad jste takové kaple viděl u nás nebo v Bretani, kde visí před oltářem malá loď? Viděla jsem tedy ty že ny pomalu v černých pláštích jít kolem, ale nijak jsem neměla strach. Předla jsem a čekala. Ale pak vzala jsem též svůj černý plášť - všechny je u nás nosíváme - a chtěla jsem jíti také se pomodlit. Když jsem přišla na konec ulice, stálo tam několik dětí v kotoučku a jeden z hochů řekl svému soudruhu: "Víš, že Belfort zahynul?" Když jsem slyšela jméno patrona lodi, na které můj muž odplul, lekla jsem se sice velice, ale myslila jsem: Co ty děti všechno mluví! šla jsem tedy dál; ale nešla jsem do kaple, odbočila jsem k chalupě své vdané sestry. Přišla jsem tiše a tiše otevřela jsem dveře; nějak už mi bylo podivně v duši. Sestra, muž její a syn seděli u stolu a plakali hořce. Ani mě neviděli. Nemohla jsem učiniti krok, neptala jsem se už, proč pláčou. Nějak jsem si jen tak uvnitř řekla, nevím jak: Už máš svou ránu! Měla jsem svou ránu v srdci, bylo to pravda: byla jsem vdovou. Tak začal ten můj smutek. Druhý den přišli lidé a přinesli jistotu, tiskli mi ruce soustrastně a řekli: "Viděli jsme, jak loď zahynula. Nehledejte a nečekejte!" Nehledala a nečekala jsem už, ale byly přece chvíle, kdy jsem si říkala jako ve snách: Nemůže to být, vrátí se. A pěstovala jsem zahrádku, rozsvěcovala jsem navečer lampu a stavila ji tam, kde sedával a čítal noviny. Za tři měsíce našli tři mrtvoly v Tréportu. Šla jsem tam. Dle šatů poznala jsem, že žádný z nich není můj muž. Nenašli ho nikdy. Když tedy už nebylo naděje na pohřeb v zemi svěcené, konala se smuteční mše v kostele, v domě pak, jak to u nás obyčej, postavili jsme krucifix v hlavách postele a rozsvítili svíčky, pokryli jsme postel bílým příkrovem s černými slzami, jako by mrtvý tam ležel, pak přišel kněz a sousedky a příbuzní a každý se tam pomodlil jako u rakve, bděli jsme celou jednu noc na modlitbách a odcházeje kropil každý směrem k lůžku svěcenou vodou vzduch.Tak jsme jej tedy pochovali přece po křesťansku, ač nám ho ta voda nevydala. Ale i ji stvořil Bůh, a je tedy jeho jako země, není v tom útěcha? Ale ta loď zůstala též tam někde pod vodou vězet, za léta a léta zachytila se rybáři prý o její trosky spuštěná sít. Ale tu jsem v Cayeux už nebyla, vystěhovala jsem se, když i dítě moje, po jeho smrti zrozené, zemřelo, a někdo mi to jen psal. V nocích zde v Paříži se mi o tom zdávalo, i ještě nedávno se mi o tom zdálo, jak ta loď tam dole leží ztroskotána mezi balvany pod tou hlubokou vodou. A šumět jsem ty vlny často slyšela, i když jsem se už probudila, a tak mi nějak srdce tlouklo jako v stesku a touze! Věříte? Bylo mi, jako by se mladá léta na mne dívala. Nepřijdu tam už asi nikdy zpět. Nu, což dělat - kráčíme cestami, které nám vykázal Bůh."

Paní Celestina vstala klidně. Nějak si rovnala svůj čepec, pak vzala lahvičku s kapkami se stolu, děkovala vlídně, pozdravila nás s úsměvem a vyšla z pokoje. - Pohlédli jsme na sebe s Rojkem a mlčeli chvíli. Četli jsme si navzájem dojmutí ve zracích. Než jsme promluvili, vrátila se paní Celestina.

"Odpusťte," řekla Rojkovi, "jsemť já osoba k ničemu už dobrá! Chtěla jsem se vás ptát, nepotřebujete-li ničeho, a rozpovídám se a rozpovídám, a ztracena ve svých upomínkách na minulé bolesti, zapomínám na strádání vaše přítomné!"
"Nemám ničeho zapotřebí, dobrá paní," řekl Rojko. Paní Celestina však šukala po pokoji, pořádala rozházené věci, utírala sem tam prach zástěrou a teprve po novém ujišťování Rojkově, že ničeho zapotřebí nemá, vyšla nadobro.

Rojko seděl na posteli a na každé jeho tváři hořela slabě růžová skvrna, oči jeho se leskly a dal se náhle do řeči.

"Srdce lidské," pravil s tichým jakýmsi nadšením, "je nepochopitelně hluboké a tak plné bohatství citů krásných a vznešených, že ubohá naše mluva ani nemá pro ně dosti slov! Ale my to srdce lidské v stadiu našeho dnešního vyvinutí ještě ani zpola znáti nemůžeme, neboť nevyvinulo se posud v celou svou možnou moc. Lidstvo, jak žije dnes, není ještě pravé lidstvo, to je pouze stín, nárys, tušení toho, čím někdy bude! Lidstvo dnešní je k tomu, by bylo obětováno, nejvyšší jeho ideál může jen býti, aby se přibilo samo k nějakému kříži a do hrobu kladlo, z kterého by vstalo k pravé slávě a glórii! Lidské pokolení, jak je dnes, nezasluhuje než strádání a utrpení, a možno, že vůbec zde na této zemi, kde to, co dnes je člověčenstvem, musilo projíti rostlinstvem a zvířenou, než se stalo lidstvem, nedosáhne toho stadia příštího lidského, nebo lépe řečeno, nadlidského ideálu vůbec! Snad přejde duch lidský, který jest duší naší planety, v planetu jinou, by tam dosáhl své glorifikace, až bezdušný trup matky země, vytržen z oběhu svého, zapadne v černou mlhu vyhaslého nějakého slunce jako v svůj hrob!"

Mlčel unaven. Naslouchal jsem s podivením. Proč tak náhle se rozmluvil o lidstvu a lidském srdci? Bylo to následkem dojmutí způsobeného vypravováním toho prostého srdce, paní Celestiny? Vzal jsem jej za ruku.

"A vy," řekl jsem, "vy že nevěříte v Boha? Vy se svým horováním o ideálu?"
"Nechte mě a jděte, dejte mi spát," odpověděl drsně. "Jsem unaven k smrti, co mi chcete?"
Vstal jsem.
"Vy prahnete po víře!" řekl jsem. "Jsou to pro vás muka, že věřit nedovedete. To je mi úplně jasné.
"Bůh, Bůh, víra, věřit!" šeptal a otevřel oči, které se mu byly zavřely jako dřímotou. Pak dodal tiše: "Za pomíjejícím nepomíjející, toť asi můj pojem o tom, co se nazývá obyčejně "bůh". Kvůli určitější představě toho, co si představit nikdo nedovede, šatí lidé ten pojem lidskou osobností velkých rozměrů, totiž velkých právě dle svých pojmů a dle své míry ... Proč se mne však na to tážete?" zvolal zlobivě. "K čemu ta zvědavost? Máte-li víru, dobře, věřte a neotřásejte ji hloubáním o pojmech lidí jiných. Je v tom nebezpečí, co činíte se mnou, nebezpečí pro vás. Znal jsem v Mexiku člověka, podivína, který si přál vidět svůj vlastní pohřeb. Byl velmi bohatý a štědrý; co se vám zde zdá nemožné v Paříži, bylo možné tam za mořem. Dosáhl peněžitými obětmi a všelijakou lstí, čeho si žádal. Vystrojili mu pohřeb velmi slavný. Ležel ve slaměné rakvi a kněží, kteří nevěděli o tom podvodu, jejž prováděl, zpívali nad ním pohřební žalmy. Nuže, mezi obřadem - zemřel ... Vy pátráte příliš po tom, co se děje v jiných, dejte pozor, byste nepochodil jako onen člověk; vmysle se příliš v ty city a myšlenky ze zvědavosti, mohl byste v nich uváznout."

Mluvil patrně v horečce, bylo to už z těch náhlých nemotivovaných obratů, z divné nesouvislosti jeho rozmluvy patrno, i bez planutí jeho zraků a horkostí jeho dlaní a bouření jeho tepen. Ale co mluvil, dělalo přece na mne dojem neobyčejný, a chvátal jsem od něho v jakémsi strachu s pevným předsevzetím, že jej méně často budu navštěvovat. Nechtěl jsem jej však nemocného zanechati v té jeho opuštěnosti; prosil jsem tedy Anatola, svého přítele, lékaře mnohem zkušenějšího, než jsem byl sám, by se ho na čas ujal.

***