Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Několik poznámek o lidovém humoru

Tvrdím - a hleděl jsem to na jiném místě šíře dokázat - že humor je záležitost převážně mužská; že muži se daleko ochotněji nežli ženy snižují k oné komické činnosti, které se říká legrace, špás, psina, taškářství, junda, konina nebo sranda. Chcete-li to mít dokázáno, spočítejte si sami, jak málo je v literatuře žen-humoristů; zdá se, že v některých oborech, jako je hrdinský epos, detektivka, humor a tragédie, zůstává prvenství přece jen vyhrazeno autorům mužského pohlaví.
Druhé tvrzení, které bych rád poněkud doložil, je, že humor je v jádře povahy lidové. Například ani Laertes, ani Fortinbras, ani král Claudius se nemohou vykázat takovým smyslem pro humor jako oni pověstní dva hrobníci z Hamleta; to neplyne z toho, že by Shakespeare považoval hrobaře za obzvláště směšné, nýbrž spíše z toho, že si uvědomoval jeden velmi reálný fakt: že hrobaři sami daleko spíše špásují než rytíři a králové; nebo obecněji řečeno, že chudí lidé jsou ochotnější k legraci než bohatí lidé. Tím není řečeno, že chudoba je komický nebo rozjařující stav, který osoby jím zachvácené neodolatelně dráždí ke smíchu. Rovněž nelze mít za to, že by bída, nezaměstnanost, hlad a útisk podněcovaly chudáky k rozpustilosti a nezkrotnému veselí. Chudoba, kterou zde míním, je relativní; je to bezstarostnost lidí, kteří mají své dvě zdravé ruce a k večeři aspoň kus chleba s tlačenkou. Ručím za to, že tři zedníci nadělají víc špásů než čtrnáct ministrů. Dva šoféři si řeknou na počkání něco legračnějšího než dva bankovní ředitelé. Listonoš je větší šprýmař než ředitel pošt a telegrafů. Primátor města Prahy nemá mysl tak nakloněnou k stálému laškování jako městský zřízenec. Jakmile se člověk stane pánem, rozhostí se v něm jakási zasmušilá důstojnost. Pán se někdy nechává bavit; lid se baví sám. Pán někdy vypravuje anekdoty; lid je vykonává činně.
Humor je převážně lidový projev, tak jako hantýrka je lidová řeč; sám humor je tak trochu lidová hantýrka. Že špásování je v takové míře výsadou sociálně nižších vrstev, je úkaz veliký a dávný. Počínajíc latinskou komedií, je to vždy chudák, proletář, muž z lidu, kdo vystupuje jako šprýmař. Pán může být toliko směšný; ale jeho sluha má humor. Enšpígl je muž z lidu. Švejk je kmán. Je to, jako by veliký, otřásající smích dějin stále zazníval zdola. Smích je podstatně demokratický; humor je nejdemokratičtější z lidských zvyků.
Ale to nám ještě nevysvětlí, proč chudí lidé víc, snadněji a ochotněji žertují než páni. Nejde o to, proč žertoval Enšpígl, nýbrž o to, proč žertuje nádeník při kanalizaci, zatímco dejme tomu ministerský rada dělá svou práci s výrazem zasmušilým a téměř trpícím. Něco na tom je: manuelní práce nevyčerpává mozek do té míry jako vyřizování aktů nebo zkoušení kluků ve škole. Dělník se nadře jako kůň, je polámán v háku, necítí panty a má žízeň jako pes; ale jeho hlava je jasná, jeho mozek nebrní a jeho jazyk ho neomrzel zbytečným mluvením; je, abychom tak řekli, intelektuálně nadržen. Dost se namlčel při práci; i bude jeho řeč rozvázáním jazyka; bude si odlehčovat, až se ozve. Má dost času, aby si připravil, co řekne tamhle kamarádovi; to víte, že si ho bude dobírat. Řidič na tramvaji už ví o stanici předem, co křikne na dědu výhybkáře. A po práci je člověk rád, že už má dřinu odbytou; proč by si trochu nezašpásoval o své Marjáně nebo o své staré.
Zvláštní je, že nejvíc špásů se nadělá při pokřikování. Například krejčové mohou hovořiti potichu a následkem toho vážně; ale zedník na lešení musí na podavače cihel křičet, i zakřičí něco stručného a účinného. Čím hlučnější práce, tím jadrnější humor. Musí-li člověk křičet, má to přímo fyzický vliv na výběr slov; užije slov silných, pádných a jaksi rozjařených. Slova zrozená v hlomozu bývají náležitě živá. Jako je práce chlapská, je i humor chlapský; hluk, legrace, tabák i pití, to už tak nějak patří k mužským a k sobě.
Avšak tito lidoví šprýmaři se nesmějí; pošpásují, aniž by vypukli v hihňavý, pištivý nebo chechtavý smích, jako se smějí ženské; tropí své psiny s vážnou tváří. Smíšek je tvor zženštilý; muž prodělává svou legraci tak jako Indián muka, nehýbaje brvou. To patří k etiketě lidového humoru, řekl bych, k jeho mužské důstojnosti.
Ale dílna a hospoda je spíš jen příležitost k humoru; není to jeho příčina. Nemíním zastávat teorii vyslovenou v lidové písničce, že "blaze tomu, kdo nic nemá". Je-li v chudých lidech větší dávka humoru, není to proto, že nic nemají, nýbrž proto, že mají asi víc družnosti. Mezi nimi je celkem jistá rovnost a solidárnost; jsou si vědomi, že patří k sobě ve smyslu bezmála rodinném. Bohatí mají své společné zájmy, ale nedůvěřují si; mají tuze mnoho vzájemných rezerv. Majetník nevěří majetníkovi; sedlák nebo chalupník nevraživě kouká přes plot sousedův. Lidé bez majetku nevrážejí do sebe hranami svého vlastnictví; mají k sobě blíž, dotýkají se sebe lokty; mohou si na potkání tykat. Bez otevřené družnosti není ani legrace; ke každému špásu je třeba nějaké vzájemnosti. Majitelé domů se nevyhrnou v poledne na ulici, aby kopali do meruny; dělníci to dělají. Vlastnictví není team-work jako většina ruční práce; majetek člověka spíše izoluje. Šest nádeníků kope jeden příkop, ale nikdy šest sedláků neoře jedno pole ani šest radů nevyřizuje jeden akt. Šprým se rodí nejspíše v kolektivu, ať jsou to kluci ve třídě nebo mužové v dílně. Humor je produkt sociální; individualismus je schopen nanejvýš jen ironie.
Ale nejde jen o majetek. Cítí-li se člověk pánem, to jest osobou důležitou a hodnost mající, bojí se jaksi legrace; má strach, že by si hierarchicky zadal. Jeho důstojnost lehko utrpí úhony; je snadno jej urazit nebo zlehčit jeho vážné postavení. Proto člověk v moci a vážnosti postavený ctí i každého jiného pána a střeží se, aby bral jeho důstojnost na lehkou váhu. Pan rada si váží pana rady; ale proletář si proletáře dobírá. Většina lidového humoru je rejpání, ouchcapky, houpání, nalejvání a dobromyslná dožírka. Chudí lidé se neberou navzájem tak strašně vážně a uctivě; ty jsi stejný vrabčák jako já, říkají si svým způsobem. Je málo humoru, kterým by nebyl někdo potrefen nebo dáván k lepšímu; po té stránce lidový člověk netrpí hierarchickou nedůtklivostí. Řeknou-li si navzájem "ty vole", není to urážka, protože je mezi nimi znaménko rovnosti. Šašek si směl dobírat krále, protože se právem blázna stavěl na jeho úroveň; králův ministr by si to dovolit nesměl. Humor těžko přeskakuje sociální stupně; jeho svět je svět rovnosti; v tom je jeho podstatná lidovost a demokratičnost.
Existuje šibeniční humor; to znamená, že člověk, který stoupá po stupních šibenice, někdy špásuje. Ale pokud vím, neexistuje žádný korunovační humor; zdá se, že člověk, který stoupá po stupních trůnu, činí to strašně vážně a bez žertu. Ukazuje se, že člověk si spíše zašprýmuje, když je v úzkých nebo v bryndě, než když je ozářen štěstím a úspěchem. Humor je opak patosu; je to trik, kterým se událost zmenšuje, jako bychom se na ni dívali obráceným dalekohledem. Žertuje-li člověk o své bolesti, snižuje její váhu; kdyby císař na trůně žertoval o své moci, shledal by, že není tak slavná a velká, jak by se mohlo zdát. Humor je vždycky trochu obrana i útok proti osudu; víc psiny se rodí z nespokojenosti než z blahého a spokojeného ducha. Špásují-li chudí lidé víc než jiní, není to proto, že by se jim vedlo zvlášť dobře, nýbrž spíš proto, že mají proč si ulehčovat. Kňourat je babské; chlap buď láteří, nebo si dělá legraci; ale nemluví-li zrovna o politice, dělá spíš toto než ono. Poněkud se vypíná; ukazuje, že si z toho všeho čerta dělá, z rachoty, z mizérie, z ženy i z dětí; všechna tato břemena ho neohnou v jeho vysměvačném junáctví. Kampak, Marjánko? Vemte mne s sebou. A co, však stará na mne počká; beztoho máme dnes k večeři jenom bažanty, a ty já nerad.
Ale ne; nad to vše a přes toto vše je tu ještě něco podivuhodného. Je tu jistá allégresse chudoby; řekl bych jistá naivní mladost. Ti lidé si hrají víc než jiní; jejich život je těžký, ale je nevyžitý. Říkáme, že svět je starý, že civilizace je stará; známe staré národy, staré říše i staré řády, ale nemůžeme říci, že lid je starý. Lid není žádný odkaz minulosti; protože žije ode dne ke dni, žije v neporušené přítomnosti. Ponechán sám sobě, oddává se okamžiku a improvizuje svůj život v dané chvíli; bezprostřednost a okamžitost, to je vlastní inspirace humoru. Lidový člověk nežije na dlouhé lokte; žije teď, na fleku, a hledí využít, co se dá. Jeho humor je věčné extemporování; proto se nedá zapsat a uchovat. Nicméně lidový humor bude vždy vstupovat do literatury a bude v ní žít právem věčnosti; jenže v tomto případě ponese jméno Aristofana, Rabelaise nebo Cervantesa.