Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• vydal Československý spisovatel v Praze roku 1972 (2. vydání tamtéž). Portrét autora Jaromír Lang. Medailón o autorovi napsal Karel Krejčí. Počet stran: 123. Uvedená část je na samém konci knihy (předchozí část).

***

Jednoho rána klepala paní Celestina na dveře. Když jsem otevřel, byla velice rozechvěna.
"Pane," šeptala mi, "pro Bůh, pojďte se mnou! Myslím, že stalo se velké neštěstí!"
Šel jsem okamžitě. Na chodbě pokračovala paní Celestina takto: "Celý včerejší den neviděla jsem Virginii jen ráno a byla uplakána a bledá a zdála se nad míru nešťastna. Na mou otázku, co se stalo, odpověděla, že život je jí břemenem nesnesitelným. Ten voják už k ní nepřišel a vzkázal jí surovým způsobem, že už vůbec nepřijde. Šla za ním, zbil ji na ulici, byla z toho výtržnost. Na mou domluvu, by se vzdala do svého osudu, neodpovídala než hněvivými pohledy. Zavřela přede mnou dveře. Teď jsem klepala, hnal mé tam jakýsi nepokoj. Klepala jsem teď už po třetí, nikdo se neozývá, nikdo neviděl Virginii. Je mi, jako by byla spáchala samovraždu."

Stáli jsme teď přede dveřmi, a paní Celestina klepala znova a zabušila docela v strachu svém i pěstí. Domlouval jsem Virginii skrze dveře, aby se aspoň ozvala. Ale zůstali jsme bez odpovědi. Zatím na náš hluk sbíhali se sousedé a jeden z nich zvolal: "Není pochybnosti, že se zavraždila! Hleďte, klíční dírka je ucpána klůckem! Tak činí všickni ti, co se chtějí udusiti plynem uhelným!"

Chvíli bylo mrtvé ticho na ta slova, ale pojednou nastal velký hluk, a než jsem se nadál, byly dveře u Virginiina bytu vypáčeny. Silný zápach plynu a čoudu, vycházející z pokoje a naplňující chodbu, přesvědčil nás okamžitě, že byl onen soused uhodl. Za chvíli řinčela okna, která vniknuvší lidé rozbili, a za chvíli ohlíželi jsme se v pokoji. Dvě železné pánvice, naplněné popelem a polouhořeným uhlím, vysvětlily nám, jakým způsobem Virginie našla smrt. Ležela udušena na posteli; vedle lože byl stolek, na němž stála fotografie toho vojáka, celá ověnčena květinami; voskové srdce, propíchnuté velkou jehlou, bylo vedle té fotografie, a křídou bylo na stole velké L. a V. nakresleno.

Za okamžik, po prvním leknutí a po prvním dojmu hrůzy, provázející vždy smrt, zatím co jsem se marně pokoušel Virginii křísit, začali se někteří sentimentalitě té obstárlé už ženštiny smáti. Já však a paní Celestina jsme se nesmáli a byli jsme tou tragickou směšností dojati.

Ohlížel jsem se po pokoji, mimoděk, než jsme dveře zavřeli a za policejním komisařem poslali. Oči moje zabloudily k oknu; klec, kde malý pták vždy zpívával, byla otevřena a prázdna, Virginie darovala mu svobodu, než se usmrtila. Bylo mi, jako bych zaslechl krásný akkord, tichý, táhlý, jakési zaševelení strun ve vřavě hrubých hlasů všedního dne. Vzpomněl jsem si na malého zpěváka, mihl mi obrazností, jako bych jej viděl letěti do svatyně snivého lesa, kde fialky v stínu voněly, a nevím, v jaké souvislosti myšlenek jsem si hned také na mladého bratra neblahé Virginie vzpomněl, toho bratra zemřelého v mládí, tam daleko v té staré, melancholické zemi bretonské, kde posud u pradávných břehů moře druidické duby šumí... Ubohá Virginie! Do kraje svého dětství a své neviny se tedy už nevrátí nikdy, nepoklekne kajícně vedle hrobu toho čistého, beze hříchu jinocha, jenž ji, v neřest a kal se nořící, tak něžně miloval! Nenesl snad drobný ten zpěvný pták poslední pozdrav té prese vše hoře a prese všechnu nízkost citlivé ještě duše tam daleko k zelenému rovu mladého seminaristy? - -

Vrátil jsem se k Rojkovi. Sum a pokřiky v domě vnikaly asi nějak až k němu do komnaty; netázal se po ničem, ale řekl tak beze vší souvislosti, jako sám sobě: "Smrt vešla do domu."

Toho dne byl velice sláb a měl vzezření úplně jaksi somnambulní. Nedotekl se ani pokrmu ani nežádal krůpěje vody. Chvilkami měl tu strnulost obličeje, jako tenkráte, když jsem jej viděl na nábřeží a když mi řekl, "že oni s ním zase po dlouhé době mluvili."

Cítil jsem po celý den neurčitý jakýs nepokoj a pak se o mne pokoušela dřímota. Byl jsem ze svého spánku vyrušen mnohými kroky na chodbě a různými hlasy. Vyšel jsem, uhodl jsem snadno příčinu: přišli pro mrtvolu ubohé Virginie, kterou odnášeli do Morguy. "S Bohem!" zašeptal jsem a vrátil se do pokoje. Zapanovalo úplné ticho i v komnatě i v domě. Zdálo se mi, že Rojko spí tvrdě a sám jsem za krátko usnul též velmi tvrdě. Pojednou zazněl mi v uších smích tak příšerný, tak pronikavý, tak nezemský, řekl bych, jaký jsem nikdy neslyšel. Krev se mi zarazila a mráz šel mi tělem. Vytřeštěně díval jsem se kolem v temném už pokoji a sbíral své rozptýlené ještě a neurčité vědomí. Byl to Rojko, jenž se tak šíleně smál. Přiskočil jsem k němu. Vzal jsem jej za ruku.

"Co pobádá vás k takové veselosti?" tázal jsem se udiven a rozechvěn.

Třásl se ještě dlouho smíchem, pak mi pravil: "Zasmějte se též, příteli... Vězte, zase po dlouhé době byl jsem si vědom jich. Viděl a slyšel jsem..." Zasmál se zase, ač méně šíleně a pak když se utišil, pokračoval: "Tam někde v té temné prostoře, na některé z těch hvězd, po kterých se ohlížíme tak toužebně, viděl jsem zmírati tvora, něco jako člověka, zmírati jako zmírám sám... Ani on nebyl opuštěn úplně. Někdo byl s ním, jako jste se mnou vy, někdo jej těšil, jak těšíváte vy někdy mne... Zdá se, že mnoho a dlouho trpěl tam na té hvězdě, tak mírně a smírně naší nocí svítící! Přítel jeho pozdvihl klesající hlavu umírajícího a pravil mu; 'Ty odcházíš a konečně všechen tvůj žal a bol, všechno tvoje utrpení se končí I Spása kyne ti. Nezapadneš v nic a v tmu! Pozvedni oči tam k těm zářícím hvězdám. Na jedné z nich se opět zrodíš! Tam nepoznáš už slz a vzdechů, bude to tvoje náhrada!' A konejšivý ten přítel pozvedl ruku a ukázal na hvězdu zelenavé záře, putující v hávu tiché glorie nesmírností prostoru s věrným druhem svým, bledou lunou, a poznal jsem v té hvězdě, ó, ironie bohů, poznal jsem v té hvězdě naši zem!"

Opět propukl Rojko v šílený, nikdy předtím mnou neslýchaný smích, a smích ten měnil se k mému úžasu v chrapot agónie, a Rojko zemřel tak, smíchem svým nelidským, křečovitým, démonickým poloudušen v mém náručí.

Pustil jsem jeho náhle těžký trup a chvěje se hrůzou a lítostí, více však hrůzou, prchal jsem z pokoje, nezavíraje za sebou ani dveře, jak se teď určitě pamatuji. O patro níž, nedaleko dveří nebožky Virginie, zastavil jsem se na okamžik k oddechu. Pamatuji se teď také docela určitě, že jsem tam cítil dým a že jsem zakašlal. Ale nedbal jsem a nepátral, odkud ten dým přicházel. Vše, co jsem viděl, slyšel, cítil, bylo neurčité a do všeho mísila se hrůza toho smíchu, jehož ohlas mi stále v uších, v mysli, v paměti zněl. Oddychl jsem okamžik a prchal dále. Jako pomaten, běhal jsem po ulicích, vrážel do lidí, přicházel desetkráte do nebezpečí dostat se pod koně a kočáry. Na některém nábřeží zastaviv se a kloně se k hučící vodě, nabyl jsem posléze trochu rozvahy. Vracel jsem se pomalu k domu "u tonoucí hvězdy". Bylo již pozdě a překvapilo mě, že v sousedních ulicích, vždy tak pustých už, tou hodinou byl neobvyklý ruch. Lidé se nějak sbíhali. Proud jejich mě unášel. Zahnul jsem za roh. Dům "u tonoucí hvězdy" stál přede mnou děsně osvětlen. Hořejší jeho patra hořela plamenem. Plameny šlehaly ze všech oken, z oken Rojkových, z oken Virginie, z oken "klece pomatených". Stál jsem jako obrácen v sloup.

Byl jsem davem nějak ke zdi vržen, kde jsem jako přikován státi zůstal, přitlačen množstvím lidí přede mnou. Díval jsem se, tup, na svítící plameny a byl jsem jako v dřímotě. Slyšel jsem nedaleko vypravování; někdo vykládal důkladně, že v tom hořícím domě se samovražedně udusila ženština uhlím. Nějak prý se stalo, že nikdo nepozoroval, že v jejím pokoji asi_už doutnalo, když po její smrti tam vnikli. V noci vypukl tam dlouho doutnající oheň, šířil se prudce a rychle nebylo možno vniknouti v patro vyšší, tam udusily prý se tři stařeny. Když přišli hasiči s žebříky, byla ta část domu prý už pravá výheň. Také muž jakýs nebohý prý tam shořel, a byl-li prý někdo s ním, tou dobou, zahynul zajisté také... To vše slyšel jsem jako v dřímotě a oči moje neodvracely se na okamžik od skákajících, divokých plamenů a v sujícím se okně Rojkově zdálo se mi, že vidím tři ohromné stíny, tajuplné, zastřené závojem černého dýmu, ty tři sudice, ty tři "matky žalu"... a nad všechen pokřik lidí, nad všechen povyk pracujících hasičských strojů, nade všechno hučení větru a požáru slyšel jsem pořade příšerný, děsuplný, šílený, démonický smích toho nešťastného, umírajícího člověka.