Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

V Natural History Museum

"Byl jste v British Museum?"
"Viděl jste Wallace Collection?"
"Byl jste už v Tate Gallery?"
"Viděl jste Madame Tussauds?"
"Prohlédl jste si South Kensington Museum?"
"Byl jste v National Gallery?"
Ano, ano, ano, byl jsem všude; ale nyní mi dovolte, abych si sedl a povídal o něčem jiném. Co jsem chtěl říci? Ano, divná a velká je příroda; a já, neúnavný poutník k obrazům a sochám, se přiznám, že mi největší rozkoš způsobily mušle a krystaly v Natural History Museum. Ovšem i mamuti a praještěři jsou velmi krásní; rovněž ryby, motýli, antilopy a jiná zvěř polní; ale nejhezčí jsou mušle a škeble, neboť vypadají, jako by si je pro zábavu tvořil duch božsky hravý a okouzlený nesčíslnými možnostmi. Jsou růžové, masité jako dívčí ústa, nachové, jantarové, perleťové a černé, bílé a skvrnité, těžké jako kovadlina a filigránské jako pudřenka královny Mab, točené, rýhované, ostnaté, oblé, podobné ledvinám, očím, rtům, šípům, přilbicím a ničemu na světě; průsvitné, opalizující, něžné, strašné a nepopsatelné. Co jsem chtěl říci? Ano, když jsem pak probíhal poklady a klenotnicemi umění, sbírkami nábytku, zbraní, šatů, koberců, řezeb, porculánu, věcí tepaných, rytých, tkaných, hnětených, kovaných, vykládaných a malovaných, polévaných a vyšívaných a pletených, viděl jsem znovu: divná a velká je příroda. To vše jsou jiné mušle, vypocené jinou božskou a nutnou hravostí; to vše vydal ze sebe plž nahý a měkký, třesoucí se tvořivým šílenstvím. Nádherná věcičko, netsuké Japanu či východní tkanino, kdybych tě mohl mít doma, čím bys mi byla! Lidským tajemstvím, projevem člověka, řečí cizí a spanilou. Ale v tomto strašlivém a nezměrném nahromadění už není jednotlivců, ani osobních rukou, ani dějin; jest jenom šílená příroda, živočišná tvořivost, fantastická hojnost krásných a podivných mušlí vylovených z oceánu bez času. I buďtež jako příroda; tvořte, tvořte věci podivné, krásné, rýhované či točené, pestré i průsvitné; čím hojněji, divněji a čistotněji budete tvořiti, budete bližší přírodě nebo snad bohu. Veliká jest příroda.
Ale nesmím zapomenouti na krystaly, formy, zákony a barvy. Jsou krystaly veliké jako sloupoví chrámu, něžné jako plíseň a ostré jako jehličky; čiré, modré, zelené jako nic na světě, barev ohnivých nebo černé; matematické, dokonalé, podobné konstrukcím podivínských a pomatených učenců; nebo připomínající játra, srdce, obrovská pohlaví a živočišné hleny. Jsou krystalové jeskyně nebo obludné bubliny minerálního těsta; je nerostné kvašení, škvaření, růst, architektura i inženýrství; přisámbůh, gotický kostel není nejsložitější z krystalů. I trvá v nás síla krystalinická; i krystalizoval Egypt v pyramidách a jehlanech, Řecko ve sloupech, gotika ve fiálách a Londýn v kostkách černého bláta; nesčíslné zákony stavby a skladby probíhají hmotou jako tajemné matematické blesky. Musíme být přesní, matematičtí a geometričtí, abychom byli rovni přírodě. Číslo a fantazie, zákon a hojnost jsou horečnými silami přírody; nikoliv sedět pod zeleným stromem, nýbrž tvořit krystaly a ideje znamená stávat se přírodou; tvořit zákony a formy; pronikat hmotu žhavými blesky božského počtářství.
Ach, jak málo výstřední, jak málo odvážná a přesná je poezie!

Poutník probírá další muzea

Poklady celého světa shrnula bohatá Anglie ve svých sbírkách; sama nepříliš tvořivá, svezla metopy akropolské a egyptské kolosy z porfyru nebo žuly, reliéfní balvany asyrské, uzlovité plastiky starého Yucatánu, usměvavé Buddhy, řezbičky a laky japonské, výkvět umění z kontinentu a změť koloniálních památek: železná kování, tkaniny, skla, vázy, dózičky šňupáků, knižní vazby, sochy, obrazy, email, vykládané sekretáře, saracénské šavle a bůh mi pomoz, já nevím co ještě; snad všecko, co na světě má nějakou cenu.
Měl bych být nyní zajisté velmi poučen o různých stylech a kulturách; měl bych něco povídat o vývojových etapách v umění; měl bych si v hlavě roztřídit a rozdělit všechen ten materiál, který tu je vystaven pro podiv a poučení. Avšak místo toho jsem roztrhl roucho své a ptám se: Kde je dokonalost člověka? Vždyť je to strašné, že je všude; vždyť je to příšerný objev, nalézt dokonalost člověka i na počátku bytí; nalézt ji v utváření prvního kamenného šípu; nalézt ji v kresbě Křovákově; nalézt ji v Číně, na Fidži a ve starém Ninive a všude, kde člověk nechal památku svého tvořivého života. Viděl jsem tolik věcí, mohl bych volit; dobře, říkám vám tedy, že nevím, je-li člověk dokonalejší, vyšší a poutavější utvářeje první popelnici nebo vyzdobuje slavnou vázu portlandskou; nevím, je-li dokonalejší být člověkem jeskynním nebo Britem z West Endu; nevím, je-li vyšším a božštějším uměním malovati portrét královny Viktorie na plátně nebo portrét pingvína prsty ve vzduchu, jako činí domorodci Ohnivé země. Říkám vám, je to strašné; strašný je relativismus času a prostoru, ale strašnější je relativismus kultury a dějin; nikde za námi ani před námi není bodu klidu, ideálu, hotovosti a dokonalosti člověka; neboť je všude a nikde, a každé místo v prostoru a v čase, kde člověk postavil své dílo, je nepřekročitelné. A já už ani nevím, je-li portrét od Rembrandta dokonalejší než taneční maska ze Zlatého pobřeží; viděl jsem příliš mnoho. I my se musíme vyrovnati Rembrandtovi nebo masce ze Zlatého či Slonového pobřeží; není pokroku, není "nahoru" ani "dolů"; je jen nekonečně nová tvořivost. Toto je jediný příklad, který dávají dějiny, kultury, sbírky a poklady celého světa: tvořte jako diví, tvořte ustavičně; na tomto místě, v tomto okamžiku se má vytvořit vrchol a dokonalost lidského díla; musí se vystoupiti tak vysoko jako před padesáti tisíci lety nebo jako v gotické madoně nebo jako v tamté bouřlivé krajině Constablově. Je-li deset tisíc tradicí, není vůbec žádná tradice; nelze si něco vybrat z všehojnosti; lze k ní jen přidat něco nebývalého.
Hledáte-li v londýnských sbírkách řezby ze sloni či vyšívané pytlíky na tabák, najdete je; hledáte-li dokonalost lidského díla, najdete ji v Indickém muzeu i galérii Babylónské, v Daumierech, Turnerech a Watteauech i mramorech Elginových. Ale pak vyjdete z tohoto nakupení všech pokladů světa a můžete jezdit hodiny a míle po střeše busu, od Ealingu po East Ham a od Claphamu až po Bethnal Green; a nenajdete skoro, kde by se vaše oko potěšilo krásou a bujností lidského díla. Umění je, co je uloženo za sklem v galériích, muzeích a v pokojích bohatých lidí; ale neběhá tady po ulicích, nemrká pěknými římsami oken, nepostaví se na rohu jako pomník, nepozdraví tě řečí důvěrnou nebo monumentální. Já nevím: snad je to přece jen protestantismus, co umělecky vysálo tuto zemi.

Poutník vidí zvířata a slavné lidi

Hanbil bych se, kdybych nebyl v zoo a v Kew Gardens; neboť máš znáti všecko. I viděl jsem koupat se slony a pardály vyhřívat hebká břicha ve večerním slunci, nakoukl jsem do strašlivé huby hrochovy, podobné obrovským hovězím plicím, divil jsem se žirafám, jež se usmívají útle a rezervovaně jako stárnoucí slečny, koukal jsem, jak spí lev, jak se pojímají opice a orangutan si dává na hlavu koš jako my lidé klobouk; indický páv pro mne rozevřel ocas a točil se hrabaje vyzývavě pařátem, ryby v akváriu zářily duhovými barvami a nosorožec zdál se vězet v kůži, která byla šita na hovado ještě větší. Dost už, až dost jsem toho vypočítal; už nechci nic víc vidět.
Avšak ježto jsem onehdy neuměl nakreslit zpaměti jelena, běžel jsem do Richmond Parku, kde jsou jich celá stáda. Blíží se bez okolků k lidem, dávajíce přednost vegetariánům. Ač trefit jelena je úkol dosti těžký, podařilo se mi nakreslit celé stádo. Za nimi prodléval v trávě párek milenců; nepojal jsem je do svého obrázku, neboť to, co dělali, dělávají u nás milenci také, jenomže ne tak veřejně.
Zaléval jsem se potem v tropických sklenících v Kew mezi palmami, liánami a vším, čím bují bláznivá země; byl jsem se podívat na vojáka, jenž v ohromné beranici a červeném kabátě běhá před Towerem a při každém obratu tak divně vám zadupe, jako když pes hrabe zadníma nohama v písku; nevím, k jaké historické události se vztahuje tento zvláštní zvyk. Byl jsem u Madame Tussauds.
Madame Tussauds je muzeum slavných lidí, totiž jejich voskových figur. Je tam královská rodina.(také král Alfons, poněkud zachvácený od molů), Macdonaldovo ministerstvo, francouzští prezidenti, Dickens a Kipling, maršálové, slečna Lenglenová, vynikající vrahové z posledního století a památky po Napoleonovi, jako jeho ponožky, opasek a klobouk, dále je tam na místě hanby císař Vilém a František Josef, na svůj věk stále ještě svěže vypadající. U jedné zvláště podařené figuríny pána v cylindru jsem se zastavil a hledal jsem v katalogu, kdo to je; najednou se pán s cylindrem pohnul a odešel; bylo to příšerné. Za chvíli dvě slečny hledaly v katalogu, koho představuji já. U Madame Tussauds jsem učinil poněkud nepříjemný poznatek; buď jsem zcela neschopen číst v lidských tvářích, nebo fyziognomie klamou. Tak například mne na první pohled zaujal sedící pán s kozí bradou, číslo 12; v katalogu jsem našel: "12. Thomas Neill Cream, popraven 1892. Otrávil strychninem Matildu Cloverovou. Byl také obviněn z vraždy tří jiných žen." Vskutku, jeho tvář je velmi podezřelá. Číslo 13, Franz Müller, zavraždil pana Briggse ve vlaku, hm. Číslo 20, oholený pán, vypadající téměř honetně: Arthur Devereux, popraven 1905, zvaný "kufrový vrah", ježto ukrýval mrtvoly svých obětí po kufrech. Děsné. Číslo 21, - ne, tento ctihodný kněz nemůže být "paní Dyerová, readingská vražednice nemluvňat". Shledávám, že jsem si spletl stránky katalogu, a jsem nucen opravit své dojmy; sedící pán číslo 12 je jenom Bernard Shaw, číslo 13 je Louis Blériot a číslo 20 je prostě Guglielmo Marconi.
Už nikdy nebudu posuzovat lidi podle tváří.