ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Zeyer Julius (*26.04.1841 - †29.01.1901)

­­­­

Radúz a Mahulena (4)

TŘETÍ DĚJSTVÍ

Řidnoucí les v Maguře. Na jedné straně vyhlídka daleko do pahorkovité krajiny; rozprostírá se tam utěšená niva, je vidět velké zahrady, za nimi na obzoru ukazuje se fantastické město. Radúz a Mahulena přicházejí z hustší části lesa a zastaví se u ohromného dubu, v jehož stínu leží kupa vysokých balvanů.

RADÚZ: Ó, Mahuleno, vítám tento strom jak z mládí přítele! Co dítě jsem zde hrával, a vyhlídka od omšených těch kamenů je velká v širý kraj! Ó, hleď, ó, hleď!
MAHULENA: Jak oči tvoje planou, drahý můj!
RADÚZ: Buď vítán mi, drahý můj domove! Oh, Mahuleno, vítej moji vlast! Ta niva, zaplavená září slunce, ta zrodila mě! Ty zahrady mě vonným stínem těšívaly, a tam, tam, moje město! Ten starý zámek, čnící nad bílými hradbami, to moje kolébka! Ó, kdybys věděla, jak dům je útulný! Vlaštovky ho milují, hnízdo vedle hnízda se tam k sobě tulí pod starou římsou! A tam pod vysokým tím krovem, kol něhož bez ustání krouží na sta bílých holubů, tam žije moje matka, otec můj! Ó, svatá půdo rodná, vítej mi! (Klekne a políbí zem)
MAHULENA: Před tebou město tvoje, Radúze, a za mnou moje vlast, tam v tichém zadumání stojí staré lesy vysoké, v nichž přebývají temné stíny, a dvéře otcovského domu zavřela jsem naposledy za sebou, jich veřeje se nikdy více neotevrou, by mě vítajíce vpustily!
RADÚZ: Mahuleno, Mahuleno, nermuť se! Je možno, že by radost moje zasmušila tě?
MAHULENA: Ne, Radúze, ne radost tvoje, Cosi jiného... (Sedne na kámen) Teď teprve cítím únavu. Pojď, sedni vedle mne a dej mi odpočinout...Toť podivné! Teď zdá se mi, že bych si přála, aby ty hlubé lesy, jimiž jsme bloudili po tři dni nás ještě kryly vlhkým šerem svým. My byli tam tak sami, sami. My patřili tak nevýlučně druhu druh, tak jedině! Ruku v ruce šli jsme spolu, a zdálo-li se mi, že slyším někde kroky po mechu, tu polekána tak jsem se k tobě tulila, tak těsně, a když tvoje objala mě ramena, tu cítila jsem pevně, že pro mne není nebezpečí na širém světě, neb úsměv tvůj tak něžně a tak hrdě pravil mi, že chráníš mě!
RADÚZ: Teď ale nebezpečí všechno minulo, proč tedy leží na tvém čele stín zamyšlení? Proč nezáříš radostí, jak slunná moje niva?
MAHULENA: Tvůj kraj je slunný, pravda, drahý Radúze, tvůj kraj - jsemť cizinkou však v něm.
RADÚZ: Proč slovem takovým mé srdce zarmucuješ? Ty cizinkou, kde doma já?
MAHULENA: Radúze, odpusť mi. (Klade mu ramena kolem krku) Ty nevíš, čím mně jsi, ty moje duše! Jsi bratrem mým, mým otcem, matkou, vším! Mé srdce přetékalo něhou od dětství a nikde, nikdy nenašla moje láska ohlasu, až ty jsi přišel, jak ta hvězda v soumraku, jak ta vlaštovice z dálky, co pod tou římsou vaší hnízdo svoje má! Ty, Radúze, jsi celou mojí rodinou, jsi domovem mým. Vždyť vyvržena jsem z lůna lásky vší, tys ale více mi než náhradou! Radúze, ty jsi dechem mým, mým okem! Bez tebe jak ten kámen jsem, slepá, hluchá, mrtvá. O tebe chvěju se, můj Radúze! Chmura oné strašné kletby -
RADÚZ: Nedomluv, Mahuleno, ta kletba minulosti náleží a zapadla do šera lesů tatranských, jimž stejně klnu -
MAHULENA: Neklň jim! Já zrodila se tam! Ó, dovedeš též krutým být a nenávidět?
RADÚZ: Promiň, promiň mi! Já žehnám jim, tys vyšla, světlá, z nich! Však nyní zapuď chmury veškeré. Už odpočinulas? Mě domov mocně vábí a netrpěliv toužím projít branou města. Pojď, Mahuleno, jdeme domů! Slyšíš? Domů! Slovo přesladké.
MAHULENA: Přesladké slovo tobě - ve mně však jaké to budí smutné obavy! Tvůj otec, tvoje matka! Zdá se mi, že je vidím před sebou, jak ruce jejich, třesoucí se radostí, po tobě sahají, jak k sobě táhnou tě, jak pláčou štěstím, že tě našli zas!... A pak, pak pohled jejich zasmuší se a budu němou otázku v něm čísti, otázku bolestnou, - kdo je ta cizí dívka a co hledá zde? Jak šťastné jsou ty vaše vlaštovice, ty vítá každý radostně, neb jaro přinášejí s sebou - a já? Já kletbu matky své jen přináším. (Zakryje si tvář)
RADÚZ: Ty rozrýváš mi srdce. Mahuleno! Ty mýlíš se! Vždyť milovat tě budou draze, draze, moji rodiče! Vždyť syna vracíš jim, jediné dítě jejich! A jak štědře jsi mě obdařila, ty volnost ztracenou mi vrátilas, ty život zachránilas můj a láskou svou jsi posvětila život ten a tak jsi korunu mu dala!
MAHULENA: Radúze můj, líbám oči tvoje holubičí, ty lijou světlo v chmurnou duši mou! Ty hledíš na mě jako jasné nebe, ale tvým zrakem na mne hledět nebudou tam v onom městě... Kdo dal tu dívku tomu muži? Tak otec tvůj se bude tázat, a matka zamyšleně poví si: My nepřišli ji žádat pro syna; a lidé v městě, v domě budou šeptat: Toť nezvaný jim přišel host! Ach, Radúze, má duše plaše chvěje se, jak oči pozvednu? Já hanbou hynu!
RADÚZ: Ty na mě uvaluješ hroznou tíž! Cos takového jak jsi pravila, mi nenapadlo nikdy... Kdyby to možné bylo, Mahuleno, že by se stalo to, co nyní pravíš - už nemiloval bych je více - ty svoje rodiče!
MAHULENA: Ó, nemluv tak! Tak ukrádám jim tedy tvoje srdce? Já pošetilá! Radúze, zapomeň, co jsem ti řekla. Už ničeho se neobávám, nebojím. Pojď, pojď, už neváhám.
RADÚZ: Ne, Mahuleno, ne! Ty nesmíš vejít v dům jako host, jejž nikdo nečekal! Před tebou půjdu tam a povím vše, cos pro mě konala a snášela, a přijdou se mnou pro tebe sem pod ten dub, můj otec, matka, celý dům a celé město a klaněti se budou před tebou! Jako královna, jak velký vítěz vejdeš slavnostně branou svého města a pod střechu svého paláce! V dům svého chotě, Mahuleno moje!
MAHULENA: Ty odcházet... ty opustit mě zde... Ó, zůstaň, zůstaň! Když odejdeš, tu zapomeneš mě!
RADÚZ: To ranilo mě, Mahuleno! Tak slabá tedy zdá se ti má láska, že zhasnout mohla by za krátkou hodinu?
MAHULENA: Ne, nemyslím to! Nesmyslně mluvím, rty moje pouze pronesly to slovo osudné, však srdce o nich neví. To úzkost pouze ze mne mluvila, pod tlakem oné hrozné kletby, která mi stále v sluchu zní. Však ty jsi zachmuřen a neslyšíš mou omluvu a oči tvoje jsou teď temnější, to láska tvoje přece snad že zhasíná?
RADÚZ (Líbá ji vášnivě): Zde odpověď! Je milování moje chladné?
MAHULENA: Buď shovívavý se mnou, Radúze. Jsem tvor tak slabý, plachý... Nyní pojď, já půjdu s tebou, i kdyby chladně přivítali mě, mám srdce tvé a více pro mne není na šírošírém světě, Radúze!
RADÚZ: Já půjdu sám a chci, by se mnou přišli sem tě přivítat a slavně v průvodu tě odvádět!
MAHULENA: Ach, proč jsem sama nepokoj v tvé mysli budila! Jdi tedy, Radúze. Jsem ubohá a slabá... Jsem tvá a tedy sluší mi, bych činila, co kážeš.
RADÚZ: To bolí, Mahuleno, to zní jak výčitka!
MAHULENA: Pak odvolávám, co jsem pravila. Máš pravdu ve všem. Radúze, jdi. Jsem klidná, hleď! Jdi a vrať se brzy. Zde pod dubem mě najdeš. Čas rychle ubíhá, budu přemýšlet a zpívat... toužit též. Jdi, Radúze. Však nezapomeň na tu kletbu.
RADÚZ: Ta věčně děsí tě!

Slyšet hlas surmy, zvuky táhlé, blížící se.

MAHULENA: Jak příšerná to hudba, strašidelná, co to znamená? Ty zbledls!
RADÚZ: Mne jímá cos, jak hrozné tušení. To zvuky smutečných jsou surem. Tak hlaholí, když velké neštěstí se stalo v městě -nebo v domě královském. Přichází blíž a blíž to smutné zasurmění, hlas hlasatele slyším též, ač slova nejsou zřetelná. Už vidím je, jdou sem ti muži! Ted stojí, poznávám je, ó, toť Radovid a smuteční má háv! Což nevidí mě? Teď se odvrátil, lid se sbíhá s polí -

Zazní surmy docela blízko. Když dozní zvuk, mluví za scénou.

RADOVID: Kdokoli na blízku, ať slyší truchlou moji zvěst, již nesu já a mnozí jiní od hory k hoře, od vísky k vísce až k nejzazším Magury končinám! Jak volám smutnou zprávu svou do čtyř úhlů světa: Žalujte a plačte, Maguřané! Váš dobrý král je mrtev! Mrtev je váš král! Král váš je mrtev, mrtev je váš král!

Mlčení, surmy zazní znova, vzdáleněji.

MAHULENA: Ó, promluv, Radúze! Můj Radúze, ten němý žal tě udusí! Jak kámen bledý jsi, jak kámen nehybný a studený jak skála!
RADÚZ (vrhne se na zem): Můj otec, ubohý můj otec!

V dáli opět slyšet surmy, mnohem slaběji.

RADÚZ: Ó, strašné zvuky! Mahuleno, žal!
MAHULENA: Žal! Radúze můj, ó, neplač příliš tak... Vstaň, spěchej domů. Pro matku tvou, jaká to útěcha, až obejme tě!
RADÚZ: Ach, Mahuleno, nikdy více slova neslyšet z těch úst... Ty žehnající ruce chladny jsou... ty zraky zavřené na věky, věky... Ach, matko, matko, jak tvé srdce nyní krvácí!
MAHULENA: V náruč její spěchej... Ty slzy tvoje ale zlíbám ti, tvůj žal je můj, jak byla radost tvoje...
RADÚZ: Pojď se mnou, Mahuleno.
MAHULENA: Ne, Radúze, teď zůstanu, jak chtěls. Teď je mi jasno, co činiti mi jest. Teď patříš jí, která tě zrodila. V tom prvním okamžiku shledání, kde žal nad ztrátou, radost nad tvým návratem jí v boji srdce rozrývati budou, v tom okamžiku patříš zcela jí, jež krutě snáší. Já zůstanu, neb půjdu pomalu pak za tebou... Jdi, obraz tvůj je v duši mé, ten bude se mnou zde.
RADÚZ: Jdu, Mahuleno, jak jsi rozhodla. I v žalu nejkrutějším však mi ani na okamžik z mysli nevyjdeš. Jsi v duši mé, a to je víc než mít tě před zrakem, jejž slzy moje kalí. (Obejme ji) Teď jdu.
MAHULENA: A kletby pamatuj!
RADÚZ (vrací se k ní): Pamatovat budu, neboj se! Jak těžce je to, s tebou loučit se! I na okamžik!
MAHULENA: Tvá matka volá, útěchu jí nes!
RADÚZ: Jdu, ty to chceš! (Odejde)
MAHULENA: Jak ráda volala bych: stůj! Srdce se mi svírá. Už zmizel mi tam za stromy... Sama! Bez něho! (Sedne pod strom) Jak smutný je ten les, jak divně lká a žaluje zde vítr...

Zdáli slyšet slabě surmy.

MAHULENA: Smrt! Ó, je mi teskno. Pošetilá jsem, on přijde brzy pro mě; kdyby nepřišel, tu za ním šla bych v město... Proč raděj přece nešla jsem hned s ním?... Snad přijde brzy... Kdyby nepřišel... tak jak v té staré písni...(Mlčí a za chvíli zpívá tiše) Pod stromem seděla a dlouho čekala. On nepřicházel, nepřicházel, plakala, když slzy vyschly, mroucím hlasem děla: mně teskno tak, jako bych zemřít měla!... Ta píseň smutná je. Kdo ji as vymyslil? Snad vskutku se tak někdy dělo... Ale tomu dávno asi je. Nač si to myslím?... To proto snad - že mi tak k smrti teskno... (Položí si hlavu v klín)

Opona

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 29.01.2015

   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Dům U tonoucí hvězdy, Dům U tonoucí hvězdy (2)
-Inultus: Legenda pražská (Tři legendy o krucifixu)
-Jan Maria Plojhar, Jan Maria Plojhar (2)
-Neklan, Neklan (2)
-Pohádka o Karlu Velikém (Karolínská epopeja)
-Radúz a Mahulena, Radúz a Mahulena (2), Radúz a Mahulena (3), Radúz a Mahulena (4), Radúz a Mahulena (5), Radúz a Mahulena (6)
-Radúz a Mahulena (rozbor)
-Román o věrném přátelství Amise a Amila
-Tři legendy o krucifixu, Tři legendy o krucifixu (2), Tři legendy o krucifixu (3)
-Tři legendy o krucifixu (rozbor), Tři legendy o krucifixu (rozbor) (2)
-Troje paměti Víta Choráze
Čítanka-Ctirad (Vyšehrad), Ctirad (Vyšehrad) (2)
-Čechův příchod
-Dům U tonoucí hvězdy, Dům U tonoucí hvězdy (2), Dům U tonoucí hvězdy (3), Dům U tonoucí hvězdy (4)
-El Cristo de la Luz: Legenda toledská (Tři legendy o krucifixu)
-Horo, horo vysoká (Nové básně)
-Inultus: Legenda pražská (Tři legendy o krucifixu)
-Jan Maria Plojhar, Jan Maria Plojhar (2), Jan Maria Plojhar (3), Jan Maria Plojhar (4)
-Na Sinaji (Nové básně)
-Neklan
-Pes (Nové básně)
-Radúz a Mahulena, Radúz a Mahulena (2), Radúz a Mahulena (3), Radúz a Mahulena (4), Radúz a Mahulena (5), Radúz a Mahulena (6)
-Radúz a Mahulena (celá kniha / e-book)
-Samko Pták: Legenda slovenská (Tři legendy o krucifixu)
-Spravedlnost
-Tři legendy o krucifixu (celá kniha / e-book)
-Z papíru na kornouty (Fantastické povídky), Z papíru na kornouty (Fantastické povídky) (2)
-Ze zápisků (Ostatní prósa)
­­­­

Diskuse k úryvku
Julius Zeyer - Radúz a Mahulena (4)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)