Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Žákyně Christiane Vera F. je obžalována, že jako mladistvá od 20. května 1976 nese odpovědnost za své činy. V Berlíně po 20. květnu 1976 pokračovala v získávání látek, respektive přípravků, které lze zahrnout pod ustanovení zákona o omamných látkách, bez potřebného povolení Spolkového zdravotního úřady.
Obžalovaná od února 1976 užívá heroin. Vpichovala si - nejprve s přestávkami, později denně - přibližně čtvrtinu obvyklé dávky. Od 20. května 1976 je podle trestního práva odpovědná za svá činy.
Při dvou kontrolách 1. a 13. března 1977 byla obžalovaná kontrolována v hale stanice ZOO a na stanici podzemní dráhy Kurfurstendamm a zkontrolována. Měla u sebe 19 mg a 140,7 mg substance obsahující heroin.
Mimoto byl 12. května 1977 nalezen u obžalované staniolový balíček, který obsahoval 62,4 mg substance obsahující heroin. Byly v ní nalezeny také předměty sloužící k užívání heroinu. Laboratorní vyšetření potvrdilo stopy heroinu na těchto předmětech. Také rozbor moči prokázal obsah morfia.
12. května 1977 našla matka obžalované paní U.F. u své dcery 62,4 mg substance obsahující heroin a zaslala ji kriminální policii.
Ve své výpovědi obžalovaná uvedla, že od února 1976 užívá heroin. Mimoto od zimy 1976 získávala peníze na heroin prostitucí.
Je třeba vyjít z toho, že obžalovaná stále pokračuje v užívání heroinu.

ROZSUDEK
Výňatky z rozsudku obvodního soudu v Neumunsteru.
14 června 1978
Rozsudek ve jménu lidu.

V trestní věci proti žákyni Christianě Vera F. pro přečin.
Obžalovaná je uznána vinnou pro pokračující získávání omamných látek související s jejich nepovoleným přechováváním. Rozhodnutí o trestu pro mladistvé je důvodné.

Odůvodnění: Obžalovaná procházela do svého třináctého roku normálním vývojem. Je nadprůměrně inteligentní, a tak si uvědomovala, že získávání heroinu je trestné. Existuje dostatek známek o tom, že obžalovaná již 20. května 1976 byla závislá na drogách. Tím se však nevylučuje ani její trestní odpovědnost, ani schopnost nést vinu. Obžalovaná v průběhu doby rozpoznala svou situaci a sama se snažila o detoxikaci. Byla tudíž schopná rozeznat nesprávnost svého jednání a podle toho se zachovat.
Předpoklad pro budoucí vývoj je sice momentálně příznivý, i když nelze vyloučit, že u obžalované dojde k recidivitě. Další vývoj obžalované musí být alespoň v nejbližší době pozorně sledován.

***

(samotný úryvek z Christinina vyprávění)

Dostávala jsem od babičky pravidelný kapesný. Tvrdě jsem šetřila. Vlastně jsem ani nevěděla proč. Nikdy dřív jsme nespořila. Až když jsem měla čtyřicet marek, bylo mi to jasný. Celá pyšná na tu uspořenou sumu jsem si peníze schovala. Čtyřicítka bylo moje magický číslo. Čtyřicet marek stálo obvykle jedno šlehnutí. Čtyřicet marek jsem proto chtěla od svejch zákazníků.
Když mi to konečně všechno došlo, řekla jsem si: "To snad není možný, už tady zase šetříš na první ránu." Šla jsem a koupila si za dvacet marek tričko, jen abych se zbavila toho prokletého čísla čtyřicet. Vždyť jsem přijela proto, abych na háčko zapomněla.
Když se blížil konec čtvrtého tejdne, zavolala mi matka a zeptala se, jestli tam nechci zůstat dýl. Řekla jsem bez rozmýšlení ne. Možná kdyby se mě zeptala, jestli tam nechci zůstat pořád, tak bych o tom začala přemejšlet. Ale takhle to byl od začátku jenom trip, kterej začal sice hrozně, ale pak byl moc hezkej. Už jsem byla připravená na to, že je u konce. Chtěla jsem zpátky za Detlefem, nemohla jsem bez něho bejt.
V den odjezdy jsem se zase převlíkla. Zbytečně mě babička a sestřenice přemlouvala, abych si nechala kostkovaný kalhoty, který mi už v tý době byly akorát. Nacpala jsem se do svejch úzkejch džín. Švy praskaly a zip zaboha nešel zavřít. Natáhla jsem si svůj dlouhej pánskéj kabát a kozačky s vysokejma podpatkama. Už jsem byla zase za heračku, ještě dřív než jsem odjela. S rozepnutejma kalhotama jsem se vracela do Berlína.
Hned příští odpoledne jsem šla na stanici ZOO. Detlef a Bernd tam stáli. Třetí z naší party, Axel, chyběl. Myslela jsem, že je právě pryč s nějakým zákazníkem.
Shledání s klukama bylo bouřlivý. Viděla jsem, že maj skutečně radost z mýho návratu. Hlavně samozřejmě Detlef. Řekla jsem mu: "Tak co, už sis odvyk, už máš dobrý zaměstnání?" Všichni tři jsme se rozesmáli.
Zeptala jsem se: "Jak se má Axel?"
Kluci se po sobě tak divně podívali a Detlef po chvíli řek: "Copak ty nevíš, že je Axel mrtvej?"
Úplně mě to rozhodilo. Ztratila jsem dech. Řekla jsem je: "Kecáte." Ale to už mi bylo jasný, že je to pravda.
Tak teď teda Axel. Axel, u kterýho jsem v bytě strávila za poslední měsíc většinu nocí o víkendech s Detlefem. Kterej mi ve svým smradlavým heráckým doupěti každém tejden čistě povlíkal postel. Ten, kterýmu jsem vždycky nosila toho jeho děsnýho tuňáka a kterej pro mě měl připravený jogurty. Ten jedinej, za kterým jsem mohla jít se svejma problémama, když jsem se pohádala s Detlefem. Byl na mě vždycky hodnej, nikdy nedokázal ublížit.
Zeptala jsem se: "Jak to?"
Detlef řek: "Našli ho na nějakým záchodě s jehlou v žíle." Pro oba kluky už byla Axelova smrt minulostí. Vypadalo to, že nemaj chuť se o tom bavit.
Musela jsem pořád myslet na toho blbého tuňáka, kterýho jsem mu kupovala, a že už ho teď nikdy nebudu moct koupit. Najednou jsem si vzpomněla, že Detlef nebude mít kde spát. Zeptala jsem se: "Bydlíte ještě v Axelově bytě?"
Detlef odpověděl: "Jeho matka už byt vyklidila. Bydlím teď u jednoho zákazníka."
"Do prdele," řekla jsem si. Teď jsem Detlefa definitivně ztratila, pomyslela jsem si. Že bydlí u zákazníka, to mě porazilo skoro jako Axelova smrt.
Detlef řekl: "Ten zákazník je docela dobrej. Je ještě mladej, něco přes dvacet, žádnej špekoun. Už jsem ti o něm vyprávěl. Můžeš u něho taky spát."
Jeli jsme na flek, protože Detlef si musel koupit fet. Potkali jsme pár známejch a já pořád dokola opakovala: "To je v prdeli, co se stalo s Axelem." Ale nikdo na to nereagoval. Řekla jsem si to teda aspoň ještě párkrát sama sobě: "To je v prdeli, co se stalo s Axelem."
Odtamtud jsme šli na záchody na Bulowbogen. Detlef si chtěl hned píchnout. Čekala jsem, že mi trochu fetu nabídne. Snad proto, abych mu pak mohla říct "ne", abych mu ukázala, jak sem silná a co všechno dokážu. Jenže Detlef mi nic nenabídnul. Byla jsem z toho Axela tak vodrovnaná, že jsem to nemohla vydržet. Když si Detlef převařil fet, dostala jsem šílenou chuť na šlehnutí. Říkala jsem si, že jedno mrňavý píchnutí mi nemůže uškodit a aspoň mi vyžene z hlavy Axela a toho Detlefova zákazníka. Řekla jsem mu o trochu.
Detlef řek: "Co blázníš, ty si chceš zase šlehnout? Já myslel, že si s tím přestala."
Řekla jsem: "Jasně, taky si dám jen jednou. Ale právě ty víš moc dobře, jak šíleně lehký je přestat. Však si taky děsně odvykal, když jsem byla pryč , já byla celou tu dobu čistá. Ne vážně, když slyším o všem tom svinstvu, potřebuju trochu fetu."
Detlef řek: "Náhodou vůbec není tak těžký přestat. Moh jsem toho kdykoli nechat. Ale neměl jsem prostě na to náladu. Ale ty s tím už nezačínej."
Zatímco takhle kecal, píchnul si a nechal mi trochu ve stříkačce. Protože jsem byla tak dlouho čistá, stačilo mi jen málo, abych se trochu sjela a skoro zapomněla na Axela.
Tentokrát jsem najela na háčko mnohem rychleji než dřív...