Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

III

Týž pokoj, ale všechny zbraně ze stěn i stojanů jsou odklizeny.

MATKA (snímá ze stěny poslední pár pistolí a zamyká je do zásuvky. Klíč bere k sobě): Tak. Já nechci, aby měl Toni na očích samé zbraně. (Rozhlíží se.) Já to nechci. (Jde k oknu a zavírá okenice.) A ven se taky dívat nebude. (Rozsvítí vypinačem u dveří.) Není tu už nic? - (Jde k rozhlasové skřínce.) A ty, ty už taky přestaneš mluvit. Toni nemusí vědět, co se děje venku. (Váhá u rozhlasové skřínky.) A já - já to nepotřebuju vědět. Já už nechci nic slyšet. Mně už po ničem nic není. (Váhá.) Nu vidíš, musíš mlčet. A chtěla bys mluvit, viď? Zase bys chtěla plést Tonimu hlavu, že? Nene, ty už nám tu křičet nebudeš. Hlásej si, co chceš, - ale tady ne. Tady ne. Tady jsem já. Už nebudeš mému Tonimu nic namlouvat - Nu, co tomu říkáš? (Otočí knoflíkem rádia.) Tak co, ty -?
HLAS Z AMPLIÓNU (ženský, vášnivý, naléhavý): Je to zločin. Byl spáchán zločin proti všemu právu, jsou pošlapány všechny smlouvy, stalo se nejbrutálnější násilí. Slyšte, slyšte, slyšte: bez opovědění války, bez důvodu, beze slova jednání překročila cizí armáda hranice naší země. Bez jediného slova výstrahy, bez důvodu, bez opovědění války počala cizí děla a letadla bombardovat naše města. Nepřítel využil chvíle, kdy se náš národ sám smrtelně oslabil nešťastnou občanskou válkou, a přepadl naše území pod záminkou, že přichází obnovit pořádek. Kdo mu dal k tomu právo? Jaký má důvod k intervenci? Není důvodu, není práva. Voláme z ampliónu celý svět: slyšte, stal se zločin, stal se nevýslovný zločin! We call the world: hear, hear, it is an outrage, it is an awful crime! Nous appelons toute l'humanité: voyez, quel crime! Wir rufen die ganze Welt: es wurde ein schreckliches Verbrechen begangen! Náš národ, náš nešťastný a vysílený národ je dobíjen jako zvíře!
MATKA (zavírá knoflík rádia): Co na mne křičíš? Já tě nechci slyšet! Zločin! Zločin! To nebyl zločin, když zastřelili mého Petra? A to nebyl zločin, že musel padnout můj Kornel? Můj Kornel! Můj Petr! Mně budeš mluvit o zločinech! Já, já je znám, já matka; na mně se jich spáchalo nejvíc. Já vím, tys neznala mé hochy; kdybys je byla viděla, jak jich tu bývalo plno - Jen si křič do světa; já jsem taky křičela, a myslíš, že mi někdo odpověděl? (Otočí knoflíkem.)
HLAS Z AMPLIÓNU: - My sami, my sami si musíme pomoci. Budeme se bránit do posledního dechu. Nastavíme hradbu těl a srdcí. Naše pluky vržené proti nepříteli bojují se zoufalou statečností; ale nemohou se udržet, nedostanou-li posil. Voláme všechny muže: musíte je vystřídat. Slyšte, voláme všechny muže do posledního. Voláme vás, muži této země: hlaste se, hlaste se, hlaste se do zbraně! Voláme vás, ženy této země: nastoupíte do práce za své muže a syny, které pošlete k praporům -
MATKA (otočí knoflíkem): Ne, ne. To máš marné. Já ti nikoho nemohu poslat, já už nikoho nemám. Toni nemůže, Toni je ještě dítě. Takový rozkaz není, aby musely děti na vojnu. To je nesmysl. Co ty máš co posílat něčí muže a syny k praporům? Nejsou tvoji, tak nemluv! Máš ty nějakého syna? To kdybys mně řekla! (Otočí knoflíkem.)
HLAS Z AMPLIÓNU: - Už ne lidský hlas, ale vlast sama vás volá. Já vlast volám všechny muže. Já matka vlast prosím své syny: braňte mne, braňte mé děti -
MATKA (zavírá knoflík rádia): Ne, ty nejsi matka! Já jsem matka, já, já, rozumíš? Jaké ty máš právo na mé děti? Kdybys byla matka, nemohla bys je posílat na vojnu! Ukryla bys je jako já, zamkla bys je jako já a křičela bys: nedám, nedám! - Já už nemám koho dát, abys věděla. Nikdo tu není. Jsem tu jen já, stará, bláznivá ženská. Já už jsem dala všechny syny. Nemám už, nemám -

(Ve dveřích stojí Toni.)

TONI: Maminko -
MATKA (obrátí se): Co tu chceš? (Vykřikne hrůzou.) Toni, ty taky -? (Vrhne se k němu a ohmatává ho.) Ne, chválabohu jsi to ty, jsi to ty! Jsi živý, viď? Jak jsi mne poděsil! - Co tu hledáš, Toni? Víš, že to nechci, abys... abys tady poslouchal... tu ženskou. Já si to nepřeju, Toni!
TONI: Mami, když má takový... krásný a strašný hlas! Víš, já si ji dovedu tak živě představit: je vysoká a bledá... a má tak veliké oči -
MATKA: Nestarej se o ni.
TONI: Když mne volá!
MATKA: To se tebe netýká, Toni. Nech ji, ať si říká, co chce. A sem už nechoď, můj chlapečku. Já ten pokoj zamknu.
TONI: Proč?
MATKA (usedá): Nu tak, zamknu. Víš, dám sem zásoby jídla pro nás. Když teď bude vojna, musím mít co ti dát jíst, můj maličký. Ten pokoj už stejně k ničemu není - Chvála bohu, že jsem pamatovala na zásoby! My dva, víš, my budeme bydlet dole, ve sklepě. Aby nás nikdo neviděl. Bude to jako vymřelý dům.
TONI: Ale mami -
MATKA: Počkej, Toni. Neboj se, já tě dobře schovám, nikdo nebude vědět, že jsi doma. Nesmíš ven, ale to vydržíš - všecko vydržíme, dokud se to venku nepřežene. Ani nebudeš vědět, že je válka. To pro tebe není, viď? Ty jsi na to příliš mladý. Zalezeme do sklepa jako myši, a ty, ty si tam budeš číst knížky, viď, - a vzpomínat, jak venku svítí slunce. Řekni, že nám tam nebude zle?
TONI: Maminko, prosím tě - prosím tě, mami, pusť mě!
MATKA: Ale dítě, co to říkáš? S tím už přestaň, chlapče!
TONI: Prosím tě, maminko, pusť mě, pusť mě, abych se mohl hlásit jako dobrovolník! Mami, já tady nemohu zůstat -
MATKA: Neblázni, Toni! Ty přece nemůžeš jít. Není ti ještě osmnáct let -
TONI: To je jedno, maminko! Uvidíš, všichni půjdou, celá naše třída se bude hlásit, mami, prosím tě, maminko, ty mě musíš pustit!
MATKA: To je nesmysl, ty dětino. Co by tam s tebou dělali?
TONI: To si nemysli, mami, já budu stejně dobrý voják jako každý z naší třídy! Já už jsem dal své slovo...
MATKA: Komu?
TONI: Kamarádům ve škole, maminko.
MATKA: Myslím, Toni, že to je spíš věc tvé matky než tvých kamarádů.
TONI: Odpusť, mami, ale když půjdou všichni -
MATKA: - tak nemusíš jít ty, můj maličký. Ty zůstaneš doma.
TONI: Proč bych zrovna já neměl jít?
MATKA: Protože ty na to nemáš povahu, Toni. Protože jsi na vojenskou službu slabý. A protože já to nechci, synáčku. Stačí?
TONI: Nezlob se, maminko, ale - podívej se, vždyť jde opravdu o všecko... o vlast a... o národ...
MATKA: A ty ten národ zachráníš, ne? Bez tebe to nepůjde, viď? Myslím, chlapečku, že ty to nevytrhneš.
TONI: Kdyby takhle mluvila každá matka -
MATKA: Já bych se jí nedivila, můj milý. Myslíš, že se s tím může smířit, aby jí někdo bral děti jedno po druhém? To by ani nebyla matka, holenku, kdyby si to nechala líbit!
TONI: Ale když je taková hrozná válka, mami -
MATKA: Já jsem ji nezavinila, Toni. Žádná máma ji nezavinila. My matky, synáčku, jsme nikdy žádnou válku nevedly; my jsme na ni jen doplácely svými dětmi. Ale já už nebudu tak hloupá, abych dala to poslední, co mám. Ať si to kdo chce vyřídí beze mne. Já už nic nedám. Tebe nedám, Toni.
TONI: Nesmíš se zlobit, mami, ale - já musím. Víš, to je... prostě nařízení. Všichni muži se musejí hlásit.
MATKA: Ty nejsi muž, Toni. Ty jsi mé dítě. Stačí, abych zavřela oči, a víš, co vidím? Vidím malé, žvatlavé dítě, jak sedí na zemi a strká si do pusy hračku. To nesmíš, Toni, to nesmíš! Dej tu hračku z pusy!
TONI: Já už nejsem dítě, maminko!
MATKA: Ne? Tak pojď sem a ukaž se mi! Ty bys tedy chtěl jít na vojnu? Já jsem opravdu měla... velkého syna, Toni, ale ten sliboval... něco jiného než tohle, pamatuješ se? Já jsem měla syna, kterého jsem učila... nenávidět válku, že? Který říkal, mami, až my budeme velcí, tak už nikdy nebude válka; my ji nechceme, my už nebudeme zabíjet, my už se nedáme honit na jatky; mami, jak může někdo vzít do ruky zbraň proti člověku, - pravda, Toni?
TONI: Ano, ale - tohle je něco docela jiného, mami. To je jen obrana, víš?
MATKA: Copak ty bys mohl jít někoho zabíjet?
TONI: Ano, maminko. Totiž já myslím... když člověk musí -
MATKA: A šel bys - rád?
TONI: ... Děsně rád, maminko.
MATKA: - - Tak vidíš, Toni. Tak vidíš. Už i ty jsi se mi vysmekl z rukou, můj hošo. Já už ani tobě nebudu rozumět. Jak ses mi změnil, můj maličký!
TONI: Mami, ty pláčeš? Ty... ty mne tedy pustíš?
MATKA: Ne, Toni. Já jsem stará... a tvrdohlavá ženská. Já nedám svého syna... na něco, co jsem proklela. Mně už ty vaše války přišly příliš draho, synáčku. Ty nepůjdeš. Já tě nepustím.
TONI: Mami, to mně přece nemůžeš udělat! Uvidíš, já... já ti uteču! Uteču! Uteču!
MATKA (vstane): Tak počkej! Podívej se na mne, Toni! Podívej se na mne!
TONI: Maminko, když tě tak prosím -
MATKA: Ty bys mne tu nechal, můj jediný? Na to ty nemyslíš, co by bylo se mnou? Jak bych já mohla být živa, kdybys ty mi odešel! To mně přece nemůžeš udělat, Toni. Já už mám jenom tebe.
TONI: Vždyť se mi nic nestane, mami, neboj se! Na mou čest, já to cítím, já to vím - Já si vůbec nedovedu představit, že by se mi něco stalo.
MATKA: Ne, ty si to nemůžeš představit, ale já ano, Toni. Já ano. Všichni, všichni jste šli jako na procházku, a jen se neboj, mami, za chvíli nás tu zase máš - Já vás znám, chlapče. Mně nic nenamluvíš.
TONI: Ne, mami, tobě nechci nic namlouvat. Já vím, že... že tam třeba mohu padnout. Víš, já si to dovedu tak přesně představit - Od té chvíle, co jsem se rozhodl... jít, jsem už tolikrát padl... víš, já to jen tak prožiju, ale tak ti živě - Nebo tam vidím ležet kluky z naší třídy - jako že všichni padli, víš? Taková ti hromada jich leží, a mají ještě inkoust na prstech - A vidíš, je mi to docela jedno. Žádný strach z toho nemám. Rozumíš, to jako znamená, že musím. Já si vůbec nedovedu představit, že bych nešel... My jsme si řekli, že to je prostě povinnost... nás všech.
MATKA: Tak víš, Toni, co je tvá povinnost? Abys zůstal u mne. Jsi mi to dlužen... za tatínka... a za své bratry. Někoho mi tu musíte nechat. Já mám snad... taky nějaké právo, děti!
TONI: Já vím, maminko, ale tady je větší povinnost -
MATKA: Větší, větší - Já vím, hochu, že pro tebe už nic nejsem. Nakonec jsem pro vás všechny byla... něco vedlejšího. Já už jsem poznala ty vaše veliké mužské povinnosti, - ale abych je brala tak vážně jako vy, to nemůže nikdo žádat, Toni. Na to jsem příliš stará. Tisíce, tisíce let stará, mé dítě.
TONI: Mami, nepustíš-li mě, tak - tak -
MATKA: Tak co? Přestaneš mě mít rád, že? Budeš mě nenávidět, viď? Budeš opovrhovat mnou i sebou, budeš sebou trhat jako na řetěze - Já to vím, Toni. Měj si mě nerad, můj maličký, ale budu tě mít! A až bude po té válce, řekneš sám: Měla jsi pravdu, mami, i na život je třeba mužů. (Položí mu ruku na rameno.) Tak co, Toni?
TONI (vymkne se jí): Prosím tě, mami, nech mne -
MATKA: Tak dobře. Měj si mě nerad, synáčku. Já už jsem dost tvrdá... i na to. Nakonec i láska je tvrdá a zlá, můj milý. Připadám si jako vlčice. Nic na světě není tak zběsilého jako mateřství. - Když tedy chceš, jdi si, Toni, jdi si, ale zabiješ mne. Nu tak, co nejdeš?
TONI: Prosím tě, maminko, nezlob se na mne; víš, já ti to neumím tak říci, ale nech mluvit ji... vlast, a uvidíš... uvidíš sama, že musím jít jako všichni...
MATKA: Nic neuvidím, Toni. Copak nevíš, že jsem slepá pláčem? Co já mám vidět, já, stará máma! Já jsem vždycky viděla jenom vás, děti, vás, malé, košilaté děti - Snad jsem si na to ani nezvykla, že jste tak vyrostli! Ukaž se mi, dítě, pojď sem! Jak už jsi veliký! Viď, Toni, že už se musíš zachovat... jako dospělý muž?
TONI: Ano, maminko. Musím.
MATKA: Tak vidíš. Pak tu nesmíš nechat starou, bláznivou, pětibolestnou mámu, aby se utrápila. Ty nevíš, co bych udělala; šla bych na ulice a křičela, že proklínám tuhle válku, že proklínám ty, kdo vás do ní posílají -
TONI: Mami!
MATKA: To mi nesmíš udělat, Toni. Musíš být mamince oporou... a ochranou. Já už mám jen tebe. Já vím, že je to pro tebe oběť..., ale jako muž, Toni, musíš i takovou oběť unést...
TONI (kouše se do rtů, aby přemohl pláč): Mami, já... To víš, když mne potřebuješ... já tedy... já opravdu nevím...
MATKA (políbí ho na čelo): Tak vidíš. Já jsem věděla, co od tebe mohu čekat. Jsi rozumný... a statečný hoch. Tatínek by měl z tebe radost. Pojď, Toni, musíme se připravit... na tu válku. (Opírá se mu o rameno a vede ho ven. U dveří zhasí vypinačem. Tma.)

(Je slyšet, jak zvenčí zamyká pokoj a vytahuje klíč.)

HLAS ONDRŮV (potmě): Chudák mamina!
HLAS OTCŮV: Chudák Toni!
HLAS KORNELŮV: Musí to být hrozné pro toho hocha.

(Pauza. Zvenčí je slyšet bubny a pochod vojáků.)

HLAS PETRŮV: Slyšíte? Vojáci.
HLAS JIŘÍHO: Jdou na frontu.
HLAS OTCŮV: Dobře jdou. Ráz dva! Ráz dva!
HLAS KORNELŮV: Hned by šel člověk s sebou.

(Pauza. Bubínky zvenčí doznívají.)

HLAS OTCŮV: Jiří, snad bys mohl chytit nějaké zprávy z rozhlasu... Měli bychom vědět, co se děje.
HLAS JIŘÍHO: Ano, tati. (Cvakne knoflík radioaparátu.)
MUŽSKÝ HLAS Z AMPLIÓNU (tlumený): ... naše východní armáda ustupuje dál za těžkých bojů; na pravém křídle se zastavila, opřena o horský hřeben, a klade nepříteli houževnatý odpor.
HLAS OTCŮV: Jen aby nás neobešli!
MUŽSKÝ HLAS Z AMPLIÓNU: Při leteckých bojích bylo sestřeleno sedmnáct nepřátelských letadel. Devět z našich letců se nevrátilo.
HLAS JIŘÍHO: Devět k sedmnácti, to není zlé.
MUŽSKÝ HLAS Z AMPLIÓNU: Bombardování našich otevřených měst pokračuje. Počet zabitých civilních osob se odhaduje na osm tisíc. O osudu města Villamedie, napadené nepřátelským letectvem, nemáme dosud bližších zpráv -
HLAS OTCŮV: Zavři to, Jiří. Někdo jde. (Cvaknutí knoflíku.)

(Ticho.)

(Rachotí klíč, a do temného pokoje vejde Matka.)

MATKA (zamkne za sebou dveře, jde několik kroků dál a zůstane nehnutě stát): Já vím, že jste tady. Slézáte se sem jako švábi k pivu. - Co na mně chcete?
HLAS OTCŮV: My jsme jen tak přišli za tebou, dušinko.
MATKA: Za mnou ne, Richarde. (Rozsvítí lampu na psacím stole a roz­hlíží se.)

(V pokoji porůznu stojí nebo sedí Starý pán, Otec, Ondra, Jiří, Kornel a Petr.)

KORNEL: Dobrý večer, mami.
MATKA: Tak vida, všichni jste tady!
OTEC: Miláčku, ty sis ani nevšimla - Taky dědeček nám přišel.
STARÝ PÁN (sedí na křesle v staromódních černých šatech, s řády na prsou): Dobrý večer, holčičko.
MATKA: Dědeček je tu taky? Tatínku, tebe jsem už tak dlouho neviděla!
STARÝ PÁN: Nu vidíš, děvenko. Ani jsem se moc nezměnil, viď?
MATKA: Nezměnil. A proč, prosím tě - (Dívá se z jednoho na druhého.) Proč jste se tu tak sešli? To má být rodinná rada?
ONDRA: Ale ne, maminko. My jsme jen chtěli být při tobě, když jsou tak těžké dny.
MATKA: Nelžeš, Ondro? Já nevím, že byste někdy byli tak moc při mně. - O čem jste tady mluvili?
JIŘÍ: O ničem, mami. Jenom jsme poslouchali zprávy.
MATKA: Koukejme! Člověk by ani nevěřil, že vás to ještě může tak tuze zajímat.
PETR: Nás mrtvé? Hrozně, maminko. Víc, než si dovedeš představit.
MATKA: Jenomže už se do toho chválabohu nemůžete míchat.
OTEC: Nemysli si, dušinko. Víc, než víš. Víc, než vy živí víte. Když je vojna, my mrtví vstáváme -
KORNEL: My totiž nejsme tak moc mrtví, jak ty si myslíš, maminko.
PETR: Víš, to, co se děje, je ještě pořád náš osud. A naše dílo.
MATKA: Vaše dílo, já vím. Je-li tohle vaše dílo, tak se tím nemusíte zrovna chlubit.
OTEC: Ale miláčku, vždyť ta válka ještě není u konce! Ještě se může krásně vyhrát. Jen dosadit nové síly - Já mám starost s tím levým křídlem. Staroušku, kam jsi dala mé štábní mapy?
MATKA (odemyká psací stůl): Tady jsou. Prosím tě, co s tím chceš?
OTEC: Jenom se na něco podívat. Děkuju. (Rozkládá si mapy po stole.)
KORNEL: - - Nejhorší je, tati, že máme rozbité kádry. A málo důstojníků. V té občanské válce jich bylo pobito, to ti byla hrůza. - Teď teprve člověk vidí, jaká to byla paseka!
PETR: Tu paseku jste ovšem zavinili vy, Kornele.
KORNEL: My ne, Petře. Vy ji máte na svědomí. Vy s vaší anarchií, s vaší luzou, s vaším sebevražedným pacifismem -
PETR: A vy s vašimi kanóny, člověče. Ty byly horší.
KORNEL: Nevěř tomu. Snad jsme se měli klidně dívat, jak rozvracíte národ, ne? Pěkně děkuju, to by to dopadlo! Zaplať pánbůh, že jsme před vaším rozkladem zachránili aspoň jádro naší armády!
PETR: A my jsme chválabohu aspoň naučili bojovat lid. Ještě budete rádi, že si zvykl umírat!
KORNEL: Ale poslouchat ne.
PETR: Ne, vás už asi poslouchat nebude. Uvidíš po válce!
KORNEL: To víš, po válce bude někdo mít pokdy na vaše nesmyslné utopie!
PETR: Bude! Zrovna bude! Holenku, jak jednou ozbrojíš lid - To se teprve ukáže, k čemu bude tahle válka dobrá!
KORNEL: Petře, vyjde-li někdo z téhle války vítězně, bude to jenom národ. Silný, ukázněný, sebevědomý národ. Za to té válce žehnám. Za to, že udělá konec všemu tomu hloupému žvanění o no­vém a lepším řádu světa -
MATKA: Děti, děti, vy jste se ještě nepřestali hádat? Že se nestydíte, vy dvojčata: oba jste na to padli, a ještě toho nemáte dost? Co si o vás pomyslí dědeček?
STARÝ PÁN: Já tomu nerozumím, děvenko; to víš, mladá krev!
PETR: Odpusť, mami; ale dokud trvají myšlenky - pokud není rozhodnuto, oč jsme bojovali - To nedá člověku ani po smrti.
ONDRA: My všichni, maminko, vedeme dál svůj boj. Za pravdu, za národ, za lidstvo - jak kdo. Ještě chceme, aby naše věc zvítězila. A ještě můžeme všechno prohrát - i po smrti.
OTEC (skloněný nad štábní mapou): Tahle linie by se dala hájit. Hoši, to by byl klasický manévr: pevně zakotvený střed, a průlom na křídle - A pak je, ty pacholky, poženeme od moře!
KORNEL: Já nevím, tati; na průlom bychom museli dosadit hrozné síly.
OTEC: Museli, mládenče, museli. Však do toho půjdeme všichni, ne?
MATKA: Kdo všichni, Richarde?
OTEC: Nu všichni, dušinko. My taky. My taky.
MATKA: Vy tam budete něco platni!
ONDRA: Víc, než si myslíš, maminko. Národ musí mít s sebou své mrtvé.
MATKA: Proto si jich musel tolik nadělat, ne?
PETR: Víš, mami, tentokrát jde i o nás; kdyby se ta válka prohrála -
KORNEL: - pak jsme umřeli nadarmo, my všichni; pak by nezbylo nic... ani po nás mrtvých, maminko.
MATKA: Richarde, děti, vy... vy chcete opravdu jít -?
JIŘÍ: Musíme, maminko, to je služba. Vždyť víš, že nás volají. Tatínek půjde se svým starým plukem -
PETR: Já bych šel s dobrovolníky.
JIŘÍ: A já - nu, já asi zůstanu při svém letectví.
OTEC: Kdyby se tak dostal Toni k mému pluku!
MATKA: Richarde!
OTEC: To býval výborný pluk, dušinko. Slavný pluk. Vždycky míval nejvíc padlých.
MATKA: Tak proto jste sem přišli, že? To jsem si myslela! - Ale já vám Toniho nedám, slyšíte? Toni nemůže jít! Toni nemůže!
OTEC: To by byla veliká škoda, matko. To by mně toho chlapce bylo hrozně líto.
ONDRA: Musíš to chápat, maminko. Toniho by děsně pokořovalo, kdyby musel zůstat doma. Toni je tak citlivý - Pro něho je to věc svědomí.
JIŘÍ: Je přece... synem majora. Jeho tatínek padl na bojišti... jako hrdina. Jak by to, prosím tě, vypadalo, kdyby se náš kluk nehlásil! To je otázka cti, víš?
KORNEL: Je to boj za vlast, maminko. To se musí. To je jeho povinnost.
PETR: Mami, já tě taky prosím. To víš, já jsem byl a... jsem pořád proti válkám; ale takovému násilí se musíme bránit, maminko. To je věc přesvědčení.
MATKA (rozhlíží se jako štvaná): Vy byste chtěli, aby taky padl, že? Přišli jste si pro něho, ne? Tak vy jste všichni proti mně! Všichni jste proti mně!
OTEC: Ale dušinko, to není proti tobě!
MATKA: Je! Vida, co jste toho na mne vytáhli! Čest! svědomí! přesvědčení! povinnost! A to má být všecko? Víc už nevíte?
ONDRA: Co tím myslíš, mami?
MATKA: Vy jste mi zapomněli říci: Tomu ty nerozumíš, maminko. To je mužská záležitost.
OTEC: Máš pravdu, Dolores; je to mužská záležitost.
MATKA: Tak vidíte. A já jsem z ní udělala... svou ženskou záležitost. Svou mateřskou záležitost. My si asi... nebudeme rozumět, Richarde. A vy děti,... s vámi se taky už nedomluvím. Myslím, že bychom o tom... nemuseli dál mluvit.
JIŘÍ: Ale maminko -
MATKA: Nechte mne! A jděte mi odtud! Já... já už vás nechci vidět. (Odvrátí se.)

(Pauza. Mrtví se na sebe bezradně dívají.)

ONDRA: Nám maminka nevěří -
MATKA: Já mám proč, Ondro.
ONDRA: My jsme pro Toniho... špatný příklad, viď? Ale kdyby ti to řekl dědeček -
STARÝ PÁN: Co, já?

(Všichni se obracejí k Starému pánovi.)

STARÝ PÁN: Bože to je tak těžká věc, děti. Já přece nejsem žádný voják nebo hrdina - Já ani žádnou válku nepamatuju.
MATKA: Tatínku, poslal bys posledního syna do války?
STARÝ PÁN: Holčičko, my jsme byli takový starý svět - Vy jste jiní. Vy už jste si na války a takové věci zvykli. Jeden mrtvý, tisíc, sto tisíc mrtvých, co to pro vás je? Ale my, kdepak! Válka, to pro nás bylo - jako báje, víš? Jako něco, co snad u nás ani nemůže doopravdy být.
MATKA: Ale kdyby byla, tatínku, kdyby byla -?
STARÝ PÁN: Ale počkej, my jsme nevyřizovali věci tak hr hr. Víš, my jsme o válkách spíš jenom četli; a učili jsme se, že je čestné zemřít pro vlast. My staří jsme tomu věřili, holčičko; pravda, ono se tehdy nepadalo tolik jako teď - bylo to vzácnější, víš? Nu, já už asi jiný nebudu. Zemřít za vlast - já bych tam šel, děvenko. Řeknu ti, šel bych.
MATKA: Já ti to věřím, tatínku. Ale poslal bys do války své děti?
STARÝ PÁN: Počkej, to je jiná otázka, to mi sem nepleť. Já jenom říkám, kdybych byl jako Toni, že bych šel. Já jsem starý člověk, děti, a - nu, moc hrdinství jsem v životě nenadělal. A taky jsem to někam dotáhl, ne? Myslel jsem si, krásná kariéra: takový vysoký úřad a řády a tituly - Počkej, co jsem to chtěl říci?
MATKA: Tatínku, poslal bys své děti na smrt?
STARÝ PÁN: Aha, už vím. Koukej, já jsem svá léta dožil do poslední tečky; naplnil jsem všechno... a nechal jsem po sobě dobrou památku. Byl to šťastný život. A přece si někdy myslím, - to bylo všecko? - Nu vidíš, holčičko, tak je to.
MATKA: Co tím chceš říci? Co to má co dělat s Tonim?
STARÝ PÁN: Nic, dceruško, nic; já jen, abys věděla, co je život. Víš, když ty ses měla narodit,... tak to tvou maminku mohlo stát život. Já jsem klečel u ní a... nu, hrozně jsem se styděl, víš? Říkal jsem si... tak tady má žena dává všechno v sázku, aby se narodilo dítě, - a co já? - Tak vidíš, v tom je cena života: že se za něj platí... třeba i životem. To je taky... ženská záležitost, holčičko. A to máš tak se vším, rozumíš? Kdyby se za vlast neplatilo životem... kdyby se za čest, za pravdu, za svobodu neplatilo životem, neměly by tu ohromnou, tu strašnou cenu, víš? Jen ho nech jít, toho svého synka. Je to tak... v pořádku.
MATKA: Tatínku, nic víc mi neřekneš?
STARÝ PÁN: Já ani nevím, dceruško. Já bych chtěl, víš, abych mohl být v té válce taky něco platen. Kdybych mohl aspoň jednoho vnuka poslat... aspoň jednoho, abych nebyl tak docela mrtev, tak docela k ničemu! To víš, takový starý, mrtvý člověk jako já už nemůže mnoho dát -
MATKA: Tatínku, tys Toniho nikdy ani neviděl! Jak můžeš tak mluvit?
STARÝ PÁN: Pravda, neviděl, ale je to můj rod. Šel by tam za nás. Takový starý, dobrý rod -
MATKA: Tatínku, Toni nepůjde!
STARÝ PÁN: Jak myslíš, holčičko. Je to škoda. Takový dobrý rod jsme byli -

(Pauza.)

OTEC: Nu tak, podívej se, dušinko. Pusť toho chlapce!
MATKA: Richarde, vždyť ty Toniho vůbec neznáš! Nikdys ho nedržel v náručí, nikdys ho nechoval na klíně - Kdybys věděl, jak byl droboučký, když se narodil, kdybys viděl ty jeho ručičky - Ty s ním nemůžeš tak cítit, ty bys nemohl tak mluvit, kdybys ho znal! Toni nemůže jít. Toni je na vojnu slabý. Ty ho znáš, Ondro: tys byl doktor, a řekni - řekni tady, jak byl Toni vždycky slaboučký! Sám jsi mu předpisoval léky, pamatuješ se? Ondro, tys mu býval místo otce: tak řekni, tak přece řekni, že Toni nemůže jít!

(Ondra krčí mlčky rameny.)

MATKA: Ty nechceš mluvit? - Tak pověz ty, Jiří; tys byl nejhravější z dětí - Co jsi se Toniho natrápil, že si neumí a nechce hrát! Vždycky jsi říkal, Toni k ničemu není, Toni je holčička, Toni je strašpytel - Jen si vzpomeň, jak ses mu vysmíval! Řekni, Jirko, řekni sám: copak by mohl tak bojácný hoch jít na vojnu? Můžeš si to vůbec představit?

(Jiří krčí mlčky rameny.)

MATKA: Ty taky nechceš mluvit, viď? Tak řekni ty, Kornele, řekni ty, Petře: vy přece víte, jak je Toni... chorobně citlivý! Vždycky zbledl jako stěna, když vy dva jste se začali rvát, a dal se do pláče - Pamatujete se, jak jednou viděl týrat koně? Dostal skoro křeče... a ještě po týdnech křičel ze spaní... Prosím tě, Kornele, co by si počal na vojně? Proboha Petře, řekni aspoň ty - Vy dva jste ho znali nejlíp!
KORNEL: Těžká věc, mami. Všichni budou muset jít.
MATKA: - - Vy nemáte Toniho rádi! Nikdo z vás!
OTEC: Ale máme, dušinko, máme ho opravdu rádi, jenže... chlapec se utrápí, když bude muset zůstat doma. My už kvůli němu...
MATKA: Tak ať se trápí! Když je takový... když je to pro něho taková oběť, zůstat u matky... Ani ten Toni mne už nemá rád!
ONDRA: Má, maminko. Nesmírně tě má rád. My všichni tě máme rádi, víš?
MATKA: Neříkej, Ondro, to mně neříkejte! Vy vůbec nevíte, co to je, mít rád! Vy jste vždycky měli ještě něco jiného, ještě něco bůhvíjak většího, než je láska; ale já ne. Já nemám nic většího, Richarde. Já si neumím nic většího představit. Kdybyste věděli, co to je takové dítě - Richarde, kdybys viděl Toniho, když se narodil! Byl tak bezmocný a sladký - Kdybys viděl ty jeho směšné vlásky - Jak si, lidi, můžete myslet, že by Toni mohl jít na vojnu!
JIŘÍ: Mami, Toni je už veliký.
MATKA: To se zdá vám, ale mně ne. Tak vidíš, že ničemu nerozumíte! Toni je přece dítě, které se mi narodilo plačící, dítě u mých prsou, dítě, které vedu za udumlanou ručičku -Kristepane, lidi, vy jste se zbláznili! Copak mohu takové dítě někam pustit?
KORNEL: Nás jsi taky... musela pustit, maminko.
MATKA: To není pravda! Nepustila! Ale vy, vy jste vždycky měli nějaký svůj svět, kam jsem já za vámi nemohla; měli jste svůj svět, kde jste si hráli na velké... Copak si myslíte, že jste pro mne někdy byli velcí a dospělí? Vy? Myslíte, že já jsem ve vás někdy viděla hrdiny? Ne, hoši; jen zabitá mláďata jsem ve vás viděla, jen malé, hloupé děti, kterým se stalo neštěstí - I ty, Richarde! Víš, co ty jsi pro mne byl? Muž, který spí po mém boku s otevřenými ústy; slyším ho dýchat a celým svým tělem, celou svou radostí cítím, že je můj. A najednou mi ho někde daleko zabijí! Copak nechápete, jak je to nesmyslné? Jak já k tomu přijdu, co mně bylo po nějaké vaší hloupé, cizí Africe! A přece já, já jsem za ni musela dát člověka, který byl můj -
OTEC: To už je tak dávno, miláčku!
MATKA: Není, Richarde. Pro mne ne. Pro mne to všechno je přítomnost. Nebo ty, Ondro: pro mne jsi pořád ještě ten bručivý, zamračený chlapec, který dělá strašně rozumného na svá léta; chodím s tebou po zahradě, ruku na tvém rameni, jako bych se o tebe opírala - Nebo ty, Jirko: co jsem se ti naspravovala kalhot! Pořád jsi mi lezl po stromech - Pamatuješ se, jak jsem ti každý večer natírala jódem tvé věčné odřeniny a škrábance? To nebolí, mami, říkal jsi, to nic není... Nebo ty, Kornele -
KORNEL: Co s tím, maminko! To jsou maličkosti...
MATKA: Co s tím? Vidíš, tomu vy právě nerozumíte. Vidíte, každá ta maličkost mně i teď připadá tisíckrát důležitější než všechny vaše výpravy a války. A víš proč? Protože já máma jsem z vás měla jen ty maličkosti. Já jsem vám mohla sloužit jen v těch maličkostech. To byl můj svět. Jak jste si vzali do hlavy něco velikého, už jste se mi nějak vysmekli z rukou - Ani jste se mi nemohli do očí podívat, jako byste měli špatné svědomí. Tomu ty nerozumíš, maminko! Teď máte zas takové vyhýbavé oči, vy všichni. Já vím, vy máte zas něco za lubem, něco vašeho, něco velikého -
ONDRA: Nesmíš se zlobit, maminko, ale tentokrát jde opravdu o něco tak vážného -
MATKA: Já to nechci slyšet, Ondro. Jde-li o Toniho, já nechci nic slyšet. Vy máte své důvody, a já mám taky své. Já vím, vy máte své úkoly a povinnosti, svou slávu, svou čest, svou vlast a já nevím co ještě -
OTEC: Svou službu, maminko.
MATKA: Ano, svou službu. Já měla taky svou slávu, a to jste byli vy. Já měla svůj domov, a to jste byli vy. Já měla svou službu, a to jste byli vy, vy, vy - Tak mně vyložte, proč zrovna já, proč jsem to vždycky já, proč po celé dějiny světa jsem jenom já, já máma, já ženská, kdo musí tak hrozně platit za vaše veliké věci!
STARÝ PÁN: Nesmíš se na ně tak zlobit, děvečko.
MATKA: Já se na ně nezlobím, tati. Já se zlobím na svět. Pořád posílají mé děti na smrt za něco velkého, za nějakou slávu nebo spásu nebo co - A řekni, tatínku, je tím ten svět o něco lepší? Bylo to vůbec něco platno?
STARÝ PÁN: Bylo, holčičko, bylo. Víš, velká minulost, to taky musí být.
OTEC: Já vím, dušinko, pro tebe to bylo těžké, ale - víš, když se tak na tebe dívám -
MATKA: Nedívej se na mne, Richarde, nedívejte se na mne, děti! Vypadám hrozně, když se zlobím.
OTEC: Ty jsi tak prudká, víš? Ty bys taky šla na smrt, miláčku, kdyby to muselo být.
MATKA: Ale za vás, člověče! Za vás a za nic jiného! Za svého muže, za svou rodinu, za děti - Co mně ženské kdy bylo po něčem jiném! Ne, ne, ne, já vám Toniho nedám!

(Pauza.)

ONDRA: Víš, tati, ona má trochu pravdu. Toni je skutečně... fyzicky slaboučký. Takový chabý, nevyvinutý hoch -
JIŘÍ: Spíš povahově slabý, Ondro. Exaltovaný a přitom hrozně bázlivý. Já jsem ještě neviděl kluka, který by měl tak málo životní odvahy.
KORNEL: Za to on nemůže, Jirko, to jsou nervy. Toni je nadaný, ale nemožně nervózní. Já nevím, co z toho hocha bude.
PETR: Je ho škoda. Takhle nebude nikdy k ničemu.
MATKA: Ne, tak zase nesmíte mluvit! Vy mu křivdíte! Richarde, nesmíš na ně dát, oni ho vždycky podceňovali! Toni je prostě... příliš citlivý; ale jinak se mi spravil... měl bys z něho radost, jak je teď zdravý a silný! Abys věděl, on sám se chtěl hlásit na vojnu! Sám s tím přišel a prosil - Toni za to nemůže. Já jsem ho nepustila. Já ho nepustím.
OTEC: A proč, Dolores?
MATKA: ... Protože nechci být sama. Třeba je to ode mne sobecké, - - ale já už mám jen Toniho, Richarde! Prosím vás, děti, prosím tě, tatínku, nechte mi ho! Vždyť bych už neměla proč být živa, neměla bych komu sloužit, neměla bych nic - Copak nemám žádné právo na život, který jsem zrodila? Copak jsem si za ty tisíce let nic nevysloužila? Prosím vás, děti, udělejte to kvůli mně, kvůli své pošetilé, utahané mámě, a řekněte sami, že Toniho nemusím dát - tak to řekněte, copak neslyšíte?

(Pauza.)

STARÝ PÁN: Bože bože! To jsou těžké věci. Nesmíš se tak rozčilovat, děvečko. Třeba už na toho hocha ani nedojde. Třeba už je pozdě a jsme poraženi -
OTEC (skloní se k mapě): Ještě nejsme, dědečku. Tahle linie by se dala hájit. Kdyby se nasadily všechny síly -
PETR: Já počítám s naším lidem, tati. Lid má zbraně... a bude střílet na ulicích. Uvidíš, i děti půjdou; vezmou flinty po tatících -
KORNEL (rozhlíží se): Mami, kam jsi dala ty zbraně odtud?
MATKA: Co říkáš, můj milý?
KORNEL: Kam jsi dala tatínkovy zbraně?
MATKA: Schovala. Před Tonim.
KORNEL: Škoda. Ta jedna kulovnice by potřebovala namazat.
JIŘÍ (otvírá zásuvku u psacího stolu a vytahuje svůj starý sešit, listuje v něm): Škoda že jsem nemohl dodělat tu svou konstrukci. Dobrá by byla. (Usedne se sešitem.)
OTEC (nad mapou): Tady tu pozici, tu bych sám chtěl hájit, hoši. Je to takový pěkný průsmyk -
KORNEL: Prosím tě, mami, kde máš tu kulovnici?
MATKA: Vy se natrápíte! (Odemyká dubovou skříň.) Tam ji máš.
KORNEL: Děkuju. (Vytáhne kulovnici a prohlíží ji.) Dobrá by byla. (Začne ji čistit na stole koudelí a olejem.)

(Pauza.)

STARÝ PÁN: Tak vidíš, holčičko, už máš skoro celou rodinu pohromadě.
PETR: - - Slyšíte?
JIŘÍ: Co?
PETR: To ticho.
ONDRA: Jako by někdo chtěl něco říci.
PETR: Kdo -? (Dívá se z jednoho na druhého a pak se obrátí k rozhlasové skřínce.) Už vím.
OTEC (zvedá hlavu): Co je? (Obrací se k rozhlasu.)
JIŘÍ (zvedá hlavu): Co máte? (Dívá se napjatě k ampliónu.)

(Všichni obráceni tváří k ampliónu. Pauza.)

MATKA: Když chcete - Vás už nic jiného nezajímá. Jen ta válka. (Otočí knoflíkem rádia.)
KORNEL: Když je válka, mami, tak se dělá válka.
MUŽSKÝ HLAS V AMPLIÓNU: - - předvoj se blíží k řece. Dobrovolné čety vyhodily mosty do povětří a jsou připraveny hájit předmostí do posledního muže. Nepřítel musí být zdržen stůj co stůj. Dobrovolníci vám vzkazují: Padneme, ale neustoupíme.
ŽENSKÝ HLAS V AMPLIÓNU: Slyšte, slyšte, slyšte! Voláme všechny muže do zbraně. Voláme všechny muže. Na nás už nezáleží. Už nebojujeme za sebe, ale za zem svých otců a dětí. Ve jménu mrtvých i budoucích voláme do zbraně celý národ!
MATKA: Ne. Toni nepůjde. Já ti ho nedám!
MUŽSKÝ HLAS V AMPLIÓNU: Halo halo! Velitelství severní armády hlásí další ústupové boje. Bojuje se o každou píď půdy, o každou mez, o každý domek. Lidé ze vsí odmítli opustit své domovy a hájí je se zbraní v ruce. Nepřítel je nucen každou vesnici i sa­motu srovnat se zemí. Ztráty na životech jsou neobyčejně těžké.
ONDRA: Chudáci, ti lidé tam -
OTEC: Nech být, dobré je to. Přece jen to zpomalí postup nepřítele.
ŽENSKÝ HLAS V AMPLIÓNU: Slyšte, slyšte, právě zachycujeme jiskrovou zprávu z lodi Gorgony. - Sečkejte u ampliónů, nemohu to přečíst. Naše loď Gorgona... Ach bože! (Hlas se zlomí:) Odpusťte mi, já tam mám syna! (Pomlka.) - Slyšte, slyšte, slyšte! Naše cvičná loď Gorgona... se čtyřmi sty námořními kadety na palubě... se pokusila prorazit nepřátelskou blokádu, aby se vrátila do svého přístavu. V pět hodin sedm minut... byla zasažena nepřátelským torpédem. Loď... se potápí. (Vzdech.) Kadeti na palubě Gorgony vzkazují... poslední pozdrav domů. Prosí, aby jim byla... naposledy... zahrána... naše hymna. - Můj synu! Můj chlapečku!
MATKA: Cože? Tak ty přece máš syna? Ty taky máš dítě?
MUŽSKÝ HLAS V AMPLIÓNU: Halo halo, přerušujeme vysílání zpráv. Halo halo halo! Voláme cvičnou loď Gorgonu! Voláme Gorgonu! - Halo! - Halo, slyšíte nás? Kadeti na Gorgoně, pozor! Kadeti na palubě Gorgony, vlast vám posílá poslední pozdrav.

(Z ampliónu zní hymna.)

(Všichni mrtví se beze slova zvedají a stojí v pozoru.)

MATKA: - - Čtyři sta chlapců? Copak se to smí, zabíjet takové hochy?
PETR: Prosím tě, mami, teď nemluv!

(Všichni stojí jako zkamenělí. Hymna doznívá.)

MUŽSKÝ HLAS V AMPLIÓNU: Halo halo halo! Cvičná loď Gorgona se už nehlásí.
KORNEL: Sbohem, kadeti! (Pověsí pušku na stěnu.)
ŽENSKÝ HLAS V AMPLIÓNU: Slyšte, slyšte, slyšte! Voláme všechny muže. Voláme národ do boje. Vlast volá své děti. Do zbraně! Do zbraně!
MATKA: Co, ty ještě křičíš! Ještě nemáš dost, ty matko? Ještě tam posíláš jiné?
MUŽSKÝ HLAS V AMPLIÓNU: Halo halo! Velitelství západního úseku hlásí: Bojujeme na celé frontě proti přesile. Boj na obou stranách nabývá nebývalé zuřivosti. Naši letci hlásí nástup nových nepřátelských divizí -

(Bušení na dveře.)

HLAS TONIHO: Mami! Maminko!
MATKA (otočí knoflíkem rádia): Ticho!

(Bušení na dveře.)

HLAS TONIHO: Maminko, jsi tam?
MATKA: Ano, maličký. (Dává znamení, aby někdo zhasil.) Už jdu.

(Tma, pauza.)

MATKA (odemyká dveře): Co tu chceš, Toni?
TONI: Ty jsi tady potmě?
MATKA: Rozsvěť.
TONI (rozsvítí lustr kontaktem u dveří. Pokoj je prázdný, jen na stole zůstaly rozložené štábní mapy): Mami, s kým jsi to mluvila?
MATKA: S nikým, synáčku.
TONI: Ale já jsem tady slyšel takové hlasy -
MATKA: To bylo jen... tohle, chlapče. (Otočí knoflíkem rádia.)
TONI: A nač tu máš ty mapy?
MUŽSKÝ HLAS V AMPLIÓNU: Halo halo! Hlavní stan hlásí: Při ranním náletu nepřátel bylo zničeno město Villamedia. O život přišlo přes osm set civilních osob, z toho většina žen a dětí. Náš starý hrad, pokladnice našich dějin, lehl popelem.
TONI: Slyšíš, mami?
MUŽSKÝ HLAS V AMPLIÓNU: Letecká puma zasáhla nemocnici, kde zahynulo šedesát nemocných. Město Villamedia hoří.
TONI: Maminko, prosím tě -
ŽENSKÝ HLAS V AMPLIÓNU: Slyšte, slyšte, slyšte! Voláme k ampliónu celý svět! Voláme lidi! Nepřátelská letadla napadla dnes ráno vesnici Borgo a svrhla pumy na obecnou školu. Do prchajících dětí střílela ze strojních pušek. Osmdesát dětí bylo raněno. Devatenáct dětí postříleno. Třicet pět dětí bylo výbuchem... roztrháno.
MATKA: Co říkáš? Děti? Copak někdo zabíjí děti?
TONI (hledá na mapě): Kde to je... kde to je...
MATKA (stojí jako zkamenělá): Děti! Malé, usmrkané děti!

(Ticho.)

MATKA (strhne ze stěny pušku a podává ji oběma rukama Tonimu. S vel­kým gestem): Jdi!

Opona.