Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"To se, páni, opravdu stává," pravil na to četnický kapitán Havelka, "totiž to, že se u zločinců někdy vyskytne taková zvláštní svědomitost a řádnost. O tom bych vám mohl povídat všelijaké případy, ale nejdivnější je ten s Jurajem Čupem. To se mně stalo, když jsem byl u žandarmů na Podkarpatsku v Jasině.
Jednou v lednové noci jsme u žida mazali deku; to byl okresní náčelník, nějaký inspektor od dráhy a taková ta exponovaná honorace; a to se rozumí, cikáni. Poslouchejte, tihle cikáni, já nevím, co to je za pronárod; ale já myslím, že to je pokolení Chámovo. Když tak člověku hrají do ouška, pořád blíž a pořád tišeji, krysy mizerné, když mu tak čarují do ucha, tu... tu... tu vám zrovna vytahují duši z těla; já vám říkám, ta jejich hudba, to je nějaká strašná a tajemná neřest. A když se tak přisáli ke mně, já brečel, já řval jako jelen, bajonetem stůl jsem probodal, skleničky rozbíjel, zpíval a hlavou do zdi bil, chtěl někoho zabít nebo někoho milovat - páni, takové věci vyvádí člověk, když mu cikáni učarovali. A když jsem byl v nejlepším, přišel žid šenkýř a povídá, že na mě venku před hospodou čeká nějaký Rusňáček.
Ať čeká nebo ať přijde zítra, křičel jsem; já tady oplakávám svou mladost a pochovávám své sny; já miluju jednu paní, jednu krásnou a velkou paní - hraj mně, ty zloději cikánská, vyhraj mně z duše tu bolest - zkrátka takové řeči jsem vedl; víte, to už patří k té muzice, ta bolest a to strašné pití. Za nějakou hodinu zas přišel šenkýř, že ten Rusňák tam venku na mraze ještě čeká. Jenže já jsem pořád ještě neoplakal svou mladost a neutopil v Aszu tokaji ten svůj žal; jen jsem tak mávnul rukou jako Džingischán, že mně je všecko jedno, jen hrejte, cikáni; a co bylo dál, to už dobře nevím, ale když jsem k ránu vyšel před krčmu, byl takový mráz, že sníh skřípal a zvonil jako sklo, a před putykou stál ten Rusňák v bílých láptích, bílých gatích a bílém ovčím kožuchu. Když mě viděl, poklonil se až po pás a něco chraptěl.
Co chceš, báči, povídám mu; budeš-li mě zdržovat, dám ti po hubě.
Velkomožný pane, povídá Rusňáček, mě sem posílá starosta z Volové Lehoty. Marynu Matejovu zabili.
Trochu jsem vystřízlivěl; Volova Lehota, to bylo takové selo nebo spíš samota třinácti chalup nějakých třicet kilometrů dál v horách; zkrátka v té zimě pěkné nadělení. Prokristapána, křikl jsem, a kdo ji zabil?
Já zabil, pane velkomožný, řekl Rusňák pokorně. Juraj Čup mně říkají, Dimitra Čupa syn.
A ty se jdeš udat? spustil jsem na něho.
Starosta nařídil, pravil Juraj Čup odevzdaně. Juraji, kázal, ohlas žandárovi, že jsi zabil Marynu Matejovu.
A proč jsi ji zabil? křičím.
Bůh kázal, řekl Juraj, jako by se to rozumělo samo sebou. Hospodin nařídil, zab Marynu Matejovu, svou rodnou sestru, zlým duchem posedlou.
Hrom do tebe, řekl jsem, ale jak jsi se sem z té Volovy Lehoty dostal?
S pomocí boží, povídá Juraj Čup pobožně. Hospodin mě chránil, abych nezahynul ve sněhu. Buď jeho jméno pochváleno.
Poslouchejte, kdybyste znali, co je to sněhová bouře v Karpatech; kdybyste věděli, co to je, když leží na dva metry sněhu; kdybyste viděli toho drobného a slabého božího človíčka Juraje Čupa, jak šest hodin čeká v tom strašném mrazu před krčmou, aby se udal, že zavraždil nehodnou služebnici boží Marynu Matejovu, já nevím, co byste udělali; ale já jsem se pokřižoval, a pokřižoval se i Juraj Čup, a pak jsem ho zatknul; pak jsem si umyl tvář sněhem a připnul si lyže a s jedním četníkem, Kroupa se jmenoval, jsme si to hnali nahoru do Volovy Lehoty. A kdyby mě byl zastavil sám četnický generál a řekl: Havelko, ty troubo, nikam nepojedeš, vždyť v tomhle sněhu jde o život, byl bych mu zasalutoval a řekl: Poslušně hlásím, pane generále, Hospodin nařídil. A jel bych. A Kroupa by jel taky, protože byl Žižkovák; a já jsem ještě neviděl Žižkováka, který by pro fór nechtěl být při tom, když jde o nějakou tu bravuru nebo volovinu. Tož jsme jeli.
Já vám tu naši cestu nebudu líčit; jenom vám povím, že nakonec Kroupa vzlykal strachem a únavou jako malé dítě a že jsme si dvacetkrát řekli, že je s námi amen a že na tom fleku zůstaneme; a že jsme těch třicet kilometrů jeli jedenáct hodin, od noci do noci; to jen tak, abyste věděli, co to bylo. Páni, takový četník má koňskou náturu; ale když už padne do sněhu a brečí, že nemůže dál, tak to už musí být, že se to vylíčit nedá. Ale já jsem šel jako ve snách a jenom jsem si říkal, tuhle cestu udělal Juraj Čup, človíček jako kudla, a ještě šest hodin čekal na mraze, protože mu to starosta nařídil; Juraj Čup v mokrých láptích, Juraj Čup v bouři sněhové, Juraj Čup s pomocí boží. Poslouchejte, kdybyste viděli, že kámen padá nahoru místo dolů, řekli byste tomu zázrak; ale nikdo nepojmenuje zázrakem to putování Juraje Čupa, který se šel udat; a přece to byl větší úkaz a strašnější síla nežli kámen, který padá nahoru. Počkejte, nechte mě mluvit; já říkám, chce-li kdo vidět zázraky, musí se koukat po lidech, a ne po kamenech.
Teda když jsme dojeli do Volovy Lehoty, motali jsme se jako stíny, víc mrtví než živí. Boucháme u starosty, všechno spí; pak vylezl starosta s puškou, takový bradatý obr, a když nás viděl, klekl a odepnul nám lyže, ale nepromluvil ani slovo. Když tak na to vzpomínám, je to, jako bych viděl jakési divné obrazy slavnostně zjednodušené: jak nás ten starosta beze slova vedl do jedné z chalup; v sednici hořely dvě svíce, před ikonou klečela černá ženská, na posteli v bílé košili mrtvola Maryny Matejové, krk rozříznut až po obratle; byla to strašlivá a přitom tak podivně čistá rána, jako když řezník rozpoltí sele; a ta tvář byla tak nelidsky bílá, jako jsou bílí jen ti, kdo vykrváceli do poslední kapky.
Pak zase tak beze slova nás uvedl starosta k sobě; ale to už v jeho izbě čekalo jedenáct chlapů v kožuchách - já nevím, znáte-li, jak smrdí tyhle ovčí kožichy: tak nějak svěravě a starozákonně. Starosta nás posadil za stůl, odchrchlal, poklonil se a řekl: Ve jménu božím žalujeme vám smrt služebnice boží Marynv Matejové. Buď jí Hospodin milostiv!
Amen, řeklo jedenáct gazdů a pokřižovalo se.
A starosta začal: Před dvěma dny v noci slyší někoho škrabat, tichounce škrabat zvenčí na dveře. Myslel, že je to liška; i vzal pušku a šel otevřít. Na prahu leží žena. Zvedl ji, a tu jí padla hlava nazad. Byla to Maryna Matejová s hrdlem proříznutým. Protože měla přeťatý hrtan, byla němá.
Starosta donesl Marynu do izby a Položil ji na postel; pak kázal pastýři, aby troubil a svolal všechny gazdy z Volové Lehoty k němu. Když byli pohromadě, obrátil se k Maryně a řekl: Maryno Matejová, nežli zemřeš, podej svědectví, kdo tě zabil. Maryno Matejová, zabil jsem tě já?
Maryna nemohla zavrtět hlavou; ale jen zavřela oči.
Maryno, byl to tento zde, tvůj soused Vlaho, syn Vasylův?
Maryna zavřela své žalující oči.
Maryno Matejová, byl to tento přítomný gazda Kohut, řečený Vaňka? Byl to tento zde, který je Martin Dudáš, tvůj soused? - Maryno, byl to ten zde, Baran, zvaný Šandor? - Maryno, byl to ten, který tady stojí, Andrej Vorobec? - Maryno Matejová, byl to Klimko Bezuchý, který stojí před tebou? - Maryno, byl to tento muž, Štěpán Bobot? - Maryno, byl ten, který tě zabil, Tatka, horár, syn Myhala Tatky? Maryno -
V tu chvíli se otevřely dveře a vešel Juraj Čup, bratr Maryny Matejové. Maryna se zachvěla a vytřeštila oči.
Maryno, pokračoval starosta, kdo tě zabil? Byl to tento zde, Fodor, jménem Terentík?
Ale Maryna už neodpovídala. Modlete se, řekl Juraj Čup a všichni gazdové padli na kolena. Konečně starosta vstal a řekl: Pusťte sem ženy!
Ještě ne, řekl starý Dudáš. Zesnulá služebnice boží, Maryno Matejová, ve jménu božím dej znamení: zabil tě Ďuro, pastýř?
Bylo ticho.
Maryno Matejová, duše před Hospodinem, zabil tě Tóth Ivan, Ivanův syn?
Nikdo ani nedýchal.
Maryno Matejová, ve jménu božím, tedy tě zabil tvůj rodný bratr, Juraj Čup?
Zabil jsem, řekl Juraj Čup. Hospodin kázal, zab Marynu, zlým duchem posedlou.
Zatlačte jí oči, přikázal starosta. Juraji, teď půjdeš do Jasiny a postavíš se četníkům. Zabil jsem, řekneš, Marynu Matejovu. Do té doby neusedneš a ničeho nepojíš. Jdi, Juraji! - Načež otevřel dveře a pustil do izby ženy, aby hořekovaly nad mrtvou.
Poslyšte, já nevím, bylo-li to z těch ovčích kožichů nebo z únavy nebo proto, že v tom, co jsem viděl a slyšel, byla taková divná krása nebo důstojnost: ale musel jsem jít ven, do mrazu, protože se mně točila hlava; namouduši, ve mně něco stoupalo, jako bych měl povstat a říci: Boží lidé, boží lidé! My budeme soudit Juraje Čupa po světském řádu; ale ve vás je zákon boží. - A byl bych se jim poklonil po pás; ale to se na četníka nesluší, a proto jsem šel ven a tak dlouho jsem sám pro sebe sakroval, až jsem zase našel svou četnickou duši.
Víte, tohle četnictví je hrubé řemeslo. Ráno jsem vyšťáral v chalupě Juraje Čupa dolarové bankovky, které nebožka Maryna dostávala od svého muže z Ameriky. To se rozumí, musel jsem to hlásit, a tihle právníci z toho udělali loupežnou vraždu. Juraj Čup dostal provaz; ale nikdo mně nenamluví, že tu cestu ušel lidskou silou. Já vím dobře, co je lidská síla. A myslím, že i tak drobet vím, co je boží soud."