Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

III.

Tedy tohle to má být jasnovidec, tato žalostná figura v pruhovaném pyjama, s krkem ovázaným a hlavou na stranu, i ty chudáku! Visí to na něm jako na věšáku, plandá se ke stolu a třaslavými, studenými prsty si zapaluje cigaretu. Kdyby aspoň neměl oči tak blízko u sebe a zapadlé, kdyby neměl oči tak roztržité, kdyby se aspoň díval! Pozdrav bůh, to nám doktor nadělil pěknou společnost! O čem se dá mluvit s takovým strašidlem? Zajisté nikoliv o věcech pozemských, jak známo, je poněkud beztaktní zapřádat s osobami ze záhrobí hovor o posledních novinkách.
"To tam je vítr," děl jasnovidec, a básník si oddychl. Buď požehnáno počasí, neboť je společnou věcí lidí, kteří si nemají co říci. To tam je vítr, řekl, a při tom mu nestálo za to podívat se oknem na tragický úprk stromů. Inu, jasnovidec! nač se dívat? upře oči na špičku svého dlouhého nosu, a hle, už ví, že venku burácí vichřice. To nám jsou věci! Říkejte si, co chcete, ale tenhle druhý zrak, že ano -
To by měl někdo vidět, tyto dva: básník vysunuje těžká ramena, vysunuje i bradu a měří s nešetrnou zvědavostí, ano, s očitým nepřátelstvím měří nachýlenou hlavu, hubená prsa a tenký, trčící zobák toho človíčka naproti. - Kousne ho? Ne, nekousne, neboť si ho jaksi oškliví, jednak pro to a ono fyzické a jednak proto, že je to jasnovidec: jako by to bylo něco nečistého a odporného. Ale ten druhý - snad ani nevidí, upírá oči, aniž se dívá, hlavu na stranu, jako pták. A mezi nimi to leží cize, napjatě, odpudivě.
"Silná osobnost," mumlal jasnovidec jako pro sebe.
"Kdo?"
"Ten, co ho přivezli." Jasnovidec vydechl zhluboka kouř. "Je v něm... strašná intensita, jak bych to řekl: plamen, požár, výheň... Teď je to ovšem jen hasnoucí požářiště."
Básník se zašklebil, nemohl vystát takováto pathetická a nepřesná slova. "Tak už jste to taky slyšel?" poznamenal. "Hořící letadlo a tak dále..."
"Letadlo?" opáčil roztržitě jasnovidec. "Tak on tedy letěl - považte si, v takové vichřici! Jako rozžhavený meteor, jen se roztrhnout. Proč měl tak nesmírně naspěch?" Jasnovidec vrtěl hlavou. "Nevím, nevím nic, je v bezvědomí a neví, co se s ním stalo. Ale i ze zčernalého ohniště se může odhadnout výška plamene, který vyšlehl. Jak je to hluboko vypáleno! Jak je to ještě řeřavé!"
Básník pohoršeně zafrkal. Ne, rozhodně se nesnese s tímto morbidním panákem. Ba, bylo to ztrápeně řeřavé, povážíme-li, že se při tom uškvařil pilot, a tady ten pruhovaný hastroš ani neřekne chudák. Pravda ovšem je: proč ten s nebe spadlý musel letět v takové vichřici? "Zvláštní," hučel jasnovidec polohlasem. "A tak z daleka! Na jeho cestě ležel oceán. Zvláštní, jak na člověku ulpívá místo, kde posledně byl. Na něm zůstalo moře."
"Podle jakých známek?"
Jasnovidec pokrčil ramenem. "Prostě moře a vzdálenost - Muselo být mnoho cest v jeho životě. Nevíte, odkud přišel?"
"To byste mohl poznat sám," děl básník, vkládaje do toho hrot co možná nejtrkavější.
"Jak poznat? - Vždyť je v bezvědomí a neví o ničem. Dovedl vy byste číst zavřenou knihu? Možné to je, ale je to těžké, neobyčejně těžké."
"Číst zavřené knihy," bručel básník. "Spíš bych řekl, že to je při nejmenším zbytečné."
"Snad pro vás," mínil jasnovidec, šilhaje někam do kouta. "Ano, pro vás to je zbytečné. Vy jste básník, že? Buďte rád, že nemusíte přesně myslet, buďte rád, že se nepokoušíte číst zavřené knihy. Vaše cesta je snadnější."
"Míněno co?" vyklonil se básník bojovně.
"Toto a nic jiného," pravil jasnovidec. "Vymýšlet si a poznávat je dvojí věc."
"A vy jste z nás dvou ten, který poznává, ne?"
"Tentokrát jste uhodl," děl jasnovidec a pokývl hlavou, jako by dělal nosem tečku za hovorem.
Básník se počal šklíbit. "Řekl bych, že my dva si nehodláme rozumět, viďte? Inu, pravda, já si věci jen vymýšlím, já si představuju, co se mně zlíbí, že? jen tak z vrtochu a nazdařbůh -"
"Já vím," přerušil ho jasnovidec. "Vy jste také myslel na toho muže, který spadl s nebe. Vy jste si také představoval, že za ním je moře. Já vím. Ale vy jste na to přišel jen z takové kombinace, že většina leteckých linek má spojení k přístavům. Naprosto povrchní důvod, pane. Z toho, že mohl přiletět od moře, neplyne, že odtamtud opravdu přiletěl. Typické non sequitur, pane. Není přípustno dělat závěry z možností. Abyste věděl," vyhrkl svárlivě, "ten člověk skutečně má za sebou moře. Já to vím."
"Jak?"
"Docela přesně. Analysou dojmu."
"Vy jste ho viděl?"
"Ne. Nemusím přece vidět houslistu, abych poznal, co hraje."
Básník si zamyšleně hladil týl. "Dojem moře - To snad je proto, že mám moře rád. Ale nemyslím na žádné moře, které jsem viděl. Představuju si moře teplé a husté jako olej, zdá se být mastné, jak se leskne. Je to samá chaluha, jako nějaká louka. A chvílemi to z něho vytryskne a zatřpytí se to těžce jako rtuť." "To jsou létací ryby," poznamenal jasnovidec k něčemu, o čem hloubal sám.
"Zatracený člověče," mumlal básník, "máte pravdu, jsou to létací ryby."

IV.

Trvalo to hodně dlouho, než se chirurg vrátil. Konečně přišel, byl roztržitý a bručel: "A, vy jste ještě tady."
Jasnovidec se díval kamsi do prázdna, kam mířil jeho melancholický nos. "Těžký otřes mozku," povídal. "Patrně vnitřní zranění. Fraktura dolní čelisti a lebeční spodiny. Na tváři a na rukou popáleniny druhého a třetího stupně. Fractura claviculae."
"Správně," řekl chirurg zamyšlen. "Je to s ním špatné. A jak vy to, prosím vás, víte?"
"Vy jste na to právě myslel," děl jasnovidec, jako by se omlouval.
Básník se zamračil. Jdi do Paďous, kouzelníku, snad si nemyslíš, že mne omráčíš? A kdybys četl slovo za slovem, co si kdo myslí, nečekej, že ti uvěřím.
"A kdo to vlastně je?" ptal se, aby byla řeč o něčem jiném.
"Kdopak ví," brumlal doktor. "Jeho papíry shořely. Našli mu v kapse nějaké francouzské, anglické a americké mince. A holandské dubbeltje. Snad letěl přes Rotterdam, ale to letadlo nebylo pravidelná linka." "On vám neřekl nic?"
Chirurg zavrtěl hlavou. "Kdepak. Hluboké bezvědomí. Divil bych se, kdyby vůbec ještě něco
Bylo tíživé ticho. Jasnovidec vstal a plandal se ke dveřím. "Zavřená kniha, co?" Básník za ním mračně pohlížel, až zmizel na chodbě. "Doktore, myslel jste si opravdu to, co on povídal?"
"Co? ovšem. To byl nález, který jsem předtím diktoval. Já to nemám rád, tohle čtení myšlenek. S lékařského hlediska", řekl prakticky, "je to indiskrece." Tím, zdálo se, byl s věcí hotov.
"Ale vždyť je to humbug," vyjel básník podrážděně. "Nikdo nemůže vědět, co si druhý člověk myslí! Do jisté míry se to dá vysoudit rozumem - Když jste přišel, věděl jsem hned, že myslíte... na toho člověka, který spadl s nebe. Viděl jsem, že máte starosti, že si něčím nejste jist, že je to krajně vážné. A řekl jsem si, počkat, to může být vnitřní zranění."
"Proč?"
"Z rozumu. Z kombinace. Já vás znám, doktore, vy nejste roztržitý člověk, ale když jste přišel, udělal jste takhle, jako byste si chtěl rozepnout operační plášť, který jste už na sobě neměl. Z toho bylo vidět, že jste v myšlenkách ještě u toho pacienta. Aha, řekl jsem si, něco mu vrtá hlavou. Asi něco, co nemohl vidět ani nahmatat - nejspíš vnitřní zranění."
Chirurg zasmušile pokynul.
"Ale já jsem se na vás díval," pokračoval básník. "To je ten celý trik: dívat se a kombinovat - to je aspoň poctivá práce. Ale ten vás čaroděj", bručel opovržlivě, "se dívá na špičku svého nosu a povídá vám, co si myslíte. Já jsem dával pozor, ani na vás nemrkl. Bylo to... odporné."
A zase to ticho, obklopené hučením větru. "I teď, doktore, myslíte - na toho raněného. Je na něm něco divného, že?"
"Vždyť on nemá tvář," řekl chirurg tiše. "Je tak popálen... Ani tvář, ani jméno, ani vědomí - Aspoň něco kdybych o něm věděl!"
"Nebo to: proč letěl v takovém větru. Kam měl tak strašně zamířeno? Co se bál ztratit? Co ho tak nesmyslně a nedočkavě vystřelilo? Jisto je, že se nebál smrti. Zaplatím vám, pilote, desateronásob, vezmete-li mne, kam chci. Západní orkán, tím líp, aspoň rychleji poletíme. - Nenašlo se u něho vůbec nic... ?"
Chirurg potřásl hlavou. "Tak se na něho pojďte podívat, když vám to nedá," řekl najednou a vstal.
Milosrdná sestra, sedící vedle lůžka, se s námahou zvedla, měla tlusté, opuchlé nohy a plochou tvář bez barvy, stará, utahaná kobyla milosrdenství. Stařík na sousedním lůžku odvrátil bez zájmu hlavu, byl příliš soustředěn na své vlastní utrpení, aby se pokusil překročit tu dálku, která leží mezi nemocným a těmi druhými. "Dosud se neprobudil," hlásila milosrdná sestra a složila ruce na břiše, tak to má patrně být, stojí-li jeptiška v pozoru, stará vojačka při raportu, jen oči mrkají starostlivě a lidsky. Básník si vzpomněl na lidské oči opic a zastyděl se za to, ano, ale když ty oči jsou tak nečekaně a podivně lidské!
A tedy tohle je on, tohle je ten celý případ! Se sevřeným srdcem byl připraven na podívanou, před níž by zděšeně prchal, ruce na ústech a vzlykaje hrůzou, a zatím to je čisťoučké a téměř pěkné, nic než ohromné klubko bílého fáče pečlivě navinutého, namoutě, čistá práce a šikovná, a má to uměle udělané ruce z vaty, gázy a kalika, veliké bělostné tlapy ležící na pokrývce. Jakého panáka dovedou uvinout nic než z vaty a fáče, člověk by ani neřekl -
Básník svraštil obočí a sykl. Vždyť ono to dýchá, maličko, maličko se pozvedají a klesají ty složené bílé tlapy, jako by dýchaly. A tady ta žerná mezera mezi obvazky jsou snad ústa, a tady to temně propadlé v něžném věnečku vaty - ach bože, ne, chvála bohu, to nejsou vyhaslé oči, to nejsou lidské oči, ne, to jsou jen zavřená víčka, bylo by strašné, kdyby se díval! Básník se naklonil nad tu čistou ovinovací práci, a náhle to zacukalo v koutku zavřených víček.
Básník ucouvl, bylo mu mdlo a hrozno. "Doktore," vydechl, "doktore, neprobudí se?"
"Neprobudí," řekl chirurg pozorně, a milosrdná sestra lidsky, pravidelně mrkla, tak pravidelně, jako kane voda. Panika soucitu polevila, ti dva jsou tak klidni, utiš se, utiš se, vše je v pořádku, tak pravidelně, jako kane voda, se zvedá a klesá bílá pokrývka na prsou bezvědomého. Vše je v pořádku, není zmatku ani zděšení, už není žádného neštěstí, nikdo nepobíhá a nelomí rukama, i bolest se utiší, když se stane součástí pořádku. Pravidelně, lhostejně stená chorý na sousedním lůžku.
"Chudák," bručel chirurg, "je zřízen jako Spasitel." Milosrdná sestra se pokřižovala. Básník by byl rád napsal ve vzduchu křížek nad tou ovázanou hlavou, ale nějak se i za to zastyděl, podíval se rozpačitě na doktora. Chirurg pokynul. "Půjdeme." A po špičkách ven. Není teď o čem mluvit, ať se uzavře hladina pořádku a ticha, ať se neporuší to vyrovnané mlčení, tiše, tiše, jako bychom opouštěli něco podivně a přísně důstojného.
Teprve ve vratech špitálu, kde už se začíná nelad a lomoz života, povídal chirurg zamyšleně: "Divné, že je tak neznámý. Musíme ho zapsat jako Případ X," Mávl rukou. "Raději už na něho nemyslete."