Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Grachty a kanaaly

Totiž to je tak: tam, kde u nás bývá uprostřed mezi domy ulice, je v Ho­landsku uprostřed mezi domy jednoduše voda; tomu se říká gracht, a když ta voda teče od města k městu, je to kanaal. A na břehu té tiché vody není žádné zábradlí, nýbrž tiché a veliké stromy a tichá průčelí domů s jasnými okny; a to všechno se tiše zrcadlí v té vodě.
Praví se, že ty grachty jsou vlastně vodní dráhy a že staří Holanďané po nich prostě dopravovali zboží po celém městě. Nechci to popírat; občas po nich skutečně vážně a tiše plyne loď s bandaskami mléka nebo nákladem květin. Avšak podle toho, jak věci vypadají, bych spíše řekl, že staří Holanďané stavěli svá města z domů a vody hlavně proto, aby tak říkajíc jedním vrzem postavili dvě města: jedno nahoře a druhé zrcadlené ve vodě. Protože nemohli vzhledem k rozsahu své země růst tuze do šířky, zdvojnásobili své rozměry vertikálně: odrazem ve vodě. Protože na svém písku se nemohli příliš rozmáchnout do výše, udělali to prostě obráceně: nazrcadlili si to do hloubky. Nahoře tiše a vážně žijí lidé; dole ještě tišeji a vážněji se pohybují jejich stíny. Nedivil bych se, kdyby v zrcadle grachtů se pohybovaly odrazy lidí z minulých staletí, mužů v širokých krejzlíkách a žen v čepcích. Ty grachty jsou totiž velmi staré a následkem toho jaksi neskutečné. Jako by ta města ani nestála na zemi, nýbrž na svém vlastním zrcadlení; jako by se ty solidní ulice nořily z bezedné tůně snů; jako by ty domy měly být zároveň domem i obrazem domu.
Jsou grachty živé, po kterých plují lodi a lodičky, a grachty zarostlé zeleným povlakem řas; grachty chudé, jež páchnou bahnem a rybinou, a důstojné grachty, určené, aby v plném lesku obrážely průčelí patricijských domů; posvátné grachty, ve kterých se zrcadlí kostely, a zašlé, osleplé kanály, ve kterých se neobráží ani oko Boží. Grachty v Delftu, kde se zrcadlí červené domečky, a grachty v Amsterodamu, ve kterých se zhlížejí černé a bílé štíty vysokých loďařských domů, a grachty v Utrechtu, zaříznuté hluboko do země, a opuštěné, malé grachtíčky, které vypadají, jako by na ně dosud nevkročila lidská noha (obutá člunem), a grachty zasypané, po kterých zůstalo jenom jméno.
Ale nejgrachtovitější to je, když kvečeru se roní na ztemnělé kanály hlas zvonkových her z věží. Je to jako těžké krůpěje zvonící na temné a pokojné hladině vodní. Jako by ty tiché grachty napršely a slily se z pobožného zvonění set a set let.

Stará města

Jsou si všechna podobna, ať jím je Delft či Gouda či Leiden: pásy tichých vod a staré cihlové katedrály s klenutím dřevěným jako břicho kupecké lodi, a parádní radnice a radničky vyzdobené vším krumplováním okázalého a bohatého měšťanství, a ctihodné městské váhy, a věžaté brány, a rybné tržnice, a staroslavné univerzity, a památné do­my, ve kterých byl kdysi zavražděn nějaký hrabě Oraňský nebo kdo, a tiché uličky bez dějin, jež samy jsou kusem nějakého šestnáctého nebo sedmnáctého století a dřímají mimo čas za svým spícím kanálkem.
A ty domy bývají nakloněné jako pisánská věž, neboť jsou postaveny na písku; někdy jsou jen dva lokte široké, protože stojí na jehlách a kaž­dá píď pevné půdy je v této zemi vody a písku příliš vzácná; aby se šetřilo místem, vede do hořeních pater místo schodů jen takový uzoučký a strmý slepičí hřad, a proto se nábytek musí dovnitř stěhovat okny, protože po těch schodech by to nešlo; a proto mají ty domy nahoře štíty, aby měla na čem viset kladka s provazem, a proto jsou ta okna tak široká; a proto konečně jsou Holanďané lidé usedlí, kteří zbytečně neběhají po ulicích a hospodách, neboť když už se jednou člověk po těch strmých schodech dostane domů, je rád, že nemusí zase slézat, nýbrž sedí doma za vyleštěným oknem a dívá se do šikmého zrcátka, co se děje na ulici (ale neděje se na ní nic, protože každý je doma, neběhaje zbytečně venku, a dívá se do šikmého zrcátka), - hle, jak vše souvisí s povahou půdy. Proto se holandská městská architektura během staletí nijak podstatně nezměnila; takový dnešní Oud nebo Dudok mohl vzít tytéž pěkné, domapečené, hladké cihly a táž jasná a veliká okna, z ja­kých je postaven starý Delft nebo Utrecht, jenomže měl drobet víc místa k stavění nových čtvrtí; ale jinak jsou ty nové ulice stejně konstruktivní a stejně moderní jako ty staré, zrcadlené ve stoletých grachtech. Jen si mrkněte pootevřenými dveřmi do lidských interiérů: podnes jsou to průhledy jako z obrázků starého Vermeera van Delft.
A když jsem řekl van Delft, říkám ještě van Gogh. Člověk docela jinak pochopí kolorit van Goghův, když vidí kolorit země holandské, ty barvy skoro emailově jasné, ty cihlové červeně, šťavnatě zelené pasty, žlutý písek, jasně barevné vývěsní tabule, tu radost z čisté barvy jiskřící v čisťoučkém vzduchu: to všecko přinesl van Gogh ze svého Holandska, neboť barvy Francie jsou naprosto jiné, topolově stříbřité a modravé a opálově šedé; stačilo toho Holanďana drobet rozžhavit jižnějším sluncem, a byl z toho van Gogh ve své nejlepší formě.
Města stavěná na pilotách: to dalo holandským městům ještě jeden ráz. To je totiž tak: když se mělo postavit město, vzal se kus vody, obehnal se hrází, vysušil se, a pak se tam nastavěly domečky. Holandská města nerostla chapadlovitě, nýbrž v soustředných pásech; proto nemají městských periferií, nerozlízají se jako vyrážka, nýbrž sedí pěkně kompaktně na zelené louce. Abych tak řekl, tam, kde se končí katedrála, začíná se kráva, a vice versa; na zelené pastvině zčistajasna stojí červené městečko; což je krásné a čistě holandské.

Od města k městu

A od města k městu vedou rovné silnice se starými alejemi, jako za starých časů starého Hobbemy; podél silnic kanály, bez konce kanály čtvercující bez konce rovný kraj; kanály s bárkami, kanály s plachet­kami, kanály s kvetoucími lekníny; a na obzoru aleje topolové, řady vrbiček, rodiny větrníků a věžičky kostelů; kanály místo mezí, kanály místo cest, kanály místo plotů, kanály místo pěšin. Sedlák sváží seno na bárce, jede na člunu dojit krávy, obhlíží své pole stoje na loďce a od­strkuje se bidlem; ubírá se z místa na místo vestoje; nevím, zda neorá či nežne stoje na své lodičce. Místo oplocení má kolem svého domu kanál; místo vrátek jednoduše zvedací most, a je to.
Od města k městu vedou rovné kanály; ale ty kanály nejsou v zemi jako jinde, nýbrž tak říkajíc nad zemí: hladina vody jest nad hladinou země, voda teče nahoře a lidé si to šlapou dole, lodi jim plují skoro nad hlavami, ale ti lidé mají pevnou důvěru k svým hrázím a ke své vodě; snad ta důvěra ty hráze podpírá. A abyste věděli, tady voda teče jaksi obráceně, totiž zdola nahoru; z níže položené země a z jejích kanálů a stružek se pumpuje nahoru, do řek a průplavů; a proto máte u těch kanálů celé aleje větrných mlýnů, které nemelou zrní, nýbrž vodu; tahají ji ze stružek do kanálů, z kanálů do průplavů, z průplavů do řek, a z řek ta voda už vyteče sama, abych tak řekl, per vias naturales.
Ale dnes už většina těch mlýnů nemává rameny a nemele vodu, nýbrž slouží jen jako symbol Holandska; a voda se čerpá elektřinou.

Člověk a voda

Tož to jsem viděl na vlastní oči, jak se dělá Holandsko. Je to jako s jejich městy: vezme se kus moře, ohradí se a vypumpuje se; i zůstane dno, na něž pořádný kus Evropy dodává řekami své nejlepší bahno a moře jemný písek, Holanďan to vysuší a zaseje na to trávu, krávy ji spasou, Holanďan je podojí a udělá z toho sýr, který v Goudě nebo Alkmaaru prodá do Anglie; což je, mimochodem, názorný příklad koloběhu hmoty.
Takové bývalé dno se jmenuje polder a pozná se podle toho, že vypadá nadmíru spořádaně, žírně a líbezně a že ničím nepřipomíná takovou patetickou věc, jako je zápas člověka s vodou. Ty slavné poldery jsou totiž neobyčejně přímočaré; když se Holanďan dal do toho, aby si sám stvořil zem, udělal si ji pěkně po lidsku, to jest podle lineálu, jako když se řežou prkna. Křivolaké jsou dějiny člověka; ale přímočaré je dílo jeho.
Viděl jsem práce na vysušení Zuiderského moře. Představte si skutečné moře, které by se vešlo tak asi mezi Kladno, Příbram, Tábor a Ko­lín; moře s bouřemi a ostrovy a parníky a veškerým mořským příslušenstvím. Na jedné straně staví lidé hráz, je třicet kilometrů dlouhá, ale je to jen hračička proti té široširé vodní ploše; na té hračičce pojíždějí vláčky se švédskou žulou, denně o nějaký metr dál; a až to bude hotovo, udělá se uprostřed toho moře řeka a uprostřed té řeky ostrov; a pak se to moře vypumpuje, a za nějakých třicet let přijdou černobílé krávy -
Ano, ale už teď jsou starosti, komu to mořské dno pak rozdělit. Sedlák z Fríska nepůjde ze svých pastvin a cibulář z haarlemských polderů nebude chtít opustit své záhony; bude to trvat desítky a desítky let, než se ze slané pastviny stane žírná a suchá prsť. Ale vláčky na hračkové hrázi jezdí dál; a holandský národ buduje den za dnem dílo, které teprve přespříštím pokolením ponese koule sýra a tulipánové cibule.
A kde nejsou hráze, tam se mořské břehy jednoduše upletou z prou­tí, aby ty pískové přesypy nesklouzly do vody. Představte si, že jenom košatina a pískový val rozdělují moře a zemi; kdyby ta košatinka povolila, poteče moře polovině Holanďanů do dřeváků. Proto tam roste tolik vrbiček, aby bylo z čeho plést břehy.

Na pláži

Ale než se ta země dotkne rovného moře, tož se docela maličko nahrbí táhlými kopečky a hřbítky; to jsou staré dyny, sypký písek vyvalený mořem, miniaturní pustinka vroubící zemi polderů; nejdřív křoví a háj­ky, a pak už jen trochu trávy, a pak už nic než pískový přesyp; a v něm se chvěje ve věčném mořském větru jen tuhý trs kostřavy nebo ostřice; vězte, že ta třesoucí se travina je sem pořád a pořád sázena; vězte, že ta suchá stébla mají své veliké poslání: aby držela svými kořínky sypké dyny; aby chránila břehy Holandska.
A u paty písečných dyn se táhne hebký písek pláží prolévaný přílivem a odlivem, plný mušliček, strand lázní a lázniček a koupališť, kam oko dohlédne, a ještě dál; samé stany a koše, tábořící rodiny, děti hrající si v písku, spokojené popelení celého národa na mírném sluníčku; a pak už jen moře, šedé a hučící, parník, který si to hasí někde z Hoek van Holland, vlhký dech oceánu, pach rybiny, veliký třpyt a zrcadlení; člověče, tady bys vydržel hodiny, dívaje se k obzoru a přesýpaje teplý písek mezi prsty; už asi nepopluješ v tamtu stranu, ale to je jedno, svět je veliký.
A viděl jsem, nevím už, kde to bylo, v Nordwijku, nebo Katwijku či kde, Útok Medúz; to vám byla celá pláž hustě poseta jejich průsvitnými, rosolovitými tělesnými pozůstatky, podobnými kravincům duchových krav; a když jsem vlezl do moře, nemohl jsem už uhýbat měkkým a chr­chlovitým dotykům jejich chapadel; utekl jsem zděšen a lítostiv; moře bylo toho dne tak krásné jako dosud jen třikrát v geologických dějinách světa. A viděl jsem jedné noci moře světélkující; to kdesi na hřbetě vlny prošlehlo zelené zazáření a rozlilo se do šíře jako blesk, který se rozpouští ve vodě; chvílemi celá hladina zaplála studenou fosforescencí, která se valila ke břehu a tam zhasla. Ostatně mám na to svědky.
Ale nejkrásnější je nedělní moře, moře demokratické, vroubené dět­mi a zahrazené jejich důlky a hrázemi z prohřátého písku; to je zvláštní, to moře dětí vám je stejně veliké jako moře oceánských parníků.

Přístavy

Nezapírám to, jsem bídná pozemní krysa; snad právě proto mne okouzlují přístavy, kde jaký vidím, i když je to jen černý kůl s přivázanou kocábkou. Po jisté stránce dávám přednost přístavům rybářských bárek, lodičkám se stěžni a ráhny a plachtami a lanovím; neboť toto jsou lodice snů, plachetnice dobrodružných cest -
"Stáhněte boční plachtu!" zvolal kapitán. "Šest mužů k čerpadlům! Přetněte lana!" Kde jste, staré brigy a šalupy a trojstěžníky vyzbrojené kulebrínami, kde jste, opilí kapitáni mávající devítiocasou kočkou a skou­pě odměřující reptajícímu mužstvu plesnivé suchary a červivou vodu? Z té staré krásy už zbývají jen bárky slanečkářů s červenou plachtou, která zdálky vypadá bílá, s rozvěšenými sítěmi a rozvážným kutěním rybářů v monumentálních nohavicích; ale i tady je dobře postát, zeširoka opřen o zábradlí, a odborně plivat do černé vody a zamyslet se hluboce a klikatě jako ty odrazy stěžňů -
Stáhněte plachty, hoši, a sviňte lana; kampak se hrabat s brigami a škunery tadyhle ve vodách Ije či Maasy, v bassinech rotterdamských, v dokách a vaartech Amsterodamu; kampak se hrabat mezi ty pupkáče s obilím, ta panděra s uhlím, ty tanky, elevátory, sila a jeřáby a pojízdné mosty a bagry a bílé paqueboty z Jávy a Indie a z Guayany a zavalité motorky a parníčky lodivodů, mezi ty nákladní machny, které se zahazují s pakáží všech prokletých přístavů světa, a šedivé men o'war, a líné vlečňáky, kampak se hrabeš, člověče, se svým suchozemským slovníkem mezi tyhle bučící mořské krávy a slony a čer­né svině, do toho nesmírného mořského chléva, kde to funí, krmí se, spí a zvoní a řinčí řetězy, koukej, tady ti hnědí Malajci s květova­nými turbany, koukej, ta slizká a olejnatá voda: to je roztok zlata z celého světa.
Pak se řekne malá země. Zemička, která má své paluby po celém božím světě. Maličká země, ale přisátá k prýštícím vemenům Veliké Vody; tady ji slyšíte pít, až se zalyká.
A večer v uličkách u přístavu se rozžehnou stažené rudé záclony, orchestriony řinčí a bachraté holky vyplouvají do černých vod noci, staré a utahané nákladní koráby čekající na své kargo.