Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Hyde Park

A když mně bylo nejsmutnější v zemi anglické - bylať anglická neděla, zamořená nevýslovnou nudou - pustil jsem se po Oxford Street; chtěl jsem jít prostě na východ, abych byl blíže vlasti, ale spletl jsem si směr a putoval jsem přímo k západu, pročež jsem se ocitl u Hyde Parku; říká se tam Marble Arch, protože je tam mramorovaná brána, která nikam nevede; nevím vlastně, proč tam stojí. Bylo mi jí poněkud líto, i šel jsem se na ni podívat a při tom jsem to uviděl, a běžel jsem se tam kouknout, protože, tam byly zástupy lidu. A když jsem pochopil, co se děje, bylo mi hnedle radostněji.
To je takové velké prostranství, a kdo chce, může si přinést židli nebo řečniště nebo vůbec nic a může začít povídat. Za chvíli ho poslouchá pět nebo dvacet nebo tři sta lidí, odpovídají mu, odporují kývají hlavami a někdy zpívají s řečníkem pobožné nebo světské hymny. Někdy oponent získá lid na svou stranu a chopí se slova sám; někdy se zástup dělí pouhým štěpením nebo pučením jako nejnižší organismy a buněčné kolonie. Některé hloučky mají pevnou a vytrvalou konzistenci, jiné se neustále drobí a přelévají, rostou, bobtnají, množí se nebo se rozptylují. Větší církve mají takové pojízdné kazatelničky, ale nejvíc řečníků stojí prostě na zemi, cucají mokrou cigaretu a kážou o vegetariánství, o Pánu Bohu, o výchově, o reparacích nebo o spiritismu. Jakživ jsem neviděl něco podobného.
Protože jsem já hříšný už mnoho let nebyl na žádném kázání, šel jsem poslouchat. Přidal jsem se ze skromnosti k malému a tichému hloučku; mluvil tam hrbatý mladík s krásnýma očima, patrně polský žid; po delší době jsem pochopil, že jeho tématem je jenom školství, i přešel jsem k velkému zástupu, kde na kazatelničce poskakoval starý pán v cylindru. Zjistil jsem, že zastupuje jakousi Hyde Park Mission; házel rukama tak, že jsem se bál, že přeletí přes zábradlíčko. Dalšímu zástupu kázala starší dáma; nejsem nijak proti ženské emancipaci, ale ženský hlas, víte, člověk to zkrátka nemůže poslouchat; přece jen ženská je pro veřejnost od přírody handicapována svým orgánem (myslím hlasovým). Když řeční dáma, mám vždycky pocit, že jsem malý hoch a že mne maminka hubuje. Proč hubovala ta anglická lady se skřipcem, jsem dobře nepochopil; vím jen, že křičela, abychom šli do sebe. V dalším zástupu kázal katolík před vysokým krucifixem; poprvé v životě jsem viděl hlásání víry kacířům; bylo to moc hezké, a končilo to zpěvem, v němž jsem se pokoušel zpívat druhý hlas; bohužel jsem neznal melodii. Několik zástupů se věnovalo výhradně zpěvu; to se postaví doprostřed mužíček s taktovkou, udá áčko, a celý zástup zpívá, dokonce velmi slušně a polyfonicky; chtěl jsem jen mlčky poslouchat, neboť nejsem z téhle farnosti, ale soused, džentlmen v cylindru, mě vybídla, abych také zpíval, i pěl jsem nahlas a velebil Hospodina beze slov i bez melodie. Jde tudy zamilovaný párek, mládenec vytáhne z úst cigaretu a zpívá, dívka taky zpívá, zpívá starý lord a mladík s pálkou pod paží, a ošoupaný mužík uprostřed kruhu diriguje graciézně jako ve Velké Opeře; nic se mi tady dosud tak nelíbilo. Zpíval jsem ještě se dvěma jinými církvemi a naslouchal kázání o socialismu a zvěstování nějaké Metropolitan Secular Society; postál jsem chvíli u maličkých debatních hloučků; jeden neobyčejně otrhaný džentlmen zastával konzervativní společenské zásady, ale mluvil tak strašně cockney, že jsem mu vůbec nerozuměl; jeho odpůrcem byl evoluční socialista, podle všech známek lepší bankovní úředník. Další hlouček byl jenom pětičlenný; byl tam jeden hnědý Ind, jeden jednooký v placaté čepici, jeden tlustý arménský žid a ještě dva mlčenliví muži s lulkami; jednooký tvrdil v jakémsi strašlivém pesimismu, že "něco je někdy nic", kdežto Ind zastával radostnější názor, že "něco je vždycky něco", což opakoval dvacetkrát v docela chatrné angličtině. Pak tam stál jeden dědeček, měl v ruce dlouhý kříž a ne něm standartu s nápisem "Thy Lord calleth three"; povídal něco slabým a chraptivým hláskem, ale nikdo ho neposlouchal. I zastavil jsem se, ztracený cizinec, a dělal jsem mu posluchače. Potom jsem chtěl jít po svém, neboť byla už noc; ale zastavil mne nějaký nervózní člověk a nevím, co mi říkal; odpověděl jsem mu, že jsem tu cizí, že Londýn je strašná věc, ale Angličany že mám rád; že jsem už viděl kus světa, ale že máloco se mi tak líbilo jako řečníci v Hyde Parku. Než jsem to vše pověděl, stálo kolem nás deset lidí a tiše poslouchali; mohl jsem se pokusit o založení nové církve, ale nenapadl mne žádný dosti nepochybný článek víry a krom toho neumím dosti dobře anglicky, a proto jsem se vytratil.
Za mříží v Hyde Parku se pásly ovce; a když jsem se na ně díval, jedna, patrně nejstarší vstala a začala bečet; i naslouchal jsem jejímu ovčímu kázání, a teprve když domluvila, šel jsem domů, spokojen a očištěn jako po bohoslužbě. Mohl bych na to navázat výtečné úvahy o demokracii, anglické povaze, potřebě víry a jiných věcech; ale raději nechávám celé události její přirozenou krásu.