Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

TŘETÍ DĚJSTVÍ

PROMĚNA

Velká louka v zahradě královského paláce, na jedné straně skupina bříz podrostlých křovím. Vzadu část paláce se sloupořadím a zavřenými vraty, kam několik širokých stupňů od louky vede. Lid obojího pohlaví přichází se všech stran, s posunky, jevícími zármutek a rozčilení.

MUŽŠTÍ: Je mrtev král! Je mrtev! Tak zčistajasna udeřil ten hrom! Vždyť ani nestonal.
JINÍ: Tak zdálo se, však zármutek o syna zžíral jej, jak plamen olej lampy.
STARCI: Co s námi bude? Změna každá nosí v klíně nebezpečí, už nejistota nebezpečím jest.
JINÍ: Je zármutek host nevybíravý, on všude vejde, v chatky naše nízké i přes práh vkročí příbytků zlatem oplývajících. U lože krále sedá jako žebráka.
JINÍ: A smrt nás srovná všechny, nízké, vysoké, a spravedlivě klade v zemi nás bok po boku.
MUŽŠTÍ: Těm blaze jest, těm pod mohylou - však ti, co zůstali?
ŽENY: Je vdovou královna, a stejně smutno vdovou být ať v zámku nebo v chaloupce.
JINÉ: Je osiřelá nyní naprosto! Ni syn, ni manžel s ní! Co žena bez podpory ve světě, kde hrubá síla vládne jen a bezpráví?
DÍVKY: My přišly plakat s ní. Ó, neblahá!
MUŽŠTÍ: Tiše! Těžké dvéře domu zaskřípaly na zrezavělých stěžejích. Hle, vdova!
ŽENY: Krásná posud i v smutku je, s korunou na hlavě.
JINÉ: Jak bledá je, jak bledá.
DÍVKY: Krok její nejistý, hle, o sloup podpírá se teď.
JINÉ: Ubohá! Teď zvedá hlavu!
MUŽŠTÍ: Tiše, promluví.
NYOLA (vyšla z domu s dvořanstvem, jež pozadu zůstává, královna učiní několik kroků a zůstane stát na nejvyšším stupni schodů, vedoucích dolů na louku): Něm posud byl můj žal a skrývala jsem v stínu nejhlubším zde v starém domě vašich králů velebných svůj smutek vdoví, smutek matky oloupené o syna, vy ale přišli jste své slzy mísit s pláčem mým, a proto vyšla jsem vám tedy vstříc, síň zlatou zanechala jsem, abych zde na zem usedla uprostřed vás, bych setřásla svou těžkou němotu a v žalování s vámi propukla a z cesty prach na hlavu sypala si neblahou! (Sedne na zem)
LID: Ženo, truchlící nad rakví manželovou, matko, toužící po synu ztraceném, své duši ulev, volajíc třikrát žal!
NYOLA: Žal! Běda! Žal! Ó, bolest moje, nebuď němou více a volej běda! v celý širý svět. Ó, lide, lide, se mnou plač a truchli!
LID: Běda! Běda tobě, běda nám! Ó, královno, my s tebou pláčeme, a kdybys závoj roztrhala svůj a vlasy rvala, zalomila rukama - kdo z nás by divil se a řekl: příliš jest? Ó, běda, běda!
NYOLA: V svá prsa biju, slepá slzami už nehledám zářivého oka dne, když světlo duše všecko moje uhaslo. Můj choti, běda, proč zde nechals mě? Můj synu, proč odešel jsi ode mne? Jsi také v stínu navy, hluch a něm pro moje výkřiky jak otec tvůj? Jsi také bled a slep jak ten tam v domě na marách, jenž člověkem byl donedávna a teď je přízrakem? Ó, běda, běda, běda mně!
LID: Běda! Žal!
NYOLA: Už narovnána trčí hranice a hladoví už oheň lakotný po zbytcích toho, jenž králem někdy nazýval se a pánem mnohých osudů! Jazykem sterým oheň, nejdravější zvěř, po mrtvém šlehá muži hladově a stráví jej a neponechá nic než popel po mém blahu, popel smutný, mrtvý, k ničemu - jak to srdce zde!
STARCI: Dej pozor, ženo, aby v rouhání se nezměnil tvůj oprávněný stesk! Je oheň svatý, popel lidský posvátný.
NYOLA: Je snadno tomu napomínati, jejž divá bolest nebičuje do krve! Vy ztratili jste krále pouze, já však vše! ... Teď znova spáry zaťala mi v srdce zoufalost! ... Už slyším v domě kroky příšerné (vstane), hlas tlumený těch, již máry zdvihají, by tělo vynesli na kořist plamenům! Již nezvu vás, abyste běda! zvolali ni žal! Mlčeti nám nyní z úcty jest a kráčet za rakví a sebrat popel pak a nasypat vysokou mohylu, to činit vše nám jest, na sebe zapomínajíce úplně! ... Pak teprv klesnu zpět do živé bídy a mrtvé nicoty!
STARCI: My s tebou půjdem, ženo nešťastná! Nechť slzy tvoje tekou v tichosti. Je sudba člověka, by zanechal zde vše a na hruď matky země vrátil se. Je moudré podrobit se osudu, tak tiše, v míru, jako v jeseni strom vadne bez hlesu. I slunce zapadává - muže tedy člověk věčně žít?
NYOLA: V tvých slovech prostých pravda je. Už skláním hlavu tiše před věčným, nezměnitelným od počátku věcí pořádkem.
RADÚZ (za scénou): Matko! Matko!
NYOLA: Slyš!... Proč srdce moje bouřně zatlouklo nevčasnou radostí, na samém prahu, za nímž nebožtík? Byl hlas to mého syna nebo klam, jenž rozplynuv se, ještě hroznější mi připomene sirobu?
RADÚZ (se objeví): Matko! ... Nohy se mi třesou, vázne krok a vrávorám ... Tak sláb jsem radostí i žalem zároveň!...
NYOLA (hledí jako ve snách): Kdo kráčí tam a zdá se, že je živ ... je bled jakoby z hrobu vstával, mátoha, a smutek nesmírný jej halí jako v temné roucho ... A ruce vznáší ... Zmizíš, vidino, netrap mě lživým zdáním a nemuč srdce moje prázdnou nadějí! ...
RADÚZ: Matko! (Blíží se jí)
NYOLA: Stíne, ty hlásáš mi, že Radúz nežije!
LID: Nech blouznění, toť on, tvůj syn! Je živ! Vítej, královici, vítej nám!
RADÚZ: Lide, lide! Matko! (Obejme jí kolena) Ó, matko, Radúz jsem, tvůj syn! Jsem živ a blažen, neboť objímám, ty velebná, tvá drahá kolena, jež v dětství sladkém kolíbala mě! Ó, schyl se ke mně, nepoznáváš mě? Jsem zachráněn, ó, jako zázrakem! A spasil jsem se útěkem, zde jsem, zde jsem, ó, matko předrahá! (Líbá její roucho)
NYOLA: Ó, blaho nevýslovné, Radúze! Tys živ, ty zde ... Ó, radost neusmrcuje ... jsem živa posud! (Chce jej líbat)
RADÚZ: Ne, matko moje, dražší nad duši, ne, nelíbej mě. Nediv se mým slovům, povím ti -
NYOLA: Rozumím, můj drahý Radúze! Tam v domě leží mrtvý otec tvůj a bráníš se té divé radosti mých polibků, ty nechceš radost mít, i nejsvětější, v truchlivý ten těžký okamžik. Mé srdce ovšem odolati nemohlo a přemožena zajásala jsem, tě opět vidouc a nedovedla uvážit, co větší býti má, zda radost shledání či smutek nad ztrátou. Ty uvážil jsi však a zazdálo se ti, že větší je ta ztráta, kterou utrpěls, než radost, opět matku uvidět. Tvůj otec na marách kdyby to věděl, zajisté že spokojen by byl - ale mé srdce reptá poněkud ... Nuž, nezazlívej slzám pošetilým mým, jež zadržeti nedovedu, ó, nedovedu - -
RADÚZ: Ne, matko, mýlíš se! Mé srdce není chladné, neuvažoval jsem, jak se domníváš, vše povím ti -

Zazní hudba truchlivá v domě.

NYOLA: Ó, Radúze, teď ani slova víc! Již otce tvého nesou k hranici - - O, Radúze!

Objeví se dvořanstvo v smutku, nesou na márách mrtvého krále pod příkrovem.

RADÚZ: Ó, těžká, temná, hrozná hodino! ... Postavte máry, ach, a popřejte mi, bych jednou ještě zlíbal jeho tvář a ruku. Otče, otče můj!

Máry byly postaveny na zem.

NYOLA (odhrne příkrov): Patř! Rozluč se a slz svých nezdržuj!
RADÚZ (vrhne se na mrtvolu): Můj otče, k srdci svému přiviň mě! Já strádám, slyšíš? Strádám bolestně! O okamžiku, v němž bych objal tě, jsem v mukách snil... A nyní kamenná tvá ramena se vzpouzejí, by obejmula mě ... Ó, jest mi, jako bys mě v hněvu odpouzel!... a zdá se mi, že půda kolíbá se pode mnou! (Klesá přemožen vedle mar)
NYOLA: Běda, hyne! Jak by umíral! Radúze, chtěl bys zemřít náhle též jak on a nechal bys mě v čiré sirobě? Co hledíš na mě okem skleněným, jako bys mě neznal? Jsem matka tvoje, drahý Radúze, a o tebe bych se smrtí se rvala zoufale! (Líbá jej vášnivě)
RADÚZ (odstrčí ji prudce s velkým výkřikem): Běda! Vraždíš mě!
NYOLA: Co znamená ten výkřik zoufalý a zoufalejší ještě posunek? A proč se chytáš malomocně za čelo a proč se díváš jako ve snách tonoucí, tak mátožně a nezemsky? ... Mé dítě, mluv, co s tebou děje se?
RADÚZ: Já nevím sám... Zde v hlavě strašná bolest zachvátila mě a bylo mi, jako by struna praskla zde, zde v srdci, v samém srdci ... A cítím smutek jakýs neznámý a neurčitý... Proč? Má paměť kalí se ...
NYOLA: Pro otce pláčeš ...
RADÚZ: Ano, však cos jiného mi žene slzy palčivé teď do očí ...
NYOLA: Jsi celý změněn. Výraz tváře tvé mi cizí jest. Proč divoce tak vzkřikl jsi a proč mě odpudils?
RADÚZ: Já tebe odpudit? Ne, v tom se mýlíš, matko drahá. (Lichotí se k ní) Útěchu retů tvých hledám žíznivě ... Snad měl jsem nával horečných myšlenek, jak někdy velká bolest působí je ... Co dělo se, to nevím, to však, žel, mi jasné jest, že otec můj zde leží na marách a že mi srdce krvácí ...
NYOLA: Nuž, opět vložte drahé břemeno své na bedra a pojďme k hranici. Ty, Radúze, buď mojí podporou na truchlé pouti teď ...

Zavěsí se mu na rameno a podpírá se o něho. Oba kloní se chvíli nad mrtvolou, již Nyola opět příkrovem přikrývá. Vtom zjeví se Mahulena na louce mezi lidem.

MAHULENA: Ó, pusťte mě! Ó, milosrdně pusťte mě! Ta úzkost usmrcuje! Kde je dům ... Kde Radúz je ... Kde je váš královic? Ó, tam, tam, vidím jej a strachu konec je!
LID: Zpět, pošetilá! Co to počínáš? Jsi smyslů zbavena? Kam tlačíš se?
MAHULENA: Ó, nehleďte tak hrozivě a zle! Chci k němu jen ... Mně úzko bylo k smrti v lese tam a letěla jsem za ním ... Vždyť vidíte, že sotva dechu mám!
LID: Tvá mluva zní nám cizí poněkud ... Však cos jak ptačí švehol lahodí nám v hlasu tvém ... Nám líto tebe, hledíš blouznivě, jak pomatená hledí ... Rozum měj a tiše stůj.
MAHULENA: Ne, ne! Jen pusťte mě, vy tvrdí jste! Chci k němu, a nepustíte-li mě hned, pak s vámi se všemi se v zápas dám! Radúze, slyš! Radúze, brání mi, bych k tobě vrhla se v své úzkosti!
NYOLA: Kdo ruší ticho posvátné té hodiny?
LID: Dej pozor, bloude, abys nevznítila hněv těch, kteří mocní jsou!
MAHULENA: Toť jeho matka, zajisté! ... Je hrdá, zdá se mi ... (Prodere se lidem) Radúze můj ... Ach, nyní teprve ty máry vidím ... Odpusť mi ... Já půjdu s pohřbem též, jen za vámi, a tichá budu, němá, uvidíš a pokorná před pyšnou matkou tvou.
RADÚZ: Kdo je ta dívka a co chce?
MAHULENA: Krev ve mně stydne! ... Ty se tážeš, Radúze, a na mě cize hledět dovedeš?... Radúze můj, rci, jak? Ty že neznáš mě?
RADÚZ: Já tebe znát? A odkud? Mýlíš se.
MAHULENA: Zem boří se a hroutí nebesa a nikdo ruku nepodává mi, bych neklesla ... Ty zapomněls na naše loučení tam pod dubem? To tklivé loučení, jak v staré písni plakala snad sama zem, na níž jsme stáli, a ptáci též na dubu sedící ... Ty odešels a náhle bylo mi, jakoby někdo srdce tvé mi bral ... Tu letěla jsem laňkou za tebou, slepa, hlucha, strachem šílená ... a teď jsem zde ... Já, slyšíš, já jsem zde ... Při všem, co je ti drahé na světě, při lásce matky své, při této mrtvole, při slunci, zemi tebe zaklínám, při mukách svých, ó, znej mě, znej mě, znej, sic žalem zahynu! (Klekne před ním)
NYOLA: Hned odvlečte ji! Jakým právem mluvit tak se odvažuje?
MAHULENA: Ty tážeš se, ó, královno? Nuž, jeho taž se, ať ti odpoví. Ať poví ti, kdo že ho zachránil, kdo vyved z otroctví, ach, taž se, taž se ho, o to prosím jen! A nehleď na mě opovržlivě... Jsem z rodu královského jako on! Že šat můj rozedrán? To učinil ten les, ta hlubá tmáň, ta divá, pustá, ta drahá, tajuplná tmáň, jíž jsem vedla jej ... Tam stopy moje najdeš krvavé po ostrém kamení, ty stopy vedou zpět až k domu pyšnému, jejž zanechala jsem, bych spasila jej... svého Radúza, neb milovala jsem jej víc než otce svého, rodnou matku svou, a proto s ním jsem šla! Radúze, milování moje věrné jest, jsem posud tak, jak v Tatrách byla jsem a v hlubém lese, vedle studánek... Ó, běda mě, ty neodpovídáš ... Ó, raděj vytas nůž a usmrť mě!
NYOLA: Můj synu, slyšels, tedy odpověz.
RADÚZ: Mně líto jí. Jak trpící je její tvář. Jak pomateně blouzní. Já nikdy neviděl ji, neznám ji a myslím, ubohá, že šílí.
MAHULENA: Ó, zajisté, v tom velká pravda je. Já šílím zajisté! Vždyť není možné, že by dělo vskutku se, co teď se zraku mému zdá a sluchu! Tak mluvit a tak hledět Radúz nemůže! Což možné bylo by, že by můj hlas mu v srdce nevnikl? (Vezme jej za ruku, sladce) Radúze, duše moje přemilá!
RADÚZ: Co to? Co to? Ach, matko, ve mně bolest taková ... a mlha v hlavě ... Zbav mě horečky ...
NYOLA: Ty bledneš smrtelně, můj synu ubohý. (Líbá jej)
MAHULENA (divoce): Teď jasně vím, co jsem už uhodla! Ó, nelíbej ho! Zpátky! Každé tvé celování nová kletba je! Každé ?tvé políbení novým prokletím! ... Já pouze líbat smím jej, pouze já! Ta duše patří mně, ta tvář mým pouze rtům, ty setrou stopy tvého líbání! ... (Chce jej políbit)
RADÚZ (couvne): Odstup ode mne!
NYOLA: Ó, neslýchaná posud nestoudnost! Za tebe, drzá, zardívám se já! Zpět trhejte ji, odvlečte ji hned! (Někteří se chopí Mahuleny)
MAHULENA: Radúze, viz, co trpím pro tebe! Jen jedno slovo, pohled jediný!
RADÚZ: Já neznám tě, však lítost s tebou mám. (Zahalí si tvář)
NYOLA: Ted máry zvedněte a pojďte k hranici. Zaplašte vzpomínku na výstup šílený a v zbožnou myšlenku se nořte, v modlitby!

Zazní hudba surem.

MAHULENA: Radúze můj! ... Teď zapadá můj svět! ...

Radúz, Nyola a celý průvod odcházejí.

MAHULENA (slabě): Ach, Radúze!... (Padne na tvář)

Průvod pohřební zmizí, jeviště je prázdné, jen několik žen a dívek stojí kolem Mahuleny.

ŽENY: Ty ubohá ... vstaň ... Rychle odejdi, než vrátí se. Je nebezpečno mocné rozhněvat.
DÍVKY: Ty mnoho trpělas, to vidno je, a tak se zkalil rozum tvůj. Pojď s námi... Cizí jsi ... Kde doma jsi? My cestu lesem ukážeme ti, bys došla svých. Ty hlavou potřásáš?
MAHULENA: Nemám ni matky, otce ani domova. Jsem jak ten kámen, který leží zde.
ŽENY: Pojď s námi ... Na den dva ti krovu popřejem. Zas hlavou potřásáš... Co mužem učiniti pro tebe?
MAHULENA: Mě nechat ... samu ... ležet na tváři ... tak ... tak ... (Padne na tvář)
ŽENY: Nuž, nechrne ji ... Chlad země snad že krev jí utiší a přijde za námi. Pojďme za pohřbem. (Odejdou pomalu)
MAHULENA (pozvedne za chvíli hlavu): Sama ... Ve mně soumrak, mrtvo, chlad ... Což jsem to já, a to vše se stalo mně? ... Je podivné, tvor některý že všeho postrádá. Já nemám otce, matky, sester ... ni domova, ni střechy ... ani rakve! A zdá se mi, že světlo očí mých teď hasne též, že život uniká ... Kdo vlastně zemřel mi? ... Ach, ano, láska moje ... Na zemi ležet, toť to jediné, co se mi ještě chce ... Ach, matko země, matko země, tys mi zůstala, ty jediná jsi věrná pod nebem, tys jediná, jež neodpuzuješ ... Ty nejsi jak ti ostatní, my milujem je, oni klnou nám, my milujem je - a oni znát nás nechtějí a zapomínají za okamžik ... Po tobě šlapem, a ty, ty s láskou stejnou chováš nás ... A teď, teď konejšíš můj hrozný žal a šeptáš mi, jak sladký je to úděl nemyslit a necítit, jak skály, které trčí z hrudi tvé ... Co dáváš jim, ten mrtvý, těžký klid, dej mi jej též, jsemť také dítě tvé ... Ó, dej mi to, co dáváš trávě zde a stromům svým ... Ty zůstati zde smějí, zde, kde dýše on, jenž více nezná mě! Ó, vyslyš mě, či slyšíš pouze kletby zlé a plníš je? ... Chci tebe, matko, pevně držet se, jak stromy svými kořeny ... Ó, slyš mou modlitbu! ... Měj slitování se mnou nešťastnou ... (Líbá zem) Teď ale v hlavě dělá se mi divná mha ... (Vstane) A nohy moje do půdy se boří ... Co to je? ... Ó, sladký sne, jenž sedáš na víčka ... už vidím vše jen šedým soumrakem ... Co údy moje divně křehnou tak? ... Vše mizí, mizí ... jen ta bolest zde, kde srdce posud tlouklo ... Ó, to je smrt? V mé paměti jak mouchy bzučení... toť slovo nějaké ... (Slaběji a slaběji) Radúz ... Radúz ... Radúz ...

Mezi koncem řeči mění se Mahulena v štíhlý topol, v němž podoba její se ztrácí úplně, listy stromu ševelí a v šumu jejich zmírá pomalu slovo "Radúz".

Opona