Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

II.

Je to pravda: proč by se neměl napsat takový docela obyčejný život? Předně je to má soukromá věc; snad bych to nepotřeboval psát, kdybych to měl komu vypravovat. Tu a tam se člověku připlete do řeči vzpomínka na něco minulého, i kdyby to bylo jen na to, co vařívala maminka. Při každé takové zmínce kývala má hospodyně soucitně hlavou, jako by říkala: Ano, ano, mnoho jste zkusil; já to znám, já měla také těžký život. S ní se nedá mluvit o takových obyčejných věcech; je příliš lítostivé povahy a hledá na všem jen to, čím se dojmout. Jiní zase naslouchají vzpomínkám na půl ucha a netrpělivě, aby mohli skočit do řeči: To u nás a za mých mladých let bylo tak a tak. Mívám dojem, že se lidé svými vzpomínkami jaksi vychloubají; honosí se tím, že za jejich dětství panoval záškrt nebo že zažili tu velikou vichřici, jako by to náleželo k jejich osobním zásluhám. Snad každý člověk má potřebu vidět ve svém životě cosi pozoruhodného, důležitého a přímo dramatického; proto rád upozorňuje na zvláštní události, které prožil, a očekává, že se pro ně stane předmětem zvýšeného zájmu a obdivu.
V mém životě se nestalo nic mimořádného a dramatického; mám-li nač vzpomínat, tedy jen na klidný, samozřejmý, skoro mechanický průběh dnů a let až po konečný bod, který je přede mnou a který bude, doufám, stejně málo dramatický jako to ostatní. Musím říci, že při pohledu nazpět nalézám přímo zalíbení v té přímočaré a jasné cestě, která je za mnou; má to svou krásu jako dobrá a rovná silnice, na níž nelze zabloudit. Jsem skoro hrd na to, že je to taková správná a pohodlná cesta; mohu ji obsáhnout jediným pohledem až po dětství a znovu se potěšit její zřetelností. Jaký krásný, obyčejný a nezajímavý život! Nikde žádné dobrodružství, žádný boj, nikde nic výjimečného nebo tragického. Je to tak pěkný a dokonce silný pohled jako na správně běžící stroj. Zastaví se, aniž zahrkal; nic nebude skřípět, doběhne tiše a odevzdaně. Tak to má být.
Po celý život jsem byl čtenářem knížek. Co jsem přečetl podivuhodných dobrodružství, co potkal tragických lidí a zvláštních povah, - jako by nebylo o čem jiném mluvit a psát než o neobyčejných, výjimečných a ojedinělých případech a náhodách! Vždyť přece život není mimořádné dobrodružství, nýbrž obecný zákon; to, co je v něm neobyčejného a nevšedního, je jenom zaskřípění v jeho soukolí. Neměli bychom vlastně oslavovat život v jeho normalitě a obyčejnosti? Je snad méně životem proto, že to v něm nezaskřípělo a nezaúpělo a nehrozilo se rozletět? Zato jsme udělali hromadu práce a splnili všechny náležitosti od narození až do smrti. Byl to celkem šťastný život, a já se nestydím za to malé a pravidelné štěstí, které jsem nacházel v pedantické idyle svého života.
Vzpomínám si na pohřby v městečku, kde jsem se narodil. V čele ministrant v komži a s křížkem; pak muzikanti, lesklá křídlovka, roh, klarinet a ze všeho nejkrásnější helikón; potom farář v bílé rochetce a s kvadrátkem, rakev, kterou nese šest mužů, a černý zástup, všichni vážní, slavnostní a jaksi podobní loutkám. A nad tím vším mocně, vysoko vlál smuteční pochod, křik křídlovky, kvílení klarinetu a hluboký nářek trub andělských; byla toho plná ulice a plné městečko, a klenulo se to až do nebes. Všichni lidé odložili své dílo a vyšli před dům, aby se skloněnou hlavou vzdali čest člověku, který odchází. Kdopak to umřel? Je to nějaký král nebo vévoda, byl to nějaký hrdina, že ho nesou tak slavně a vysoko? Ne, byl krupařem, dej mu Bůh věčnou slávu; hodný člověk a spravedlivý, nu, však už měl svá léta. Nebo to byl kolář, byl to kožišník; tak už dodělali svou práci a toto je jejich poslední cesta. Já, klouček, chtěl bych nade vše být tím ministrantem v čele průvodu, nebo ne, to už být raději tím, co ho nesou v rakvi. Vždyť je to taková sláva, jako by nesli krále; celý svět se skloněnou hlavou vzdává čest triumfální cestě řádného člověka a souseda, zvony hlaholí jeho oslavu a křídlovka vítězně pláče, - padl bys na kolena před svatou a velikou věcí, která se jmenuje člověk.

III.

Tatínek byl truhlář. Má nejstarší vzpomínka: že sedím v teplých pilinách na dvorku dílny a hraju si se stočenými kadeřemi hoblin; otcův tovaryš Franc se na mne zubí a jde ke mně s pořízem v ruce: Pojď, já ti uříznu hlavu. Asi jsem natahoval moldánky, protože maminka vyběhla a vzala mě do náruči. Ten pěkný, hlučný ruch truhlářské dílny oblévá mé celé dětství: bouchání fošen, svist hoblíku zadrhujícího o suky, suchý šelest hoblin a řezavý chrapot pil; vůně dřeva, klihu a fermeže; dělníci s vyhrnutými rukávy u košil, tatínek něco kreslící na prknech tlustými prsty a tlustou tesařskou tužkou. Košile se mu lepí na široká záda, funí a naklání se nad svým dílem. Co to bude? Ale skříň; prkno se složí k prknu, falce do sebe zapadnou, a je to skříň; tatínek znaleckým palcem přejíždí hotové dílo po hranách i po rubu, dobré je to, hladké jako zrcadlo. Nebo je to rakev, ale to už není tak důkladná práce; to se jen tak sbije, nalepí se na to ozdob, a teď to, lidi, natřete a nalakujte, aby se to hodně lesklo. Rakve tatínek nehladí, jen když je to taková lepší, dubová, těžká jako fortepiano.
Vysoko na hromadě fošen sedí klouček. Kdepak, jiní kluci nemohou sedět tak vysoko a nemají na hraní špalíčky ze dřeva ani hedvábně lesklé hobliny. Řekněme sklenářův kluk nemá nic, protože se sklem není žádná hra. Nech ty střepy, pořežeš se, řekla by maminka. Nebo u malíře pokojů, to také nic není; ledaže bys vzal štětku a pomazal stěnu barvou, ale to zase fermežová barva je lepší, líp drží. Heč, to my máme modrou barvu, vychloubá se malířův kluk, a všechny barvy na světě; ale synek truhlářův se nedá zviklat. Jaképak barvy, vždyť je to jen prášek v papírových pytlíkách. Pravda, malíři při práci zpívají, ale truhlářství je čistší. Na sousedním dvorku je hrnčíř, ale ten nemá žádné děti; hrnčířství je také pěkná práce. Člověk se má nač dívat, jak běží to kolo a hrnčíř uhlazuje palcem vlhkou hlínu, až je z toho hrnec; má jich stát na dvorku dlouhou řadu, ještě měkkých, a když se nedívá, je možno do nich otisknout klukovský prst. Zato kamenictví už není tak zábavné: díváš se hodinu, jak tluče kameník dřevěnou paličkou do dláta, a pořád není nic vidět, pořád nevíš, jak se z toho kamene udělá socha klečícího anděla se zlomeným palmovým listem.
Vysoko na hromadě fošen sedí klouček; prkna jsou narovnána až do korun. starých sliv, chytneš se rukama, a už sedíš v rozsochách stromu. To je ještě výš, jaksi už závratně vysoko; teď už klouček nenáleží ani k tomu truhlářskému dvorku, má svůj svět pro sebe, který s tím druhým světem souvisí jenom tím jedním pněm. Je to trochu opojné; sem už nepřijde tatínek ani maminka, ba ani dělník Franc; a malý človíček pije poprvé víno samoty. Jsou ještě jiné světy, které má dítě samo pro sebe; například někde jsou mezi delšími prkny narovnána kratší, a vznikne maličká sluj, má to svůj strop a stěny, voní to pryskyřicí a vyhřátým dřevem; sem by se nikdo nevměstnal, ale je tu dost místa pro kloučka a jeho tajemný svět. Nebo se zapíchají třísky do země jako plot, ohrada se vysype pilinami a do nich se nastrká hrstička barevných bobů; to jsou slepice, a ten největší bob, ten kropenatý, to je kohout. Za truhlářským dvorkem je sice skutečný plot a za ním kdákají skutečné slepice se skutečným zlatým kohoutem, jenž stojí na jedné noze a rozhlíží se planoucíma očima, ale to není to; klouček sedí na bobku nad svou maličkou ohradou iluzí, sype piliny a tiše volá: Na puť puť puť! To je jeho hospodářství, a vy velcí musíte dělat, jako byste to neviděli; zrušili byste to kouzlo, kdybyste se podívali.
Ale k něčemu jsou ti velcí přece jen dobří: například, když na kostelní věži zvoní poledne, přestanou dělníci řezat, vytáhnou pilu z naříznutého prkna a sednou si zeširoka na hromadu fošen, aby jedli. Tu se vydrápe klouček na záda silného dělníka France a usedne obkročmo na jeho vlhký týl; to je jeho vydržené právo a náleží to k slávě celého dne. Franc je nebezpečný rváč a ukousl už v pranici komusi ucho, ale to klouček neví; zbožňuje ho pro jeho sílu a pro své právo trůnit na jeho šíji v poledním triumfu. Je tam druhý dělník, říká se mu pan Martinek; je tichý a hubený, má svislé kníry a krásné, veliké oči; s ním si klouček nesmí hrát, protože prý má souchotiny; klouček neví, co to je, a cítí cosi jako rozpaky nebo strach, když se na něho pan Martinek přátelsky a krásně podívá.
A jsou také výpravy do jejich světa. Maminka řekne: "Jdi, hošo, přines mi od pekaře chleba." Pekař je tlustý, zamoučený muž; někdy ho je z krámu skleněnými dveřmi vidět, jak běhá kolem díže, míse kopistí těsto. Kdo by to do něho řekl, takový veliký, tlustý člověk, a běhá dokolečka, až mu pantofle mlaskají na patách. Kluk nese domů jako svátost pecen ještě teplý, boře se bosými tlapkami do teplého prachu silnice, a čichá uchváceně zlatou vůni bochníku. Nebo jít k řezníkovi pro maso; na hákách visí strašné, krvavé kusy masa, řezník i řeznice se lesknou v tvářích, přesekávají širočinou růžové kosti a plesk s tím na váhu; že si někdy neutnou prsty! A to zase u kupce je docela jiné: voní to zázvorem, perníkem a kdečím, paní kupcová mluví tiše a jemně a váží malinkými závažíčky koření; a člověk dostane od cesty dva vlašské ořechy, z nichž jeden bývá červivý a seschlý, ale to je jedno; jen když to má dvě skořápky - když nic jiného, tedy se na takovou skořápku dupne, a dá to ránu.
Vzpomínám si na ty dávno mrtvé lidi a chtěl bych je ještě jednou vidět tak, jak jsem je vídal tehdy. Každý měl svůj vlastní svět a v něm svou tajemnou práci; každé řemeslo bylo jako svět pro sebe, každý z jiné látky a s jinými obřady. Neděle byla divný den, protože lidé neměli na sobě zástěry ani vyhrnuté rukávy, ale černé šaty, a vypadali skoro jeden jako druhý; zdáli se mi jaksi cizí a nezvyklí. Někdy mě tatínek poslal se džbánkem pro pivo; zatímco hospodský natáčel pěnu do zroseného džbánu, pokukoval jsem ostýchavě do kouta; seděl tam u stolu řezník, pekař, holič, někdy i četník, tlustý a rozepnutý, s puškou opřenou o zeď, a mluvili nahlas a hřmotně. Bylo mně divné vidět je mimo jejich dílny a krámky; zdálo se mi to trochu nepatřičné a nepořádné. Dnes bych řekl, že mě to mátlo a znepokojovalo, když jsem viděl prostupovat se jejich uzavřené světy. Proto snad tak hlučeli, že porušovali jakýsi řád.
Každý měl svůj svět, svět svého řemesla. Někteří byli tabu, jako pan Martinek, jako obecní blázen, který bučel na ulici, jako kameník, kterého mlčky izolovalo, že byl nemluva a duchař. A mezi těmi světy velikých měl své maličké, vyhrazené světy klouček; měl svůj strom, svou ohradu z třísek, svůj koutek mezi prkny; to byla tajuplná místa jeho nejhlubšího štěstí, o které se s nikým nedělil. Skrčen na bobku a taje dech - a teď se to všechno slévá v jeden širý a příjemný halas: bouchání prken a tlumený ruch řemesel, u kameníka to ťuká a u klempíře řinčí plech, v kovárně zvoní kovadlina, někdo naklepává kosu a někde pláče miminko, v dálce pokřik dětí, slepice rozčileně kdákají a maminka volá na zápraží: "Kdepak jsi?" Ono se řekne městečko, a zatím je to taková spousta života, jako veliká řeka; skoč do své lodičky a ani nedutej, ať tě to kolébá, ať tě to unáší, až ti půjde hlava kolem a bude ti skoro úzko. Schovat se všem, - i to je výprava do světa.