Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

II

***

Nastala scéna, která se podobala nějakému výstupu v blázinci. Jan Maria a nadporučík, kteří byli při vstupu jako ostatní svou zbraň odložili, chopili se jako bleskem dvou na stromě visících šavlí a sekali jako zběsilí do sebe. Ostatní důstojníci vyskočili též, aby je uchlácholili, všickni křičeli a dělali prudké posuňky.
"Vyzvete se na souboj," zvolali někteří, "toť rvačka jako v hospodě!"
To byli jedni, avšak druzí brali rychle účastenství v té při, okamžitě tvořily se dva tábory a mnozí sahali už po zbrani. Všickni byli rozčilením a snad trochu i následkem požitých nápojů ne docela v normální míře. Bojechtiví stáli takto rozvážným v cestě a nepouštěli je hned k těm dvěma lítě bojujícím. Ten zmatek trval však jen několik málo minut.
Autorita představených, starších těch pánů, přiskočivších od kuželníku, zvítězila rychle, všickni snažili se teď, aby boji učinili konec. Podařilo se jim oba ty zuřivce roztrhnouti. Šermující nepochodili přitom však dobře, neboť ubraňujíce se smiřitelům nekryli se dostatečně proti navzájem ještě pořáde rozdávaným ranám. Když konečně ustali, byla tvář nadporučíkova krví zkoupána a Jan Maria stál opřen o strom, byl bled, oči jeho se zavíraly napolo. Zdálo se, že jde na něj mdloba.
"Jsem jen lehce raněn," řekl nadporučík, "trochu poškrábán." Měl hluboký řez na pravé tváři.
"Bude mu to památkou až do konce života a krásy mu to nepřidá," řekl tiše jeden z jeho přátel, mezitímco hlučně voláno o vodu.
Ti, kteří přáli více Janu Marii, stáli kolem něho a drželi jej za ruku.
"Věčný Bože, on klesá!" zvolal jeden z nich a druhý rozepjal mu kabát.
"Prsa jeho jsou jako rozbita!" zvolal pak s hrůzou. Jan Maria sedl na židli, kterou mu přinesli. "Není to nic," tvrdili někteří. Plukovník jal se takto mluviti: "Stydím se za vás za oba, páni," řekl, "avšak není nyní čas na výčitky. Jedná se o to, aby zpráva o tom, co se zde stalo, nepřešla práh toho domu. Žádám všechny přítomné, aby se slovem cti zavázali, že o tom pomlčí. Obzvláště vy, vy dva kohouti," dodal žertovně, "slibte, že považujete tu nešťastnou při za skončenou. Z toho všeho nesmí býti žádné úřední vyšetřování!"
"Ach, on umírá!" zvolal mladý důstojník, který byl Jana Marii přivedl. "Ach proč jsem jej sem zval a nutil!" Plukovník přistoupil k poloomdlelému. "To přejde," řekl, "rychle někdo pro kočár! A někdo jej doprovodí domů. Dva kočáry!" dodal.
Za nějakou chvíli jel nadporučík se zavázanou tváří do svého bytu a Jan Maria byl též domů dopraven. Ostatní zůstali nejdříve kvůli formě ještě v zahradě, a pak později, když se byli utišili, vrátil se jim humor, dali se do kuželek a těšili se tím, že následky toho výstupu nanejvýš nemilého nebudou zajisté vážné.
"Čert nám tyto národnostní hádky nasil," řekl dobrý plukovník trochu melancholicky. "Jen do novin ať mi slůvko o tom nepřijde!"
Do novin nepřišlo slovo, u raportu nemluvilo se o té věci také ani slova, nadporučík odnesl sice trochu bolesti a později hlubokou jizvu, však celkem uzdravil se brzy. Jan Maria však ležel ve své osamotnělé komnatě a byl na tři kroky smrti blízko. Soupeř jeho byl o mnoho chladnějším, uměl lépe šermovat. Rozsekl mu prsa a ranil jej do plic.
Rosa Maria, jakmile se dověděla, že bratr její stůně, přijela se svým mužem. Nemocný byl v deliriu a neznal nikoho. Byl bledý jako smrt a oči jeho zářily nadpozemsky krásně. Domníval se právě, že bloudí s Konstantinem v tropickém pralese, a byl tak šťasten. Zdálo se mu, že tam potkali Krista, a nevýslovně blažen padl mu k nohám, vzýval ho, hledě v sladké, velké jeho zraky, aby se nad ním smiloval i nad tou zemí, tou nebohou tam na severu... A ve hvězdných těch zracích plálo slibné slitování... Rosa Maria byla dojata, nerozuměla dobře tomu, co mluvil, ale zvuk toho hlasu, plného nadšení a slz, zachvěl i jejím chladným srdcem.
"On zemře!" řekla svému muži a vrhla se do křesla u okna.
"Není ještě ztracen," řekl právě přítomný lékař. "Avšak nebezpečí je velké, nesmím vám to zatajovat."
"Co činit, co činit!" pravila Rosa Maria a sepjala ruce.
"Přenésti ho nelze," řekl lékař, "aspoň teď ne, snad později; to jediné, co pro něj učiniti můžete, milostivá paní, jest, abyste se zde v tom mládeneckém jeho bytě zařídila a jej opatrovala lépe, než to sluha jeho dovede."
"Ach kdybyste věděl, jak málo k tomu mám talentu," řekla Rosa Maria už o mnoho rozumněji. "Pojedu ihned do kláštera milosrdných sester a přivezu jednu neb dvě sem -"
"Pravda, to bude lépe," řekl lékař trochu suchým tónem. V kočáře řekl Leopold: "A papíry jeho nebudou zajisté v pořádku. Na poslední vůli však myslit ani nelze -"
Zasmušila se trochu, otevřela ústa k nevlídnému slovu, ale nepronesla je.
"Odpusť," řekl Leopold, "ranil jsem tvůj útlocit, ale hledím na vše ze stanoviska praktického -"
Sklopila oči, trhla třapcem u okna kočáru.
"Jsemť jediná jeho sestra a blízká příbuzná," řekla za chvilku. "Nač testamentu, i kdyby se stalo to nejhorší? Dej Bůh, aby se nestalo!"
Myslila to upřímně. Konečně ho měla ráda, pokud to vůbec dovedla, a pak, vždyť ten zbytek jeho jmění nebyl tak značný! Dojeli do kláštera a dvě sestry vydaly se ihned k nemocnému.
Trvalo to neděle, než se Jan Maria uzdravil. Konečně vstal. Petřín byl už v pestrém šatě podzimním a Vltava se ráno kouřívala bílým dýmem. Byl velmi sláb a měl toliko jediné přání - odjeti do Havranic.
"O svých záležitostech peněžních promluvíme si později," řekl Leopoldovi. "Havranice se prodat nesmějí - aspoň dokud budu živ," dodal se slabým, smutným úsměvem.
"Dobře, dobře," řekla Rosa Maria. "Nerozčiluj se, nemysli než na svoje zdraví. Leopold musí najíti prostředek, aby se Havranice tedy zachránily, když tak na tom statku visíš - čehož ostatně nechápu."
"Děkuji ti za tvou dobrou vůli," řekl bratr a tiskl jí vděčně ruku.
Druhý den odjel na venek.
Dal ihned starý nábytek zase z půdy snášet a zařídil komnaty tak, jak byly za živa jeho rodičů. Obýval pokoj, který druhdy jeho býval v čas dětství. Byl světlý a velký a okna jeho poskytovala mu vyhlídku přes vrcholky starých štěpů daleko do nedozírna rozprostřené krajiny. Byla vážná svým nesmírným horizontem a prostá a tklivá svou milou intimností. Za zvadlými štěpy viděl širá, nyní zežloutlá luka a temná, rozoraná, sem tam strništi pokrytá pole; mezi nimi meandrovala mnohými choboty hladina rákosem vroubeného velkého rybníka a množství roztroušených jednotlivých vysokých stromů a skupiny jich, a dlouhé jich řady oživovaly pláň, kterou v pozadí klidně uzavíraly nízké vrchy, dílem holé, dílem jehličnatými lesy porostlé. Za nimi, jako stíny, stála řada o něco vyšších vrchů; vypadaly někdy jako slunná oblaka, někdy jako mha, vždy jako něco neurčitého, co ku přemítání svádí. Sem tam stál v pláni nebo na vrších osamotnělý nějaký bílý dům a zdál se z toho radost míti, že může někomu za hnízdo sloužiti. Vše to bylo tak prosté, domácí, bez nároků, pro někoho snad až jednotvárné. Avšak jaký půvab věčně měnících se barev byl po tváři celého toho prostoru rozlit! Jak byla oduševněna ta krajina, jak dýchala volně v slunci, jak plála slavnostně v jasu západu, jak byla plna něžné naděje, když vycházelo slunce! Čím méně mluvila k fantazii, tím více mluvila k srdci. Jak žil a dumal každý strom, ba každý ten bílý dům! Jak živě cítil zde Jan Maria vždy duši hmoty! Jak byl šťasten! Nestýskalo se mu ani po jihu, ani po moři. Ani oko, ani sluch nežádaly si více. Ten velký prázdný jeho dům byl tak plný tónů, tu sladkých jako vzdechy těch drahých zemřelých, jejichž kroky na chodbách už slyšet nebylo, tu pošmurných a zádumčivých jako pláč těch, kteří nocí bloudí a jimž věčně po slunci se stýská. Ach jak miloval Jan Maria vítr a jeho různé harmonie! Co myšlének mu vzbouzely v duši!
Zdálo se mu vůbec, že od dob svého dětství nebyl nikdy tak čistě, tak povzneseně, tak klidně cítil a myslil jako právě nyní. Jakási nová nevina, jakési druhé panictví svítalo mu uvnitř, a očima naplněnýma tou novou září začínal se dívat na svět, a svět zdál se mu krásným. Každý den byl mu nyní svátkem, všechna všednost mizela mu ze zraků a vyšší život přemýšlení a poezie stal se mu údělem. Jak nedělní ticho, jak svatá samota ho jímaly! Každé ráno budila jej hvězda jitřní svým čistým, posvátným, bílým čarosladkým svitem. Stávala nad pahorkem, jehož obrys se neurčitě v šeru tušil, proti šedému sice, ale jako perla se kmitajícímu horizontu. Démantový ten úsměv hvězdný dotkl se každým ránem jeho čela a prošel mu duší jako pozdrav nebes. Mohl den začínati krásněji než serafínským tímto polibkem? Pozvednutí očí k tomu jasu mělo význam modlitby... Hvězda stoupala, stoupala a vyšla mu z vidu. Za ní spěchal úsvit. Bledožlutě přihlásil svůj příchod, hořel růžově a bledl, když se z jeho krve zrodila ohromná jiskra, zjevující se nad fialovými nyní vrchy... Slunce stoupalo nejdříve radostně, avšak brzy hasly opět barvy a celá krajina, světlá sice, byla zase šedá různými odstíny. Nad rybníkem bloudily mhy, vlekly se páry, na polích ležel mráz, obloha byla perleťová, pak mléčná. Byla to malba en camaïeu. Ale slunce proniklo mraky a mhy, pláň a vrchy jsou opět ozářeny, zoraná pole jsou jako bledým zlatem posypána, louky bělí se rosou jako Mléčná dráha a celý kraj hledí opět se svou obyčejnou sladkou intimností Janu Marii do oken.
Jasno jako venku bylo jemu i uvnitř! S jakou radostí chopil se denně svých knih, by se ponořil do velkých vidin básníků, s jak snivě chvějící se duší chápal se péra, aby své myšlenky veršem a prózou na papír vrhal! Konečně byl šťastný, konečně byl volný. Žil v tichosti, skromně, téměř chudobně z náklonnosti, a měl cíl života!
Byl dosáhl, o čem byl blouznil, žilť ve vlasti, žilť v Havranících, oddával se zcela svému nejvlastnějšímu povolání, byl poetou. Z armády byl propuštěn, jak si to přál, a Leopold ušetřoval ho zatím svými praktickými návrhy a poznámkami. Nekorespondovali hrubě. Tak žil až do konce listopadu. Ó, byla to pravá neděle jeho života!
Jednoho dne k večeru seděl u oken. Byl si po celý den říkal, že bude potřebí za první s Leopoldem přece promluviti a jistoty dosáhnouti, že jeho statek do prodeje nepřijde, a za druhé že bude záhodno také trochu starati se o hospodářství. Bylo nutno, aby přece poněkud té ekonomii rozuměl. Vždyť byla přece druhou částí nového jeho povolání. Byl si už několik knih z Prahy k tomu cíli objednal a praktické pokyny očekával od svého správce.
"Vždyť to nebude asi tak nesnadné," myslil si. "Na polích to bude rozkoš, teorie, pravda, ta bude trochu nudná, ale co! Začnu v pondělí studovat -" Těch pondělků bylo už několik přešlo a to vše neřekl si tenkráte poprvé. Zatím vzal svého Shelleye a četl si nahlas onu scénu z tragédie Cenci, kde Beatrice před soudem mluví a kardinála Camilla k slzám dojme a zrakem svým a výkřikem své duše vraha Marzia do zoufalství přivádí, takže vášnivě její nevinu prohlašuje a sám o smrt svou prosí. Při slovech "Vy krvelační psi, však lidé ne, mou nasyťte se krví, nevydám vám toto veledílo přírody, by sápali jste je..." vypadla mu kniha z rukou a záchvěv tak podivný zaševelil mu náhle tělem od hlavy až do paty, že se polekán zarazil.
"Co to?" myslil si Jan Maria a bylo mu neobyčejně nevolno; cítil svou bledost, jako by ji viděl v zrcadle. Jak podivná to chorobnost!
"Kouřil jsem příliš," šeptal si jako v dřímotě, "proti přikázání dobrého doktora -"
Hlava mu trochu klesala, zavřel oči. Pak pohlédl na širý kraj. Slunce zapadalo za domem, nebylo je vidět, ale světlo jeho líbalo pláň a vodu, pole a vrchy, vše... Nebe bylo zelenavé, čisté, jen několik fialových stálo na něm oblaků, temné lesy na pahorcích měly nad sebou jakousi šedozelenou zasmušilou glórii a linie obrysů jejich vrcholků byly měkce neurčité a zdálo se, jako by vibrovaly. Holé kopce byly růžové a měly hluboce modré rýhy a pláty, všechny budovy byly bílé, stromy na pláni jako z bronzu, rybník bledosiný, louky slabě zlaceny a strniště a rákosí plály jako dlouhé purpurové pruhy. Byl to nevýslovný půvab, sladký a elegický.
"Ach Bože, kdybych přece odsud musil," kmitlo to náhle duší mladého muže, a rozpřáhl ramena, jako by celou tu krajinu obejmouti chtěl. Klesl do svého křesla zpět a schoval tvář do dlaní. Bylo mu úzko a bolno. Seděl takto dosti dlouhou chvíli. Když pohlédl opět na krajinu, byla docela smutná. Všechen svit byl zhasl. Nebe bylo šedé, mraky jako olovo, vrchy, pole, voda, vše jako popelem posypané.
Sáhl si na srdce, bilo mu jaksi nepravidelně, a zase přišla mu ta divná závrať, o mnoho však slabší. Vtom otevřely se dvéře. Vešla stará hospodyně, která byla už jeho matce sloužila a nyní v klidu své stáří s pojištěnou penzí v havranickém zámku co klíčnice trávila. Ráda starala se nyní opět o domácí hospodářství, když mohla jemu sloužit. Bylť Jan Maria její modlou.
"Ach, Viki!" řekl s vlídným úsměvem, bez kterého na tu věrnou duši ani pohlédnouti nedovedl.
"Nesu telegram," řekla a podávala mu jej.
Bylo mu nevolno, když jej četl.
"Je od Leopolda," řekl a pohlédl na hodiny. "Přijede dnes, pošleme tedy povoz na stanici."
"Zařídím to hned," řekla Viki, "musí si ale kočí pospíšit, aby přijel včas."
A šla tak rychle, co ji staré její nohy nesly, a myslila cestou na to, co by nejrychleji pro hosta k večeři připraviti měla.
"To znamená neštěstí," šeptal si Jan Maria, když byl sám, a znamenal se mechanicky křížem. Nemýlil se. Havranice byly ztraceny, Leopold byl ho tak dlouho jak možno šetřil, obávaje se, aby mu na zdraví neublížil. Teď ale nebylo více času, nebylo možnosti bráti ohledů. Jan Maria byl něm. Vše bylo jasné, ach příliš jasné. Nebylo pomoci. Byl tupý bolestí.
"Nepřežiju to," zašeptal.
"Nebuď bláhový," těšil jej Leopold. "Nejsi na mizině! S kapitálem, který ti zbude, lze přece něco podnikat! Ovšem neměls kvitovat. Ale bude-li třeba, najdu ti nějaké místo -"
"Mlč!" prosil ho Jan Maria a vrávoral ke dveřím.
Přežil to, ale kus srdce zůstalo tam lpěti na tom starém domě v štěpnici, na té krajině, nad které jitřní hvězda dále jasně vycházela, záříc jako démant a zírajíc do toho tichého pokoje, kde byl co děcko spal, co jinoch blouznil, co muž své plány snil o blahé jakés budoucnosti, která se mu teď zdála chmurou nejtěžší. Přišel do Prahy nemocen, skleslý na duchu a přál si s povzdechy, kdyby byl tenkráte zemřel, když následkem svých ran pod těmi starými kaštany v bývalé klášterní zahradě do mdlob klesl. Ale tato myšlenka mu za chvilku vzbouřila krev.
"Jak!" zvolal, "zemříti ve rvačce téměř hospodské, za kterou se spíše stydět sluší! Kdyby to byl aspoň souboj býval! Ne, Bohu díky, že se tak nestalo. Ještě mám síly duševní i tělesní dosti, abych žil a působil."
Cítil se skutečně posilněn. Začal počítati. Důchod jeho nebyl skvělý, ale stačil pro skrovnou jeho domácnost. Najal si dva malé pokoje, opět na Hradčanech. Z druhého vedly dveře na malou zahradní terasu, vtěsnanou mezi vysoké zdi sousedních domů, po kterých se prastaré vinné révy rozprostíraly. Odtamtud byla přes prejzovité střechy níže v Hluboké cestě stojících domů vyhlídka na Prahu, na řeku, daleko za městem se v mlhách lesknoucí, vyhlídka krásy báječné. Zdála se Praha odtamtud jako město z pohádky a měnila vzezření své dle osvětlení; v slunci zdála se kusem Orientu, v mlhách městem příšer, pod těžkými mraky, sem tam dlouhými paprsky bledého světla proniklými, městem tragickým, odsouzeným k nějakému strašlivému konci a zatracení.
"Jest to podivuhodné," říkal si Jan Maria, "jak to město mohutně k fantazii a úchvatně k duši mluví! Mělo by se dle toho soudit, že každý, kdo se zde narodí, musí nutně co poeta cítit. Jak velkolepé, vzrušující jsou dojmy, s kterými se hned v útlém mládí potká, v době, kde mysl měkká jako vosk, připravena vnímat - - a přece..."
Bylo mu nevolno. Vzpomněl si na obyvatele té Prahy, "toho města tragického". Začal se tenkráte bohužel blíže se společností, s kruhy literárními seznamovati. Dával si všechnu práci, aby nastala nějaká intimnost mezi nimi a mezi ním, chtěl mermomocí, aby mu byli sympatickými, a zavíral oči proti všemu, co tomu jakýmkoli způsobem překáželo. Uvažoval všechny okolnosti, omlouval všechny směšnosti, ale marně. On a ta společnost zůstali si cizími.
Mluvilo se o něm s jakousi nedůvěrou co o "bývalém důstojníku", který nejspíše cítil, že neudělá kariéru, a který se nyní dělá "vlastencem", aby se aspoň tímto způsobem snad něčeho domohl. Motivy jeho jednání byly příliš čisté, nezištné a ideální, než aby jim byla společnost uvěřila. A pak dělal verše!... Šosáci krčili rameny a literáti mínili, že těch je dost a "ten lieutenant od maríny že literaturu také sotva spasí". To vše neříkalo se do očí, ale vycítil to snadně. Svět ukazoval se mu nyní opět v novém pro něho světle. Porovnával, jak různé bylo nyní jeho přivítání u lidí od onoho v dobách, když měl svou elegantní uniformu na sobě, která mu tak slušela a mu všude přístup otvírala. Porovnával tuto svou nynější maloměstskou, obmezenou, šosácky tupou, jednotvárnou společnost s onou druhou, kosmopolitickou, dílem aristokratickou, dílem aspoň aristokratického vzezření, vždy skvělou a pestrou, v které se byl dříve v cizině pohyboval. Nestýskalo se mu právě po té poslednější, neměl velké úcty před společností, v které paní Dragopulos mohla tak vynikající úlohu hráti, avšak stýskalo se mu jaksi po tom jejím lesku, který měl svou poezii, po onom tónu, který aspoň jakousi iluzi o vyšší důstojnosti a o širším, když ne hlubším názoru a vzruchu udržoval. Lesk ten scházel těžkopádným, obmezeným těm měšťanům, těm celkem rovněž obmezeným, terre à terre literátům, a co bylo nejhorší - společnost ta jejich nebyla proto v kořenu o nic lepší než ta, kterou byl dříve znal. Izoloval se tedy opět, sytil svou fantazii pouhým zíráním na "tragické to město, odsouzené k nějakému hroznému zatracení", a zůstal zcela odloučen od těch, kteří je obývali. Dlouho si to marně skrýval, avšak stálo to teď jasně před zrakem jeho duše jako plamenným písmenem na zdi Baltazarově napsáno: Praha jej zklamala trpce.
Dříve nenáviděl v ní pouze ten živel cizí, vtírající se všude, vystupující drze a výbojně, způsobem ošklivost vzbuzujícím, teď měl bolest ještě palčivější: nemohl milovati, nemohl se nadchnouti pro ty, za něž by byl rád život dal. "Co je mi do lidí," těšil se však, "jde mi o ideu, o princip. Lidé pominou, idea, princip trvá. Zůstanu stranou," řekl si konečně, "a budu jen pamětliv, že jsem poetou." Zarazil se. "Jsem jím ale také doopravdy?" tázal se nepokojně sám sebe. "Duše moje mi ovšem šepce, že jsem, cítím to, nemohu se klamat - ale nepřesvědčil jsem ještě nikoho. Kdo o mně ví? Jak dlouho budu ještě váhat, než se ukážu před světem, než nastoupím doopravdy dráhu, která jest mým jediným povoláním?" Rozhodl se učiniti první krok. - Přebíral své papíry, uvažoval, vážil, doufal a zoufal. Konečně vybral jednu z delších básní svých a odhodlal se, s tou že vstoupí před "obecenstvo". Jak mlhavý, neurčitý to pojem, to české obecenstvo! Kde bylo a kým bylo? Marně lámal si tím hlavu. "Vždyť uvidím," řekl si konečně, a tak nezkušený, že mu ani nenapadlo zaklepati dříve na dvéře nějaké redakce beletristického časopisu, nastoupil cizí, neznámý, plachý bolestnou a pokořující tu cestu "hledati nakladatele".
Konečně stal se malý zázrak, našel ho totiž, toho nakladatele. Ovšem dělal tak malé nároky, že kryl vlastně všechny výlohy sám, ač si toho vědom nebyl, a tím způsobem lze ten zázrak vysvětliti. Tisk šel dosti rychle a posléze měl ten podivný, vždy trochu rozčilující pocit viděti svou první tištěnou knihu, hotovou, aby. nastoupila pouť po světě, po malém českém tom světě, trnitějším snad než kterýkoli velký.
Báseň takto uveřejněnou psal fragmentárně v Aténách a v Egyptě v době bouřlivé své lásky s paní Dragopulos a hned po svém úplném zklamání. V Praze teprve spojil všechny ty úryvky ladně a harmonicky v celek. Děj byl dosti prostý a průhledný, ale všechen lesk toho azurného nebe a moře, všechna divá radost bujné mízy mladého, silného jeho těla, všechna vášeň, všechen vír smyslů, všechna lítost z toho pošlá, všechen stud nad svými hříchy, všechny výkřiky vzrušené jeho duše zrcadlily se v těch verších sonórních a plných, jevících jen sem tam něco cizího jak v obratech slovných, tak ve výrazu a v stylu naskrze osobním. Byla v té jeho básni místa plná snivé něhy, plná smělé kletby; výkřiky proti těm, již volnost, práva a štěstí poražených šlapou v prach; byly tam apostrofy na Akropoli ozářenou lunou a apostrofy vyvolané vzpomínkou na vzdálenou na severu vlast a její bývalou, nyní pustou akropoli - Vyšehrad. Byly tam slzy jasné jako rosa. A pak vířila zase divoká náruživost zoufale slokami; na jednom místě proklínal milenec smyslnou svou, nezřízenou, hříšnou vášeň, metal tu kletbu v tvář ženě, která jej vábila a žárem pekelným k sobě táhla, a v té samé chvíli, v které ji proklínal, podmanila si jej znova svými zraky sladkými co ráj a strašnými co gehenna, kouzlem svých úsměvů, kvůli nimž by byl samého Boha zapíral a zradil, a kletby jeho a polibky splývaly vjedno a nevěděl už, trpí-li či jásá, neb bolest, stud a rozkoš trhaly jej až k samému kraji šílenství.
Jan Maria psal to krví svého srdce. Tato scéna a apostrofa na Vyšehrad rozhodly nad osudem celé knihy. Zpočátku si jí nikdo nevšímal, vyšla anonymně a nestála nikomu ani za řeč. V listech se o ní nemluvilo a v krámech se nikdo po ní neptal.
Konečně ale přišel slovutný jeden pedagog do obchodu nakladatele, kam jej náhodou náhlý déšť zahnal. Z dlouhé chvíle začal se v té knize, která tam ležela, trochu přebírat, mezitímco mu nakladatel vypravoval, že mladý ten básník jest prý zajímavá osoba, a udal mu některá dosti konfúzní data ze životopisu pana Plojhara, věci, o kterých více hádal, než je znal. Znamenitý pedagog byl se zatím indignovaně zarděl. Náhodou padly zraky jeho nejdříve na nějaký akuzativ, kde dle jeho náhledu musil stati genitiv, neměla-li sluneční soustava za své vzíti. Aby ten mladý člověk neznal jeho výrok? To nebylo možné. Byla to tedy vzpoura. Vtom přelétly jeho oči sloky líčící onu divokou scénu smyslnosti a lásky. V úžasu zapomněl i na gramatiku, i docela na obvyklou spořivost, a udivený nakladatel prodal takto první exemplář.
Za několik dní vyšel surový, nejapný článek pln perfidie a obmezenosti, pln mravnosti impotentních a eunušského panictví. Jakýsi "zběhlý" prý "lieutenant" zašel nejspíše ze zoufalství nad nemožnou ve vojště kariérou mezi "poety"!!! Za první neumí prý ten pán česky, ale konečně to neumí nikdo mimo několik profesorů, to by se mu mohlo ještě odpustiti. Avšak nemravnost jeho volá do nebes! I na tom není dosti. Ten poetastr odvažuje se tak dalece, že tupí dobrý český ten lid, a co je ještě horší, podněcuje jej k neposlušnosti proti Bohem ustanovené vrchnosti světské. I stopy ateismu, panteismu, ba i starého gnosticismu a manicheismu nalézal znamenitý ten muž mezi řádky. Končil výkřikem indignace proti básníkovi, volal oheň z nebe proti jeho nemravnosti, varoval obecenstvo, aby knihu nečetlo a nekupovalo, a konečně vyzval (tak trochu skrytě) slavnou policii, aby si toho buřičství všímala. Vlastenecký ten učitel měl dvě svoje dogmata. První: "Člověka stvořil Bůh dle svého obrazu, ale Čecha dle obrazu ideálu stojícího mezi lokajem a policistou." Druhé: "Pohlaví je nemravnost."
Kdo těch výroků neuznává, - buď zatracen! Nuže, nebe ho neslyšelo, neb oheň z něho nepršel, obecenstvo však rádo jednalo dle jeho přání, nekupovalo a nečetlo, však nejbedlivěji jednala policie dle jeho rady: zkonfiskovala a zničila celý náklad.
Jan Maria byl zdrcen. Kdyby jen jediný hlas se byl ve prospěch jeho ozval, kdyby aspoň to udavačství tak nízké a podlé, ta surovost tónu někoho byla pobouřila! Nikdo nehlesl - jen někteří se smáli. Bylo to hnusné. V první chvíli svého bolu a zklamání hodil pošetile všechny svoje rukopisy do ohně.
"Ach!" vzdychl si pak smutně, "Othello's occupation's gone!"
Jeho duše příliš měkká, příliš citlivá, příliš dojmům podléhající, vždy mezi zenitem nejbujnější naděje a nadirem nejčirejšího zoufání stoupající a klesající svírala se křečovitým bolem, krvácela ranou tou nejbolestnější, ranou zasazenou tupou zbraní. Jak se brániti proti naduté hlouposti a nízké podlézavosti! Je to nejhroznější osud, topiti se ne v řece, ale v stoce.
"Ne, ne," řekl si, "zde nelze žíti. A k čemu jsem zde dobrý? K čemu vůbec na světě?"
Utekl z domova, bál se vlastních myšlének. Bloudil ulicemi. U divadla potkal jej někdo z těch málo jeho bližších známých. Smál se už zdaleka.
"Máte nehodu se svou knihou," řekl, jako by to byla ta nejveselejší věc na světě, a než větu dokončil, myslil už na něco jiného. "Pojďte do divadla," dodal. "Znamenitý prý kus!"
Jan Maria cítil odpor, avšak nechtěl se zdáti tak zdrceným, tak nešťastným, jak vskutku byl. Neřekl ničeho a šel.
Začali právě hrát, byla premiéra. Jakési drama banální, prázdné, bez ducha, beze vzletu. Avšak jaký hluk nadělali komparsové na konci prvního jednání! A co pozlátka a pestrých, křiklavých látek se tu míhalo jevištěm, než opona poprvé spadla! A jaký nastal nyní teprve hluk, který nadělali komparsové v hledišti. Autor, volán stentorickými hlasy, objevil se na jevišti, přinášeli mu věnce jako kola. Nato banální úsměvy z jeho strany, nemotorné poklony a zase hluk... Ach, byla to fraška!
Jan Maria vstal a šel. Už znal to české obecenstvo a chvilku těšil jej jeho neúspěch. To tedy žádalo! Na Malé Straně překvapil ho déšť, silný a chladný. Vrátil mu trochu rozvahy.
"Nutno přece večeřet," řekl si s úsměvem až krvavě ironickým a vešel vskutku do malé vinárny, před kterou se byl náhodou zastavil. Byla prázdná, jen v jednom koutě seděl starý jakýsi pán s mladším. Oba se zamlčeli, když vstoupil.
Jan Maria usedl do druhého kouta. Odstrčil jídlo, které mu přinesli, ale vypil velkou sklenici špatného vína. Měl žízeň a hrdlo měl jako v ohni. Zapadl do svých myšlenek, neurčitých, truchlivých, srdce olověně tížících. Kouřil cigarety, rychle jednu po druhé, a byl brzy v hustém dýmu jako olympický některý bůh v oblaku. Starý pán na druhém konci pokoje začal opět mluviti, bylo docela patrné, že se jen kvůli nově příchozímu hostu byl zamlčel, vida však nyní, jak je zamyšlen, jak málo si jich všímá, pokračoval ve svém přervaném rozhovoru týkajícím se veřejných otázek. Před několika dny byla zotročilost, u nás už v krvi vězící, opět jednou svou ohyzdnou tvář veřejně ukázala. Tichošlápství ověšovalo tu hanbu eufemistickými frázemi, ale každý muž planul ruměncem nevole. Jan Maria byl zuřil a zoufal a pouze osobní jeho nehody zatlačily rozechvělost jeho nad tím, co se bylo stalo, poněkud do pozadí. Ti dva v hospodě politizující páni nezdáli se optimisty a mluvili o té záležitosti.
"Slovem," řekl starší, když byl chvilku oběma v Čechách "štěkajícím" stranám lál, "slovem jsem rád, že stojím nad hrobem. Od útlého mládí svého nemiloval jsem ničeho než toto naše. království. A nyní jaké zklamání! Hrozím se prostě české povahy, která se nejvíce charakterizuje tím, - že povahou není. Jaký to člověk, který se takřka s ideou narodí, že proto přišel na svět, aby byl podruhem jiného! Jaký to člověk, který to klidně uznává, že není svým pánem, a který takřka za odpuštění prosí, že se vůbec narodil! Nahlíží, že je v cestě, a neví, jak by jen ustupoval, aby nikoho svou impertinentní přítomností neurazil. Ach, zdá se mi někdy, že nejsme ničím jiným než hlízou v ranách, které ubohá tato země po staletí utrpěla."
"Ustaňte!" řekl mladší muž. "Jest to hrozné - neumíme žíti ani zemříti."
"Ach co," zvolal starší za chvilku. "Pijme a zapomeňme. Vy jedete do Ameriky a já chýlím se do hrobu. Po nás potopa!"
Ťukli si a pili.
Jan Maria zatínal zuby, myslil, že bolestí vykřikne. Hodil peníze na stůl a spěchal na ulici, kde se jen lilo. Ani to nepozoroval. Přišel domů. Rozžehl.
"Zde nelze žíti," zašeptal znova. "Kam půjdu?" tázal se pak tiše. Napadl mu Konstantin a jeho list. Vyhledal jej a četl znova, ač jej téměř nazpaměť uměl. Když přišel k větě "lid ten nemá stopy důstojnosti", padl mu list z ruky. Převrhl světlo a potmě hledal cestu na terasu. Bolest jeho nad nezdarem osobním byla jaksi utopena ve větším bolu nad rozpadáním se nejdražších jeho iluzí. Slova těch dvou mužů ve vinárně zněla mu v uších. Slova vyjadřující to, co cítil sám! Musil Prahu vidět, nechtěl-li zemřít lítostí. Ach, jedinou krůpěj útěchy! Tvářnost toho města zalže něco o velikosti, a rád, rád dá se zase oklamat! Praha však neukázala se tenkráte, nezalhala o své velikosti, bylo tma a dole v městě zdála se světla jen žlutými skvrnami. Déšť šuměl a vítr fičel. Byl úplně zničen. Ta tam všechna jeho předsevzetí! Bojovat? Konstantin měl pravdu, když zahodil zbraň.
"Všude smrt a kvil," řekl Jan Maria a sedl u zdi na kámen. Zakryl si dlaněmi tvář. Nedovedl mysliti, ale chlad, který mu padal na čelo, byl mu milý. Pak cítil bolest v celém těle: bylo mu to téměř milé, byla to jakás reakce proti bolu duše. Seděl tak téměř po celou noc, neb neměl později už síly, aby vstal, když tomu konečně chtěl. Ráno jej našli mezi dveřmi a odnesli do postele.
Lékař, který jej byl léčil v první nemoci, tenkráte, když byl tak těžce poraněn, a který jej měl velmi rád, seděl nyní opět u jeho lůžka.
Jan Maria vypravoval mu slabým hlasem, kde a jak byl strávil noc: "A proč jste tak učinil?" tázal se rozzlobeně starý muž. "Proč plýtváte svévolně svým zdravím a svým životem? Což nevěříte v Boha?"
"Věřím," odpověděl Jan Maria, "a doufám v jeho milost." Myslil toužebně na smrt.
Lékař nerozuměl té narážce.
"Teď doufáte v něj!" zvolal nevrle. "Avšak když jste páchal téměř samovraždu, tu jste na něj nemyslil! Nuž vězte, vyváznete-li, budete míti přece dosti pro celý život. To a dřívější vaše rána dostačí!"
Pak se lekl svých slov. Chtěl dojem jejich žertem zaplašit.
"Jaké nesmysly to mládí vyvádí!" hrozil mu prstem a usmíval se. "Nu, doufejme, že nebude nejhůř. Zajisté nějaká láska na dně všeho toho počínání? Jen se přiznejte."
"Ano, mnoho lásky a mnoho nenávisti," řekl Jan Maria unaveně a zavřel oči.
Nemoc se vlekla pomalu, až na počátek jara; pak vzala příznivější obrat.
"Můžete-li," radil lékař, "jeďte do Itálie. Březen a duben jsou u nás nebezpečnými měsíci. Zůstaňte tam až do léta, čím déle, tím lépe; plíce vaše -"
"Pojedu," řekl Jan Maria.
Když byl sám, myslil si: Itálie mě nevyléčí, zemru, cítím to, ale chci daleko odsud zemříti. V slunci zmírá se snad lépe než ve mlhách. A pak daleko odsud vrátí se mi iluze - kdož ví! Smrt bude tam sladší. Smrt! Je vítána. Život je pro silné. Jsem slabochem. Podlehl jsem při prvním útoku.
Šel na poradu k sestře a Leopoldovi.
"Důchody tvoje nestačí," řekl švagr, "žil bys téměř v bídě neb aspoň ve věčných rozpacích v cizině -"
"Vím," odvětil Jan Maria, "vezmu proto část svého kapitálu. Co zbude, patří po mé smrti sestře."
Byl tak bled a sláb. Rosa Maria byla na chvilku dojata.
"Ty uzdravíš se," řekla hlasem, který se téměř chvěl.
Těšil ho její soucit.
"Tím lépe," řekl s úsměvem tak dobrým a snivým, který více sestře než slovům jejím platil a jako polibek mu nade rtoma poletoval. "Tím lépe, a nebude-li pak už důchodů, přičiním se nějak dle rady Leopoldovy, budu pracovat."
"Pravda, zdraví nade všechno!" tvrdila Rosa.
"Jed a vrať se zdráv!"
Vzal tedy několik tisíc franků a jel.
Žil ve Florencii, konal cesty po celém Toskánsku, po Umbrii. Cítil se téměř úplně uzdraveným, jen slabost jakási jej schvacovala občas. Byly to momenty. Nevěřil v stálost svého zdraví, ale nezoufal. Nebál se smrti. Ponořil se zatím hluboce do studia italských primitivů. Nevýslovně sladká útěcha plynula z těch obrazů. Něco jako víra. Duše jeho plnila se hlubokým mírem, který z nich do ní vnikal jako hvězdná nějaká záře. Výtvory Giotta a Fra Angelica byly mu modlitbami, jimi chystal se k odchodu z toho světa. Zdálo se mu, že se sejde s pravzory jejich na druhém břehu věčnosti. Ach, ten plavovlasý Kristus, kdyby jej tak tam přivítal jako zde toho poutníka v klášteře sv. Marka v lunetě chiostra! Čím byla by trpkost smrti proti takovému blahu!... Na vlast svou vzpomínal často - a stalo se, jak byl doufal: neviděl skvrn, které ji hyzdily, ztrácely se v dálce, miloval ji něžněji než kdy a loučil se s ní smířen... On zemře - ona ale bude žíti a vzkvétati, prostá všech nepřátel. "Stane se to zázrakem?" ptal se ho jednou skeptický rozum. "Ano," řekl Jan Maria, "zázrakem. Já věřím v zázraky." A nebylo divu, neboť chodil po místech, kde svatý František a svatá Kateřina někdy žili, v Assisi a ve Sieně. Tam zdálo se mu nebe zemi blíže než kde jinde. Měl momenty, kde se cítil už více na onom než na tomto světě.
Proti svatým těmto citům nadešla však jednou silná reakce. V Urbině, v úzké, křivolaké, příkré ulici, zahlídl v okně starého, pustého domu tvář, ne úchvatně krásnou, ale tak produševněnou, tak sladkou, mírnou a plnou prosté poezie, jak je primitivi malovali. Dotkla se mocně fantazie poety, umělce. Po dva měsíce prožil nato v Urbině sladkou, tichou idyl. Nebylo vášně, nebylo bouří v té lásce, byla tak tichá a snivá jako pohled z oken pustého, u samých hradeb stojícího domu, v kterém s tou dívkou nyní bydlel. - Ach, vysoko, téměř v oblacích vystavěno stojí to staré orlí hnízdo, Urbino, a kolem vlní se a strmí celé moře hor, modrých jako to nebe nad nimi, a vítr táhne kolem volně jako boží dech, který vane, kam chce, a velké upomínky vznášejí se vzduchem jasným a slunným a jako příšery straší hrůzyplné pověsti a tradice v těch velkých poloprázdných domech...
Bez bouře a mírně končila ta idyla. Rozešli se co přátelé. V lásce obou nebyla vášeň a při rozchodu nebylo trpkosti. Než dojel do Florencie zpět, milovala Gemma jiného, a on vzpomínal více těch modrých hor a orlího hnízda, bíle tam na nich sídlícího, než Gemmy - zdála se mu k té scenérii pouhou sladkou a tichou stafáží. Ale láska ta vrátila jej přece zemi. Myslil opět více na život než na smrt. Naděje klíčila mu o něco silněji v srdci, neboť zdálo se mu, že je silnějším a zdravějším. Zima zahnala jej konečně do Říma. A nyní seděl zde před otevřeným oknem a náhlý, divoký záchvat lásky k životu zachvěl celou jeho bytostí! Nebylo mu ještě dvacet sedm let.
Když slzy jeho téci přestaly, pravil si: "Ještě mám síly dost a vše může dobře skončiti. Uzdravím se snad a najdu si přece cíl života! Ach, jsemť poetou a dokážu to světu."
Vstal. Umyl stopy svého pláče čerstvou vodou. Kdyby je někdo spatřil! Zapálil se studem. Nevěděl, proč mu napadla zase Caterina.
"Je krásnější nežli Gemma," myslil si, "och, jaký to rozdíl. Gemma! Je to k smíchu, činit takové porovnání. Gemma, dobrá Gemma byla spíše předmětem než osobou, třeba květem. Caterina jest povahou a má duši. Odkud to vím?"
A divil se trochu.
"To se tuší a uhodne," řekl pak na svou omluvu.
Vtom zaklepal někdo na dveře. Byl to Giggi.
"Jak je vám dnes?" tázal se vcházeje, "postrašil jste mě včera v noci."
"Jest mi úplně dobře, děkuji," zněla odpověď. "Půjdu na procházku - později."
"Doprovodím vás, půjdete-li v stranu, v kterou mířím," řekl Giggi. "Kam chcete?"
"Do paláce Barberini, je-li tam dnes přístupu."
Myslil na Beatrici Cenci, které byla Caterina podobná.
"Myslím, že jest," řekl Giggi, "ale v tom krásném počasí měl byste vyjeti někam za město v odkrytém kočáře, jste-li příliš na pěší procházku unaven."
"Učiním tak," odpověděl Jan Maria, "a pozejtří pojedu do San Catalda, naznačíte-li mi směr, kde to místo leží. Podívám se na onen byt -"
"Ach, není to místo, osamělý pouze statek," odvětil Giggi. "A vy to myslíte doopravdy? Bude vám tam strašně nudno. Cesta je snadně k pamatování. Vyjedete branou del Popolo až do Ponte Molle rovně a dále pak po silnici vedoucí do La Storta. San Cataldo leží něco stranou od silnice, odkud uvidíte dům a řadu starých dubů a zbytky středověké věže. Ostatně se váš fiakr, nezná-li San Cataldo, v Ponte Molle vše dopodrobna dozví."
Mezi tím rozhovorem vyšli spolu na ulici.
Na náměstí Monte Citorio se rozešli, doktor Luigi Galli vzpomněl si, že si jeden z poslanců přál s ním si promluviti, a spěchal do paláce parlamentu, kde doufal, že jej zastihne.