Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• vydal Československý spisovatel v Praze roku 1972 (2. vydání tamtéž). Portrét autora Jaromír Lang. Medailón o autorovi napsal Karel Krejčí. Počet stran: 123. Uvedená část je od str. 76 (předchozí část; další část).

***

Anatol chodil denně k Rojkovi a přinášel mi o něm zprávy do nemocnice i do kavárny. Pak jsem jej doprovázel do domu U tonoucí hvězdy, když se mysl moje stala klidnější, ale nebyli jsme Rojkovi mnoho platni, ani já, ani Anatol, jako lékaři. Chřadl a hynul nemocí skrytou, duševní, záhadnou, jak se říká, umíral jaksi bez příčiny tělesné. Anatol hleděl na Rojka jako na dosti zajímavého člověka, napolo choromyslného, ale nejevil s ním ani té soustrasti, kterou Rojko ve mně vzbuzoval, ani toho zájmu, který mě k tomu podivnému člověku tak poutal. Rojko býval ve společnosti Anatolově velmi mlčelivý; byl mu Anatol patrně nesympatickým a dával to, ač šetrně, přece jen najevo, a tak se stalo, že Anatol zakrátko přestal Rojka navštěvovat docela. Chtěl jsem nyní Rojka přemluviti, buď aby zavolal jiného lékaře, nebo aby šel do jakékoli nemocnice. Ale nechtěl o tom ani slyšeti. "Zemru doma," odpověděl krátce, "lékař žádný mi nepomůže. Co by mi jiný radit mohl, můžete vy také. Buďte tedy mým lékařem sám, nebo zůstanu vůbec bez lékařské pomoci."

Byl tvrdošíjný, a podlehl jsem i v tom, jako ve všem, jeho vlivu. Býval jsem následkem toho nyní zase nejdříve častým, pak denním hostem v domě U tonoucí hvězdy, a celý dům mě znal a pomalu přijali mě ti, jež jsem znal blíže u Tonoucí hvězdy, jaksi za svého.

Náhoda chtěla zakrátko, abych se též blíže seznámil s tou ubohou ženštinou, která tak plakala, když onen surový voják ji od sebe tak hrubě odstrčil.

Seděl jsem u Rojka, tenkráte více než kdy zasmušilého, zamlklého, smutného, když se dvéře prudce otevřely a paní Celestina se v nich objevila. Byla celá zsinalá.
"Probůh! Pomoc! Pomoc!" volala bez dechu. "Spěšte, pane, jinak stane se snad vražda!"
Utíkala jak mohla a já spěchal za ní se schodů dolů do polopatra pod "klecí pomatených".

Tu spatřili jsme onoho vojáka, plavého, hejskovitého, kterého jsem už znal; vyrazil právě z pokoje té ženštiny, byl zuřivý, zběsilý, a ruce jeho, které si utíral o šátek, byly zbroceny krví.

"Běda!" vzkřikla paní Celestina a vrávorala, "běda! Ubil ji zajisté, ubohou Virgínii! Slyšela jsem zoufalý její křik! A teď to mrtvé ticho!"

Vešli jsme do komnaty; zatím slyšeli jsme už otvírání dveří ze všech stran a mnoho kroků; celý dům se sbíhal. Ona ženština, kterou paní Celestina Virgínií jmenovala, ležela na zemi, šaty její byly roztrhané, vlasy jí visely do obličeje, který, jakož i šíje a prsa byly krví zbarveny. Byla ve mdlobě. Vzal jsem ji a vlekl na pohovku blízko stojící. Paní Celestina kropila jí tvář. Virgínie otevřela oči a zahlédla zvědavé obličeje tlačících se ve dveřích obyvatelů domu.

"Vypuďte je, paní Celestino," byla první její slova. "Paní Celestino, zavřete dvéře. Přišlo mi zle ... Padla jsem ... Krvácím poněkud."
Paní Celestina opakovala ta slova a prosila, by všickni odešli a Virgínii nerozčilovali. Mezitím zahleděla se Virgínie do mých očí, pátravě, zasmušile, rozčileně.
"Zemru?" tázala se tiše.
"Nemyslím," odvětil jsem. "Ne! Ty rány nejsou tak hluboké -"
"Škoda," odvětila. Krátké to slovo tajilo v sobě tu chvíli celou propast žalu.
"Chtěl vás usmrtit?" tázala se paní Celestina.
"Kdo? Nikdo zde nebyl. Padla jsem," řekla rychle a zmateně Virgínie.
"Slyšela jsem vás volat o pomoc," řekla paní Celestina, "a viděla jsem ho prchat odsud -"
"Leona?" tázala se Virgínie. Pak mě vzala prudce za ruku. "Vy ho neudáte, i kdybych zemřela? Nechci to. Co komu do toho, zabije-li mě. To je moje věc a ... a ... a já bych chtěla, abych zemřela."
Zavřela oči a proud slz se jí lil zpod zmodralých víček.

Chvíli stáli jsme tiše s paní Celestinou, dojati a smutni, bylo ticho, až hlucho v pokoji; tu náhle začal zpívat pták, sladce, táhle, snivě. Pohlédl jsem směrem, odkud ta píseň tryskala; pták byl v kleci u okna, zarostlého cele šťavnatým listím úponkovité rostliny červeně kvetoucí. Bylo to ono okno, které ve mně, než jsem vešel do domu U tonoucí hvězdy, vždy vzbuzovalo představu, že za ním dýše "vtělená poezie", vtělená v mladou krásnou dívku, čistou lilii, vyrostlou jaksi zázračně z rumu a trosek té staré čtvrti pařížské jako v pohádce ze zbytku rozvaleného hradu! A zde ležela přede mnou ta neblahá ženština, nemladá, nešťastná, znesvěcená, ztracená, krvácející a ronící slzy! Nesmírná mě pojala soustrast. Ale vzpamatoval jsem se rychle z rozjímání k činu; s pomocí paní Celestiny vymyl a zavázal jsem Virgínii rány, které nebyly ani hluboké, ani smrtelné. Pak prosil jsem paní Celestinu, aby tak dlouho u té ženštiny setrvala, až se vrátím. Jel jsem do nejbližší lékárny, nakoupil, čeho bylo třeba k lepšímu a důkladnějšímu opatření nemocné, a brzy vrátil jsem se zase k ní. Byla usnula, a nechali jsme ji tedy v tom sladkém zapomenutí všeho zla. Šel jsem k Rojkovi zpět a paní Celestina chodila po domě chlácholit rozčilené obyvatele, vysvětlujíc, že nejednalo se o žádnou vraždu, nýbrž o surové nakládání, a prosíc je, by svou zvědavostí nerušili klid nemocné, která za den za dva bude zase úplně zdráva. Když jsem od Rojka šel, zastavil jsem se zase u Virgínie. Ležela na posteli, ale nespala už, byla bledá, ale dosti klidná. Uplakané její oči hleděly na mne prosebně. Zdálo se mi, že chce se mnou o něčem promluvit. Sedl jsem tedy vedle jejího lože, sáhl jí na tepnu, vytáhl hodinky, počítal bití jejího pulsu a tak dal jsem jí času, by se připravila na to, co mi vlastně říci chtěla.

"Pane," počala nesměle. "Vy viděl jste tedy Leona prchat z mého bytu? Nuž, slibte mi, že nikomu o ničem nepovíte. Hned by se slídilo, a mohl by Leon přijít do nějakého trestu."
"Slibuji vám, že pomlčím, přejete-li si toho; avšak surový ten člověk by zasluhoval trestu. Proč vás bil?"
"Chtěl peníze. Dala jsem mu vše, co jsem měla, ale bylo mu to málo. Bil mě, - že málo vydělávám. Mohu za to, že jsem už škaredá a že stárnu -"
Zamlčela se a sklopila oči.
"A proč mu dáváte peníze?" tázal jsem se udiven a zvědav.
"Miluji ho," řekla prostě.
Pohlédl jsem na ni s největším udivením. Začervenala se lehce.
"Jsem ženština prodajná, opovržená," řekla, "ale miluji ho. Jsem stará a ošklivá, on je mladý a krásný - miluji ho. Lidé se mi smějou. Mohu za to, že stárnouc přece ještě miluji, a poprvé ve svém životě? Ano, poprvé. On mě nemiluje, bože můj, jak mohl by? On tak krásný, a tolik mladých se po něm blázní? Ale chce peníze, které mu dávám; nemá peněz nikdy dost. Dávám mu vše, vše, trpím třeba hlad. Zahazuji se, prodávám se těm opilcům, kteří mě též bijou; ale co mi na tom, usměje-li se jen někdy na mne, - když ty peníze béře."
"Ale to je šílenství!" zvolal jsem. "Bojujte proti té slabosti, neboť jest to slabost až sketská!"
"Ať je to cokoli," řekla, "drží mě to nad vodou! Kdybych nemilovala aspoň tak jednou ve svém životě nezištně, snesla bych vědomí své skleslosti? Co nazýváte slabostí, sketstvím, to bude snad jediná omluva moje někdy před Bohem. Všem jsem se prodávala, jemu se dávám. Ode všech brala jsem peníze, ale on béře ode mne."

Pověděla to s takovou prostotou, s takovou přesvědčivostí, že jsem se zastyděl, že jsem jí tu výčitku učinil. Byla mi tak málo směšna ta obstárlá osoba, horující o své lásce, jako ta ubohá nad ní markýza, v jejíž zhasínající paměti bludička nikdy ve skutečnosti nepocítěné něhy mateřství posud kmitala. Mlčky tiskl jsem Virgínii ruku. Vstal jsem a pohlédla na mne vděčně za porozumění. Nebyl jsem chud, vyňal jsem tedy částku peněz, položil je na stůl vedle lože a pravil jsem: "Zanechám vám zde něco pro nutné potřeby. Zítra prohlídnu opět vaše rány."
Zadržela mě za rukáv. Měla slzy v očích.
"Pane," šeptala, "díky vám za vaši dobrotu ... Ale, poslyšte, nekárejte mě ... Kdyby přišel Leon, kající se z toho, že mě trýznil, zbil, ... kdyby chtěl opět peníze, ... vězte, nezdržela bych se a dala bych mu vše ... Vezměte je tedy zase ... ty své peníze ... Vy byste nechtěl, abych mu je dala."
"Jsou vaše," odpověděl jsem, "a můžete s nimi tedy nakládat dle libosti. Nebudu se vás tázat, co jste s nimi dělala."

Držela mě ještě pevněji za ruku a zaplakala usedavě.
"Odplať vám to Bůh," řekla posléze. "Jsem ženština ztracená a účastenství nehodná, ale nebyla jsem jí vždy. Ach, snad nebyla bych tím, čím jsem, kdyby můj bratr nebyl zemřel ... Můj ubohý Theodor! Nebylo mu ještě osmnáct let, když zemřel v semináři, tam dole v Bretani, kde jsme se zrodili. Ach pane, pane, to byl anděl čistoty, můj Theodor. Byl o deset let mladší než já, tak prostý a tak dobrý! Tak prosťoučký, byl ještě u rodičů, když jsem šla sloužit do Paříže. Miloval mě až strastně a stýskalo se mu po mně tak! Neměl tušení, co je hřích, v který jsem brzy klesala. Opustila jsem službu a vedla život zhýralý. Nebylo to z nouze, bylo to z bujnosti, že jsem se hříchu oddala. A pak chtěla jsem být bohatá. Snila jsem o tom, vrátit se do Bretaně, koupit si malý dům a zahradu a mít skvosty a stříbro a šatstvo! Tolik v službě se neuspoří. Ach jak mě Bůh trestal, hleďte, umírám v bídě ... Pomyslete si, a jednou, když jsem ve veselé společnosti hýřila, vypravoval jeden cestující, že byl v Pont-Avenu, v mém rodišti, a tam ptal se ho nějaký hoch, jejž potkal v lese, žije-li v Paříži, a když mu řekl, že ano, zvolal prý radostně: "Ale pak znáte Virgínii, mou sestru! Ta slouží u pana Delatra v ulici Rennské! Jak byste jí neznal!" Byl ohromný smích z té prostoty onoho hocha v Bretani, ale já plakala, neboť poznala jsem, že to byl Theodor, který v lese se po mně ptal kolemjdoucího, neboť bylo to v ulici Rennské u toho pána, kde jsem nastoupila první službu svou, a Theodor netuše, co se se mnou dělo, domníval se, že tam posud sloužím! Pane, pane, nebyl v tom prst boží, že mi někdo v té zhýralé společnosti nevědomky mého andělského bratra připomenul? A všickni se tenkráte smáli. Já ovšem plakala - ale na pravou cestu jsem se nevrátila!" - -

Virgínie byla k smrti smutna. Těšil jsem ji, jak jsem mohl. Utišila se poněkud. Pak prosila mě odcházejícího: "Podejte mi, pane, onu fotografii tam u okna. Je to Leon. To jsme byli spolu před rokem na výročním trhu marcipánovém na náměstí Národa. Byl tam fotograf v jakémsi stanu a zhotovil mi tu podobiznu Leonovu tak levně, kupodivu. A pak mi koupil Leon perníkové prasátko s mým jménem, žlutým cukrem na něm napsaným. Snědli jsme to spolu. Mělo nám to prasátko přinášet štěstí."

Podal jsem jí vybledlou, špatnou fotografii toho ničemy. Zahleděla se do ní při svitu tenké svíčky tak horlivě, že ani nezpozorovala, že jsem odcházel, přeje jí dobrou noc.

Chtěl jsem domů, ale vzpomněl jsem si, že poprosím paní Celestinu, toho ducha smilování a soustrasti v temném domě U tonoucí hvězdy, aby v noci občas se podívala k Virgínii, nemá-li čeho zapotřebí. Pak když jsem tu záležitost vyřídil, napadlo mě, že jsem se nerozloučil s Rojkem, a šel jsem tedy k němu. Ležel potmě na posteli; rozsvítil jsem tedy malou jeho lampu. Lekl jsem se výrazu jeho tváře, když jsem na něho pohlédl. Byl to výraz pomatence, to už bylo více než rozčilení nebo horečka.

"Ubil ji? Ubil?" ptal se a smál se příšerným, tichým, chraplavým smíchem.
"Což ji nenávidíte, že jevíte při té myšlence radost?" odvětil jsem rozzloben, zapomínaje, že Rojko nevládl v tom okamžiku svými smysly.
"Och, co je mi po ní," zvolal, "ale on, on, jak mu závidím!"
"Co mu závidíte?"
"Ten pocit po dokonaném zločinu, ty první okamžiky tragiky!"
"Jste smyslů zbaven!" vzkřikl jsem v úžasu. "Vím dobře, co mluvím! Nevykonal jste nikdy vraždu nebo jiný jakýsi těžký zločin, hřích, za kterým následuje proklínání lidí a křečovité trhání toho, co nazýváme svědomím?"
"Bohudíky ne!" zvolal jsem.
"Pak ovšem nedovedete dobře chápat! Pak nevíte, co to je, být pojednou postaven jako na vysoký podstavec a čníti vysoko nad celé své nevýznamné okolí! Viděti trhlinu, hlubokou jako moře, která nás náhle od celého světa loučí! Po zločinu vidí člověk pojednou sebe v docela jiném osvětlení než předtím, a nejen on, ale i svět se mu zdá docela něčím jiným než posavad! Konečně se zná, sám sebe! Stane se velkým filosofem! Nero věděl dobře, že velký zločinec je jaksi velkým umělcem. Dráhou krvavou těkal za prchající múzou svou. A jaké žasnoucí měl obecenstvo! Zločin má s dílem uměleckým něco společného, za umělcem jako za zločincem je něco, co ho pudí k tomu, co činí, slepě pudí, - mystérium, které nikdo nepronikl! Jen velký umělec dovede tak intenzívně cítit jako velký zločinec, neb obráceně, chcete-li!"
"Buď mluvíte hrůzy, nebo nevíte, co mluvíte!" vzkřikl jsem. Mráz mi šel tělem. Ale cítil jsem se puzen, mocně puzen k tomu podivnému člověku, musil jsem k němu blíž a blíž, vzal jsem ho za ruku a zašeptal jsem, ani nevěda proč a jak: "Mluvíte ze zkušenosti vlastní?"
Zasmál se hlasitě.
"Snad jsem někde četl, co vám teď deklamuji!" zvolal. "Člověk čte tolik, že někdy už ani nerozezná vlastní myšlenky od těch, které v něm jen jako ohlas se ozývají."

Snažil se vymknouti svou ruku z mé, ale držel jsem ho pevně. Pojednou mě napadlo, že tenkráte v nemocnici, když mi svěřoval poprvé své osudy, tak až k smrti smutně šeptal: "Vina, moje vina!" Jaká to byla vina?

"Vy mluvíte ze zkušenosti vlastní!" vzkřikl jsem. "Přiznejte se, přiznejte!" Byl jsem sám jako v horečce. Bláznovství jeho bylo roznítilo jaksi bláznovství moje. Rojko byl nyní smrtelně bled a oči jeho byly vytřeštěny. Ale neměl jsem ve vlastním svém šílenství s ním žádného slitování.
"Mluv, mluv, mluv!" velel jsem mu.
"Nuž, ano," odpověděl šeptem, jaksi podmaněn mou energií, a pak dodal: "Kdyby jen té hrůzy nebylo, která jde z věcí neživotných! Poprvé cítil jsem strach z velkého balvanu, když jsem prchal z toho zámku, kde zemřela. Ten balvan byl jsem stokrát viděl, ale nikdy jsem si ho nevšiml. Leč tenkráte, po její smrti, byl docela jiný. Měl pojednou tu strašnou vlastnost, že zíral, že se díval, ač neměl žádných očí! Neměl žádných očí ani barvou snad naznačených nebo nějak vyrytých, nic na něm nemělo podobu očí, byl bez tvaru, pravý kámen, a díval se! To byla ta hrůza k nepopsání! Ty zřítelnice, které přece nikde nebyly, působily chlad smrti v kostech a ježení se vlasů!"

Při těchto slovech zdálo se mi, že všechny stěny, veškeré předměty v komnatě jsou plny neviditelných, nevyznačených zřítelnic, a hrůza se mne chopila, divná, nikdy předtím nepocítěná; rty moje se chvěly, když jsem si šeptal: "Ten člověk mě zblázní!" Pustil jsem jeho ruku, vzdálil se o krok a utíral si chladný pot s čela. Náhle věděl jsem, co to je hrůza vycházející z věcí.

Rojko vstal namáhavě z postele a popadl mě za ruku.
"Chtěls vědět, tedy věz!" řekl téměř slavně. "Ano, spáchal jsem zločin. Svou zradou rozkotal jsem štěstí dvou lidí. Nejen štěstí, zahubil jsem též dva životy lidské..."

Vedl jsem jej zpět k jeho lůžku, neboť nohy jeho se pod ním třásly a zdálo se mi, že klesne. Nyní vzala soustrast moje převahu nade všemi city a domlouval jsem tedy Rojkovi.

"Utište se," prosil jsem jej, "z ničeho se nevyznávejte, aspoň dnes ne! Jakým právem mohl bych na vás žádati takové důvěry! Zapomeňte vše, co nesmyslného jsem vám pravil, sám jsem v horečce a nevěděl jsem, co mluvím!"
Ale Rojko, jako by mě neslyšel, držel mě za ruku a jal se takto mluviti: "Byl jsem mužem, ač mladým, přec už zralým, když jsem spáchal hanebný svůj čin, a nemám tedy ani omluvy nedospělého rozumu! Slyš, ty můj trýzniteli, který jsi zpověď mou ze mne vynutil, jak se to dálo ... Zde v Paříži svedla mě náhoda neb osud s mladým anglickým šlechticem. Potkali jsme se jednou v noci v pusté ulici, oba tak zamyšleni, že jsme druh druha neviděli a do sebe vrazili. Oči naše se setkaly a udiveně stanuli jsme zírajíce na sebe navzájem. Četli jsme myšlenky jeden druhého jako v knize. Nemohu v krátkosti vysvětliti a tak, abyste rozuměl, jakým způsobem jsem poznal, že onen mladý muž byl z těch, jejichž existenci jsem vždy tušil, ale napolo jen v ni věřil: byl jsem totiž okamžitě jist, že to adept tajných věd! A on? Zajisté poznal mocí vyšší vědy své a zkušenosti, a to způsobem pro mne nepochopitelným, že jsem z těch, kteří o tom sní, státi se zasvěcenci! Snad se vám to zdá pohádkou nebo blouzněním, jako největší většině lidí , ale je to čirá pravda. Hleděli jsme na sebe, a Angličan se rozhodl nejdříve. Vyňal klidně cigaretu z tobolky a žádal mne zdvořile o oheň. Tak dali jsme se spolu do řeči. Zašli jsme pak do blízké kavárny, oba jako bychom náhodou tam měřili, a tam řekl mi Angličan během rozmluvy, že hledá spolehlivého člověka, který by s ním do Anglie jel, na tichém, odlehlém jeho zámku s ním žil a ..., zkrátka bylo, jako by mi jaksi nabízel postavení v jeho domě, něco jaksi mezi tajemníkem a komorníkem ... Začervenal jsem se do temna. Byl jsem tenkráte úplně bez zaměstnání, v čiré téměř bídě, a byl jsem mu to za naší rozmluvy řekl, avšak sloužiti jaksi za lokaje, to mi nikdy ani na mysl nepřišlo, a první moje hnutí bylo teď tedy studu a nevole. Jak mohl tak mi neporozuměti? On však hleděl na mne přísně. Zdálo se mi, že to byla jakási zkouška. Chtěl mě nejspíše poznati blíže, zvěděti, jsem-li hoden a schopen vůbec kdy se státi sám adeptem. Pokora a sebezapírání byly mezi prvními požadavky na "učních", to věděl jsem, a bez nich nebylo lze dosáhnouti ani prvního stupně. Ač se tedy cit můj ve mně vzpíral a bouřil, přijal jsem. Jeli jsme do Anglie."

Rojko se zamlčel, utíral si pot s čela a třásl se na celém těle, když pak řekl: "Tam uviděl jsem ji... jeho sestru... Editu."
Zakryl si dlaněmi oči a vzdychl zhluboka; pak začal opět takto vypravovat: "Zůstal jsem v Londýně několik dní sám, lord Angus jel sám na svůj zámek Angus-Manor, v západní Anglii, kam jsem ho následoval, když jsem v Londýně obstaral, oč mne žádal. Bylo pozdě navečer, když jsem v kočáře (nebyla tam žádná dráha nablízku) dorazil k zámku. Noc byla čarovná, celá prokvetlá stříbrnými hvězdami, ohromný park tměl se přede mnou, skupiny olbřimých stromů stály na lukách, po nichž se bílé páry nesly, a za nimi budoval se starý temný, mohutný zámek k nebi. Ze všech jeho oken lilo se oslňující světlo. Dech pohádky vanul z celého toho obrazu. Lord Angus, žijící vždy v úplné téměř odloučenosti, slavil nějakou památku rodinnou, z jakési povinnosti, a byl celé šlechtické okolí sezval. Toho dověděl jsem se, když jsem dojel do zámku. Přivezl jsem z Londýna pro lorda Angusa staré etiopské rukopisy a dle jeho žádosti nesl jsem je hned do jeho knihovny, kam mi cestu ukázali. Byla osvětlena jako celý zámek a ohlížel jsem se zaujat po té místnosti, tak pravým artistickým vkusem zařízené. Viselo tam několik starých znamenitých, nejspíše rodinných podobizen, Reynoldsových, jak jsem dle stylu soudil. Jedna z nich mě na první pohled takřka porazila svou krásou. Byla to dáma bíle oděná, ve skvostech ze smaragdů, opálů a démantů. Měla ten šperk na světlokaštanových vlasech, na krásných ramenou, na čarovných prsou. Oči její byly zelenavé, snivé, obočí temné a s nevyrovnanou finesou kresleno. Byl jsem cestou velmi unaven a sedl jsem do velkého pohodlného křesla, do kterého jsem téměř zapadl. Upíral jsem zraky svoje ještě na podobiznu, když jsem zaslechl lehký krok. Díval jsem se v stranu, odkud přicházel, a podivením jsem až užasl! Uviděl jsem tutéž dámu, které jsem se obdivoval na staré podobizně, vcházeti živou do knihovny! Měla krajkové roucho, jen o něco zažloutlejší než na obraze, měla týž smaragdový šperk na světlekaštanových, zlatou září proniknutých vlasech, měla ty zelenavé, snivé, kouzelné oči a nad nimi to temné, nevýslovně krásně přírodou kreslené obočí! Ale výraz její tváře nebyl tak usmívavý jako na podobizně. Zdála se rozčilena a v očích jejích byl vlahý smutek stesku. Podpírala se hlavou chvilku o římsu vysokého krbu, jako by o ten mramor čelo zchladiti chtěla, ale pak ohlédla se živě, když zaslechla za sebou krok. Mladý muž, krásný, vysoký, skvělý, vešel do knihovny a letěla mu vstříc. Smělý jeho zrak hltal její dojímavou v tom stesku krásu; přitáhl ji k sobě a tiskl na srdce. Rty jeho líbaly její vlasy. Neševelila sebou. V mém srdci však ozvalo se něco jako nesmírná zloba; byl bych toho člověka zardousil. Zastal jsem však nehybně ve svém křesle seděti pohřben v hluboký stín, byl jsem tam jako zkamenělý, milencům neviditelný svědek. Dáma odklonila za chvíli hlavu od prsou muže a osvobodila se z jeho obejmutí.

"Edito," řekl tiše, "vyzvala jste mě sem, co mi chcete říci?"
"Co jiného než to, co dávno víte," odpověděla, "že vás miluji. Chci vám to říci opět dnes, protože se s vámi zde loučím. To loučení naše v přítomnosti tolika svědků tam v komnatách, a hlavně v přítomnosti mého bratra, to bude tak chladné, tak obřadné! Byl by to pro mne příliš těžký žal, kdybych se s vámi doopravdy, zde, beze svědků loučit nemohla, zde, kde mi není třeba slzy svoje skrývat, vzdechy svoje potlačovat, slova svoje vážit!"

Sama vrhla se mu nyní na prsa a zaštkala. On chlácholil ji všemožně. Zůstali chvíli v obejmutí beze slov. Pak když nablízku se ozval nějaký šramot, pustili se vyplašeně.

"Buďte s Bohem!" řekla, "pište mi brzy a vraťte se brzy. Rozlučme se zde. Nevrátím se už do společnosti, zavru se do své komnaty, předstírajíc unavení a chorobu. Nechci vás po tomto loučení vidět mezi těmi cizími ... Neměla bych síly se přemáhat!"

Políbila jej ještě jednou, pak řekla slabě: "Jděte!" a klesla na židli. Celoval jí ruce, klečel před ní a dotekl se čelem země u jejích nohou. Pak rychle vstal a odešel. Přál jsem si odejíti též, ale nebylo mi možno, Edita hleděla kolem sebe, jako by se probouzela. Vstala konečně, ale brala se ke dveřím, nedaleko nichž stálo moje křeslo. Když byla dva kroky ode mne, zahlédla mě. Jako hromem omráčena zůstala státi. oči její zaplanuly hněvem.

"Kdokoli jste," řekla, "nehynete studem, nízký špehu?"

Od toho okamžiku miloval jsem tu ženu šíleně. Byl jsem zdrcen jejím hněvem. Vstal jsem pomalu, nemohl jsem hned promluvit, ale slzy lily se mi hojně z očí; ona hleděla na mne udiveně, hněv její hasl.

"Jsem nevinen," řekl jsem konečně. "Nejsem žádný špeh. Náhoda mě sem vedla. Když jste vešla, chtěl jsem odejít. Ale než jsem vstáti mohl, vešel onen pán. Nebylo už možno se ozvati. Z delikatesy skryl jsem se tedy nadále, doufal jsem, že vyjdu nikým pozorován, a přísahám na svou čest a na vše, co mi svaté na světě, že by nikdo, nikdo, ani vy, ani kdo jiný se byl nedověděl, že jsem viděl to, co konečně není ani hanbou, ani hříchem, na co se mohli dívat andělé! Bože můj, paní, vy milujete, což se za to stydíte?"
"Při živém Bohu ne," odpověděla vzrušeně a vášnivě a podávala mi ruku. "Řekl jste pravdu. Ale vězte, nyní, když stal jste se tak podivným způsobem mým důvěrníkem, vězte, že okolnosti mě k tomu nutí, bych lásku svou na čas skrývala, obzvláště před svým bratrem. Jsem zasnoubena jinému než tomu, jejž jste zde viděl. Zájmy mého bratra by utrpěly příliš, kdybych náhle dávnou smlouvu snubní zrušila. Nemyslete však, že lhu tomu, jemuž mě zasnoubili moji příbuzní. Ví, že ho nemiluji, ač neví, že miluji jiného. Kdo však jste vy a jak sem přicházíte?"
Nyní začervenal jsem se do temna.
"Přijel jsem s vaším bratrem z Francie," zajíkal jsem se, "jste-li totiž, jak soudím, sestra lorda Angusa. Jsem tedy, ach, co tomu řeknete, že důvěrníkem vaším mimoděk stal se sluha vašeho bratra!"
Edita se toho však nelekla a zůstala docela klidna.
"Nejste žádným jeho sluhou," řekla, "mluvil mi o vás a vím, že nejste obyčejným člověkem. Vím, jaké záměry můj bratr s vámi má, a poněvadž s bratrem svým mnoho pracuji, budu se s vámi mnoho stýkat. Děkuji svému osudu, že vy a nikdo tam z těch lidí v komnatách do mého tajemství nevnikl, když vůbec někdo účast v něm míti musil. Můj bratr tedy sem asi přijde zakrátko? Ví, že jste už přijel? Ach, hleďte, zde přichází. Ukažte ten rukopis, který jste přivezl z Londýna."
Nahnula se nad knihou.
"Můj bratře," zvolala, "jak vzácný to etiopský starý rukopis: "Taamina Mariam", jedná o zázracích Panny Marie? A hle, ty miniatury! A máš klíč k výkladu těch legend ve smyslu mágů?"

Mluvila horečně rychle, ruce její se třásly, obracela se k oknu, odkud přicházelo teď slabé hrčení kol po dlažbě dvora. Edita zbledla. "Jede!" zašeptala. Věděl jsem, koho myslí.

"Omluv mě u svých hostů," řekla nahlas. "Jsem churava, velmi," a vyšla rychle z knihovny." Rojko oddychoval chvilku a pokračoval pak takto:
"Nebudu vám vše tak dopodrobna líčit jako to první svoje s ní setkání. Už jsem vám pravil, že jsem ji miloval šíleně. Žárlil jsem divoce na jejího milence, ale i lásku svou, i žárlivost skryl jsem hluboce ve svém nitru a Edita domnívala se pouze, že jsem jí oddán až k nejtěžší oběti. V tom ovšem se nemýlila, vše byl bych jí obětoval, mimo svou lásku. Žil jsem takto několik měsíců na zámku u lorda Angusa. Kdyby té nešťastné vášně nebylo bývalo, lord Angus zajisté byl by mě časem dovedl až k výšinám esoterické vědy, kde sám tak volně dýchal. Byl to muž, jakých je málo, byl pravý adept bílé magie, a jsem jist, že dostoupil nyní už vrcholu transcendentních pravd, měl všechny k tomu schopnosti, i intuici, i analýzu, i syntézu. Dovedl mě až na práh prvních poznání. Dále jsem to nepřivedl! Byl to můj osud vždy a ve všem: až na práh, ale ni kroku dále! Lord Angus netuše, co mě rozptylovalo, co všechen můj zájem životní v sebe shrnovalo, a vida pouze, že se byl ve mně mýlil, začal mě ponenáhlu nepovažovati už za svého učně a klesal jsem tak pomalu vpravdě do toho postavení, které mě tak pobuřovalo a tu špetku pýchy ve mně uráželo, jež mi ještě zůstala. Byl bych zajisté z onoho zámku prchl, kdyby mě má láska k Editě nebyla zadržela.

Edita chovala se ke mně bez ohledu na náhled lorda Angusa přímo sestersky! U ní nebylo nejslabší stopy předsudku. Byla to ženština plná taktu, delikátnosti a dobroty. O její učenosti nemluvím, znala všechny jazyky dávného Východu a měla úžasnou znalost všech systémů filosofických, všech herezií křesťanských a žádné hloubání buddhistické jí nebylo cizí. Při vší té učenosti chyběla jí jen syntéza, aby vynikla jako její bratr. To však jen tak mimochodem, zmiňuji se o tom jen proto, bych mohl k její chvále říci, že přese všechno své bádání a vědění neměla ani stínu pedanterie. Nejkrásnější její vlastnost byla její ženská něha, a jediná její chyba byla, že se dávala unášeti okamžitým dojmem, že jednala ve vášni, bez rozvahy, - a to ji zahubilo! - Milenec její, lord Dalton, vrátil se proti všemu očekávání asi za měsíc po onom loučení, jehož jsem mimoděk svědkem se stal, do Anglie a nyní dověděl jsem se o něm více od samé Edity. Lord Dalton byl člověk dokonalý, dle jejího náhledu, ale osudnou jednu měl vášeň: byl hráčem. Proto byl před časem rodinou její zamítnut, když se o ni ucházel. Kvůli té vášni míval s Editou někdy prudké výstupy, které končily vždy jeho slibem, že hrát už více nebude, a její hrozbou, že se od něho odvrátí, nedostojí-li slibu. Avšak Edita mi svěřovala, že i kdyby se nevyhojil z té slabosti, že od něho nenechá, ba naopak že pak po celý jeho život by chtěla po boku jeho státi jako jeho ochrana. "Zápasit se zlým jeho démonem chci krok za krokem," pravila mi jednou, "a neustanu, až jej vyrvu z jeho spárů. Proto však musím s ním žít, spojena, nerozlučně spojena."

Je mi těžko popsati, jak jsem trpěl, viděl-li jsem oči její pláti tak nadšeně pro lorda Daltona, slyšel-li jsem její o něm horování. Nenáviděl jsem ho smrtelně. Takový byl tedy můj život v Angus-Manor. Tu stalo se, že lord Angus byl nucen přesídliti na nějakou dobu do Londýna, kam jej sestra jeho doprovázela, a já jel s nimi též. Tam scházela se Edita častěji se svým milencem, neboť na zámek Angus-Manor jezdil lord Dalton jen zřídka a vždy jen s nějakou omluvou; netajilť se Editin bratr s tím, že návštěvy jeho nejsou příliš vítané. Ale v Londýně chodila Edita mnoho do společnosti a všude setkala se se svým milencem, jenž byl kvůli starému svému jménu, kvůli čaru své osoby a skvělosti svých společenských vlastností velice hledán. Ale, bohužel pro ubohou Editu, v té hlučné, rozmařilé společnosti nacházel lord Dalton příliš mnoho příležitosti hovět své záhubné vášni, a nebylo tajemstvím, že chodil do zlopověstných heren, kde už dříve a nyní znova největší část jeho zděděného jmění propadla. Jednoho večera, když byla četná společnost v domě lorda Angusa, byl jsem přítomen vášnivému výstupu mezi Editou a lordem Daltonem. Lord Dalton byl po celý večer už velice roztržit a Edita dala mu znamení, by vešel do oranžérie, tou dobou úplně prázdné. V salónu zpívala italská jedna zpěvačka bravurní árii a bylo jisto, že se po ten čas, co zpívá, nikdo z komnaty nevzdálí. Byl jsem v oranžérii sám, naslouchal jsem též zpěvu tak zpovzdálí, neboť odvislé moje postavení v domě bránilo mi vmísiti se do zvané společnosti lorda Angusa. Když Edita nepozorovaně vešla a lord Dalton se tam za ní též nepozorovaně vkradl, chtěl jsem ihned odejíti, ale Edita dala mi znamení, bych zůstal.

"Everarde," řekla lordu Daltonu, "pan Rojko zde požívá úplné mé důvěry, chci, aby byl svědkem naší krátké rozmluvy. Vejde-li někdo náhodou, bude to lépe, nenajde-li nás dva zde o samotě. Přítomnost naše bude zde méně podezřelá. Slyšte tedy, co vám chci říci."
Lord Dalton zamračil se na mne, neřekl však slova.
"Mluvte, prosím, mluvte," odpověděl pouze. "Everarde," řekla Edita, "zaslechla jsem vaši rozmluvu s kapitánem Aldrichem, s tím prostopášným člověkem, jehož přítomnost je mi tak nesnesitelna. Víte, že jej pouze proto trpím, že je mým bratrancem. Vy však libujete si v jeho společnosti, poněvadž - nuž, poněvadž je hráčem jako vy."
Lord Dalton se zdržel násilně, pohled jeho byl však nadmíru mračný.
"Jakou slyšela jste rozmluvu?" tázal se posléze.
"Slyšela jsem, že jste mu slíbil, že odsud odejdete za čtvrt hodiny. Vím, co to znamená, - chcete do herny. Nuže, slyšte mě, zapovídám vám, byste odsud šel. Ano, zapovídám! Konečně buď jasno mezi námi! Miluji vás, miluji celou duší, ale trpělivost má je u konce! Půjdete-li s kapitánem, viděla jsem vás naposled! Slyšíte? Naposled! Přetrhám pak všechny svazky mezi sebou a vámi! Budu vás milovati, ale odloučím se od vás pro život!"
Lord Dalton začervenal se do temna.
"Edito," vzkřikl, "vy tak, tak se mnou mluvíte? Vězte, že žádných nepřijímám rozkazů! Vy mě nemilujete, jinak byste mě nepokořovala před najatým sluhou!"

Vzkřikl jsem temně, byla to rána hluboká. Edita, vždy tak plná jemného taktu, byla tenkráte ve svém rozčilení nerozumně jednala, vydala mě tak hrubé urážce a popudila tak neprozřetelně svého milence proti sobě! Byl bych se snad na něho vrhl, ale Edita pohlédla na mne prosebně. Zpěvačka v salóně dozpívala a za tleskání a volání celé společnosti vešlo teď několik osob do oranžérie, oddělené od salónu jen krátkým koridorem, kde viselo několik vzácných obrazů, rafinovaně neviditelnými lampami osvětlených. Edita přemohla se podivuhodně; zdálo se, že mluví nenuceně se mnou a s lordem Daltonem o vzácné květině, posud málo v Evropě známé, jejíž krásný exemplář v oranžérii kvetl. Příchozí vmísili se v tu rozmluvu, a vzdálil jsem se tiše, jak se na skromné mé postavení slušelo, ale pozoroval jsem, že lord Dalton byl už přede mnou odešel.

Asi za hodinu dala mě Edita zavolat k sobě do pokoje. Byla své šperky odložila a překrásné její vlasy byly rozčesány, čelo bylo zavázáno bílým šátkem, byla bledá a bylo viděti, že trpěla tělesně i duševně.

"Pane," pravila mi hlasem slabým a třesoucím se, "odpusťte mi, že kvůli mně jste byl uražen. Everard bude sám litovat a odprosí vás, až se utiší. Odpustíte mi?"
Podávala mi svou čarokrásnou ruku, kterou jsem dojat políbil.
"Jsem k smrti churava," pravila dále. "Everard šel s kapitánem. Vidíte, že uráží mě ještě hloub, než byl urazil vás. Není to, jako by řekl po mé hrozbě, že nedbá, roztrhám-li všechny svazky mezi mnou a jím?"
Utřela slzy, které jí tekly z očí.
"Jednala jsem neprozřetelně," pokračovala. "Ale napravím svou chybu. Chcete mi prokázati nesmírnou službu?"
"Rád, každou!" zvolal jsem.
"Nuže," řekla, "nedbejte toho, co se stalo mezi vámi a lordem Daltonem. Povzneste se nad obyčejné stanovisko. Víte, jak o vás smýšlím, a to, co na vás teď žádám, je velký, nový, největší důkaz mého uvažování vás."
Vyňala list ze zásuvky svého sekretáře a podala mi jej.
"Jděte," pravila, "jděte a odevzdejte Everardovi sám, jemu do ruky můj list. Nejste pouhým poslem, jste mým důvěrníkem - list je otevřen, nezapečetěn a dovoluji vám jej číst, ne, více než to, že dovoluji, prosím vás, byste jej četl. Ale nikoli zde, na cestě, a neříkejte mi slova o tom, co soudíte o jeho obsahu. Až list odevzdáte, vraťte se domů, ale nepřicházejte už do mého pokoje. Chci ulehnout na chvíli, jsem tak churava. Dá-li vám Everard jiný list, pošlete jej po mé komorné, která na vás bude čekat na chodbě sem vedoucí. Kdyby se však stalo, co věřiti nedovedu, že by vám Everard neodevzdal žádný list jako odpověď na můj, - pak dejte mé komorné zde tuto gardénii, kterou jsem po celý večer ve vlasech měla a která byla jeho darem. Budu tak vědět, co to znamená."
Podala mi opět ruku a vyšel jsem z komnaty zmaten, rozechvěn, rozbolestněn. Miloval jsem ji vášnivě, a musil jsem mlčet! Miloval jsem ji více než duši svou, než život svůj, nežli vše na světě, než věřící svou spásu, a byl jsem jinému poslem její lásky, nehodnému jejích slz a vzdechů a jejího utrpení. Myslil jsem, že zšílím, - och, vždyť jsem byl více už než napolo šílen! - - Toť jediná moje snad omluva toho, co teď následovalo...

Letěl jsem k němu a po cestě, pod hořící svítilnou četl jsem při plápolajícím plamenu plynovém její list.

"Můj příteli," psala mu, "chybila jsem a prosím vás, byste mi prominul. Považte, že se to stalo v horlivosti o vaši spásu. Neměla jsem rozkazovat a hrozit, měla jsem prosit a vás uprosit. Činím to nyní. Odpusťte mi a slyšte můj návrh. Dokážu vám nesmírnou svou lásku, obětujíc vám vše, vše i své dobré jméno, i svého bratra. Uprchnu s vámi ještě v této noci, chcete-li. Místo abyste hrál, spěchejte tedy ke mně. Ne, není to možné, vím, že vám bude nutno dělat nějaké přípravy. Napište mi tedy několik slov, jen to: 'Nejdu do herny, ale připravuji náš útěk.'" Zítra ráno bych vyšla beze vší nápadnosti. Čekejte s kočárem na rohu naší ulice. Napište mi tedy těch několik slov, především 'nejdu do herny', a budem zítra šťastni".

Když jsem tato slova četl, zchvátila mě mrákota. Padl jsem před jeho domem. Myslili, že jsem opilý, a smáli se. Vzpamatoval jsem se však rychle. Začal jsem přemýšlet. Co měl jsem dělat? Nebylo možné, aby ten úmysl provedla, nejen proto, že srdce moje pukalo (co na tom záleželo i jí, i komu jinému), ale proto, že se takto vrhala v záhubu.

"List ten," řekl jsem si, "nepřijde nikdy do jeho rukou!"

Ale co měl jsem dělat? Jakým právem mohl jsem se vrátit a říci jí, že nesouhlasím s tím, co hodlá učiniti? Kým sem byl? Sluhou jejího bratra! Rval jsem si vlasy a rozryl si obličej nehty. Vtom předjel kočár, sluha jakýs vyskočil a zazvonil u jeho domu. Zanedlouho vyšel lord Dalton sám. Byl to patrně najatý kočár, jejž mu sluha na rozkaz jeho zavolal. Nebylo pochyby, jel do té herny v najatém povoze, neměl už svůj vlastní. List její byl v mé ruce, rozmačkán, svíralyť se mi prsty křečovitě. Lord Dalton mě poznal a hněv se zjevil na jeho obličeji. "Co zde hledáte?" zahřměl na mne. "Posílá vás paní vaše na špehy?"

Pozvedal jsem list, ale sevřené moje prsty vypovídaly mi službu a ruka moje zavřena klesla mi bez moci po bok. Rty moje se třásly a zuby cvakaly, když jsem mu řekl: "Ne na zvědy mě poslala paní moje, nechce však, byste šel do té herny...," více nemohl jsem promluviti.

"To je vše?" tázal se a zasmál se a odstrčil mě stranou, míře krokem ke kočáru. Měl již jednu nohu v povoze a obrátil se ke mně maně.
"Co mám jí říci?" jektal jsem.
"Že nepřijímám rozkazu," řekl mračně, "že jsem pánem své vůle."

Kočár hrčel po dlažbě a bylo mi nějak lehčeji kolem srdce. Byla zachráněna! Divoká radost mi bouřila v nitru. Spěchal jsem domů.

Zítra vysvětlím jí vše," řekl jsem si, když jsem zahlédl komornou na chodbě, a jako ve snu podal jsem jí tu - nyní již uvadlou - bílou gardénii.

V mém pokoji však napadl mě šílený strach. Co jsem to učinil? Přelhal jsem ji! Měl jsem to její psaní v ruce, kterou jsem otevříti nemohl, tak silně držela ještě křeč moje naběhlé už prsty. Nevím, jak dlouho jsem chodil po pokoji, plakal, tloukl hlavou o stěnu, válel se po zemi. Svítalo už, když jsem vyběhl z domova. Mířil jsem rovnou cestou k němu. Chtěl jsem se mu vyznati ze všeho, zradu svou napravit. Zazvonil jsem u jeho dveří. Otevřeli mi okamžitě; bylo mi divno, že ještě bděli, napadlo mi teprve, jaká to nezvyklá hodina k návštěvě. Ptal jsem se po něm. Nebyl doma, ale čekali ho každou chvíli, a jak jsem pozoroval na jeho komorníku, který mě znal, čekali jej ve velkém rozechvění.

"Celou noc byl mimo dům?" tázal jsem se, jen tak abych mluvil; bylo mi mučením mlčeti a mysliti na to, co jsem učinil. "Celou noc byl mimo dům? Poslání moje je tak důležité, chápete..."
Kývl hlavou, že chápe, a řekl pak: "Byl doma v noci, vyjel před svítáním... Svěřím vám to, jedná se o souboj. Třesu se o něho..."

Mlčeli jsme oba dlouhou chvíli. Bylo už úplně ráno, dávno asi, neboť na ulici začínal ruch. Neměl jsem ve svém rozechvění smyslu a míry pro čas. Snad čekal jsem hodinu, snad tři. Zastavil se vůz před domem, bylo slyšeti kroky na schodech, a komorník letěl lordu Daltonu vstříc. Jevil velkou radost, když viděl, že je zdráv; ale lord Dalton byl bled a zasmušilý.

"Okamžitě připravte vše k odjezdu," vzkřikl, "prchám z Anglie."
Zahlédnuv mě, ani se nezdál udiven, jen velká bolest jevila se na jeho tváři.
"Och, dobrý osud vás sem zavedl," řekl mi, "napíšu list, odevzdejte jej Editě, chci říci sestře lorda Angusa."
Sedl a psal rychle, mezitímco ve vedlejším pokoji komorník jeho nějaké přípravy konal.
"Zde," řekl, když byl dopsal, "zde, a odevzdejte list můj hned."

Jako ve snu vrávoral jsem z pokoje a bral se ulicemi. Ani jsem nevzpomínal na to, že jsem nic nevysvětlil, nic nenapravil, nic nevyznal! Hleděl jsem jen na jeho list. Nebyl pečetěn, jen nedbale zalepen v obálce, otevřel se téměř sám, i četl jsem: "Edito, na kolenou vás prosím, abyste mi odpustila! Jsem bídný, neskonale bídný! Kéž bych vás byl uposlechl! Hrál jsem, hrál - ale na tom není dost! Mezi hrou povstala hádka. Udeřil jsem ve své zběsilosti kapitána do tváře. Stříleli jsme se následkem toho, jen co se rozednilo, - a zastřelil jsem jej. Prchám na nějakou dobu do Francie. Zaklínám vás při živém Bohu, dejte mi jen jediným slovem najevo, že mě neproklínáte, že smím doufat, že mi odpustíte později! Přísahám vám na svou čest, přísahám na spásu duše své, že už nikdy hráti nebudu! Ležím před vámi na kolenou! Pište mi jediné slovo do Paříže na plné moje jméno poste restante!"

Nevím, jak jsem se dostal do svého pokoje, nevím, myslel-li jsem vůbec, rozvažoval-li jsem, bojoval-li jsem se svým svědomím, vím jen, že jsem list jeho a její složil a uschoval a že jsem takto vykonal zločin černý, zradu nízkou a že jsem neskonalým bídníkem!"

Rojko nemohl dále mluvit. Štkal, až mu srdce usedalo. Když se poněkud utišil, tázal jsem se: "Nemohl jste aspoň časem napravit svůj hřích?"
"Nemohl a nechtěl," odvětil. "Za dva dni poslal mě lord Angus do Skotska a vrátil jsem se až za měsíc do zámku Angus-Manor. Přijel jsem den po svatbě Editině, vdala se za toho, s nímž ji příbuzní byli zasnoubili. Viděl jsem ji, ale nepoznal jsem ji téměř. Byla snad ještě krásnější ve svém nyvém smutku než předtím, ale byla to jiná osoba. Zdálo se mi, že už nežije. Viděl jsem ji při velkém plesu, který se konal na rozloučenou na zámku. Měla opět ty smaragdové šperky své prababičky, jejíž podobizna visela v knihovně, viděl jsem ji jako tenkráte v první večer, když jsem v Angus-Manor zavítal. Ale teď byla bez duše a zdálo se mi, že ji vidím v rakvi. A byl jsem jejím vrahem... Druhý den odjela se svým manželem někam do Němec nebo do Itálie, nevím kam. Já ulehl a přál si smrt. Ve své horečce měl jsem jen jeden smrtelný strach: že se setká s lordem Daltonem, že vše se vysvětlí, že mě bude nenávidět a proklínat, že bude mnou opovrhovat! Ale ten strach jsem nemusil míti. S lordem Daltonem se Edita sejíti už nemohla. Když se dočetl v novinách v Paříži o jejím sňatku, - zastřelil se."
Mráz šel mi tělem, nedýchal jsem, když Rojko takto promluvil.
"A vy jste to přežil?" tázal jsem se.
"Přežil jsem více," odpověděl a tělo jeho začalo sebou trhati, držel mě oběma rukama a křičel mi téměř do ucha: "Edita zemřela za dvě léta, chřadla, chřadla, umírala žalem! Utekl jsem dávno z domu jejího bratra; protloukal jsem se s bídou v Londýně, slyšel jsem o její nemoci náhodou od bývalého komorníka lorda Daltona. Pěšky došel jsem zámku Angus-Manor, dověděv se, že tam umírá, prosil jsem proboha, by mi dali s ní promluviti. Nechtěli mě dlouho k ní pustiti, byla už na pokraji smrti, ale na zoufalé mé prosby vyřídili jí přece mou žádost. Andělsky dobrá až do konce, hned vyhověla mé prosbě. Ploužil jsem se na kolenou k jejímu lůžku. Pozvedal jsem ruce k ní jako v modlitbě. "Odpuštění! Odpuštění!" úpěl jsem. Nerozuměla, co chci.
"Jsem bídný," křičel jsem, když mě z pokoje vyvésti chtěli jako šílence, "jsem bídný! Zradil jsem vás! Miloval jsem vás příliš -a proto jsem ubil vás a jeho! Zde, zde, dvě písma, která nedošla vinou mou, zločinem mým, nikdy vás ni jeho!"

Podal jsem jí ta dvě písma. Oči její se šířily, když poznala ruku jeho i svou, četla to jeho psaní a ruměnec jí přelétl tvář. Vzlyk dral se jí do hrdla, pohlédla na mne, jako by mi něco říci chtěla, a v očích těch byla již smrt!

"Odpuštění!" bylo vše, co jsem úpěti dovedl. Ale Edita byla již v agónii. Nepromluvila již slova, tiskla jen ten jeho list k prsům ... Nuž, a tak ubil jsem i ji!" - - -
"Nešťastný!" vzkřikl jsem a padl na židli.
"Ne, ne!" zvolal Rojko jako v šílenství, "ne, nebyl jsem hned nešťasten! Cítil jsem to, o čem jsem vám mluvil před chvílí, tu rozkoš dokonaného zločinu! Až později, teprve později přišla ta nevýslovná úzkost! Až tenkráte, když ten balvan na mne hleděl ... Až tam v tom starém pokoji, kam mě zavřeli, šílícího, když mě našli v jakýchsi epileptických záchvatech na silnici u toho balvanu a když mě nesli milosrdně zpět pod střechu toho zámku, kde zemřela! Ano, po několika dnech teprve, tam v tom starém klenutém pokoji, kde ty husté záclony splývaly a okna zahrnovaly, tenkráte, když mě pronásledovala myšlenka, že je musím rozhrnout, ty záclony, že tam musím někoho v tom jejich stínu hledat, když jsem věděl, koho tam hledat musím, když jsem byl jist, že ona tam stojí, mrtvá, zsinalá, s těma skleněnýma očima, pokryta starými těmi šperky ze smaragdů a opálů, v nichž na parádním loži ležela před pohřbem, s tím hrozným úšklebem smrti na rtech, když jsem věděl, že tak tam stojí a za ní že plný měsíc tvoří disk, tak bledý a mrtvý jako její obličej, a ta pustá pole, pokrytá sněhem, že se za ní šíří v té zsinalé noci světlé a hluboké, hluboké jako prázdno a nicota celého světa, ... tenkráte byl jsem teprve plně nešťasten!"

Rojko padl těžce na lože zpět, pěna byla na jeho rtech, zkřivených, škubajících sebou, z nichž vycházel příšerný, nelidský řev jako stonající zvěře. Přivykl jsem v nemocnici mnohému, ale toho pohledu jsem nesnesl, ježily se mi vlasy, třásl jsem se na celém těle a vzpomněl jsem nějak neurčitě, že jsem v Čechách jednou slyšel ženu z lidu říci "hrůzy na mne lezou ..." I na mne lezly tehdy hrůzy. Poskytl jsem nemocnému s velkým přemáháním nejnutnější pomoci, a když tak dalece se vzpamatoval, že sténat a křičet přestal, že nehybně na posteli ležel, prchl jsem jako štván z domu U tonoucí hvězdy.

Přemohl jsem se, když jsem asi hodinu po ulicích běhal bez cíle, kořist všech těch různých, silných, rozrušujících dojmů toho dne, a vrátil jsem se k Rojkovi, abych u něho strávil noc. Nemohl jsem jej přece nechat bez hlídání a neměl nikoho v domě, mimo paní Celestinu, zaměstnanou už příliš i Virgínií, i svými spolubydlitelkami; jinak přihlížela a spravovala Rojkovu skromnou domácnost jakási poloblbá, nemluvná ženština z prvního patra, stačící zrovna tak dalece, že zametala, stlala a vodu a uhlí přinášela. Strávil jsem tedy noc s Rojkem a proti všemu očekávání byla noc ta velice klidná pro nemocného. Padl do jakési letargie a k ránu do těžkého spánku. Sám nemohl jsem oka zamhouřit. Pořáde "ty hrůzy na mne lezly" a největší z nich byla ta, že jsem začínal jaksi příliš jasně chápat "tu rozkoš z vědomí dokonaného zločinu"! Bylo mi chvilkami, jako bych si přál ji pocítit, jako bych ji zločincům záviděl. Bylo to jako blesk svítící na propasti a propastné vody, blesk zjevující skryté jejich děsné, ale velkolepé a k smrti vábící čary. Tu chytal jsem se za hlavu, jako bych se bál o špetku svého rozumu. A pak, když jsem ty myšlenky od sebe plašil a je zažehnával, zdálo se mi, že vidím oči lorda Angusa, adepta skrytých věd, zírati na mne, jako by poznávaly ve mně jednoho z těch, kteří po "zasvěcení" prahnou! Dávné moje sny a touhy seznati se s někým, kdo by mě vedl přes tajuplný práh, za nímž leží nepoznaný svět, rojily se mi v duši. Nebyly to tedy prázdné sny, žili tací lidé a bylo lze je potkati v pustých ulicích, uhodnouti je, spolčiti se s nimi! ... Hlava se mi točila, a když jsem se díval oknem v tu starou, odvěkou noc, zmládlou bílými hvězdami, měl jsem sám duši plnou hvězd a ta temnota se mi hemžila dlouhými průvody táhnoucích nesmírným prostorem duchů a nadlidských tvorů, andělů a larv, géniů a příšer, a všickni kývali mi, kývali, jako by mě vítali mezi sebe, a před očima mýma zaševelil se nesmírný, mlhavý, průhledný, a přece neproniknutelný závoj, zastírající nejvyšší pravdy, a srdce moje bušilo nadějí, že některý jeho cíp někdy pozvednu! Půl století prožil a prosnil jsem v té krátké noci!...

Ráno běžel jsem domů, a znaven k smrti, padl jsem na postel a ponořil se v hlubokou, tupou bezpaměť...

Churavěl jsem dva dni a teprve navečer toho druhého dne byl jsem schopen vstávat a jít do domu U tonoucí hvězdy. Vešel jsem nejdříve k Virgínii. Byla už téměř zdráva, ač se rány její musily převazovat; byla jen na duchu velice skleslá.

"Vzkázala jsem mu po hochovi dolejšího obuvníka," řekla mi, "že mu odpouštím, prosila jsem, aby přišel. Pak poslala jsem mu větší část těch peněz, které jste mi dal. Leon však, ač peníze přijal a slíbil, že sem zajde, nepřišel. Arsén, hoch obuvníkův, viděl ho dnes odpůldne ve squaru za notredamským kostelem, seděl pod stromem s mladou ženštinou. Ach pane, jsem velice nešťastna."

Mlčela zádumčivě, seděla se sklopenýma očima a nevěděla, co s ní mluvím, po čem se jí tážu, odpovídala krátce, roztržitě, nazdařbůh. Nechal jsem ji v nyvé únavě, kterou jevila, a zašel do "klece pomatených". Tam byl úplný klid, Antonia pletla si vlasy a dívala se s uspokojením, usměvavě do svého zrcadla; ubohá markýza hejčkala cíp své pokrývky a paní Celestina připravovala nějaký pokrm. Vlídný, rezignovaný její úsměv činil na mne blahodárný přímo dojem; klid její a čilost při práci působily na mne konejšivě. Ta žena měla sílu a odvahu k tomu boji, který se nazývá životem. Rozmlouvali jsme chvilku tiše o "našich pacientech" a šel jsem k Rojkovi.

I tam byl jsem tenkráte spokojen, poměrně aspoň. Byl sice úžasně sláb, ale nebyl tak strašně rozčilen; řekl pouze, že se cítí ve všech údech jako zbit a rozlámán. Řekl mi, že se mu zdá pravou rozkoší nehnouti sebou, ležet jako skácený strom. Neučiněna mezi námi nejmenší narážka na minulý hrozný výjev, na strašné jeho upomínky, na hrůzyplnou jeho zpověď. I já byl jako zbit a nechtělo se mi do rozmluvy. Vytáhl jsem z kapsy noviny, které jsem po cestě koupil. Začal jsem z nich nahlas přečítat. Ale nezajímaly ani mne, ani Rojka. Hodil jsem je stranou.

"Chcete-li mi něco přečítat," řekl Rojko, "pak prosím, otevřete nejdolejší přihrádku sekretáře; najdete tam zeleně polepený kartón a v něm něco popsaných papírů. Mezi nimi opis de Quinceyova malého mistrovského díla Levana a tři Matky žalu. Znám tu stať sice nazpaměť, ale rád bych poslouchal, kdybyste mi ji přečítal."

Nalezl jsem na naznačeném místě rukopis a začal jsem jej čísti. Zpočátku jen, že si toho Rojko žádal, ale brzy byl jsem obsahem tak zaujat, že jsem zapomněl na vše, mimo na to, co jsem četl. Kladu zde volný překlad, jejž jsem si později zhotovil, neboť nepřestala mě ta stať už nikdy hluboce zajímat. Byl jsem jí rázem očarován, ve smyslu vážném, hned od prvního toho čtení.

Levana a Matky žalu

Častokráte v Oxfordu vídal jsem Levanu ve snách svých. Poznával jsem ji dle římských jejích odznaků. Kdo to Levana? Čtenáři, nedělající nárok na mnoho času pro dobývání velmi mnoha učenosti, nerozhněváš se zajisté, povím-li ti to. Levana byla ta z římských bohyň, jež vykonávala u novorozeného dítěte nejprvnější službu povznášející laskavosti, zobrazující konáním svým onu velkost, která člověku jest vezdy vlastní, a onu dobrotivost mocí neviditelných, která i ve světě pohanském někdy sestupuje, by mu byla podporou. V samém okamžiku narození, hned když nemluvně poprvé okusilo vzduch smutné naší planety, položili je na zemi. Avšak bez odkladu, aby tak vznešený tvor se tam neplazil leda jediné mžiknutí, pozvedla buď ruka otcova, namístě bohyně Levany, nebo blízký některý příbuzný dítě rovně vzhůru, kázal mu, by vzpřímeně hledělo kolem jakožto král celého toho světa, a vznesl čelo jeho proti hvězdám, řka tak asi v srdci svém: "Hle, co je větší než ty!"

Symbolický tento výkon představoval úřad Levanin. A tajuplná tato bytost ženská, která nikdy nezjevila tvář svou (kromě ve snách mně) a vždy jen jednala v zastoupení, měla jméno své z latinského slovesa (jež posud jest slovesem italským) levare, vzhůru povznášeti.

To jest vysvětlení jména Levany a z toho pošlo, že někteří měli Levanu za ochraňující moc, bdící nad prvním opatrováním dítek. Avšak ta, která nedopouštěla při jeho zrození ani pouhé obrazné nebo zdánlivé ponížení svého vyvoleného chráněnce, mohla tím méně dopustiti, by skutečně snížen byl nevyvinováním jeho vrozených vloh. Bdí tedy nad vychováním člověka. - - - Vychováváním Levany jest nám však rozuměti ne onen chatrný stroj, jenž se pohybuje slabikáři a mluvnicemi, nýbrž onu mohutnou soustavu soustředěných sil, utajenou v hlubokém lůně lidského žití, která vášněmi, zápasem, pokušením, tlakem odporu bez ustání na děti působí, nezastavujíc se ani ve dne, ani v noci, tak málo jako mocné kolo těch dnů a nocí samo ustane, jejichž chvíle jako nezastavující se, mihotající loukotě věčně se otáčejí. Jsou-li však takovými ti pomocníci, s nimiž Levana koná dílo své, jak velkou váhu má pak ve službě její žal! Avšak ty, čtenáři, myslíš snad, že děti nebývají podrobeny takovému žalu, jako byl můj? Nuž, netvrdím, že všeobecně jsou takového schopny. Avšak jest jich více, než tušíte, těch, které umírají steskem. Povím vám obyčejný zjev. Předpis školy v Etonu vyžaduje, aby hoch tam trávil dvanáct let. Vychází odtamtud osmnáctiletý, tedy tam přichází v letech šestých. Děti odtrženy v onom stáří od svých matek a sester nezřídka umírají. Mluvím jen, co vím. Neduh jejich není zapsán registrátorem jakožto stesk - ale jest jím. Stesk toho druhu a v onom stáří zabil více jich, než bylo kdy počítáno mezi jeho mučedníky. A proto Levana často stýká se s mocnostmi, jež zatřásají lidským srdcem, a protož také blouznivě miluje hoře.

"Tyto paní," šeptal jsem si tiše, vida pomocnice, s kterými Levana rozmlouvala, "to jsou Žalosti, a jest jich tré, jako jsou tři Grácie, jež krásou zdobí žití člověka; Parky jsou také tři, jež tkají temný čaloun lidského žití na tajuplném stavu svém, vždy v barvách částečně smutných, někdy hněvivě v tragickém šarlatu a černi. Fúrie jsou také tři, jež volány, z druhé strany hrobu přicházejí mstíti provinění spáchané na této straně, a někdy byly také Múzy pouze tři, jež uvádějí harfu, troubu nebo loutnu v souzvuk s velkým obsahem lidského, vášní plného tvoření. To jsou Žalosti, které všechny tři znám." Poslední slova pravím nyní, avšak v Oxfordu řekl jsem: "Jednu z nich znám a ostatní příliš jistě poznám." Neboť už v jaře svého mládí vídal jsem (šeře naznačené na temném pozadí mých snů) neurčité obrysy hrozných těch sester. Tyto sestry - jak měl bych je nazývati? Řeknu-li prostě Žalosti, snadno neporozumělo by se názvu, mohlo by se rozuměti žalost osobní, zvláštní případy žalosti, kdežto je mi tu třeba názvu vyjadřujícího mohutné abstrakce, jež vtělují se do všech individuálních utrpení lidského srdce, a snažím se podáti tyto abstrakce jako zosobnělé, totiž oděné lidskými příznaky života a výkony připomínajícími tělo. Nazývejme je tedy Matkami žalu. Znám je dokonale a kráčel jsem všemi jejich říšemi. Tři jsou to sestry z jedné tajuplné rodiny a dráhy jejich jsou daleko od sebe, ale oblasti jejich není konce. Vídal jsem je tedy často rozmlouvati s Levanou a někdy rozmlouvaly o mně. Tedy mluví? Och nikoli! Velké fantómy jako ony opovrhují nedokonalostí mluvy. Mohou vydávati hlasy ústrojem člověka, meškají-li v lidských srdcích, ale mezi sebou nemají ani hlasu, ani zvuku, věčné mlčení panuje v jejich říších. Nemluvily, když rozmlouvaly s Levanou, nešeptaly, nezpívaly, ač mnohdy se mi zdálo, že měly by zpívat, neboť často na zemi slýchal jsem taje jejich luštěné harfou a tamburínou, cimbálem a varhanami. Jako Bůh, jehož sluhy jsou, dávají libost svou najevo ne zvukem, který zaniká, nebo slovy, která zapadají, ale znameními na nebi, převraty na zemi, prouděním skrytých vod, zvěstováním rýsujícím se na temnotě a hieroglyfy vrytými v blanku mozkovou. Ony točily se v chorovodu, a já čítal jejich kroky. Ony telegrafovaly, já hádal jejich kroky. Ony osnovaly spiknutí, a na zrcadlech temnot stopovalo moje oko jejich zápletky. Jejich byly symboly, slova jsou moje.

Čím ty sestry jsou? Co konají? Popíšu jejich podobu a jejich zjev, byla-li to podoba, co bez ustání rozplývalo se v obrysu, nebo byl-li to zjev, co věčně se neslo kupředu nebo věčně couvalo mezi stíny. Nejstarší ze sester nazvána Mater lacrimarum, Matka slz. Jest to ona, jež ve dne v noci hořekuje a sténá, volajíc za zmizelými tvářemi. Stála v Rama, kde hlas naříkající slyšán byl - Ráchel bědující o své děti a odmítající všechnu útěchu. Stála v Betlehemě v oné noci, když meč Herodův pustošil kolébky, když malé kroky neviňátek byly zastaveny navěky, které, když slyšány byly někdy cupající v dětských komnatách, budívaly onen tlukot v milujících srdcích přítulných, jenž nezůstával bez ohlasu v samých nebesích. Zraky její jsou brzy sladké a něžné, brzy vášnivé nebo dřímavé, často povznášejí se k oblakům, často vzývají nebe. Kolem hlavy nosí diadém. A věděl jsem z dětských upomínek, že putuje po větrech daleko, zaslechla-li vzlykání litanií nebo hrom varhan a zahlédla-li průvod letních oblaků. Tato sestra, nejstarší, nosí klíče na pásu, mocnější než klíče papežské, klíče otvírající jí každou chaloupku a každý palác. Seděla, vím to jistě, celé loňské léto vedle lože slepého žebráka, toho, s nímž jsem tak často a tak rád hovoříval a jehož osmiletá milující dcera, slunné tváře, odolala pokušení vábícímu ji ke hrám a k vesnickému veselí a putovala po celý den po silnicích plných prachu s nešťastným otcem svým. Za to seslal jí Bůh velkou odměnu. Na jaře toho roku, pokud ještě jaro její vlastní pučelo, povolal ji Bůh k sobě zpět. Ale slepý její otec truchlí věčně o ni; vždy ještě zdává se mu v půlnoci, že malá vedoucí její ruka spočívá posud v ruce jeho, a probouzí se v tmu, která je nyní obsažena pro něho v druhé a ještě hlubší temnosti. Tato Mater lacrimarum seděla též po celou zimu čtyřicátého pátého toho roku v ložnici cara a kouzlila mu před oči dceru neméně milující, jež zmizela, odcházejíc k Bohu, neméně předčasně a zanechala za sebou temnotu neméně hlubokou. Mocí klíčů svých vklouzá Matka slz, přeludná vetřelkyně, v komnaty bezcenných mužů, bezcenných žen, bezcenných dětí od Gangu k Nilu, od Nilu k Mississippi. A poněvadž je prvorozená svého rodu a má říši nejširší, poctíme ji názvem Madony.

Druhá jest zvána Mater suspiriorum - Matka vzdechů. Ona nikdy nestoupá po oblacích ani nekráčí po vichrech. Nenosí žádný diadém. A oči její, kdyby mohly kdy viděny býti, nebyly by ani sladké, ani něžné; nikdo by nemohl čísti jejich osudy; byly by plny hynoucích snů, plny trosek zapomenutých delirií. Ale ona nepozvedá zraků svých; hlava její, ovinuta roztrhaným závojem, klesá vždy, je vždy k prachu skloněna. Nepláče. Nesténá. Ale vzdychá neslyšitelně chvílemi. Její sestra, Madona, je často bouřlivá a šílená, burácející výstředně proti nebi a žádající své milé zpět. Ale Matka vzdechů nikdy nekřičí, nikdy nevyzývá, nesní o vzpurných podnicích. Jest pokorná až k nízkosti. Její jest krotkost, náležející beznadějným. Reptává, ale pouze v spánku. Šeptá, ale pouze sobě samé v soumraku. Pozdvihá hlasu někdy, ale to jen v samotách tak smutných jako ona sama, v rozvalených městech, když slunce se schýlilo k odpočinku svému. Tato sestra navštěvuje páriu, galejního otroka a vyhnance, vymazaného z knihy paměti, navštěvuje zničeného kajícníka, upírajícího věčně zrak na osamělý hrob, jenž se mu zdá překáceným oltářem dokonané a krvavé žertvy, oltářem, na němž nemůže žádná oběť již platnou býti, ať už pohnutkou k ní by bylo odpuštění, kteréž by vzýval, nebo náprava, kterou by poskytnouti chtěl. Každý otrok, jenž v poledne hledí s krotkou výčitkou na tropické slunce, jednou rukou ukazuje na zemi, společnou naši matku, jemu však macechu, rukou druhou ukazuje na bibli, pro něho zapečetěnou a zavřenou, - každá žena sedící ve tmách, bez lásky, která by spasila její hlavu, bez naděje, která by osvětlila její samotu, trpící, poněvadž nebem vzniklé pudy, jež budí v ní zárodky svatých něh, byly udupány společenskými nutnostmi a hoří nyní mdle a dohořívají jako hrobní lampy v starověku, - každá jeptiška, oloupená zlými příbuznými, jež Bůh zatratí, o nevracející se jí už nikdy máj, - každý zajatec ve vězení, všickni, již jsou zrazeni, a všickni, již jsou vyvrženi převzatými z podání zákony, všechny děti, jež zdědily potupu, - ti všickni kráčejí s Matkou vzdechů. Ona též nosí klíč; avšak málo ho potřebuje. Neboť říše její jest hlavně pod stany Semovými a mezi tuláky bez přístřeší ve všech ponebích.

Avšak třetí sestra, která jest nejmladší - - Tiše, šeptejme, mluvíce o ní. Říše její není rozsáhlá, jinak by pokolení našeho už nebylo; ale v té říši je všemocná. Hlava její, ověžena jak ona Kybelina, trčí málem nad dosah vidu. Ona se neskloní a oči její, povzneseny tak vysoko, mohly by skryté býti dáli, ale jsouce, čím jsou, nemohou býti ukryty. Trojnásobným krepem, který nosí, šlehá zuřivý plamen horoucí bídy, neustávající nikdy, ni ráno ni večer, ni v poledne ni o půlnoci, ni přílivem ni odlivem.

Ona rouhá se Bohu. Jest též matkou pomatence a vnuká samovraždy. Kořeny její moci leží hluboko, ale pokolení, kterému vládne, není četné. Neboť může přistupovati jen k těm, jejichž hluboká mysl byla podvrácena nejvnitřnějšími konvulzemi, k těm, v nichž srdce se chvěje a mozek se potácí v bouřích vnitřních a zevnějších. Madona šine se nejistým krokem, rychle nebo pomalu, a vždy s tragickým vděkem. Matka vzdechů plíží se plaše a kradmo. Ale tato nejmladší sestra blíží se nevypočitatelnými pohyby, skoky tygřími. Nenosí žádný klíč, neboť ač zřídka se objevuje mezi lidmi, vráží násilně do těch dveří, v které vůbec jí jest vejíti. A její jméno jest Mater tenebrarum - Matka temnoty.

To jsou tedy "Semnai theai", vznešené bohyně mých snů v Oxfordu, Eumenidy neb Milostivé (tak nazvány starověkem v strachuplném chlácholení).

Madona promluvila. Mluvila svou tajuplnou rukou. Dotýkajíc se mé hlavy, oslovila Matku vzdechů, a co pravila, zní přetlumočeno ze značek, jež nikdo čísti nemůže (kromě ve snách), takto : "Viz zde jest on, jejž jsem v dětství jeho věnovala oltářům svým. Toť on, jejž jsem si někdy vyvolila za miláčka. Jej jsem zavedla na bludnou cestu, jej jsem klamala a jeho srdce odcizila jsem nebi pro sebe. Mnou se stal modloklaňcem a působením mým zbožňoval nyjícími žádostmi červa a modlil se k hrobu, plnému červů. Hrob byl mu svatým, tma hrobu byla mu sladka a prácheň jeho svata. Jej, mladého toho modloklaňce, připravila jsem pro tebe, drahá, tichá sestro vzdechů! Vezmi jej ty nyní, tiskni k srdci a připrav jej pro naši děsivou sestru. A ty," - pravila, obracejíc se k Meter tenebrarum - "ty, sestro zlá, jež uvádí v pokušení a nenávidí, vezmi jej od ní. Hleď, by žezlo tvoje těžce spočívalo na hlavě jeho. Nedej ženě a její něze přiblížiti se mu v jeho tmách. Odplaš křehkosti naděje od něho, vyhlaď každou měkkost lásky, vysuš zdroj jeho slz, klň mu tak, jak ty jen proklínati dovedeš! Tak vyjde z výhně dokonalý, tak uvidí, co viděno by býti nemělo, uzří pohledy, jež jsou mrzkostí, taje, jež vysloviti nelze. Tak bude čísti v pravdách smutných, pravdách velkých, pravdách děsuplných. Tak povznese se opět, než zemře, a tak bude úřad náš, jejž Bůh nám svěřil, dokonán - mučiti totiž srdce jeho, až úplně rozkvetou schopnosti jeho ducha." - - -

Dočetl jsem. Vzhlédl jsem na Rojka. Seděl na posteli a upíral na mne zraky; výraz jejich byl záhadný.

"Trýznily mě ty tři sestry," řekl, "není vám to podivné, že mohl de Quincey tak psát, jako by byl znal mne a moje osudy? Četl jsem v těch smutných pravdách, srdce moje bylo v té výhni, ale schopnosti mého ducha z toho mučení prospěchu neměly... Teď je kolem mne tma, tma, tma... ó Mater tenebrarum! Jsem celý tvůj! Zapadl jsem, propadl, zahynul..."

Oči jeho byly jako skleněné, hmatal kolem sebe, jako by skutečně se propadal a někde zachytiti se chtěl. Se vzdechem tak těžkým jako tenkráte v kostele sv. Juliána, když jsem ho poprvé uviděl, padl do hlubokých mdlob.

Od toho dne opouštěl jsem Rojka už málo; věděl jsem, že smrt jeho jest blízka. Přesídlil jsem se takřka k němu. Nevím, věděl-li o tom, byl docela apatický, nemluvil a hleděl jen tupě před sebe. Já sám téměř nežil, atmosféra toho domu ležela těžce na mně a byla naplněna hořem a mystériem. Zdávalo se mi neustále, že vidím ji naplněnu zjevy, stíny, příšerami. Obzvláště ty tři sestry de Quinceyem líčené strašily mě z každého temného kouta a někdy bylo mi, jako by "Matka temnot" děsuplné své ruce kladla na moji skráň. Hrůzu činila mi ta zelená záclona v předsíni, za níž to pohozené nářadí se válelo: tam stála pro mou fantasii věčně Mater tenebrarum. - - -

***

Čtenářský deník	-	Dům U tonoucí hvězdy, Dům U tonoucí hvězdy (2)
	-	Inultus: Legenda pražská (Tři legendy o krucifixu)
	-	Jan Maria Plojhar, Jan Maria Plojhar (2)
	-	Neklan, Neklan (2)
	-	Pohádka o Karlu Velikém (Karolínská epopeja)
	-	Radúz a Mahulena, Radúz a Mahulena (2), Radúz a Mahulena (3), Radúz a Mahulena (4), Radúz a Mahulena (5), Radúz a Mahulena (6)
	-	Radúz a Mahulena (rozbor)
	-	Román o věrném přátelství Amise a Amila
	-	Tři legendy o krucifixu, Tři legendy o krucifixu (2), Tři legendy o krucifixu (3)
	-	Tři legendy o krucifixu (rozbor), Tři legendy o krucifixu (rozbor) (2)
	-	Troje paměti Víta Choráze

Čítanka	-	Ctirad (Vyšehrad), Ctirad (Vyšehrad) (2)
	-	Čechův příchod
	-	Dům U tonoucí hvězdy, Dům U tonoucí hvězdy (2), Dům U tonoucí hvězdy (3), Dům U tonoucí hvězdy (4)
	-	El Cristo de la Luz: Legenda toledská (Tři legendy o krucifixu)
	-	Horo, horo vysoká (Nové básně)
	-	Inultus: Legenda pražská (Tři legendy o krucifixu)
	-	Jan Maria Plojhar, Jan Maria Plojhar (2), Jan Maria Plojhar (3), Jan Maria Plojhar (4)
	-	Na Sinaji (Nové básně)
	-	Neklan
	-	Pes (Nové básně)
	-	Radúz a Mahulena, Radúz a Mahulena (2), Radúz a Mahulena (3), Radúz a Mahulena (4), Radúz a Mahulena (5), Radúz a Mahulena (6)
	-	Radúz a Mahulena (celá kniha / e-book)
	-	Samko Pták: Legenda slovenská (Tři legendy o krucifixu)
	-	Spravedlnost
	-	Tři legendy o krucifixu (celá kniha / e-book)
	-	Z papíru na kornouty (Fantastické povídky), Z papíru na kornouty (Fantastické povídky) (2)
	-	Ze zápisků (Ostatní prósa)