Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Ale jděte," podivil se starý pan Popel. "Tak on už umřel? A co mu vlastně bylo?"
"Skleróza," řekl doktor krátce; chtěl něco dodat o věku, ale podíval se úkosem na starého pána a neřekl nic.
Pan Popel chvilinku přemítal, že u něho je, chválabohu, zatím všechno v pořádku; ne, necítí nic, co by jaksi ukazovalo na to nebo ono. "Tak on už umřel," opakoval roztržitě. "Vždyť mu nemohlo být ani sedmdesát, že? Byl jen o něco mladší než já. Já jsem ho znal... my jsme se znali jako hoši ve škole. Pak jsem ho neviděl léta letoucí, až když přišel do Prahy do ministerstva. Sem tam jsem ho potkával... jednou nebo dvakrát za rok. Takový řádný člověk to byl!"
"Hodný člověk," povídal doktor a uvazoval dál růžičku k tyči. "Já jsem ho poznal tady na zahradě. Jednou na mě někdo volá přes plot: 'Promiňte, který je to Malus, co vám tamhle kvete?' 'To je Malus Halliana,' povídám, a pozval jsem ho dovnitř. To víte, jak se dva zahradníci sčuchnou. Někdy se tu stavil, když viděl, že nemám nic jiného na práci, - a vždycky o kytičkách. Ani jsem nevěděl, kdo a co vlastně je, až když mě dal zavolat - To už s ním bylo tuze spatné. Ale zahrádku měl pěknou."
"To mu je podobné," mínil pan Popel. "Co ho pamatuju, byl takový spořádaný a svědomitý člověk. Dobrý ouřada a tak. Člověk vlastně ví hrozně málo o takových slušných lidech, že?"
"On to napsal," řekl doktor najednou.
"Co napsal?"
"Svůj život. Loni u mne našel nějakou slavnou biografii a říkal, měl prý by se jednou napsat životopis obyčejného člověka. A když začal stonat, dal se do sepisování svého vlastního života. Když... když se mu přitížilo, dal mi to. Asi neměl, komu by to odkázal." Doktor maličko váhal. "Já bych vám to dal přečíst, když jste jeho starý kamarád."
Starý pan Popel se jaksi dojal. "To byste byl moc hodný. To víte, že bych mu to rád udělal..." Patrně mu to připadalo jako nějaká služba mrtvému. "Tak on, chudák, napsal svůj vlastní životopis!"
"Hned vám to přinesu," děl doktor, odlamuje pozorně vlka na kmínku růže. "Koukejme, jak by ten kmínek chtěl být šípkem. Pořád se v něm musí potlačovat ta druhá růže, ta planá." Doktor se vztyčil. "Aha, já jsem vám slíbil ten rukopis," řekl roztržitě a obhlédl svou zahrádku, nežli šel, jakoby nerad.
Tak on umřel, myslil si tesklivě starý pán. To tedy musí být docela obyčejná věc, umřít, když to i takový pravidelný člověk dovede. Ale jistě šel nerad - proto snad psal ten svůj životopis, že na tom životě lpěl. Kdo by to řekl: takový spořádaný člověk, a ryc, umře.
"Tak tady to máte," řekl doktor. Byl toho důkladný, čistě srovnaný svazek archů, pečlivě ovázaný stužkou jako fascikl vyřízených aktů. Pan Popel to vzal dojatě do rukou a listoval první stránky. "Jak je to čistě psáno," vydechl skoro zbožně. "To je vidět starého byrokrata; za jeho časů, pane, ještě nebyly psací stroje, všechno se psalo rukou; tehdy se tuze dbalo na pěkný a čistý rukopis."
"Dál už to není tak čistě psáno," bručel doktor. "To už hodně škrtal a pospíchal - Ani rukopis není potom tak plynulý a pravidelný."
To je divné, myslil si pan Popel; číst písmo nebožtíka, to je jako se dotýkat mrtvé ruky. I na tom písmu je něco umrlého. Neměl bych si to brát domů. Neměl jsem říkat, že si to přečtu.
"Stojí to celé za čtení?" ptal se nejistě.
Doktor pokrčil rameny.

I.

Před třemi dny jsem přiklekl na zahrádce k rozkvetlému trsu dlužichy, abych ji očistil od plevele; měl jsem slabou závrať, ale to se mi stávalo častěji. Snad ta závrať způsobila, že se mi to místo zdálo krásnější než kdy dosud: jiskřivě rudé klásky dlužichy a za nimi bílé, chladivé laty tavolníků, - bylo to tak krásné a skoro tajemné, že mi šla hlava kolem. Na dva kroky ode mne seděla na kameni pěnkavka, hlavičku na stranu, a dívala se na mne jedním okem: Co ty vlastně jsi? Ani jsem nedýchal, bál jsem se, že ji zaplaším; cítil jsem, jak mi bouchá srdce. A najednou to přišlo. Nevím, jak bych to popsal, ale byl to strašně silný a jistý pocit smrti. Skutečně to neumím jinak vyjádřit; myslím, že jsem zápasil o dech či co, ale jediné, čeho jsem si byl vědom, byla nesmírná úzkost. Když to polevilo, klečel jsem ještě, ale měl jsem plné ruce urvaného listí. Opadlo to jako vlna a nechalo to ve mně smutek, který nebyl nepříjemný. Cítil jsem, jak se pode mnou směšně třesou nohy; šel jsem si opatrně sednout a říkal jsem si se zavřenýma očima: Tak tady to máme, už je to tady. Ale nebyla to žádná hrůza, jenom překvapení, a vědomí, že si to musím nějak vyřídit. Potom jsem se už odvážil otevřít oči a pohnout hlavou; bože, jak se mi ta zahrádka zdála krásná, jako nikdy, jako nikdy; vždyť já nechci nežli takto sedět a dívat se na světlo a stín, na odkvétání tavolníků a na kosa, který se potýká se žížalou. Kdysi dávno, včera to bylo, jsem si umiňoval, že příštího jara vyndám dva trsy ostrožek napadené padlím a nahradím je jinými. Už to asi neudělám, a napřesrok tu vyrostou sazenice znetvořené jako malomocenstvím. Bylo mi toho líto, bylo mi líto mnoha věcí; byl jsem jaksi měkce dojat nad tím, že mám odejít.
Trápilo mě, že bych snad měl o tom říci své hospodyni. Je to hodná paní, ale rozčiluje se jako kvočna; bude zděšeně pobíhat s tváří napuchlou pláčem a všechno jí bude padat z rukou. Jen žádné nepříjemnosti a žádný zmatek; čím hladčeji se to vyřídí, tím lépe. Musím dát do pořádku své věci, řekl jsem si s úlevou; chválabohu, mám tedy na pár dní co dělat. Mnoho-li práce dá člověku, který je vdovec a penzista jako já, aby si udělal pořádek ve svých krámech? Už asi nevyměním ostrožky a nezmladím v zimě zababčené dřevo dříšťálu; ale v mých zásuvkách bude čisto a nebude v nich nic, co by připomínalo nevyřízený akt.
Zapisuji podrobnosti té chvíle proto, aby bylo zřejmo, jak a proč ve mně vyvstala ta potřeba dát své věci do pořádku. Měl jsem pocit, že jsem něco podobného už zažil, a dokonce ne jenom jednou. Kdykoli jsem na své úřední dráze byl přeložen někam jinam, dával jsem do pořádku psací stůl, který jsem opouštěl, abych na něm nenechal nic nehotového a přeházeného; naposledy to bylo, když jsem odcházel do penze; desetkrát jsem všechno list po listu prohlédl a přerovnal, a ještě jsem otálel a znovu chtěl všechno probrat, nezapadl-li tam nějaký papírek, který tam nenáleží nebo měl být vyřízen. Odcházel jsem, abych si odpočinul po tolika letech služby; ale mé srdce bylo těžké a ještě dlouho se mi vracívala starost, nezůstalo-li po mně něco bůhvíkde založeného nebo nepotvrzeného posledním Vidi.
To tedy jsem už několikrát prožíval, a proto se mi i nyní ulehčilo, že mohu konat něco známého; přestal jsem se bát, a překvapení, které mi způsobil pocit smrti, se rozplynulo v úlevě jakési známosti a důvěrnosti. Myslím, že proto lidé mluví o smrti jako o spánku nebo odpočinku, aby jí dali tvář něčeho, co znají; proto doufají v setkání s drahými zesnulými, aby se neděsili toho kroku do neznáma; snad i poslední pořízení dělají proto, že se tím ze smrti člověka stává důležitá hospodářská událost. Hle, není čeho se bát; to, co je před námi, má podobu věcí, jež dobře a osobně známe. Udělám si pořádek ve svých věcech, nic víc, nic jiného; nu, chválabohu, tohle mi nebude tak těžké.
Dva dny jsem se probíral ve svých papírech; nyní jsou srovnány po pořádku a ovázány stužkami. Jsou tam všechna má vysvědčení od první třídy obecné školy; bože co tam je těch jedniček, které jsem vítězoslavně nosil domů a za které mě tatínek hladíval tlustou rukou po vlasech, říkaje pohnutě: Jen se drž, hochu! Křestní a domovský list, oddací list, jmenovací dekrety, všechno je srovnáno a nic nechybí; divže jsem to neopatřil jednacími čísly a literami. Všechny dopisy mé nebožky ženy; je jich maličko, neboť málokdy a jen krátce jsme nebývali spolu. Něco dopisů od přátel - a to je všechno. Je to několik ovázaných svazečků v zásuvce stolu. Nechybí nic, než abych ještě napsal na arch papíru čistopis žádosti: XY, státní úředník na odpočinku, žádá o přeložení na onen svět. Viz doklady A až Z.
Byly to tiché a skoro milé dva dny, když jsem se zabýval svými lejstry; krom té bolesti u srdce mně odlehlo - snad to dělal ten klid, stinný a chladný pokoj, venku čirikání ptáčků a přede mnou na stole staré a trochu dojemné listiny: krasopisná školní vysvědčení, dívčí písmo mé ženy, tuhý papír úředních dekretů, - byl bych toho rád pročetl a urovnal víc, ale můj život byl jednoduchý; měl jsem vždycky rád pořádek a nikdy jsem neschovával zbytečné papíry. Můj bože, nemám ani co uspořádat; takový to byl nesložitý a obyčejný život.
Už není co rovnat, ale ještě je ve mně ta - jak bych to řekl? - mánie pořádku. Zbytečně natahuju hodiny, které jsem už natáhl před chvílí, a zbytečně otvírám zásuvky, není-li v nich ještě něco, co jsem přehlédl. Vzpomínám na své někdejší úřady: nezůstalo tam něco, co bych byl nedokončil a neovázal stužkou? Už nemyslím na pěnkavku, která na mne pohlédla jedním okem, jako by říkala: Co ty vlastně jsi? Ano, všechno je připraveno, jako bych odjížděl na cesty a čekal, až přijede vůz; náhle je člověku nějak pusto, neví, co ještě vzít do rukou, a rozhlíží se pln nejistoty, zda na něco nezapomněl. Ano, to je to, neklid. Hledal jsem, co bych ještě dal do pořádku, a nic už tu nebylo: jenom ten nepokoj, nepřehlédl-li jsem něco důležitého; taková hloupost, ale botná to jako úzkost, jako fyzická tíseň u srdce. Budiž, tady už není co rovnat; ale co teď? A tu mne napadlo: dám do pořádku svůj život, a je to. Zkrátka a dobře to napíšu, abych to srovnal a ovázal stužkou.
Zprvu mně to přišlo skoro k smíchu: Proboha tě prosím, nač to a co s tím? Pro koho bys to psal? Takový obyčejný život: co je tady vůbec co psát? Ale to už jsem věděl, že to budu psát, jenom jsem se ještě bránil, jaksi ze skromnosti nebo čeho. Jako dítě jsem viděl v sousedství umírat stařenu; maminka mě tam posílala, abych jí donesl nebo podal, kdyby něco chtěla. Byla to samotářská bába, nikdy ji nebylo vidět na ulici nebo s někým mluvit; děti se jí trochu bály, že byla tak sama. Jednou mi maminka řekla: Teď tam nesmíš, je u ní pan farář a zpovídá ji. Nemohl jsem pochopit, z čeho se taková osamělá babička může zpovídat; měl jsem chuť přitisknout nos na sklo jejího okýnka, abych viděl, jak se zpovídá. Pan farář tam byl nekonečně a tajemně dlouho. Když jsem tam potom přišel, ležela s očima zavřenýma, a její tvář měla výraz tak pokojný a slavnostní, že mi bylo úzko. Chcete něco? vyhrkl jsem; zavrtěla jenom hlavou. Teď vím, že také ona udělala pořádek ve svém životě, a v tom že je svátost umírajících.