Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Betlém (1924)

Snad také stával o vánocích betlém v kostele vašeho dětství; i byli tam tři králové, Jezule, pastevci s ovečkami, takové malé domečky těch pastevců, kudrnaté stromy a všechno, co si kdo může představit; a vy jste na té kráse mohli oči nechat. Vzpomínám-li nyní, co se nám na věci tak líbilo, myslím, že to hlavně byla kouzelná okolnost, že to všechno bylo tak maličké. Tajemná poezie betlému je v tom, že je drobný; jeho pohádková krása je ve zmenšení všech rozměrů. Představte si, že by byl betlém udělán z pětimetrových panáků; myslím, že by budil spíše hrůzu než nadšení.
Často tvrdíme, že jsou u nás malé poměry; jsme nepochybně malá země s malými prostředky, ale to se nám kupodivu nezdá být něčím kouzelně krásným a poetickým. Vrací-li se člověk z ciziny, shledává najednou, že se Stvořitel u nás příliš nerozmáchl a nevyhrnul si rukávy do práce: spíše pracoval v drobném, trpělivě robě chlumy a rovinky, mírné řeky a zavřené obzory; a že člověk, který po něm přišel, se rovněž nerozmáchl a neprovolal s velikým gestem "toto všechno je mé", nýbrž rozkrájel zemi na drobné čtverečky polí a místo tvrzí si postavil domečky mezi drobnými jabluňkami a slívami; a tu člověk, který vraceje se domů vidí toto vše, vydechne s nadšením, že je to jako betlém.
Ano, je tomu tak: jsme malá země, ale nejsme okouzlení tím, že jsme malá země. Jsou u nás malé poměry, ale všemožně se zdráháme vidět v tom poetickou přednost, hodnou zvláštní chvály a lásky. Naše prostředky jsou skromné a maličké, ale nám se nezdá být pohádkovým úkolem zařídit z nich maličký a čistý betlém; spíše si myslíme, že se musíme rozmáchnout a zařídit nejprve pětimetrové nebo stomiliónové Centrální nebo Reprezentační Úřady, Ústavy, Instituce a Veřejné Budovy. Všemu, co jsme začali nebo projektovali od památného dne, kdy jsme se stali nezávislým betlémem, snažíme se vtisknout ráz pětimetrové nebo stomiliónové ohromnosti; čeho jsme tím dosáhli, není velikost, nýbrž jakýsi zmatek; shledáváme najednou, že betlém je příliš malý.
Chce-li Čech něco pomilovat slovem a myšlenkou, nazve to zdrobnělinou; milované ženě neřekne Obryně ani Veležena, nýbrž spíše holčička, hlupáček nebo nějak podobně; má-li rád svou zahradu, nazve ji zahrádkou, a má-li rád svou sklenici, řekne jí sklenička. Chce-li Angličan něco pomazlit slovem, řekne, že je to "dear old", že je to staré; proto jsou v Anglii staré věci ve vážnosti. My polaskáme věc tím, že řekneme, že je malá; kdybychom chtěli polaskat ministerstvo, nazvali bychom je něžně a nadšeně "naše ministerstvíčko", a kdybychom mu chtěli tuto lásku projevit důvěrně a co nejsrdečněji, zřídili bychom pro ně domeček se dvěma okny a stolečkem, jako pro panenku. Ale ježto náš poměr k úřadům je pochmurný a nelibý, projektujeme pro ně budovy ponuré a strašné velikosti. Jelikož nemáme srdečně rádi Prahu s jejími obyvateli, mluvíme pořád o Velké Praze. Jelikož nemáme dost něžně rádi svou zem, nemluvíme o chudé drahé zemičce, nýbrž o prestiži, reprezentaci před cizinou a jiných nejméně pětimetrových veličinách.
I betlém se reprezentuje před cizinou; ale reprezentuje se tím, že je malý, ač "nikoli nejmenší mezi knížaty judskými"; dokonce nereprezentuje se nějakou novou radnicí, nýbrž starým chlévem. Nereprezentuje se před cizinou nějakou padesátičlennou vítací delegací, placenou z peněz chudých ovčáků, nýbrž padesáti chudými ovčáky, kteří zadarmo projevují svou radost a účast s událostí ve chlévě. Reprezentuje se vhodně tím, že tam na novorozeně dýchá vůl a osel, zvířata skromná a užitečná, místo aby na to dítě dýchali dva slavnostní řečníci. Je to zkrátka betlém spokojený s tím, že je malý, a pravící světu: Pojďte se podívat, jak je to hezké, když dovedeme být malí a chudí. A svět se dívá a může na tom oči nechat.
Zařizujeme se špatně ve velkém, místo abychom se zařizovali dobře v malém. Zařizujeme-li se ve velkém, říkáme, že to děláme pro budoucnost. Ale dělat něco jen tak pro budoucnost je jako chystat něco pro strejce Příhodu; lepší a prozíravější je chystat budoucnost samotnou. Nikdy zajisté nevyrosteme na velmoc; ale je velmi pravděpodobno, že budeme malým kouskem velkého řádu evropského nebo světového. Pak nám nebude nic platna žádná lokální a národní megalománie, žádná mocenská okázalost, ale bude nám platno všechno, co budeme umět. Čili pro budoucnost se nemají chystat monumentální rámce; pro budoucnost se mají připravovat lidi.
Není těžko žít jako chudí a malí, přiznáme-li si upřímně, že jsme chudí a malí; dobrá, nejsme-li Babylónem, buďme chutě a hrdě Betlémem. Nějaký ten spasitel se narodí i dnes spíše ve chlévě než v mramorovém paláci nějaké velkopojišťovny; pohříchu pro samé paláce se nemůžeme dostat k stavění betlémských chlévů.
A netlačiž nás, že betlém je snad příliš malý pro nějaké ty tři krále od Východu; horší je, je-li malý pro betlémské pastevce tím, že pro ně nemá krovu ani výživy. A tu jasnou hvězdu nahoře nikdy nezažehnete na státní útraty.

O malých poměrech (1925)

Jeden z bludů, kterými si se zálibou ztrpčujeme život, je blud o malých poměrech. Potkáte-li člověka z Berouna nebo z Vysokého Mýta, shledáte záhy, že je otráven malými poměry v Berouně nebo Vysokém Mýtě; naproti tomu člověk pražský je otráven malými poměry v Praze. A protože prý jsou v Berouně nebo v Praze malé poměry, nedá se tu nic pořádného dělat; nebýt jenom těch zatracených malých poměrů, psal by každý český dramatik nanejmíň jako Bernard Shaw a každý politický sekretář by dorostl státnické velikosti řekněme Pitta Staršího; ale to víte, ty malé poměry nás dusí. Vzdělanec na venkově si stýská, že tam musí zakrnět; kdyby byl aspoň v Praze, to byste koukali, jak by se rozvinul. Avšak ani univerzitní profesor se jaksi nemůže rozvinout v nádherný květ učenosti; ovšem kdyby měl tak skvělé dotace a ústavy jako na amerických školách, to by, panečku, udělal díru do světa. A tak dále. Zkrátka co nám schází, to není chuť k práci a takový nějaký dar od pánaboha, nýbrž poměry.
Jeden ruský režisér řekl, že nejsou velké a malé role, nýbrž jen velcí a malí herci. Podobně jsem v pokušení říci, že nejsou velké a malé poměry, nýbrž jen velcí a malí lidé. Myslím, že když byl Shackleton na jižním pólu, nestěžoval si nikterak, že tam jsou malé poměry, ačkoliv tam byl skoro sám. Když chodil Sokrates po Aténách, nebyly asi Atény o nic větší nežli dnešní Plzeň; přesto však, pokud víme, Sokrates neprohlásil, že v tak malých poměrech on nehraje, a basta. Kolem pořádného a statečného chlapíka nejsou nikdy malé poměry, nýbrž slušně veliké, a dokonce i náramné poměry. Shackleton byl docela spokojen s jižním pólem, protože hledal jižní pól; ale český malkontent by snad spustil hlasitý protest, že jižní pól není Václavské náměstí. Neboť stejným způsobem protestuje, že Beroun není Praha nebo Řím. Zavrhuje, že Vysoké Mýto je prostě Vysoké Mýto, a nikoliv něco jinšího. Protestuje proti bezohlednému faktu, že Kroměříž nemá pět miliónů obyvatel nebo že Praha nemá intelektuální atmosféru Paříže. To jsou ovšem poměry zoufalé, ježto se patrně nedají změnit.
Ale když už mluvím o Kroměříži: bylo by sice marno chtít udělat z Kroměříže nebeský Jeruzalém, ale do jisté míry a po nějakou dobu se podařilo z ní udělat aspoň hanácký Jeruzalém. Litomyšl se nemůže stát Perikleovými Aténami, ale v jisté době byla aspoň východočeskými Aténami. Nemůže-li se Beroun stát Prahou nebo Římem, může se aspoň stát pořádným a jaksi soběstačným Berounem. Je možno dokonce působit, aby byl v nějakém dobrém smyslu co nejberounovatější. Předpokladem toho ovšem je, aby berounským lidem silně záleželo zrovna na Berouně.
Ohlédneme-li se drobet po dějinách, vidíme sice, že bývaly veliké kultury, jež vyrostly z velikých poměrů, jako třeba kultura římská; ale že ještě častěji bývaly veliké kultury, jež vyrostly z malých poměrů, jako třeba kultura řecká. Italská renesance byla regionalistická; Goethovo Německo bylo regionalistické; Anglie podnes je klasickou zemí lokálních patriotismů. Snad se jednou podaří důkaz, že kultury vyrostlé na půdě regionalismu jsou hodně jiné než centrální a říšské kultury; že snad jsou šťavnatější, zemitější a vůbec bujnější. Ale pokud tento důkaz není podán, spokojme se tvrzením, že aspoň pro život v Berouně je důležito, aby toto město s okolím se cítilo být raději krajem nežli provincií. Bylo by velmi důležito, aby muž z Nitry uvažoval více o zvelebení města Nitry než o autonomii bratislavských úředníků. Záleží víc na tom, aby město Čáslav bylo baštou čáslavského kraje, než aby bylo baštou té nebo oné pražské politické strany. Mám skutečně za to, že nám je nadevše třeba bohatě rozvětveného regionalismu.
Praví se, že když jsme si nevládli ve státě, vládli jsme si aspoň v obcích, a to že nás chválabohu udrželo při životě. Zdá se však, že nyní, když si vládneme ve státě, si poněkud méně vládneme v obcích a krajích. Komunální politika většinou rezignovaně odumírá na malé poměry. Lokální ctižádost přestává existovat, tak jako už neexistuje a neroste ivančický chřest. Žít v Olomouci nebo v Kutné Hoře platí za jakési vyhnanství. Ztratili jsme lokální cit, aniž bychom získali cit státní. Malé poměry nevznikají tím, že máme malá města, nýbrž tím, že jsme v nich neradi. Hledá-li člověk romantické dobrodružství, je mu v takovém případě jeho zahrádka ovšem příliš malá; ale chce-li uhrabat cestičky nebo vyplet bejlí, shledá, že je zatraceně veliká, větší, než vůbec tušil. Jak zřejmo, v odhadu velikosti a poměrů záleží na hledisku, které volíme.
Procoural jsem letos řadu malých i okresních měst; zdálo se mi, že chudnou a chátrají, jmenovitě ve srovnání s vesnicemi. Vypadá to, jako by lokální střediska ztrácela svou přitažlivou sílu; patrně už nestačí venkovu, který vyspěl i zpychl rychleji než venkovská města. Zdá se, že venkov s rostoucí rychlostí gravituje k několika málo hlavním nebo průmyslovým centrům a přeskakuje hierarchickou stupnici farních, okresních a krajských měst. Zdá se, že nyní nejde o nic méně než o jejich život. Nářek na malé poměry není nic jiného než maloměstský defétism; je to reptání bankrotáře, který ztrácí klientelu a nedovede se z toho ničemu naučit. Lidé z provinciálních měst se stávají příliš malými pány; proto začínají mluvit o malých poměrech, místo aby se chytili za hlavu. Není-li už místní farář přitažlivým středem farnosti, musí se to zkusit jinak; každé město i městečko žije ze svého okolí; proto především musí hledět, aby mu stačilo. To není jen problém hospodářský, nýbrž i kulturní a společenský; to je právě to, čemu říkám regionalism.
Vlastní a přímo existenční úkol každého města je, aby ovládalo své okolí, své "zázemí". Dříve to bylo dáno samo sebou, nedostatkem dálkových komunikací; nadto pomáhala tomu i církev a celý řád života. Dnes tato samozřejmá převaha lokálních středisek strašně poklesá; města jsou stárnoucí honorace s trochu oprýskanou bývalou slávou. Dobrá, bylo by možno nechat je vymřít jako přežitek drobet neschopný života; ale je otázka, neztratí-li se tím také kus zdravé a vysoké životní organizace. Je možno představit si, že by nebylo nic jiného než velká průmyslová centra a pak už jenom selský venkov; ale táži se, nebyl-li by tento stav kulturně a společensky poněkud strašný. Je-li tohle moderní urbanism, pak se raději hlásím k středověké organizaci světa.
Regionalism, boj o život a záchranu lokálních ústředí se nevede jenom ve jménu místních kramářů a ševců, ale také ne pod vlajkou folkloristického svérázu; jde o něco víc; jde o organizaci života. Buď se stane venkov fabrikou na zrní, nebo zůstane domovem, ve kterém se žije. Aby byl domovem, musí být omezen; musí se stát krajem pro sebe. Ještě několika nitkami visí na svých lokálních centrech; ale zchátrají-li tato centra a stanou-li se skutečně malými a k smrti nudnými, rozpadne se tato nejstarší organizace našeho světa nadobro. Což bych, pokud mne se týče, považoval za větší pohromu, než je morová rána. Regionalism čeká na své politiky: na lidi nadšené ideou, že Beroun musí být Berounem a Vysoké Mýto Vysokým Mýtem, a ne nějakým bídným a jen dočasně snesitelným místem, ve kterém se trpí na malé poměry.