Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• 1897
• podtitul: Z pamětí neznámého
• novela nás zavádí do starého sešlého domu a líčí osudy několika jeho obyvatel
• vydal Československý spisovatel v Praze roku 1972 (2. vydání tamtéž). Portrét autora Jaromír Lang. Medailón o autorovi napsal Karel Krejčí. Počet stran: 123. Uvedená část je na str. 13-40 (další část).

Zbytek staré, ba prastaré Paříže, rozprostřený kolem kostela sv. Juliána, je zběžným navštěvovatelům jejím obyčejně tak málo znám jako onen dřevní, přechodně gotický chrámek sám, jenž i ve své nynější chudobě a oloupenosti přece ještě mezi nejvzácnější a nejzajímavější stavební památky města patří. Přilákán architektonickými jeho krásami, navštěvoval jsem kostel sv. Juliána velmi často a obyčejně kvečeru, když se tam konaly nešpory. V soumraku sklánějícího se dne a v dýmu kadidla zdáli se i věřící obřadu přítomní neobyčejně zajímaví; kostel je totiž přenechán syrským křesťanům v Paříži bydlícím, a vysoké jejich postavy, temné oči, snědé tváře dávaly celému tomu shromáždění tak cizí, nezvyklé vzezření. Cítil jsem se tam sto mil od Sekvany a tisíc od bulvárů vzdálen a zdávalo se mi, že vánek dalekého Východu, který vždy tak snivým čarem na mne působí, mi duje mysteriózně v tvář, jako v bibli když zavane dech božstva, než samo promluví.

Okolí sv. Juliána pak je nadmíru malebné i jižnějším rázem svým, i patinou zašlých věků, obzvláště kvečeru, v tlumeném, a přece teplém zbarvení těch nevyrovnaných pařížských západů slunce, v kouzlu toho modravého, svítivého soumraku, který tak podivně i sebebanálnější ulice idealizuje. Celé to okolí připomínalo mi živě kus staré Florencie, bylo to něco jako Mercato vecchio a židovské za ním ulice, než ctihodné ty památky zašlých dob velkou částí pod motykou modernizujícího šílenství a stavební bezduché spekulace do prachu se zhroutily. Bývalo mi uměleckým požitkem prohlížeti si sousedství sv. Juliána, vysoké ty zčernalé domy, vetché, chmuřící se pod jasným nebem, ty příbytky tajuplné, za jejichž brzy nepoměrně nízkými dveřmi, brzy vysokými, zvětralými portály se perspektivy temných chodeb, koridorů a dřevěná schodiště zjevovaly. Obzvláště ty schody účinkovaly často na mou obraznost: nebyl bych se divil, kdyby náhle s některých se byl proud krve lil , tak vypadaly tragicky! Co se mohlo vše v těch domech dít! Tam v tom čtvrtém patře, kde na okně sedí černý kocour, nějak jiný než obyčejný kocour, mohla by bydliti čarodějnice, a ta stará žena s visícími šedivými vlasy, lající nesrozumitelně někomu z okna pátého poschodí a potřásající s divokými posunky oběma pěstmi do prázdna, jezdila zajisté za temných nocí povětřím "na" "černé mše" samého Satanáše. Několik oken dále však mohla bydliti poezie sama, vtělená v mladou krásnou dívku, vykvetlou z trosek věkem zahubených budov jako čarovná lilie v pohádce, neboť to její okno, v tom domě podobajícím se ve své zčernalosti zakletému hradu, je celé porostlé svěží, jasně zelenou úponkovitou rostlinou, červeně jak purpur kvetoucí, zlaté paprsky slunce míhají se v listech a zpěv drobného ptáka, sladký, táhlý, lije se zpod bujných lupenů ve všední hluk ulice.

Ten dům zajímal mne ze všech nejvíce. Bral jsem si do hlavy a tvrdošíjně jsem byl o tom přesvědčen, že tam bydlí nadmíru zajímaví lidé. Kdykoli jsem vyšel z kostela sv. Juliána, zastavil jsem se před tou budovou mimoděk a prohlížel si ji zvědavě. Jednou, když tam sejmuli zvětralou tabuli nějakého železníka, nejspíše na mizinu přišlého (ta tabule vypadala tak zbědovaně!), uviděl jsem zazděný rozpuklý jakýsi znak, zbytek myslím bývalého portálu. V tom znaku rozeznával jsem určitě heraldicky stylizované vlny a mezi nimi hvězdu. Od té doby pokřtil jsem ten černý dům "U tonoucí hvězdy". Zvýšilo to pro mne ještě jeho zajímavost a přál jsem si ještě živěji vniknouti v stinný, temný jeho vnitřek. Naskytla se mi jednoho dne tak trochu příležitost přání své vyplnit.

Když jsem na chodníku stál a do chodby ke schodišti vedoucí hleděl, vystoupla náhle ženština z šera. Byla už nemladá a velice nehezká. Obrátila se drze ke mně, usmála se odporně a chraptivým hlasem zvala mě k sobě na návštěvu. Přitom prohlížela si mě od hlavy k patě. Bylo v jejím počínání něco podezřelého, něco mimo její řemeslo; měla něco pátravého v očích, co mimoděk připomínalo lupičství. Neřekl jsem ničeho, avšak uhodla jaksi mou odmítavost. Zakabonila se a řekla cosi hrubého. Nezbylo mi než odebírati se dále a vystřízlivěl jsem toho dne trochu ze svého romaneskního nadšení.

Asi za týden šel jsem opět k sv. Juliánu. Kostel byl tenkráte dosti obecenstvem naplněn, a zůstal jsem nedaleko vchodu stát. Za chvíli zaslechl jsem těsně vedle sebe vzdech, ale tak nezvyklý, vycházející patrně z nejhlubší hloubi hrudi, způsobený zajisté nevšedním nějakým žalem, vzdech tak neobyčejně bolestný, že jsem vzrušen po člověku se ohlížel, jenž tak těžce strádal. Spatřil jsem u sloupu krok od sebe muže ne už mladého, slušně sice, ale téměř chudobně oděného, tváře ne právě zajímavé neb výrazné až na temné, zamyšlené, smutné jeho oči. Nezdálo se, že by se modlil. Pohyboval v tom okamžiku jaksi rtem, ale spíše nervózně, neklidně, netrpělivě, pak přejel si čelo zažloutlou, suchou rukou psychického tvaru, povzdychl opět, lehčeji však než předtím, klonil hlavu k týlu zpět, zamhuřuje unaveně jaksi oči, a pak, aniž by se znamenal křížem nebo k oltáři pohlédl, obrátil se a vyšel pomalu z kostela. Dělal na mne dojem jako někdo, kdo by rád byl pobožným, ale nedovedl to. Měl jsem pocit, že to nedovedu též a že na místo, kam mě dílem zvědavost, dílem umělecký zájem vábil, vlastně nepatřím. Vycházel jsem mechanicky také z kostela, s teskným pocitem vyobcovaného. Vtom zahlédl jsem onoho muže přecházet ulici a měřit rovnou cestou k tajemnému domu U tonoucí hvězdy. Rozběhl jsem se za ním, jednaje jaksi bez vůle, jako ve snách, a stál jsem vedle něho, když právě do dveří vkročil.

"Pane," řekl jsem.
Ohlédl se, podíval se lhostejně na mne a odpověděl: "Co vám libo, pane?"

Tu cítil jsem teprve svou směšnost a směšnost své situace. Jak mohl jsem celý ten řetěz víceméně neurčitých představ a románových osnov, který jsem pod sugestivním dojmem starého domu skul, tak jedním slovem tomu neznámému vyjádřit a vysvětlit? A teď jsem vlastně sám určitě nevěděl, co chci. Vejít do domu? Kdo mi bránil? Vniknout do jeho mystérií? Což tam nějaké bylo? Seznámit se s tím neznámým? Proč? Protože vzdychl a protože zůstával snad u Tonoucí hvězdy?

Začervenal jsem se lehce, vytáhl šťastným vnuknutím svůj vlastní šátek a zalhal jsem zajíkavě: "Pane, zdá se mi, že ztratil jste tento šátek."

Sáhl mechanicky do kapsy a řekl zdvořile: "Ne, mýlíte se. Děkuji." Dotekl se klobouku, kývl hlavou a šel. Zmizel v šeru a slyšel jsem vrzání těch rozviklaných, tragických schodů, s kterých pořád ještě se žádný proud krve nevalil. Smál jsem se sám sobě, takže jsem musil smích svůj dusit šátkem, který mi jako zachráněný prapor z nešťastné bitvy v ruce zůstal. Celá věc zdála se mi teď tak groteskní, že jsem samým studem už k sv. Juliánu nechodil. Dům U tonoucí hvězdy ztrácel na čas tím vystřízlivěním všechnu pro mne zajímavost.

Ostatně byl jsem tenkráte velmi zaměstnán. Nemocnice, kde jsem svá studia konal, byla téměř přeplněna. Obzvláště nervových "předmětů", jak se tam říkalo, bylo mnoho a pro mne případů docela nových. Zajímaly mě tak nadmíru, že jsem na čas všeho kromě svých odborných studií zapomínal; ani zábavy, ba ani požitky umělecké mě tenkráte valně nevábily. Duch můj prodělával krizi, nebo lépe řečeno; začal ubírati se cestou k té pozdější krizi vedoucí. Podnět k tomu dávaly právě ty "nervové předměty" v naší nemocnici, pak některé experimenty se somnambulami, kterým jsem byl v Salpétriéře přítomen. Pevná dosud víra moje v neomylnost moderní vědy, v sebevědomý pozitivism, začínala se tenkráte právě viklati a nový, netušený pramen poznání, temenící z vírných hlubin a bezden, tekoucí tajuplnými stíny a mlhavými pásmy, ukazoval se zrakům mým, žasnoucím a neodvažujícím se ještě pevně zírati a bez bázně vnímati.

Mnohdy, přemýšleje a zkoumaje, cítil jsem závrať v hlavě a půda zdála se mi mizeti pod nohama. Někdy chodil jsem sám jako somnambulní nejistými kroky po svém dlouhém, úzkém pokoji a někdy zmocnil se mne neurčitý jakýsi postrach, jako bych měl být smyslů svých zbaven, a brával jsem pak klobouk a utíkal z domu. Loudání a toulání se po ulicích pařížských, kde panoval tak čilý, veselý, bezstarostný ruch, působilo pak obyčejně jako osvěžující lázeň. Končívaly takové procházky obvykle zastavením se v malé, ale elegantní kavárně na bulváru St. Michel, kde se kvečeru soudruzi moji v studiích k veselému rozhovoru scházívali.

Jednou, když mě byla churavost následkem unavení více než dva dni v pokoji zadržela, dostavil jsem se do té naší kavárny, a shromáždění přátelé mě vítali, jako by mě nebyli pět let spatřili.

"Á propos," řekl mi Anatol, jeden z nich, když jsme byli chvilku mluvili a já se jich vyptával, co v nemocnici nového, "á propos, Severíne, vzpomínal jsem včera se zvláštním zájmem na vás. Znáte nevím kolik set jazyků a víte, že my Francouzové obyčejně jen ten náš rodný jakžtakž umíme -"

Musil jsem se usmát. Získal jsem tu svou slávu jako báječný lingvista úžasně lacině. Přišlo tak sem tam náhodou najevo, že jsem svým pobytem v Anglii a v Itálii se tamějším jazykům naučil, pak zde byla ta u Čechů nezbytná němčina a konečně rudimentální znalost toho Francouzům tak mysteriózního pokladu různých slovanských nářečí. Když mě uviděli jednou moji soudruzi čísti nějaký ruský list, nevím už v které kavárně, imponovala jim ta azbuka až k neuvěření.

"Proč jste si mou učenost tak silně připomínal?" tázal jsem se Anatola, když se byl právě o mém znalectví jazyků tak přepjatě položertem zmínil.

"Pomyslete si," odpověděl, "stalo se, co jste nebyl u nás, neštěstí na ulici. Překotil se omnibus a bylo mnoho osob víceméně těžko poraněno. Jednoho z ubohých přivezli k nám do nemocnice. V noci objevila se silná horečka a fantazoval. Nejdříve mluvil blábolaje po anglicku, ale pojednou blouznil hlasem a přízvukem tragickým, v hlubokém jakémsi dojmutí jazykem mně úplně cizím, melodickým, ale tak nějak podivným, exotickým. Nevím, bylo-li to nářečí indické nebo nějaké slovanské. Tu vzpomínal jsem na vás."

"Uvidíme zítra," řekl jsem a rozprávka naše o tom předměte tím končila.

Druhý den však nešel jsem ráno do nemocnice, jak jsem si večer předsevzal. Necítil jsem se dokonce ve své míře. Byl jsem bez příčiny hluboce rozladěn. Marně pátral jsem po tom , co mi vlastně bylo, co mi působí smutek a neurčitou nespokojenost.

Myslím, že jsem asi měl těžký nějaký sen, o němž jsem ráno už nevěděl, ale následkem jeho zůstalo mi v mysli cos jako černý stín. Vyšel jsem z domu časně. Jitro bylo krásné, a když jsem se ocitl u Sekvany, lákala mě blyštící voda k jízdě po mírně houpajících se vlnách. Stoupl jsem na malý, právě odjíždějící parník a zajel po řece dolů až do St. Cloud. Nebylo tam živé duše; procházel jsem se dlouho s pravou rozkoší pod šumícími stromy. V skromném restaurantu sedl jsem zase úplně sám k pozdní snídani, pak chodil jsem znova tak dlouho, až jsem ušlý do trávy klesl, na vrchu, odkud byla široká a krásná vyhlídka. Můj špatný ranní rozmar byl se teď úplně ztratil a cítil jsem klid a harmonii v duši. V tichém nadšení objímal jsem nebe i zemi, bylo mi, jako bych ji políbit měl, tu "naši matku, syrou zemi", jak ruský lid tak poeticky něžně zpívá, ale náhle v té radosti nad slunečním svitem padla mi zase melancholie, nevysvětlitelná, na srdce jako stín táhnoucího po obzoru oblaku. Náhle mi bylo, jako bych na tu matku naši, zemi, hleděl z nějakého hlediska mimo ni, a viděl jsem ji celou, celou, nejen tu její část před sebou, šířící se v obejmutí nesmírného horizontu až do ohraničujících ji na sklonku nebes mlh. A najednou věděl jsem, jako zablesknutím v paměti, že v noci, v tom zapomenutém ráno snu, jsem ji byl tak celou spatřil, a ta vidina stála na mžik zase v dokonalé určitosti přede mnou ... Celou viděl jsem ji, zemi naši, letící šíleně neobsáhlým prostorem kosmu, letící někam za nepochopitelným, neznámým cílem. Kam? Kam a proč? Kdo odpoví na tu otázku? ...

Viděl jsem ji, jak letí tím závratným prázdnem, nejen v tom okamžiku, ale od nepojímatelně dávného počátku, do nepochopitelně nedohledné budoucnosti, bez oddechu, hučíc, slepě, jako zvíře štvané hrůzou z neviditelné nějaké zuřící smečky, více než titánské, nedomyslitelně děsné, olbřimě mocné. Letěla pokryta pěnou svých rozbouřených vod a moří, s vlasy zježenými svých pralesů, s nepravidelně, divoce tepajícím srdcem svých sopek, s plápolající myšlenkou svého živoucího lidstva a se smutkem svých zemřelých, zapadlých kultur ... Kolem ní svítila v tom děsném letu azurová glórie jejího obzoru, božský úsměv nad propastmi hrůz, a v pradávné její paměti kmitaly fantómy žulových svatyň egyptských, bílých mramorných chrámů helénských a šeřily se hmotu vzdušně překonavší klenby gotických katedrál ... V hrudi její hřměly nadlidské poezie Izaiášovy a Aischylovy, hlaholily ohlasy Iliady a Rámájanu. Do gigantických fanfár bronzových těch pozounů a do magického šelestu zlatých těch harf mísilo se sténání lidské bídy a mučednictva zvířeny - ale nad ty vzdechy nesmírného smutku stoupal, jako jásavý příboj, hymnus nebe vydobývající lidské psýchy a bohorovné chóry snah lidského ideálu, a v smrtelných úzkostech svých tiskla, jako nejvyšší útěchu a nejsvětější pýchu, matka země hrstku lilií polních z království božího a bílý lotos Buddhův k těžce oddychujícím, bolestně úpícím prsům svým! ... A vztáhl jsem ruce po té vidině a zvolal jsem v nitru svém: "Kam trhá tě, ó matko naše, osud tvůj tak neodolatelně? Do zkázy tvé či Bohu blíž? Vleče tě anděl či démon, ó lidská myšlenko, ó lidský ideále? Zanikneš v nic či porosteš do nebes? Nebesa ti nestačí a neobsáhnou tebe! ... Avšak žel, kdybys přece jen zanikla a kdyby pusté nic bylo cílem tvým? ..." Tu klesly mi ruce a vnořil jsem tvář do vysoké trávy a nesmírná se mne zmocnila tesknota a bylo mi tak líto té lidské myšlenky a snahy, těch lidských chimér a utopií, té lidské víry, naděje a lásky! A černý stín padl na mne , těžký jako olovo, všechna snaha lidská zdála se mi marností, všechna lidská láska klamem, všecken lidský ideál snem a všechno lidské vědění nicotou. Démon negace stál nade mnou a těžký, černý ten stín padal z jeho křídel. Bylo mi, jako by se všecko ve mně hroutilo, a to moje malé já pochovávalo se v rumu sující se budovy zapíráním podryté, vysněné pouze lidské velikosti. Ležel jsem tiše v trávě se zavřenýma očima, nežil jsem, dýchal jsem pouze a cítil svou tíž. Ale něco, co bylo nad tím dýchajícím tělem, mimo tu tíži, jiný jakýsi způsob bytí, jenž neměl nic společného s tou tíží a s tím dýcháním, a co přece v mém, tělesného člověka, bylo vědomí, zjevovalo se mi neurčitě, snu podobně: cítil jsem se udiven co jeden ve dvou takřka osobách. Bylo to jako blesk a sen, jako zjevení a nazírání zároveň: zjevil jsem se sobě a zíral na sebe. Chápal jsem jen neurčitě, tak neurčitě, jak svůj pocit dovedu vylíčiti zde, ale stačilo to, by stín negace a pusté pochyby se rozplýval jako mrak. Nadhmotné moje já bylo se i v mém hmotou omezeném vědomí ozvalo, jako mihnoucí se hvězda tmou. Toutéž chvílí zazpíval skřivan vznášející se nade mnou, a jasná píseň jeho lila se jako teplý proud do mého srdce, proniklo mě to jako světlým paprskem. Ten sladký zpěv byl něco jako slovo naděje. Vzpomněl jsem si na báseň Shelleyovu o skřivánku. "And singing still dost soar, and soaring ever singest," zašeptal jsem si a chmura moje byla ta tam.
Se srdcem méně lehkým sice, než jsem byl dostoupil toho vrchu, ale k neporovnání méně zasmušilým, než bylo před chvílí, sestupoval jsem dolů k řece a plul zpět do města. Mezi jízdou nemohl jsem úplně odříci se rozjímání, ač jsem se nutil raději zúčastnit se veselého rozhovoru svých spolucestovatelů na parníku. Na břehu někde stavěli právě dům.

"Pracuj," řekl jsem si tiše, "pracuj jako tam ti dělníci. Konají každý svůj úkol a nerozjímají o celku, který nebyli navrhli a za nějž nejsou zodpovědní."

Ale cítil jsem hned kulhání svého přirovnání a neuspokojilo mě to. Z celé té paraboly pamatoval jsem si jen slovo "pracuj" a umínil jsem si dle toho jednati. Proto šel jsem také, když jsme v městě k nábřeží přirazili, rovnou cestou do naší nemocnice, ač už se chýlilo k večeru a ač jsem věděl, že tam dnes už asi mnoho platen nebudu.

Na koridoru potkal jsem Anatola. Vítal mě zdaleka a zvolal s úsměvem: "Jak přicházíte vhod! Jako na zavolanou! Ten nemocný blouzní právě tím podivným jazykem. Pojďte, poslechněte a ukojte moji zvědavost."

Táhl mě za ruku do velké sednice, z které byl právě vyšel. Byl tam svěží vzduch, neboť stálo tam poměrně málo postelí a pod otevřenými okny šuměly staré stromy zahrady hospitální. Nebe, které se dívalo do pokoje, bylo jasné, celé bledě žluté, jak bývá v době počínajícího západu; tou žlutí míhaly se vděkuplné siluety vlaštovek a štěbot vrabců nesl se vesele zvenku do síně. Milosrdná sestra seděla vedle lože nemocného, k němuž mě Anatol vedl; z té nemocnice nebyly milosrdné sestry ještě brutálně vypuzeny. Vstala klidně, když jsme přistoupili, nebyla ani mladá, ani krásná, ale výraz její tváře byl příjemný a chování její plno neuvědomělé důstojnosti. Vzala nějaký předmět a vzdalovala se neslyšitelným krokem. Pohlédl jsem na nemocného. Byl to muž ne už mladý, beze zvláštní fyziognomie, jen temné jeho oči byly výrazné a svítily teď zvýšenou září v horečce. Zraky jeho zdály se, že sledujou za odcházející sestrou. Mluvil pološeptem, v jakémsi pohnutí, hlas jeho byl příjemný, cosi snivého z něho linulo. Nemluvil však žádným exotickým jazykem, blouznil v tom okamžiku správnou angličtinou s nepatrně cizím přízvukem.

"To je nejstarší z těch sester," pravil před sebe tónem, jako by recitoval, "nejstarší z těch sester -"

"Kdo? Ta milosrdná sestra?" tázal se Anatol, jenž znal dosti dobře anglicky.

"Milosrdná?" odpověděl blouznící s jakýmsi udivením. "Neznám, nevím ..." Zraky jeho zdvihaly se k stropu, mlčel chvíli a pak mluvil znova: "Matka slz, to je ta nejstarší z těch tří ... Mater lacrimarum! To je ta, co volá po zmizelých navěky tvářích! Stála v Ramě, kde hlas byl slyšán žalující, Ráchel plačící pro děti svoje, odmítající všechnu útěchu! Stála v Betlehemu, kdy meč Herodův dávil neviňata ... Matka slz, Matka slz! ..."

Zavřel na chvilku oči, pojednou je otevřel dokořán a zvolal k mému velikému překvapení sonorní slovenčinou: "Hvězdy, hvězdy, hvězdy! Co jich je, co jich je! Je jich příval, a hle, démon vleče tu naši zemi, drží ji za zelené její vlasy, letí s ní, letí, letí! Tápí se s ní do bílé pěny rozbouřené Mléčné dráhy, do víru zběsile z oběhu vymknutých konstelací, do tůní příšerných vlasatic, do varu praskajících, roztříštěných sluncí! Teď vleče ji černým prázdnem! Úpí ta stará naše matka, úpí! Ó macecho, jak jsi zbrocena krví, jak jsi poskvrněna neřestí! Ale je mi tebe líto přece. Nesuď ji, Bože, - jsi-li!"

A po slovech posledních zasmál se příšerně jako šílenec. Zůstal jsem jako zkamenělý. Ta vidina blouznícího shodovala se tak nápadně s mou vlastní, jak jsem ji nedávno prožil na výšině v St. Cloud, že jsem první okamžik nevěděl, nepodléhám-li nějaké sluchové halucinaci nebo nespím-li a nezdá-li se mi můj sen znova v poněkud změněném tvaru.

"Co mluví, rozumíte mu?" ptal se šeptem Anatol, a když jsem hned neodpověděl, dodal: "Jste nějak bledý, hledíte tak podivně, co je vám?"

Sklonil jsem se, nedbaje Anatola, k nemocnému a řekl jsem mu česky: "Znáte mě?"

Ta otázka neměla žádného smyslu, také jsem vlastně ani nevěděl, co se tážu. Nemocný hleděl na mne mlčky svým temným zrakem a nebyl českým mým oslovením ani v nejmenším překvapen, právě jako blouznící neb snící ničím překvapen nebývá.

"Znám, znám, ovšem," řekl za chvilku.
"Kdo tedy jsem?" tázal jsem se.
"Ten, co kráčí vedle propasti," odpověděl. Tou odpovědí byl jsem hluboce dotknut, zachvěl jsem se mimoděk. Vždyť bylo pravda, co mi řekl, - což nepotácel jsem se na pokraji záhad a pochybenství?

Anatol vida, že mlčím, tázal se nyní sám něco nemocného, ale ten jevil teď velkou nevrlost.

"Nechte mě," řekl. "Jde na mne spaní, jsem unaven, což nevidíte, jak trpím, trpím, trpím?"

A hluboký vzdech, tak těžký, tak zvláštní, nezvyklý, se mu vydral z prsou, že jsem sebou trhl. Nebyl jsem vzdech ten už někdy slyšel? Jako vnuknutím poznal jsem teď člověka přede mnou na posteli ležícího: byl to týž, jenž zvláštním způsobem svého vzdechu v kostele sv. Juliána mě byl tak udivil! Jak mohl jsem ho nepoznati na první pohled! Jak mohl jsem nepoznat ty temné, k smrti smutné jeho oči, které teď zavíral! Mlčel a dýchal dosti klidně. Milosrdná sestra se vracela, a mezitímco jsem v bledý obličej nemocného hleděl, rozčilen a vzrušen, rozmlouvala tiše s Anatolem, který posléze, když jsem sebou ani nehnul, mě za rukáv zatáhl.

"Pojďme, nerušme ho dále," a vyšli jsme z pokoje. "Vězí v něm cos jako tyf, toť patrné," řekl na chodbě Anatol. "Ty rány, které utržil pádem toho omnibusu, má ubožák jen tak přídavkem. Ale neřekl jste mi ještě, jakým to jazykem blouznil."

Řekl jsem mu to a vysvětlil v krátkosti, o čem to blouznil, i rozešli jsme se.

Dojmutí toho dne bylo hluboké; cítil jsem se silně, trvale připoután k nemocnému, který dlouho v naší nemocnici ležel a jehož jsem horlivě navštěvoval několikráte za den, jemuž jsem všechny možné služby s pravou radostí prokazoval. Byl mi vděčen za mé účastenství a vyvinovalo se mezi námi cos jako tiché, diskrétní přátelství. Nedával jsem žádnou zvědavost najevo a nemocný vyhýbal se patrně všemu svěřování mi svých osudů životních a nenarážel na své poměry slovem. Byl Slovák a jmenoval se Daniel Rojko. Byl nyní malým úředníkem soukromým v Paříži v nějakém rozsáhlém průmyslovém závodě. Když mi to opakoval v době našeho důvěrnějšího seznamování se navzájem, usmál se, ale do toho úsměvu mísil se patrný bolestný, trpký jakýs tah kolem úst.

"Jak mála," řekl jaksi mimoděk, "dosáhl jsem v životě! Co zůstalo mi z velkých někdy ctižádostí, co z fantastických plánů, z chimérických snů a z utopických snah?"
"Tak děje se nám všem," řekl jsem smutně. "Svět klame nás - "
"Ne," pravil zádumčivě, "klameme sami sebe. Hledáme v lidech a ve světě vždy jen to, co si sami v nitru tvoříme, a neodpovídá-li pak to, co jsme nalezli, tomu, co jsme hledali, - žalujeme."
"Nejste shovívavý k sobě," řekl jsem.
Neodpověděl; bylť se hluboce zamyslil.
"Jsem tak neskonale bídný," zašeptal pak, tak tiše, že jsem to sotva zaslechl. Pohlédl na mne a dodal za chvíli: "Povím vám někdy něco o sobě snad."

Neodpověděl jsem, nejevil jsem nejmenší zvědavosti a nebyla to přetvářka. Výraz jeho očí byl tak neskonale smutný, že soucit můj převládal nade všemi ostatními dojmy. Tiskl jsem mu, louče se toho dne s ním, pouze vřeleji než kdy předtím ruku. Dlouho jsme pak už neměli podobný rozhovor a nemyslil jsem snad ani už na jeho slib, že mi poví něco o svých osudech, když Rojko jednoho dne v zahradě hospitální, sedě už jako rekonvalescent se mnou v stínu staré platány na dřevěné lávce, nevím už v jaké souvislosti s naším tehdejším rozhovorem takto vypravovati se jal:

"Jsem synem protestantského faráře z Turčanské stolice. Útlé moje dětství bylo neskonale šťastné, ach tak neskonale šťastné! Rodiče moji a jejich přátelé, ba celá ta naše malá osada mě téměř zbožňovali. Byl jsem neobyčejně skvěle nadán. Smím to nyní říci bez neskromnosti, vždyť musím, bohužel, hned dodati, že to zázračné nadání, jako u mnohých dětí, nebylo ničím než jakousi předčasnou zralostí, že to byl jen nepoměr vyvinutí mých vloh k mému stáří. Ach, bylo to moje první neštěstí, neboť když jsem dospěl let, kde nadání moje platným býti mělo, kleslo na docela obyčejnou úroveň, a překvapeným rodičům, obzvláště otci, zdálo se docela, že i pod ni. Otec můj byl z těch idylických vlastenců starší doby, jak jste je v Čechách znali též. Já, jediné jeho dítě, byl jsem též jedinou jeho nadějí a v nadšení svém šel tak daleko, že mě pokládal téměř jako za předurčeného spasitele, který pro zubožený náš lid zázraky někdy vykoná. Ta moje předčasná zralost jej patrně dotoho omylu a bludu zavedla. Nevědomky vsíval v mysl mou iluze, vzbuzoval snahy po něčem, co se nikdy uskutečniti nemohlo, a položil tak základ k mnohé trpké zkoušce v pozdějším mém životě. Ale nedosti na tom, že ubohý sebe klamal i mne a že bez viny mě na scestí vedl, nedosti na tom, že na mně žádal, co vyplniti v moci mé nebylo, začal i dokonce, když jsem se neukazoval tím, čeho se domýšlel, býti přísným, chmurným, nespravedlivým, ba i tvrdým, obzvláště po smrti mé záhy zemřelé matky. Ta mě brávala aspoň někdy do ochrany, ačkoli se sama též zklamána cítila, ale po její smrti bylo celé moje štěstí to tam a mohu říci navždy, neboť celý můj život byl jediným řetězem utrpení."

Zamlčel se na chvilku a pak řekl smutně v jakémsi unavení: "Být členem podrobeného, zotročilého národa, cítit to jeho ponížení je tak něco jako narodit se s kletbou, těžkou kletbou! Mít v prsou srdce, které se dovede bouřit, a vidět, jak ti ostatní svůj osud tupě nesou, není to k zoufání? Na synu takového lidu, který se odřezancem státi nechce a nemůže, lpí něco jako výrok starého fáta. Nedýchá jako jiný člověk, najde pelyňku v každém soustu, jedu v každé krůpěji vody! Má-li však duše jeho sílu titánskou, lásku nesmírnou, může stálým bojem a stálým bouřením se proti tomu fátu duch jeho růsti až do nebes, pýcha může mu dodati křídel a láska mu bude zdrojem nadšení. Já neměl však té síly, já měl jen lásku. A teď zdá se mi, že jsem vlastně ani té velké lásky neměl; měl jsem snad více nenávisti proti nepřátelům než lásky pro svůj lid, miloval jsem snad svou nenávist více než ten svůj lid! Hleďte, dnes, po letech a letech, když jsem téměř stár, když jsem prožil téměř celý svůj život mimo svou vlast a spíše na místo svého mládí než na svůj lid vzpomínám, nevím, kolik mi ještě z té domnělé lásky zbylo; vše tam daleko v těch horách je mi tak cizí a tak vzdálené mému citu - ale co mi zůstalo, co ve mně nikdy neuhasne, to je ta plamenná nenávist, palčivá jako peklo, proti tomu turanskému plemenu, které mě oloupilo o vlast a volnost, o vzduch a klid, o vše, co může být člověku drahé a svaté. Ta sveřepá někdy horda hunská, která nesmíšena s krví slovanskou a rumunskou by ani evropského vzezření neměla, nepozbyla své asijské zchytralosti a tou podařilo se jí klamat celý svět. Vládne dnes, majíc moc, ale ne autoritu. Stydím se za árijskou Evropu, že sedá těm turanským kejklířům tak na vějičku. Ale ta árijská Evropa je už tak materialistická, že pozbyla své árijské ideálnosti a noblesy téměř naprosto. Klaní se jedinému bohu, vedle mamonu, totiž úspěchu. A toho úspěchu dosáhli ti Turánci úskokem, lstí a piklemi, nikoli nějakým rytířským podnikem a heroickým bojem, jak sobě a jiným namlouvají. Čechy a Polsko vedly jiné boje; co jim to prospělo? Nedovedly osnovati pletichy na dvorech knížat, a Evropa o nich a jejich heroismu už neví, nezajímají nikoho, protože neměly úspěchů. Ach, ta Evropa! Nemiluji ani Francii, ani Anglii, ani Itálii, ani Rusko. Z malých národů vážím si snad jen Norska. Ty dnešní vaše Čechy ... Ne, k nim se sympatie moje nekloní. Znám vaše krajany, vím, čeho byli schopni u nás ... Och, to lidstvo! Jaký to smutný zjev!"

Oči jeho hořely horečně. Vzal jsem ho za ruku, sáhl jsem mu na tepnu.

"Mluvte klidněji," řekl jsem mu, "máte smutnou pravdu, ale nebudu vám naslouchat, nebudete-li mírnější."

"Ano, ano," usmál se, "rozumím. Jedná se o mé zdraví, viďte? Té vzácné věci! ... Budu tedy kliden. Nač jsem vlastně o tom všem mluvil? Ach ano, chtěl jsem vám vypravovat o sobě. Je ku podivu, jak rád člověk o sobě mluví, jako by neměl lepších předmětů! A nemá vlastně, ten jeho bližní je zrovna jako on sám. Avšak nerozjímejme. Tedy ten můj život. Nebojte se, odbudu to krátce, ač bych o tom mohl deset svazků napsat, celý Gil Blas by to mohl být! Je každý Gil Blasem, kdo vnitřním pudem neb okolnostmi pohnut sám se vyhání ze svého rodného kouta na honbu za štěstím jiným, méně určitým, než je nalezený výdělek kusu chleba ... Nuž tedy, poslali mě na studie, kde jsem neprospíval. Tu nebyl vinen pouze nedostatek vynikajícího talentu, jiní beze zvláštních vloh studovali též a s lepším výsledkem. Měl jsem neštěstí velké, vězelo to v základě mé bytosti a povahy: nemohl jsem zanechati snění. Nemohu posud. Stávalo se mi často, že uprostřed toho , co se obyčejně nazývá "skutečným životem", a co naopak je život vyumělkovaný a pracně sestavený ze samých mělkých potřeb, konvencí, lží, podlostí a z ústupků toho, co lepšího, vyššího v lidské povaze, ve prospěch toho, co v nás sprostšího a nešlechetnějšího, - stalo se tedy, že uprostřed těch za důležité přijatých banálností náhle mi napadla nicota a zbytečnost toho všeho, za čím se lidé hnali a oč se rvali jako psi o kost, a zmocnila se mne taková nechuť, že bych se byl s rozkoší zničil aneb že bych byl aspoň někam daleko utíkal, kde těch poměrů nebylo. Už ve středních školách žasli nad tím, co měli u mne za podivínství a vzpouru. Připravoval jsem se například svědomitě a pilně ke zkouškám jako jiní, s úmyslem, že dobře obstojím. Když jsem však před sebou uviděl ty školomety, kteří jaksi inkvizitorsky, se směšně důležitou tváří své otázky kladli, jako by past nějakou chystali, hnusily se mi hned i ty vědy, o něž se jednalo, lomcoval mnou pak někdy i hněv, neb míval jsem pocit, že ty vyschlé duše znesvěcují předměty, kterých se dotýkaly. Homér v rukou toho slovíčkáře, který o poezii neměl ponětí, dělal na mne dojem růže v ruce opice ji rozškubávající. Historie, která nám vtloukala byzantinské anekdoty, se mi hnusila dávno, nebo pobuřovala mě, když pějíc chvalozpěvy na helénský heroism, bojující proti perským zachvatitelům, o utrpení mého lidu nic vědět nechtěla, a chválíc římskou lásku k svobodě, každé volnější naše hnutí jako zpupnost a zločin kárala! Je ku podivu, co plamenného záští se vejde do takového útlého, polodětského ještě srdce! ... Nuž tedy, zatímco mi kladli otázky, díval jsem se třeba na paprsek slunce, zlatý, chvějící se, vkrádající se z volného prostoru do nudné, uzavřené síně školní, zaslechl jsem štěbot vrabců venku - a mysl moje byla hned plna snů a tuh! V tom úzkém žaláři udušeného života měl jsem hned prahnoucí žízeň po volnosti a prostoru. Hned kouzlil mi ten slunný paprsek širý nějaký kraj před zraky, stromy se tam kolébaly, vody tam tekly a nebylo tam předpisů ani zákonů! Co bylo mi do všech lží, které nám cpali, do všech pout a hranic vůle? Nebylo mi třeba žádných řádů společenských, žádného státu, žádné církve, měl jsem svou duši a svého Boha. Jak byl jsem pošetilý, že žil jsem zde a podroboval se jhu! Což nejsou někde za šumícími proudy mořskými ostrovy, kde lze ještě žíti jako pták, tak svatě a tak volně? Ó, tam se utéci, daleko, daleko, zahodit za sebe vše, nevzít s sebou ze všeho, co jsem kdy slyšel, než ta slova z evangelia, která se do duše vryla, a několik těch starých písní, které v smrtelné své tesknotě lid náš v horách zpívá! ... Více třeba není, aspoň mně ne, a jednalo se o mne. Ostatní ať žijou, jak jim libo ... Tak snil jsem v té školské dusné síni a na otázky, které mi kladli, neodpovídal jsem docela, ba ani jsem je snad neslyšel. A když mě kárali, byl na mých rtech tak opovržlivý úsměv, že jsem je popouzel až do krajnosti! ... Vidíte, takový byl jsem ve školách! Co mohlo tedy ze mne býti? ... A svůj útěk na blažené ostrovy jsem neuskutečnil a přicházel jsem zachmuřen z města domů k otci s vědomím své před ním viny! ... Snášel jsem pak zádumčiv a mlčky jeho výčitky a prudké někdy urážky. Ach, během let zarmoutil jsem jej ještě více! Přišel jsem přirozeně časem do stadia hloubání o náboženství. Nejdříve rozumoval jsem s otcem o tom horlivě, pak dumal jsem těžce a konečně blouznil jsem horečně. V hádkách s otcem jednalo se nejdříve pouze o útoky na rozličné církve (jak těžce nesl útok na tu jeho!), pak o záští proti mocným toho světa, kteří převracují původní pojmy a zásady křesťanské, pak následovaly útoky na křesťanství samo a konečně zdrtil jsem jednoho dne svého otce nepokrytým vyznáním, že nevěřím v žádného Boha. Lituji podnes, že jsem jej tak zbytečně zarmoutil. Naneštěstí byl tak prudký! Kdybych byl na něm pouze bolest nad mým bludem zpozoroval, byl by mě zajisté dojal, byl bych své přesvědčení nějak skryl a snad i odvolal, neboť byl jsem v jádře měkký, a ne tak krutý, vášnivý jako on. Že si lidé tak málo a tak těžce rozumívají navzájem! Kdybychom byli oba klidně spolu mluvili, byli bychom snad s překvapením pozorovali, že ta zdánlivě nepřeklenutelná propast mezi námi tak hluboce ani nezela, jak se nám zdálo! Ten můj ateism byl tenkráte snad vzpoura proti příliš po lidsku utvořené představě o Bohu - ale místo rozmluvy byly mezi námi jen podrážděné výstupy a ten jeden, nejprudší, končil se tím, že mě otec můj z rodinného domu vyhnal - s kletbou!"

Poslední slova pronesl Rojko téměř šeptem a zdálo se mi, že měl oči vlhké.

"Vy ubohý," řekl jsem mimoděk.
"Ano," odvětil, "věru ubohý, ale ještě více byl jím on. Smutek můj byl hluboký, ač jsem v působivost kletby nevěřil, ale cítil jsem, co jemu ta kletba byla! Věděl jsem, že mu bylo, jako by mě byl zabil, věděl jsem, že duše jeho byla zkrušena a bytost jeho jako ubita. A co byl můj hřích? Že nedovedl jsem vidět, jako viděl on, a že jsem mu řekl, co jsem myslil!"
"A nesmířili jste se nikdy?" tázal jsem se.
"Ne," řekl tiše. "Když mě vyhnal, šel jsem. Psal jsem mu, neodpověděl. Za rok slyšel jsem, že zemřel. Nevzkázal mi slova."
"Bože můj!" vyhrkl jsem soustrastně. Rty jeho se lehce zachvěly, ale tvářil se, jako by můj povzdech nebyl zaslechl.

"Poněvadž můj otec mě nevydědil formálně," pokračoval Rojko za chvilku, "nezadržel mi nikdo malé jeho jmění, dostával jsem úroky po jeho smrti hned a za nějaký rok celý ten skrovný kapitál. Zatím byl jsem se na jeho základě už tak zadlužil, že mi z něho nepatrně málo zůstalo. Měl jsem zpočátku, po smrti otcově, jakési skrupule, cit můj vzpíral se proti tomu, přijímati dědictví nenáviděvšího mě, ale poněvadž jsem byl ve velkém nedostatku a poněvadž větším dílem ty peníze pocházely už od mé matky, která mě přece ani neproklínala, ani nevydědila, překonal jsem svůj odpor i svou delikatesu, jak se obyčejně stává, hledíme-li hrozivé bídě v tvář. Že jsem žil v nedostatku, nebude vás překvapovat; vždyť vidíte ze všeho, co jsem vám už pověděl, že patřil jsem mezi ty, kteří nevědí, co si vlastně počíti se svým životem. Co jsem snášel hned po svém vypuzení z otcovského domu, bylo by trapné mně připomínat si to, vám poslouchat to. Můžete si to domyslit, když víte, že mi všechny pro výživu praktické vědomosti chyběly. Co se nazývá povoláním, toho u mne také nebylo, kromě jednoho: domníval jsem se, že mám bohatou vlohu pro umění herecké. Myslím, že jsem se nemýlil tak docela, a kdybych se byl zrodil jinde než na Slovensku, byl bych v tom zajisté určitý cíl života nalezl ... Nuž, dnes je mi to už lhostejné, když vše a vše, celý život leží za mnou zapadlý, zahrabán. Tím, že slovenské divadlo neexistuje, mizel ten určitý cíl a směr života. Tu narazil jsem opět o železnou mříž ujařmeného národa, kterému není volný vývoj dovolen, o skálopevnou zeď svého nepříznivého osudu. Z cizích jazyků znal jsem německy nejlépe, tenkráte vtírali nám němčinu více než ten turanský dialekt, kterým nás trýzní dnes. Německy hrát se mi však nechtělo, nenáviděl jsem přirozeným způsobem vše, co bylo německé. Ale po dlouhém boji odhodlal jsem se k tomu přece jen, šel jsem do Němec. Ale ukázalo se, že ač plynně, přece německy mluvím s nemožným na jevišti přízvukem.

"Je vás škoda," řekli mi, "věčná škoda, ale vzbuzoval byste smích." Vzbuzovat smích, toť nejsmutnější tvář osudu. Těšili mě, že bych časem mohl tu překážku překonat. Držel jsem se té naděje. Dal jsem se ke společnosti kočující. Ach, tam začínalo to hrozné vystřízlivění z nadšení. Dostal jsem se pak přece k stálému, pokoutnímu malému divadlu, a i tam přidělili mi jen nejnepatrnější úlohy. Vývoj nebyl tím způsobem možný. Bojoval jsem vytrvale, ale konečně byl jsem vysílen tím bezvýsledným bojem, hnus nade všemi těmi malichernými poměry, těmi opovrženíhodnými lidmi se mne zmocnil a ztrpčen zmařením svých iluzí, nevěře už sám v sebe, nešťasten a s tajnou výčitkou renegátství vzdal jsem se svého jediného povolání, a proklínaje Německo, kde jsem zdomácněti nedovedl, prchal jsem takřka do Francie. O zdejším pobytu budu vám málo vypravovat. Osud mnou házel jako míčem, rval jsem se o kousek chleba jako v zoufalství. Někdy jsem se zachytl břehu, někdy jsem tonul. Přeplavil jsem se do Anglie, kde jsem dlouho žil, vlastně právě jen hladem nezemřel. Odtamtud mě zanesl osud do Mexika na několik let. Konečně jsem se dostal opět sem, dosáhl toho postavení, v kterém mě dnes vidíte. A po celou tu dobu mého života byly to stále jen utopie, za kterými jsem se hnal a pachtil, marně hnal! A přece nemohu dnes proti nim se bouřit. Utopie? Proč utopie? Všechny ty moje plány a snahy byly konečně života schopny, ale sesuly se vždy jen tím, že nepočítal jsem s lidskou zlobou, nenávistí a nepřízní. Ovšem i vlastní moje slabost a nevytrvalost zavinily mnoho. Nejdříve hnalo mě nadšení pro umění do zkázy, pak ctižádost a konečně sny o velkém bohatství, které jsem za oceánem uskutečnit doufal. Viděl jsem se jako nějaký Monte-Cristo, mstící se na katanech svého lidu, povznášející ten lid všemi morálními i hmotnými prostředky. Chiméry a šalba! Rum těch zhroucených snů zasypal mi celou duši a učinil z mého života poušť ... Avšak ne, to učinila jen ta vina moje, ó, ta moje vin a, ta moje vina..."

Zamlčel se náhle, hlava klesla mu těžce na prsa, celé jeho tělo se chvělo a oči jeho byly k smrti smutné. Mlčeli jsme oba dlouhou chvíli. Bál jsem se promluviti, aby se nezdálo, že zvědavě se chci něco o té vině dověděti, na kterou tak patetickým způsobem narážel. Rojko pozvedl posléze pomalu hlavu, zraky jeho bloudily po stromech, kde vesele prozpěvovali ptáci.

"Víte nyní vše," řekl pak dosti klidně, jako by bouře v jeho vnitru byla se utišila. "Víte vše v nástinu. Na podrobnosti nestačila by kniha. Co všechno jsem prožil v cizích pásmech! Čím vším jsem byl a nebyl! I jaksi komorníkem u jistého šlechtice nějaký čas. Stalo se to ve snaze po docílení velkého cíle, - kterého jsem, jako žádného vůbec, nedosáhl. Vidíte, s jakou důvěrou s vámi mluvím, když vám i to vyznávám, že jsem se ocitl téměř až v livreji, já nadšenec volnosti, žíznící lámat pouta svá i jiných! Jaký to skok, pomyslíte si asi, neznaje podrobností, od dráhy umělce, dychtícího po věnci nesmrtelné slávy, do předsíně, téměř mezi lokaje ... Něco je v tom pravdy nepopíratelně, ale čert vezmi vše, co už na tom dnes! Minul jsem se se vším povoláním, byl jsem vždy úplně ode všeho úspěchu odražen a jsem "zošumělý" docela. Jako pravý "rafe" a "déclassé", jak zde říkají, patřím tedy mezi nejsmutnější zjevy dnešní civilizace, v níž jsem instinktivně vždy, hned od počátku života, něco pro sebe nepřátelského tušil. Věříte však, že mě to dnes už ani netrápí? Řekl jsem vám, že jsem teď malým úředníkem v průmyslovém závodě. Neumírám tam hladem ani zimou a nechodím v hadrech. Tisíc lepších lidí, než jsem já, nemá té výhody. Mohu klidně a normálně umírat. Co mohu si žádat více? Leda urychlenější konec. Nedávno, než jsem přišel sem do vašeho hospitálu, cítil jsem se nemocen. Ač je mi smrt lhostejna, hledal jsem mechanicky ulehčení útrapy a dali mi v závodě adresu lékaře ustanoveného pro úřednický personál. Na cestě k němu potkala mě nehoda s tím omnibusem -"

Přestal mluviti, bledl a třásl se.

"Vám je hůře, mluvil jste příliš dlouho, znavil jste se a rozčílil!" zvolal jsem, "dělám si výčitky, že jsem to nezamezil. Pojďte, povedu vás zpět a ulehnete. Spánek vás posilní."

Vstal poslušně a dal se odvádět.

Za dva dni byl se tak sebral, že se chystal opustiti nemocnici. Byli jsme nyní tak důvěrně známi, že jsem se smíchem se mu svěřil, že jsem ho viděl u sv. Juliána, že jsem za ním šel a tak směšným způsobem ho oslovil. Nepamatoval se na to setkání.

"A co vás tak u mne zajímalo?" divil se.
"Už to, že bydlíte v tom domě, který se mi zdál tak mysteriózní a do něhož bych byl tak rád vnikl."

"To vám bude nyní snadné," odvětil s úsměvem. "Jsem jist, že na mne nezapomenete hned, jakmile se za mnou dvéře zavrou; navštívíte mě tedy. Ostatně nenaleznete asi v tom domě nic kromobyčejného. Sám neznám tam než dosti povrchně své nejbližší sousedstvo. Jsou v tom domě asi tak zajímaví lidé jako v každém jiném. Člověk každý je konečně zajímavý, totiž tenkráte, vniknem-li do jeho nejvlastnějšího nitra, hluboce. Ale je to vůbec možné, i když ničeho neskrývá? Vždyť ani sami sebe nespatřujeme téměř nikdy bez závoje buď naší fantazie, nebo našeho sebeklamu, nebo naší shovívavosti. Nuž, buď jak buď, přijďte tedy kvůli mým sousedům brzy mě navštívit."
"Především přijdu kvůli vám," řekl jsem upřímně, "a kvůli vašemu zdraví, které se vám sice vrátilo, ale dlouho ještě pevné nebude."

Stiskli jsme si ruce a rozešli se.

***

Čtenářský deník	-	Dům U tonoucí hvězdy, Dům U tonoucí hvězdy (2)
	-	Inultus: Legenda pražská (Tři legendy o krucifixu)
	-	Jan Maria Plojhar, Jan Maria Plojhar (2)
	-	Neklan, Neklan (2)
	-	Pohádka o Karlu Velikém (Karolínská epopeja)
	-	Radúz a Mahulena, Radúz a Mahulena (2), Radúz a Mahulena (3), Radúz a Mahulena (4), Radúz a Mahulena (5), Radúz a Mahulena (6)
	-	Radúz a Mahulena (rozbor)
	-	Román o věrném přátelství Amise a Amila
	-	Tři legendy o krucifixu, Tři legendy o krucifixu (2), Tři legendy o krucifixu (3)
	-	Tři legendy o krucifixu (rozbor), Tři legendy o krucifixu (rozbor) (2)
	-	Troje paměti Víta Choráze

Čítanka	-	Ctirad (Vyšehrad), Ctirad (Vyšehrad) (2)
	-	Čechův příchod
	-	Dům U tonoucí hvězdy, Dům U tonoucí hvězdy (2), Dům U tonoucí hvězdy (3), Dům U tonoucí hvězdy (4)
	-	El Cristo de la Luz: Legenda toledská (Tři legendy o krucifixu)
	-	Horo, horo vysoká (Nové básně)
	-	Inultus: Legenda pražská (Tři legendy o krucifixu)
	-	Jan Maria Plojhar, Jan Maria Plojhar (2), Jan Maria Plojhar (3), Jan Maria Plojhar (4)
	-	Na Sinaji (Nové básně)
	-	Neklan
	-	Pes (Nové básně)
	-	Radúz a Mahulena, Radúz a Mahulena (2), Radúz a Mahulena (3), Radúz a Mahulena (4), Radúz a Mahulena (5), Radúz a Mahulena (6)
	-	Radúz a Mahulena (celá kniha / e-book)
	-	Samko Pták: Legenda slovenská (Tři legendy o krucifixu)
	-	Spravedlnost
	-	Tři legendy o krucifixu (celá kniha / e-book)
	-	Z papíru na kornouty (Fantastické povídky), Z papíru na kornouty (Fantastické povídky) (2)
	-	Ze zápisků (Ostatní prósa)