Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

ČTVRTÉ DĚJSTVÍ

Tatáž dekorace jako v dějství třetím, s topolem, v němž Mahulena začarována. Je noc, palác královský je uvnitř skvěle osvětlen, jinak tma. Z domu je slyšet sbor zpívajících hostů.

ZPĚV V DOMĚ:
Ó, mladosti, jsi jako zlatý pták,
co vzlétl zoře vstříc, křídloma třepotaje,
a dole tmí se les, barnavý mrak,
kam brzy dopadneš! V života truchle taje
se ponoříš, a třeba mihotaje
se vlastní obraz tvému ještě zjeví zraku -
ó, marně po něm sáhneš! Padá do soumraku,
jenž minulostí sluje.
Ó, mladosti, proč krátká tak tvá vesna,
když stesk tak dlouhý po zbuzení ze sna?
Žel, mladosti, že pluje
tvá nav tak rychle, tak uniká zraku!
Ó, žel, že zachází vše do soumraku,
vše do soumraku!

Při pomalu doznívajících zvucích té písně vychází měsíc, osvětluje zahradu, kmen stromu Mahulenina stává se průhledným, je dívku v něm viděti, zdá se jako v polosnu. Listí zašelestí jako silnějším příbojem větru a dívka mluví jako ve vidění.

MAHULENA: Mé srdce krvavý je květ. Co bolí mě, co bolí? Proč stále chvěju se? Nad hlavou mou když mračna táhnou, za nimi bych chtěla - nevím proč a kam. Má touha jako moje větve pne se věčně do dálky ... Tam ale k tomu domu toužím přede vším, kam můj stín padá ... A tak mé srdce stále bolí a stále kape z něho krev ... Jsou ptáci sladcí hosté, na ruce moje ztuhlé sedají a zpívají ... snad by mě konejšili, kdyby ten květ, ten krvavý, to srdce stále nebolelo mě ... Ach! ... Jak z hluboká ta matka země dýše ... Jak z hluboká to ohvězděné nebe ... To divno je, já dřív nevěděla, že také dýšou! Proč ale matka zem drží mě pevně tak? Já myslila, když vítr zalomcoval mnou, že snad mě porazí, že ruce moje zláme ... On však pouze listy oderval; ty svadlé listy, které padaly jak moje slzy ... někdy ... nevím kdy... Pak napad' sníh a přišla dřímota, ale to srdce stále krvácelo ... A přišla vesna, nové listy zas a mladí ptáci s písní starou, věčnou a vše se kolem měnilo ... Je smavě tak a matka země dýše tak silně, plna něhy ... Ale moje srdce, květ krvavý, to stále bolí, bolí, bolí ... O, ó ... (Zavře oči, vzdychne z hluboká a kmen se zatemní, tak že ji vidět už není)

Královna Nyola a Radovid vycházejí z domu.

NYOLA: Zpěv jejich měl být veselý a podobá se pláči ... Nedivím se, sám vzduch toho domu je nyjící jak zmírající jeseň a plaší radost jako smuteční to roucho, jež asi ponesu až do konce, jak ten svůj zármutek.
RADOVID: Královno, nepodávej se tak svému žalu!
NYOLA: Což mohu jinak? Celý rok to trvá, stále stejně. Celý rok už moje muka trvá. Z počátku myslila jsem, že to žal nad ztrátou otce, co Radúze tak trápí, zničuje, co zamlžuje jasný jindy jeho rozum. Teď ale dávno je to zřejmé, že čaru jakémusi podléhá. Vše bylo marné, co jsem podnikala, trudnou jeho mysl nerozjaří žádná veselost, nač strojím hody, nač pořádám chorovody, zpěvy! Viděls, jak byl zase smutný po celý dlouhý kvas? A když jsem mezi jejich zpěvem pohled jeho hledala, pátrajíc, jak píseň na něj účinkuje, tu viděla jsem, že místo jeho je prázdné. Kam odešel? Ó, uvidíš, že přijde zase k tomu stromu, tak zázračně zde vyrostlému, v čas pohřbu mého muže. Čím vábí jej tak neslýchaně mocně tajůplný tento topol?
RADOVID: O čaru mluvíš, paní, a myslím, že se nemýlíš. Ten topol není jako jiný strom. Náhlý jeho vzrůst je záhadný, jak celé jeho bytí. Když z daleka jej vidím, vzbouzí ve mně obraz zahalené jakés ženy, truchlící a čekající někde vedle cesty na někoho, kdo dlouho nepřichází, a pohlédnu-li na něj z blízka, zdá se mi, že touží zoufale napřáhnouti větve svoje až do oken síně, kde Radúz divně sní, mám dojem, jakoby ten topol celý jedno oko byl a neustále zíral vroucně. A maně na mysl mi tedy přišlo, že duše oné dívky záhadné snad v stromě dlí, o níž jsem slyšel po návratu z cesty truchlivé, již konal jsem po kraji, hlásaje smrt královu.
NYOLA: O šílené té dívce mluvíš, jež při pohřbu tak pohoršila mě? Hned druhý den jsem ji všudy hledat dala, ale zmizela tak náhle a tak podivně, jak strom ten náhle zjevil se a podivně. Též já už podezření cítila, jež vyslovil jsi teď. Ó, kdybych věděla, že nemýlím se, že vskutku čar v tom topolu a docela snad její duše - tu vlastní rukou skácela bych jej! To zřejmě vím, že všechno moje neštěstí pochází z proklaté té země, kde Radúz úpěl v okovech. Ta dívka přišla za ním odtamtud a s ní to zlo, jež nyní snáším!
RADOVID: Dej pozor, abys nekřivdila jí. Vždyť nejevila žádnou nenávist, jak pravilas mi sama. Naopak o lásce mluvila jen v pláči, zoufale.
NYOLA: Vše záhadou je, všecko hádankou! To ale vím a každý tuší to, ten strom že účasten je jaksi v pomatení mého syna. Proč tedy měla bych dlouho váhati? Dám porazit ten topol.
RADOVID: Ó, nepřenáhli se, má královno. Kdož ví, jaké by z toho byly následky? Radúz tak strastně miluje ten strom a všechen lid ho má za posvátný. Nikdo beze znamení úcty se mu nepřibližuje a Radúz ani nedovolí, by stromu někdo příliš blízko šel, sám nejkrásnějším kvítím věnčí jej. Snad chodí právě nyní zahradou, by květy natrhal, jimiž by jej zdobil.
NYOLA: Jsi také čarem zmámen? Ó, jak nenávidím jej, ten strom! Už, věru, zdá se, že nejsem ani paní v domě vlastním a ani matkou více svého syna! Lid více úcty k tomu dřevu má, než ke mně, a syn můj láskou lne až modloslužnou k němu a pro ten topol zapomíná mne. Když v domě zdržuji jej, sedíc vedle něho a mluvím s ním a líbám jeho vlasy, tu pozoruji, Radovide, s bolestí, že roztržit mne téměř nevidí a neslyší, že slídí jen po stínu topolu, jenž jako temný had po bílé dlažbě síně se plouží k jeho nohám lichotivě, a přelétne-li sluncem mrak, a zmizí-li tak stromu stín, tu Radúz vzdychne, vzdychne - Ó, Radovide, jak se zbavit toho prokletí? Však vím to, vím! Zde v křoví leží moje spása, velká to sekyra a těžká, tu číhá dávno jako kat - Pojď, chceš ji vidět? Blýská se ve svitu měsíčním, jakoby se smála, na svou práci těšíc se! (Jde ke křoví pod břízami)
RADOVID: Ó, nepřenáhli se, má královno! Ruce spínám! Náhlý jakýs strach mě zachvacuje jako předtucha.
NYOLA: Tiše! Hle! Radúz! Bloudí zahradou, má plnou náruč květů. Jako ve snách chodí. Ustupme sem a pozorujme ho! (Zajdou za skupinu bříz)
RADÚZ (přichází somnambulně): Sivá holubice sedí na mohyle a žaluje! V té mohyle je její štěstí pochováno ... Proč na mě obrací krotké svoje oči ... proč vyčítají mi ty smutné zraky? V nějaké písni také o tom pějí, že holubice krotká křivdu nepáchala, že seděla na skále a že pila vodu - a přec ji zardousili ... Ach, též ke mně bílá, zdá se mi, že vznášela se holubice krotkých zraků ... Ne, dívka jakás stála v děsné poušti a vodu zprahlým rtům mým podávala v dlani ... a já ji zardousil! Ó, hrozné přízraky ... A nikde pokoje a nikde klidu a stále tesknota a lživé vidiny! Vždyť pravda není, že jsem spáchal to ... či přece? ... (Klekne před stromem) Jen zde, jen zde je tomu trudu úleva! Zde jedině je sladký spánek možným! Ty šeptající, drahý topole, ó, konejši mne zase! Hle, vonnou nesu tobě oběť ... (Zdobí strom) Tam v domě smutno tak a pusto, u tebe však je blaze. Má země matka mnoho, mnoho dětí, má lidi, zvířata a rostliny. Rostliny ale jsou jí nejmilejší, ty drží pevně, pevně na ňadrech a nepustí je nikdy! Jak ušlechtilé dítě její jsi, ty šepotavý, útlý topole, ty zadumaný strome plný něhy, neb vím, že pouze něhou chvěješ se, ne strachem jako lidé. Ó, přej mi, abych ubohou svou hlavu podepříti směl o tvůj štíhlý kmen, a šeptej mi a šeptej, topole ... (Sedne pod strom a podepírá o něj hlavu)
NYOLA (tiše): Spí nebo bdí? A mluví v horečce neb s rozumem? Pust mě, bych se přesvědčila.
RADOVID: Stůj, paní. Přej mu úlevy, vždyť vidíš, že tiše jako dítě spočívá.
NYOLA: Proč o má prsa nepodpírá hlavu tak, vždyť po tom toužím v slzách, v bolesti!
RADOVID: Jak podivně se zachvěl nyní strom. Mně jest, jak by se něco díti mělo.
NYOLA: Pozorujme tedy tiše.

Strom stává se průhledným, šelestí, a Mahulena, v něm viditelná, mluví.

MAHULENA: Celá má bytost silněji se zachvívá a v bolest moji se mísí sladkost nevýslovná. Toť on, toť on, po němž tak nesmírně vždy toužím, žízním, prahnu! Mha paměti mé vyjasňuje se a zase vím, čím jsem a jak se jmenuji! To Radúz je, u nohou leží mých, jak v lese dávno, dávno! O peň můj hlavu plavou opírá a dechem jeho třese se mé srdce obolené, raněné až k smrti. Tam on, toť on! To všechny hvězdy nebes spršely mi k nohám s výše! ... Nad ním se sklánět, jaká blaženost! Zaplakat nad ním, jaká útěcha! Ó, žel, že více není dáno mi! Kdybych to sladké jméno vykřiknouti mohla v hvězdnou noc! ... Ach, uslyšev hlas můj láskou prochvělý, vzpamatoval by se, to vím, to vím! Však promluviti s ním, to dáno není mi, jen když tělo jeho ve snách tone, tu duch můj mluvit může k jeho duchu - ale když probudí se, zapomene hned, co se mu snilo, a odejde, a hned i já zas klesám v rostlinnou svou dřímotu! Jak jiskra v popel, padá jméno jeho mně a moje jemu v nepaměť! Jaký to žal, jaký to žal!
NYOLA: Šum toho stromu hrůzou plní mě! Mně zdá se, jako lidský hlas bych slyšela v tom šelestu! Má ruka jímá mimoděk už sekyru - pusť, Radovide, pusť mě, překazím ten čar!
RADOVID: Ne, královno, pro lásku svoji t k Radúzovi, stůj! Cos šeptá mi, že bys jej usmrtila! Hleď na tu bledou jeho tvář, tak bíle osvětlenou lunou, teď jako úsměv cos mu bloudí kolem úst, úsměv tak snivý a plný štěstí!
MAHULENA: Ó, hvězdo moje utěšená, tělesného pouta zbaven, Radúze můj sladký, drahý, schopen jsi teď slyšeti můj hlas a rozuměti, co duše moje duši šeptá tvé! Cítíš ve snách rosu stromu na své čelo padat? To moje něhy plné slzy jsou, ó, Raduze! A v sladkém bolu skláním větve svoje nad tebou, vanutí nyvé noci napomáhá mi ... Má hvězdo utěšená, jsemť tvoje Mahulena, slyšíš? Tvoje Mahulena jsem! Té strašné kletby tíž teď sňata na okamžik s nás, jsou zase svoji, svazkem sna, Radúz a Mahulena!
RADÚZ (ze sna): Ó, sladké jméno, jaká šelest stromu! Tak tedy přece vrátilo jsi se v mou chabou paměť! Teď všechno vím ... Na štítu stojím hory ... Ty přicházíš, má spáso! (Vznáší ruce do prázdna) Ó, zadržím tě, zadržím ... už nikdy, nikdy neunikneš mi s mou chorou pamětí ...
MAHULENA: Utiš se, má duše přemilá! Utiš se a slyš! Je spása tobě možná! Když nejsi blízko mne, jsem v dřímotě a více rostlinou než tvorem lidským! Však v polovědomí tom podivném mám matné vidiny a slyším hlasy, jež lidské ucho nikdy neslýchá! Jest zvířatům a rostlinám a hvězdám mnoho zvěstno, co nepochopno člověku. Ze země, naší matky, blahé zvěsti stále stoupají, prorocké věštby, jimž zasvěcený pouze rozumí ... Jak míza z kořenů podivně cos hrne se mi někdy k srdci, k hlavě, z nejhlubších hlubin země věštící ... Radúze, takto vím, co matka moje klnoucí nám zamlčela, vím, že paměť tvoji chorou zhojit může moje krev! Slyšíš? Moje krev! Jak ráda vylila bych ji všechnu pro tvou spásu, Radúze! Však nemohu, jsem ztuhlá jako kámen, jen vítr vládne mnou, ne vůle moje! Ó, zraň mě, zraň mě, Radúze můj sladký! Ó, vezmi ji, tu krev a zhojen buď! Radúze, vzbuď se, vzbuď a vezmi lék svůj, všechnu mého srdce krev!
RADÚZ: Ó, strašná slova ... Mahuleno, Mahuleno! (Vzbudí se prudce. Strom se zatmí)
MAHULENA (mroucím hlasem): Ach! ...
RADÚZ (vyskočí): Sny plny hrůzy ... Krev... krev její? Koho? To jméno ... ach, zas uhaslo jak jiskra, kterou zašlápneš ... Ó, strašná bolest v hlavě! ... Zde byla myšlenka, zde za tím čelem ... A uletěla zas, zas prázdno zde a pusto! Ó, bole přeukrutný! Žal a běda! (Vrhne se na zem)
NYOLA (vystoupí s Radovidem z úkrytu se sekyrou v ruce): Můj Synu Radúze! (Pustí sekyru a spěchá k němu) Co trápí tě a děsí, ó, netrap se, má duše! Má hvězdo utěšená!
RADÚZ: Hvězdo utěšená! Ta slova, matko, ještě jednou pověz... Ta někdy slyšel jsem už! Kde a kdy? Ó, víš-li to, pak rychle mi to pověz, snad jako řetěz přitáhnu to ostatní, co zde, zde pod tím čelem zhaslo! Ta slova, matko, kde jsem slyšel je?
NYOLA: Ty chvěješ se jak list! Ta slova prostá jsou a mnohokrát jsi slyšet mohl je! Snad jsem ti sama mnohdy pravila je, když dítětem jsi byl a dětský nějaký žal tě zarmucoval.
RADÚZ: Ne, ne! Ó, paměť, moje paměť! Matko, pomáhej mi přece, já chci, chci a musím vzpomenout si! Vždyť život můj a štěstí na tom visí! A ono jméno, které do snů mých mi šeptá strom! To jméno aspoň povězte mi! Ó, vy to víte, ale trápit chcete mě, vy nevíte, co smilování je, ty, matko, tvrdá jsi, ty, Radovide, též!
RADOVID: Můj královici! (Zakryje si tvář)
NYOLA (pláče): Tak, synu můj, mi křivdit! Vždyť mru a hynu, vidouc tak tě trpěti, a svého srdce krev bych za to dala, kdybych tě zhojit mohla! Běda mně!
RADÚZ: Promiň, promiň, matko! Co mluvil jsem? Já nevím, co jsem mluvil. Však zas jak ohlas zněla tvoje slova... O krvi mluvilas a spasení? Stůj! Už to vím ... tak šeptal též ten strom. Krev? Chce moji krev? ... Ó, dám ji!
RADOVID: Ty blouzníš, královici!
NYOLA: To nelze snášeti, to nelze přetrpěti! Můj synu, pojď, pojď odsud ... Proklet bud ten strom! ...
RADÚZ: Matko, matko, neproklínej! Toť jak by ránu srdce ucítilo, hned zdá se mi, že strašně krvácí ...
NYOLA: Nuž, ne, ne, neproklínám ... Ale pojď odsud, je zde strašidelno... Pojď do domu, tam zpěv a hodování!
RADÚZ: Mně všude úzko, všude teskno, smutno, jen pod tím stromem cítím úlevu. Jdi, matko, jdi, a nech mě zde.
NYOLA (sedne pod topol): Bez tebe nepůjdu, můj Radúze. Zde na zem sednu ... Můj žal je jako kámen, ten také k zemi tíhne ... Ó, Radovide, povídej o dávných slzách, dávných utrpeních lidí... Snad zapláču nad nimi v soustrasti a zapomenu na své vlastní žaly.
RADÚZ: Má dobrá, dobrá matko. (Sedne k ní) Co bolí tě? A proč jsi smutna?
NYOLA: Radovide, on se táže! Slyšíš?
RADOVID: Je jako dítě, prostý, krotký, tichý -
NYOLA: Nuž, polož hlavu v klín můj, Radúze. (Radúz tak učiní) Jsi klidnější? Tak bývali jsme často pohromadě v zahradě, když byl jsi děckem, a tak konejšívala jsem chlapecké tvé nepokoje ... Tak povídala jsem ti své pohádky a zpívala ti dávné písně ...
RADÚZ: To krásné byly doby, matko drahá! Ty posud žijou zde, v mé paměti. To nevyhaslo v mysli... jak to ostatní ... Pojď blíže, Radovide ... blíže, věrný příteli ...
RADOVID (klesne k němu): Můj Radúze ... Dej ruku mi... tak ... tak ...
RADÚZ: Povídat pohádky! Ah, to je milé ... Ale teď já vám budu povídat... Ne pohádky, ne ne. Cos jiného, a snad si vzpomenu tak pomalu, tak pomalu, tak kus po kusu ... na vše.
NYOLA: Ne, raděj o tom mlč, můj Radúze! Vždyť stokrát jsi už začal, začal ... a vím, jak končí to vždy v zoufalství! Kéž raděj nežiju!
RADOVID: Nech mluvit jej, má paní ... Odpor dráždí jej, snad podaří se přece...
NYOLA: Ty doufat ještě umíš? Jak ti závidím.
RADÚZ: Nuž, matko, posloucháš?
NYOLA: Ano, dítě, ano ...
RADÚZ: A Radovide, ty, ty též? Víš v lese tam za naší hranicí, tam našli jsme se u té studánky, kde spal jsem klidně, ráno za zory ... Matko drahá, jak mi volno! Vždyť na vše, na vše nyní vzpomínám ... Ó, ještě vidím, jak se rosa třpytila, jak hory čněly nad hvozdem a bílí holoubci jak kroužili nad stromů vrcholky a oblak lehký, bílý jak se snesl nebem ... Vím, jaký měl tvar, byl jako ryba dlouhá, dlouhá ... My žertovali, zdá se, s Radovidem a ještě s někým ... Byl to dřevorubec, člověk, jejž jsem rád měl od prvního pohledu... A pak, pak zajali mě ... A uvrhli mě krutě do věže, tam byla tma... Však ne, před tím, než tam mě vedli, bylo ještě něco... zjev jakýs světlý oslnil mi zrak, cos jako krásný pták ... Ne, bílá lilie, již ozářila ranní zora... Co bylo to? Má paměť kalí se!
NYOLA: Ty později si vzpomeneš, nehleď tak smutně, zmateně ... Dál vypravuj... (Stranou) Ó, Radovide, jak snášet, snášet?
RADOVID: Do věže uvrhli tě, vid, můj královici?
RADÚZ: Tam byla tma a dlouho jsem tam ležel... ale jakýs paprsek mě navštěvoval... Jaký byl to paprsek? Nemohu, nemohu si vzpomenout... Mě bolí, matko, zde, vlož ruku na mé čelo ... tak ... tak ...
NYOLA: Nech, synu, nyní vzpomínek. Ty přišel jsi a vrátil jsi mi život! Jsi jediná má útěcha, ó, Radúze, má duše!
RADÚZ: Na štítu skály pak mě přikovali.- Tam jsem zšílel! Teď zjevy mátožné a neurčité se mísí v horečný rej děsných myšlenek!... Rej divé radosti a strastí nevýslovných mým chorým mozkem burácí ... Má duše vlastní opouští mě s hrozným smíchem ... uniká mi ... chci ji lapit... (Vyskočí) Teď unikla ... Tma kolem mne a rudý zase oheň a znoj a mráz ... Vy všickni mučíte mne ... Já nechci býti, nechci žíti, a vy mne držíte a trápíte! ...
NYOLA: Mé srdce umučené, raděj pukni! Ó, Radúze, ty dítě přeukrutné!
RADÚZ: Matko, matko! Co jsem mluvil? Jsem bídný tvor, jsem, vím to, šílený!
NYOLA: Jsi chorý jen, však uzdravíš se! Ó, utiš se, ty moje hvězdo utěšená!
RADÚZ: Ted mluvíš opět, jak ten drahý strom mi šeptal! Ó, vím to určitě teď, ta slova slyšel jsem! Ten strom, ten strom! (Chce obejmout jeho peň)
NYOLA: Couvni, Radúze! Ten strom je zdrojem vší tvé choroby, to nyní je mi zřejmé! Zlou má nad tebou, divnou moc. Zlý je v něm duch, a vím, kdo poslal jej! To Runa byla, nenávidí mě, a když jsi jařmu unikl jejímu, tu poslala ta kouzelnice zlá nesvatou jakous sílu, aby zhubila tě! Já ale vyhojím tě, dítě moje, a spasím tě a sebe, vím to, jak! Je Runa mrtva, přišlo poselství dnes ráno do zámku a já to tajila, nechtíc o smrti mluvit mezi hodem. Je Runa mrtva, ta tam její čaromoc a zlý ten duch, jejž poslala nám sem, ten odstoupí - až porazím ten strom! Tak budeš uzdraven!
RADÚZ: Kdo na ten strom by sáhl - běda mu! Je dražší mi ten topol než můj život a bránit budu jej, uvidíš, zoufale!
NYOLA: Toť věru více, než snášet dovedu! Nuž, tedy věz, že nenávidím prokletý ten strom, jenž lásku tvou mi béře, úctu povinnou! Ten strom před tvýma skácím očima! Svou silou chorobu tvou překonám, když něhou svou jsem cíle nedošla! Tys dítětem na mysli naprosto a tedy sluší jednat za tebe. Zde, Radovide, pozvedni sekyru a čiň, co kážu ti.
RADOVID: Buď mírná, paní moje, vášeň svoji kroť a jednej s rozvahou!
RADÚZ: Matko, tak mluvíš ty? Tak tvrdě? Sluchu svému nevěřím!
NYOLA: Uvidí oči tvoje!

Hosté vyjdou z paláce.

HOSTÉ: Co děje se? Hlas tvůj, ó, královno, jak v sporu zněl.
NYOLA: Ó, přišli jste co svědci v pravý čas. Na mysli skleslou vídali jste mě celý dlouhý rok! Teď uvidíte, že zas paní jsem své vůle a že vím, co chci. Radovide, třímáš sekyru ...
RADOVID: Zde, paní, je, však pomni, co že počínáš. Chceš ve sporu žít s vlastním dítětem? A nač ten spor? Pro pouhý strom!
NYOLA: čas minul, Radovide, smírných rad! Mě zoufalost přivedla k povinnosti zpět. Ať třeba Radúz nenávidí mě, jen když jej zhojím! Ustup, Radúze! A Radovide, ty jdi, poraž strom, teď, hned před jeho, mýma očima.
RADÚZ: Ni kroku neučiníš! Velí král!
NYOLA: Jsi králem, pane, já však tvoje máť a ne-li v království, jsem v domě první a sluší činiti, co velím já. Chceš převraceti dávný otců řád? Je dítě víc než matka?
RADÚZ: Před tebou hlavu kloním, matko moje ... Však strom ten chráním vlastním životem.
NYOLA: A vlastní život raději dám, než ustoupla bych v tom. Čiň, Radovide, co jsem kázala.
RADÚZ: Já v cestu však se stavím, běda tomu, dím, kdo nepřátelsky se stromu přiblíží!
NYOLA (vezme Radovidovi sekyru): Pak tedy, běda mně, tvé matce! Nemáš, vidím, zbraň. Zde moje dýka ... Nuže, vezmi ji, jak jinak chceš mi zabraňovat přístupu tam k topolu?
VŠICHNI: Hrůza! Hrůza!
RADÚZ: Matko, matko, ukrutná ta slova z úst ti vyjít nikdy neměla!
NYOLA: Tedy ustup!
RADÚZ: Nemohu!
NYOLA: Pusť mě! Prokletý ten strom ti saje duši, srdce, mozek, a proto zhyne! (Utíká k stromu, pozvedne sekyru oběma rukama)
RADÚZ: Matko, stůj!
NYOLA: Do prachu, duchu zlý! (Udeří strom)
MAHULENA (v stromě): Ach! ...
HOSTÉ: Ó, úžas! Lidský hlas z topolu ozval se!
RADÚZ: Vzdech ... Jaký to vzdech ... Mou prošel útrobou!
MAHULENA (dřímavě a slabě): Ó, bij, bij ... Ale srdce neraň moje ... to krvácí i bez tvých ran!
NYOLA (pustí sekyru): Mne jímá strach a lítost mimoděk ... Ó, běda mně! Teď tryská z kmene krev, co znamená to, bledá luno, mluv, tam na nebi ... Ty mnoho víš ... my lidé bloudíme ...
RADÚZ: Můj strom, posvátný topol můj, má útěcha! (Objímá ho) Krev z tebe tryskla? Na mé čelo roň ji a propal je, ať zhynu žalem tím! Matko, teď krev na hlavu moji dopadla ... Co to? Náhlý jas je ve mně ... Duše jásá mi ... co to?
MAHULENA (hlasem silnějším): Můj Radúze, můj sladký Radúze! Má krev tě zhojila ... Ta tam je kletba! Radúze!
RADÚZ (vykřikne velice): Ma-huleno! Teď to jméno mám a s jménem tím má paměť vrací se!

Strom se rozpůlí a Mahulena stojí před Radúzem.

VŠICHNI: Ó, úžas! Úžas! Div!
MAHULENA: Co děje se? Kde jsem ... To Radúz můj! Už vím! Je láska silnější než všechna nenávist a milování kletby mocnější! Ty tenkrát uhodls to, Radúze, na štítu hor!
NYOLA: Kdo je ta dívka luzná podivně a obestřená jako čarem snů?
RADÚZ: Toť ona, jež mi v Tatrách pouta sňala a k tobě, matko, mne vedla zpět ... Ó, vše ti povím, budeš plakat, plakat! Žehnej ji! Hleď na ni, na mou holubici bílou! ... Mahuleno ... Ty bledneš strašlivě!
MAHULENA: Krvácím ... (Omdlévá)
RADÚZ: Krev na tvém rouše, na rameně ...
NYOLA: Běda! To ruka moje spáchala! Já zabila ji?
RADÚZ: Mahuleno! Mahuleno! Oči otvírá! A úsměv její září!
MAHULENA: Ten hlas mě volá zpět v to blahé, sladké žití! Rána moje není hluboká jak moje radost ... Jak teď bych mohla zemřít, když jsem tvá?
NYOLA: Ty odpouštíš? Radúze, za mě pros!
MAHULENA (klekne): Ó matko mého Radúze, ty velebná! Mně matka moje klnula, že jsem jej milovala, ty tedy žehnej mi!
NYOLA (objímá ji): Ty krotká holubice!
RADÚZ: Pojď, matko, v dům! Ať odpočine Mahulena!
NYOLA: Jsem znalá mnohých léků a rána její brzy zacelí se!
RADÚZ: Mahuleno, podepři se o mne -
NYOLA: Ne, o mne raději! Polož hlavu na mé srdce!
RADÚZ: O lásku tvoji s matkou budem zápolit!
MAHULENA: Matko! Radúze! Což je tak velké štěstí možné! (Odchází podepírajíc se o oba k zámku)
RADOVID (hledí za nimi): Ó, budou pozdní ještě pokolení si vyprávět o věrném jejich milování! Toť jako v pohádce, jak šťastni jsou, Radúz a Mahulena! ...

Opona