Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

IX.

Nyní už smí Prokop na nějakou hodinku denně vylézt z postele; dosud táhne nohy všelijak a bohužel není s ním mnoho řeči; říkejte si mu co chcete, většinou odpoví nějak skoupě a přitom se omlouvá plachým úsměvem.
Dejme tomu v poledne - je teprve začátek dubna - sedává v zahrádce na lavičce; vedle něho ježatý teriér Honzík se směje na celé kolo pod svými mokrými fořtovskými vousy, neboť je zřejmě pyšný na svou funkci společníka, a samou radostí se oblízne a mhouří oči, když ho zjizvená Prokopova levička pohladí po teplé huňaté hlavě. V tu hodinu obyčejně doktor vyběhne z ordinace, čepička mu sem tam jezdí po hladké pleši, sedne na bobek a sází zeleninu; tlustými krátkými prsty rozmílá hrudky prsti a pozorně vystýlá lůžko mladých klíčků. Co chvíli se začne rozčilovat a bručí; zapíchl někde do záhonku svou lulku a nemůže ji najít. Tu se Prokop zvedne a s divinací detektiva (neboť čte v posteli detektivky) zamíří rovnou k ztracené faječce. Čehož Honzík užije k tomu, aby se hlučně otřepal.
V tu hodinu chodívá Anči (neboť tak a nikoliv Andula si přeje být jmenována) zalévat tatínkovy záhony. V pravé ruce nese konev, levá plave ve vzduchu; stříbrná prška šumí do mladé hlíny, a naskytne-li se nablízku Honzík, dostane ji na zadek nebo na pitomou veselou hlavu; tu zoufale kvikne a hledá ochranu u Prokopa.
Celé ráno se trousí do ordinace pacienti. Chrchlají v čekárně a mlčí, každý mysle jen na své utrpení. Někdy se ozve z ordinace strašný křik, když doktor tahá zub nějakému kloučeti. Tu se zase Anči v panice zachrání k Prokopovi, bledá a zrovna bez sebe, úzkostně mžiká krásnými řasami a čeká, až strašná událost přejde. Konečně kluk ubíhá ven s táhlým vytím, a Anči nějak nešikovně zamlouvá svou útlocitnou zbabělost.
Ovšem něco jiného je, když před doktorovým domem zastaví vůz vystlaný slámou a dva strejci opatrně vynášejí po schodech těžce raněného člověka. Má rozdrcenou ruku nebo zlomenou nohu nebo hlavu roztříštěnou kopytem; studený pot se mu řine po hrozně bledém čele, a tiše, s hrdinným sebepřemáháním sténá. Na celý dům lehne tragické ticho; v ordinaci se bez hluku odehrává něco těžkého, tlustá veselá služka chodí po špičkách, Anči má oči plné slz a prsty se jí třesou. Doktor vrazí do kuchyně, s křikem žádá rum, víno nebo vodu, a dvojnásobnou hrubostí zakrývá mučivý soucit. A ještě celý den potom nemluví a vzteká se a bouchá dveřmi.
Ale je také veliký svátek, slavný výroční trh venkovské doktořiny: očkování dětí. Sta maminek houpá své bečící, řvoucí, spící uzlíčky, je toho plná ordinace, chodba, kuchyně i zahrádka; Anči je jako blázen, chtěla by chovat, houpat a převíjet všechny ty bezzubé, uřvané, ochmýřené děti v nadšeném záchvatu kybelického mateřství. I starému doktorovi se nějak okázaleji svítí pleš, od rána chodí bez brejlí, aby nepolekal ty haranty, a oči mu plavou únavou a radostí.
Jindy uprostřed noci rozčileně zařinčí zvonek. Pak bručí ve dveřích nějaké hlasy, doktor hubuje a kočí Jozef musí zapřahat. Někde ve vsi za svítícím okénkem přichází na svět nový člověk. Až ráno se doktor vrací, unavený, ale spokojený, a na deset kroků smrdí karbolem; ale takhle ho má Anči nejraději.
Pak jsou tu ještě jiné osobnosti: tlustá řehtavá Nanda v kuchyni, která po celý den zpívá a řinčí a ohýbá se smíchem. Dále vážný kočí Jozef s visutými kníry, historik; čte pořád dějepisné knížky a rád vykládá dejme tomu o husitských válkách nebo o historických tajemnostech kraje. Dále panský zahradník, náramný holkář, který denně zaskočí do doktorovy zahrady, očkuje mu růže, stříhá keře a uvádí Nandu do nebezpečných záchvatů smíchu. Dále zmíněný chlupatý a rozjařený Honzík, jenž provází Prokopa, honí blechy a slepice a zmíry rád jezdí na kozlíku doktorova kočárku. Fric, to je starý rap trochu šedivějící, přítel králíků, rozšafný a dobrosrdečný kůň; pohladit jeho teplé a citlivé nozdry, to je prostě vrchol příjemnosti. Dále brunátný adjunkt ze dvora, zamilovaný do Anči, která si z něho ve spojení s Nandou ukrutně střílí. Ředitel ze dvora, starý lišák a zloděj, jenž chodí s doktorem hrát v šachy; doktor se rozčiluje, zuří a prohrává. A jiné místní osobnosti, mezi nimiž neobyčejně nudný a politicky interesovaný civilní geometr otravuje Prokopa právem kolegiality.
Prokop mnoho čte nebo se tváří, jako by četl. Jeho zjizvená, těžká tvář mnoho nepovídá, zejména ne o zoufalém a tajném zápasu s porouchanou pamětí. Zvláště poslední pracovní léta mnoho utrpěla; nejjednodušší vzorce a procesy jsou ty tam, a na okraji knížek si píše Prokop kusé formule, které se mu vynořují v hlavě, když na ně nejméně myslí. Pak se sebere a jde hrát s Anči kulečník; neboť je to hra, při které se mnoho nemluví. I na Anči padá jeho kožená a neproniknutelná vážnost; hraje soustředěně, míří s přísně staženým obočím, ale když koule zamíří naschvál jinam, otevře údivem ústa a mokrým jazejčkem jí ukazuje správnou cestu.
Večery u lampy. Nejvíc toho napovídá doktor, nadšený přírodovědec bez jakýchkoliv znalostí. Zejména jej okouzlují poslední záhady světa: radioaktivita, nekonečnost prostoru, elektřina, relativita, původ hmoty a stáří lidstva. Je zapřisáhlý materialista, a právě proto cítí tajemnou a sladkou hrůzu neřešitelných věcí. Někdy se Prokop nezdrží a opravuje büchnerovskou naivitu jeho názorů. Tu starý pán naslouchá přímo pobožně a počíná si Prokopa nesmírně vážit, zejména tam, kde mu přestává rozumět, řekněme takhle o rezonančním potenciálu nebo teorii kvant. Anči, ta prostě sedí opírajíc se bradou o stůl; je sice na tuto pozici už trochu veliká, ale patrně od maminčiny smrti zapomněla dospívat. Ani nemrká a dívá se velkýma očima z táty na Prokopa a vice versa.
A noci, noci jsou pokojné a širé jako všude venku. Chvílemi zařinčí z kravína řetězy, chvílemi se blízko nebo daleko rozštěkají psi; po nebi se mihne padající hvězda, jarní déšť zašumí v zahradě nebo stříbrným zvukem odkapává osamělá studna. Čirý, hlubinný chlad vane otevřeným oknem, a člověk usíná požehnaným spánkem bez vidin.