Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• spoluautorství Josef Čapek

II.

Táž scenérie před slunce západem.

ADAM (vrací se velmi schlíplý a usedne): Ech, ta mi dala! - Nic s ní není. - Bah, ať se teď naparuje sama na horách. Nač se ta ženská vlastně tak nadýmá? Vždyť já ji uhnětl rukama vlastníma, a všecko, co v ní je, jsou jen samá velká slova, a za to se prosím ke mně tak svrchu chová! U ní tak mužský toho utrží! Vždyť ani ty blechy se jí nedrží. Člověk jí nevoní, hleďme! - Hloupá bohyně! Nejspíše byla nějaká vada ve hlíně. Nebo snad je to moje chyba, kdoví, že jsem ji tvořil jenom zápornými slovy; proto má samé "ne" a tolik odporu. - Ech, kdopak by za ní lezl někam nahoru! - Kde jsem to přestal? Aha, chtěl jsem tvořit dál. Ty ženské jen ruší v práci. Měl jsem zůstat tady. (Vstává.) Teď abych se znovu a lépe do tvoření dal; nyní však budu tvořit jen samými čistými klady. (Svlékne si kabát.) Uf, ta mi dala! S ženskými nezačnu už. Teď na to půjdu jinak. Kladný princip, toť muž. Základem příštího světa a nového vyššího řádu, buď síla, mládí, vůle. Buď to muž činu a kladu, jenž nebude znát než sílu a nesmí být... Cože, nesmí? Vida, ten mrzký zápor už zase na jazyk vlez mi. Co chceš, si hlásej, vždy tam kus negace zůstane; už ve svém omezení sám pojem zápor chová; dokavad člověk mluví, dotud říká "ne". Nestačí popřít svět. Musíš popřít i slova. Tvůrče, nemluv a tvoř. Pravé tajemství bytí ve veteši mrtvých pojmů se nikdy nezachytí. Tvoř v mlčení horoucím a slovy se šálit nedej, v sebe se soustřeď, sestup k tajemným hlubinám. V svém nejvnitřnějším snu nejvyšší metu hledej. Já stvořím muže, jakým chtěl bych býti sám. (Mlčky pracuje.) Čím chtěl bych býti! Když jsem byl ještě klukem, já chtěl být rytířem anebo hromotlukem, - eh, to jsou hlouposti! (Mlčky pracuje.) Jaksi mi vyvstává olympsky nahá, mladá, antická postava s vavřínem ve hřívě a svaly zápasníků... Vždycky je dobře si vzpomenout na antiku. Sochaři, tvoř! (Mlčky pracuje.) Špatný by nebyl taky mladistvý Viking s mořsky jasnými zraky, jenž krůpěje severních moří z vlající kštice střásá... Sic nemá to kulturu, ale zas je to rasa. (Mlčky pracuje,) To na něj padne hlíny! Ale nač, dobré nebe, šetřit, když člověk tvoří ideál sama sebe? - Hotovo! Je to junák! Jen do ruky ještě zbraň - (Dechne na něho.) Efeta! Už se pohnul. - Budoucí muži, vstaň!
STVOŘENÝ ČLOVĚK (vyskočí s oštěpem v ruce): Kdo je tu?
ADAM: Hrome, to se mi povedlo; ukaž se, chlapíku! Vypadáš jako antický bojovník. Budeš se jmenovat Miles.
MILES (napřahuje kopí): Kdo jsi?
ADAM: Neboj se mne, hochu; já jsem tě stvořil.
MILES: Chceš se se mnou bít?
ADAM: Já? Proč bych to dělal?
MILES: Aby se ukázalo, kdo z nás je silnější. Tak pojď, budeme běžet o závod.
ADAM: Co tě napadá!
MILES: Ty jsi sketa.
ADAM (rozhořčené): Co jsi to řekl?
MILES: Jsi starý a ježatý barbar.
ADAM: Pomalu, chlapče! Já jsem otec tvého života. Já jsem stvořitel.
MILES: Ano, jsi ubohý zbabělec. Neboj se, já ti nic neudělám. Budeš mi sloužit.
ADAM: Já tobě? Proč?
MILES: Protože chci! - Když stojím se vztyčenou hlavou, cítím, že vládnu.
ADAM: Čemupak?
MILES: Všemu. Zde stojím, a vítr se opírá o mou hruď.
ADAM: A to je všecko, co umíš?
MILES: To je mé poslání. Jsem silný a mladý.
ADAM: A ty si myslíš, že to stačí?
MILES: Já nemohu myslet, barbare.
ADAM: Proč?
MILES: Protože stojím. Kde já stojím, tam je vrchol.

Přichází Eva.

EVA: Byla jsem na vrcholech hor a nenašla jsem nikoho mně rovného. Kdo je ten plavý muž?
MILES: Kdo je ta plavá lvice?
EVA: Kde jsi se vzal, bílý hrdino?
MILES: Přišel jsem dobývat. Zde stojím, a země je u mých nohou.
EVA: Kdo je ten mladý vítěz a osvoboditel?
ADAM: Ale to je jen takový panák z hlíny, Evo. Ostatně se mi nepovedl.
EVA: Nedbej ho, mladý reku; je to jen starý špinavý otrok.
MILES: Ano, je to zbabělý otrapa.
EVA: Máš pravdu. Ryje v hlíně.
MILES: Není ani ozbrojen.
ADAM: Ticho! Já jsem váš stvořitel.
EVA: Jeho hlas je hrubý a odporný.
MILES: Chceš se se mnou bít, chlupatý mrzáku?
EVA: Nemluv s ním, není nám roven.
MILES: Máš pravdu, není nám roven.
EVA: Jak mnoho máme společného!
ADAM: Hrom do vás! Já -
MILES (zvedne oštěp): Drž hubu, cizinče! Mezi nás nepatříš!
EVA: Máš pravdu, bohatýre. Ty jsi nahý a silný.
MILES: Ano, to je můj úkol.
EVA: Rozumím ti. Jak mnoho nás pojí!
MILES: Nás dva.
EVA: Jak jím pohrdáme!
ADAM: Jakým právem?
EVA: Protože jsi ošklivý.
MILES: Protože jsi jiné rasy.
EVA: Protože jsi starý.
MILES: Protože nejsi hrdina.
ADAM: Dost! Já odvolám dech života, který jsem do tebe vdechl! Padni a buď mrtev, hliněný idiote!
MILES: Chceš se mnou bojovat?
ADAM: Já beru zpátky svůj tvůrčí akt! No tak! - Nic? Copak člověk už nemůže odvolat, co sám stvořil? Jdi od něho, Evo! Nestydíš se? Já ti zapovídám s ním mluvit!
EVA: Kdo mně smí poroučet?
ADAM: Já, stvořitel!
MILES: Tak se pojď o ni bít, zbabělý stvořiteli!
EVA: Bojuj! Já se budu dívat.
ADAM: A to bych byl blázen! Není o co stát, abys věděla.
EVA (podává Milesovi ruku): Zvítězil jsi, mladý hrdino!
MILES: Byl to můj první čin.
EVA: Tvůj první čin jsem já. Pojď!
MILES: Jdu s tebou!
EVA: K vrcholům!
MILES: A ještě výše. Pojď! Ahoj!
EVA: Ejajá!

Vystupují vzhůru.

ADAM: Kam to lezou? Evo, nechoď s ním!
EVA (ohlíží se): Jak je ošklivý!
MILES: Jak je pod námi! Ejajá!
EVA: Ahoj! Halihó!

Zacházejí.

ADAM: Evo, zůstaň! - Eh, ať si jdou k čertu! Je to blbec, ten Miles! Kdyby nebylo Evy, tak bych ho sestřelil Kanónem negace - Evo, jak můžeš jít s takovým panákem? Co na něm máš? - Lezou pořád výš. Hlupáci! Lenoši! Aristokrati! Dát jí tak do ruky koště a pár uřvaných dětí, naduté bohyni! Vida, nejsem jim dost krásný a mladý! Copak já za to mohu? Já jsem se sám nestvořil. Všecko může člověk stvořit, jenom sebe sama nepředělá. Mne neměl nikdo nikdy rád, jenom maminka... Pak nemá člověk popírat svět! Sám, zase sám! Kdybych aspoň někoho měl, kdo by mne měl trochu rád... Pane, to by se potom tvořilo! Člověk musí mít kus svého štěstí. A pohodlí, to se rozumí. Aby měl pro koho tvořit. A někdo aby byl s ním - Evo! Evo, vrať se! Už neslyší. Já se jí neprosím. - Nemusela by to být ani bohyně, ale taková prostá, věrná družka - (Vyskočí.) To je nápad! Vždyť já si ji mohu udělat! Já si mohu udělat žen, kolik chci! Ale já chci jen jednu; a až přijde Eva, řeknu jí: Jdi si za svým hrdinou, tady bydlí teplé lidské štěstí. Ta bude mít vztek! (Klekne k hromadě hlíny a vykasá si rukávy.) Teď teprve vím, čeho je světu třeba! Haha, víš, bože, čeho? Štěstí je třeba! To je ohromný objev; teď teprve začnu tvořit lepší a jasnější svět, svět lásky a radosti; do práce! (Hněte v hlíně.) Ale aby mně ji zas Miles nepřebral... Ach co, udělám ji maličkou; ať sedí doma, milá a přítulná; ať žvatlá jako potůček a kvete tisíci květy. Rychle, rychle! Ta samota mne už drtí. Ať je... ať je... ať je, jako byla má první láska; ta sic měla ráda jiného, ale ty budeš milovat mne. Tvé jméno bude Lilith. (Dechne na ni.) Lilitko, vstaň! Kukuč, miláčku!
LILITH (pohne sebou): Kukuč!
ADAM (spráskne ruce): Ta je milá!
LILITH (zvedne se): Nejsem rozcuchaná? Dej mi pusu! Jak ti říkají?
ADAM: Adam. Buď pozdravena, ženo!
LILITH: A-dam. To je divné. Adam. Jdi, mně by se víc líbilo jiné jméno. Počkej, já tě učešu. Nemáš hřeben? Au, mne něco píchlo!
ADAM: To je jen blecha, Lilitko!
LILITH: Podívej se, jak skáče! Ukaž, umíš také tak skákat?
ADAM: Nesluší se, miláčku, aby stvořitel skákal.
LILITH: Jdi, ty mne nemáš rád! (Fňuká.) Já se tě jen ptám, a ty se na mne hned tak utrhuješ!
ADAM: Ale neutrhuji, drahoušku!
LILITH (pláče): Utrhuješ se. Křičíš na mne!
ADAM: Není pravda, že křičím!
LILITH: Křičíš!
ADAM: Ne-kři-čím!!
LILITH: Tak vidíš, že křičíš!
ADAM: Odpusť, miláčku; já jsem snad trochu přepracován, víš?
LILITH: A cos měl co dělat, že jsi přepracován?
ADAM: Stvořil jsem něco krásného, dokonalého, skvostného!
LILITH: A co?
ADAM: Lilitku.
LILITH: Pusť, mně se nelíbí ty šaty, co mám na sobě. A cos ještě stvořil?
ADAM: Nic. Nějakou Evu.
LILITH: Jaká je? Je hezčí než já? Jaké má šaty? Já vím, to je ta, co má ty odbarvené vlasy; hu, jsou jako sláma!
ADAM: To není pravda, Lilitko. Vždyťs jí ani neviděla!
LILITH: To je jedno. Abys ty jí nehájil! A hubená je jako tyč.
ADAM: Ne, miláčku, není hubená.
LILITH: Je! Všecko je na ní falešné! A pak řekneš, že je hezčí nežli já! Jdi si tedy za ní!
ADAM: Ale já jsem přece neříkal, že je hezčí!
LILITH: Říkal! Říkal jsi, že není hubená!
ADAM: Ale ano, tedy je hubená, miláčku; je hubená jako mrtvá kočka.
LILITH: A má odbarvené vlasy.
ADAM: Ano, a umělé zuby; všecko, co chceš.
LILITH: Máš rád Lilitku? Ukaž, jak mne máš rád!
ADAM: Ukážu, ukážu. Stvořím ti něco hezkého, ano?
LILITH: Třebas. A já se budu dívat, smím?
ADAM: Ale ovšem, ty milá! Tvořit je ohromně zajímavé, Lilitko. To neumí nikdo nežli já, víš? Kdepak by to dovedl takový Miles!
LILITKA: Miles? Kdo je to?
ADAM: Ale nikdo. Teď, drahoušku, musíš být tichá jako pěna. Při tvoření se nesmí mluvit. Tak začínám, pozor!

Modeluje ve hlíně. Pauza.

LILITH: Ty, miláčku!
ADAM: Co?
LILITH: Nic. Jenom jsem ti chtěla říci, že mlčím.
ADAM: Ano, jsi hodná holčička.

Pauza.

LILITH: A co to bude?
ADAM: Překvapení.
LILITH: Aha. (Pauza.) Ale ne! Ty už máš tadyhle šedivé vlasy!
ADAM: Lilitko, mám-li něco udělat, musíš být aspoň chvilinku tiše.
LILITH: Vždyť já mlčím.

Pauza.

LILITH: Adame! Ty se na mne ani nepodíváš?
ADAM: Ale vždyť vidíš, že pro tebe něco tvořím!
LILITH: A Lilitky si při tom ani nevšimneš! Ty mne už nemáš rád!
ADAM: Ale u všech čer-... Hm. Ale mám, miláčku!
LILITH: Tak si sedni u mne. A to budeš pořád tvořit?
ADAM: Pořád. Víš, zlato, já musím udělat nový svět. Mám ti něco vypravovat? Tak si představ, že byl už jednou jeden veliký starý svět -
LILITH: Koukej, jaké mám nohy. Ty máš také prsty na nohou?
ADAM: Ovšem. A ten svět, Lilitko, byl špatný, a já jej popřel.
LILITH: Jdi! A proč jsi to udělal?
ADAM: Vždyť ti to říkám: protože byl špatný, rozumíš!
LILITH: Ne.
ADAM: Tak tedy protože tam nebyla Lilitka.
LILITH: Aha. Tak povídej dál.
ADAM: A já jsem ten starý svět popřel, a bum, byl pryč, zmizel. Takovou sílu já mám. A teď udělám nový a lepší svět; budou tam noví, dokonalí a moudří lidé -
LILITKA: A bude tam Lilitka?
ADAM: To se rozumí, drahoušku, že bude! Vždyť Lilitku už mám!
LILITKA: Tak nač potřebuješ jiné lidi, když máš Lilitku?
ADAM: Dětino, musí přece být víc lidí na světě!
LILITH: Tak vidíš, Lilitka ti už nestačí!
ADAM: Ale stačí, ty bloudku; jdi, jenom neplač! Muž musí tvořit, rozumíš? To je povinnost. Kdybys věděla, co je rozkoš tvoření -
LILITH: Rozkoš tvoření? Co je to?
ADAM: To je taková nevýslovná slast, Lilitko.
LILITKA: A když mne líbáš, to není žádná slast?
ADAM: Je, ženuško, je! Jakpak by nebyla!
LILITH: Tak vidíš, nač tedy potřebuješ tvořit?
ADAM: Abys viděla, co dovedu. Počkej, jak si mne pak budeš vážit!
LILITH: Ale já si tě nechci vážit! Ty jsi můj! Dej mi pusu!
ADAM: Lilitko, jak ty jsi milá! Můj miláčku!
LILITH: Vždyť mně pomačkáš šaty!
ADAM: To z radosti, že tě mám. Ty mé zlato! Já jsem tak šťasten - Počkej, jen okamžik! (Vytáhne z kapsy notes.) Zlaty věk! To je báječné!
LILITH: Co to máš?
ADAM: Ale nic, chci si jen něco zapsat, abych to nezapomněl, víš? Nic tak člověka neinspiruje jako láska. (Píše.) Stvořit Zlatý věk! To je ohromný nápad!
LILITH: Ne, ty máš divné chloupky na rukou! Adame, proč máš na rukou chloupky?
ADAM (píše): Cože?... Víš, Lilitko, my budeme tvořit společně; ty budeš sedět vedle mne, a já budu psát... Psát obraz a zákon příštího ráje. Sakra, to je veliký okamžik!

Pauza, píše.

LILITH: Adame?
ADAM: Ano, drahoušku?
LILITH: Cos mně to chtěl udělat z hlíny?
ADAM: Nic, já už nevím. Někoho, kdo by ti sloužil, černocha či co... Prosím tě, buď minutku tiše. Mně teď napadl takový velkolepý tvůrčí plán... (Píše,) Láska základem života... rodinný krb oltářem... svět jako zahrada blažených... To je skvělé!

Pauza.

LILITH: Slyšíš, Adame?
ADAM: Tak u všech čer-... Copak člověk nemůže chvíli dělat na příštím pokolení?
LILITH: Ty si mne nevšímáš!
ADAM: Dej pokoj! Já tvořím příští Zlatý věk!
LILITH: A co mám já dělat?
ADAM: Nevím, dělej, co chceš.

Pauza, Adam píše, Lilith si váže vlasy v uzel.

LILITH: Koukni, sluší mně takhle vlasy líp? Podívej se!
ADAM (nedívaje se): Rozhodně.
LILITH (vytrhne mu notes): Já ti to roztrhám! Líbím se ti takhle, nebo ne?
ADAM: Líbíš, Lilitko; tak dej sem ty papíry!
LILITH: A kdy se ti líbím víc: když píšeš, nebo když mně dáváš hubičku?
ADAM: Když... když tě líbám, Lilitko. (Sevře ji v náručí.) Ale když tak pomyslím na příští, nádherný řád světa -
LILITH: Máš rád Lilitku?
ADAM: Cože? Ale ano, nesmírně. A když tak myslím na příští -
LILITH: Jsi šťasten, mužíčku?
ADAM: Ale ano! Ale ovšem, ohromně šťasten! To už je k zbláznění!

Opona