Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• kniha Univerzitní studie obsahuje čtyři Čapkovy práce z dob univerzitních studií, ve kterých reagoval na soudobou estetickou literaturu, názory i teorie a zároveň se snažil najít i vztah estetiky a dějin umění

SMĚRY V NEJNOVĚJŠÍ ESTETICE

I. Úvod

Kant a kantovci

Kant není sice počátkem novodobé estetiky, avšak nehledíc ani k jeho vlivu na filozofické myšlení vůbec, u největší části moderní estetiky lze vést jisté precedence až ke Kantovi. Tak na jedné straně vyvinul se Kantův estetický Subjektivismus v romantickou "estetiku obsahovou", jejíž konečné stopy nalézáme v dnešní estetice vcítění; na druhé straně některé názory Kantovy jsou předpokladem estetiky formalistické, jež počínajíc Herbartem potrvala až do konce minulého století. Fechner, reaguje na oba tyto proudy, postavil ovšem estetiku na půdu podstatně nekantovskou; ale další vliv Kantových pojmů tím přerušen nebyl. Tak v největší části novodobých systémů budou se nám vraceti jisté základní pojmy, jež Kant určil ve své Kritik der Urteilskraft.
Dalekosáhlým počinem Kantovým je stanovení subjektivnosti estetického úsudku. "Abychom rozlišili, je-li něco krásné čili nic, nevztahujeme představu rozumem na objekt za účelem poznání, nýbrž skrze obraznost na subjekt a cit libosti nebo nelibosti. Soud vkusu není tedy soudem poznávacím, to jest logickým, nýbrž estetickým, to jest takovým, jehož základ určení nemůže býti jinaký než subjektivní. Veškeren vztah představ může však býti objektivní: jenom ne vztah k citu libosti a nelibosti, kterýmžto vztahem není označeno nic na objektu, nýbrž ve kterém subjekt cítí sebe sama, jak je afikován představou." "Objektivní princip vkusu není vůbec možný." Odtud pochází první článek známé Kantovy antinomie vkusu: O vkusu nelze se přít. "Každý má svůj vlastní vkus. To znamená, že determinace úsudku vkusu je čistě subjektivní (potěšení nebo nelibost) a že takový úsudek nemá práva na nutný souhlas jiných." Tak Kant otevírá bránu subjektivnímu relativismu, jejž snad nejradikálněji vyslovil Rob. Eisler: "Krásné jest, co se někomu líbí nebo vůbec někdy někomu líbilo."
Nyní je zajímavo, že největší část Kantovy Kritiky síly soudné slouží tomu, aby tento připuštěný relativismus omezila a postavila proti subjektivnosti estetického soudu nutnost a obecnou platnost tohoto soudu. První kategorické určení Kantovo jest: "Krásné jest, co se líbí beze všeho interesu." Přitom "interesem jmenujeme zalíbení, které je spojeno s představou existence předmětu", a má tedy vztah k našemu žádání. Např. každá příjemnost je pro mne spojena s interesem a budí ve mně žádost. Rovněž dobro je spojeno s interesem, neboť je předmětem chtění. Naproti tomu úsudek vkusu je kontemplativní, beze vztahu k vůli. Druhé určení jest: "Krásné jest, co se bez pojmu obecně líbí." Líbí-li se mi něco bez osobního interesu, mohu předpokládat, že se to líbí každému, neboť zalíbení to není založeno na nějaké náklonnosti subjektu jako při příjemnosti. Ale ježto objektivní univerzálnost náleží jen pojmům, pečuje logik Kant, aby určil obecnost estetického soudu jako subjektivní, jako "obecnost bez pojmu". "Neexistuje (objektivní) pravidlo, podle kterého by někdo měl být nucen uznat něco za krásné. Každý chce podrobit objekt svým vlastním zrakům, ... a přece nazve-li potom předmět krásným, věří, že má pro sebe obecný hlas, a dělá nárok na souhlas každého ... Estetický soud nepostuluje souhlas každého, nýbrž imputuje každému tento souhlas. Ten obecný hlas je tedy ideou," kteroužto ideu vykládá Kant dále jako ideu obecného smyslu (sensus communis), to jest subjektivní princip, který jenom citem (nikoliv pojmy), ale přece jen s obecnou platností určuje, co se líbí nebo nelíbí.
Třetí určení Kantovo zní: "Krása jest forma účelnosti předmětu, pokud je na něm vnímána bez představy účelu." To jest transcendentální princip krásy, a tímto a priori principem zařazuje Kant estetiku do své soustavy filozofie. Apriorní čili transcendentální, nadempirické principy Kantovy totiž jsou: kauzální zákonnost, jejíž užití je v přírodě a k níž se vztahuje mohutnost poznávací; účelnost, jejíž užití je v umění a k níž se váže cit libosti a nelibosti; a konečný účel, jehož užití je v mravní svobodě a k němuž se vztahuje mohutnost žádací; tedy úhrnem kauzalita, teleologická harmonie a finalita. - Účelnost sama dostala se do Kantovy estetiky cestou systematiky; neboť nebýt účelnosti, postrádal by cit libosti a nelibosti veškeré apriori-ty, kdežto apriorním principem rozumu je zákonnost a principem mravní vůle finalita. Kant, stanoviv kriticky subjektivnost estetického soudu, byl nucen opět ji překlenouti nějakým transcendentálním principem, bez něhož by estetický soud byl oblastí čiré ininteligibilní libovůle prosté vší obecnosti; proč tímto principem učinil právě účelnost, lze vysvětliti tím, že z důvodů systematických potřeboval spojovací článek mezi kauzální zákonitostí poznání a svobodně položeným cílem mravní vůle, kterýžto článek je co nejvýhodněji dán volnou harmonickou účelností. Jistě cit, jenž je "mohutností" estetickou, neřídí se ani zákonitostí, ani si neklade svobodně svůj cíl; je zároveň volný i zákonitý, je harmonií svobody a zákona. Tak cit je středním článkem mezi oblastí pojmového poznání, jež je řízeno principem zákonnosti, a oblastí mravního žádání, jež svobodně si klade svůj cíl; tedy i apriorní princip citu musí být spojovacím článkem mezi kauzalitou (zákonností) a finalitou (svobodným cílem); a co jiného může spojovat příčinu a cíl než účelnost?
Avšak objektivní účelnost, stávajíc se užitečností, připojuje k objektu interes, a odporuje tedy prvnímu určení; a za druhé, máme-li posouditi objektivní účelnost, potřebujeme k tomu pojem účelu, a takový estetický soud by "nebyl čistý". Proto Kant stanoví pojem "účelnosti bez účelu", jako prve "obecnosti bez pojmu". "Determinací estetického soudu nemůže být nic jiného než subjektivní účelnost v představě předmětu bez veškerého objektivního i subjektivního účelu, tedy pouhá forma účelnosti v představě." Tato "účelnost bez účelu" je ovšem něco příliš abstraktního, a proto Kant ji hledí určití psychologicky, a sice jako "volnou hru poznávacích sil".
Kant totiž definuje vkus jako "mohutnost posouditi předmět ve vztahu k volné zákonnosti síly obrazivé". Avšak "jenom rozum dává zákon". Tato volná zákonitost je tedy shodou nebo harmonií rozumu v jeho zákonnosti a obraznosti v její svobodě, "přičemž rozum slouží obraznosti, a nikoliv tato rozumu". Estetický požitek pozůstává tedy ve volné hře představových sil, z nichž obraznost podává nám rozmanitost, bohatství a měnivost, kdežto rozum zřizuje jednotu, řád a jasné shrnutí. A právě tato harmonická souhra poznávacích sil, jich vzájemné oživování a zesilování je onou subjektivní účelností bez pojmu účelu.
Tak pojmem účelnosti získal Kant apriorní princip úsudku estetického, jenž měl překlenouti relativnost jeho subjektivního pojetí krásy. K tomu přistupuje čtvrté určení: "Krásné jest, co bez pojmu je poznáno jako předmět nutného zalíbení." "Úsudek vkusu imputuje každému souhlas; a kdo něco prohlásí krásným, chce, aby každý pochválil ten předmět, a soudí, že jej má též prohlásit krásným." Ovšem tato nutnost je opět jen subjektivní; např. pravdu musíme uznat za pravdu, kdežto krásu máme uznat za takovou.
Tak vynasnažil se Kant svými čtyřmi určeními dokázat obecnou platnost, nutnost a apriorní základ estetického soudu. Ale zdá se, že sám nenabyl z toho jistoty a že se mu nepodařilo překonat relativnost, jež je důsledkem jeho estetického subjektivismu. Neboť nakonec odchýlil se od všech předchozích kategorických určení a prohlásil: Krásno je symbolem mravního dobra. To je skoro jako přiznání, že ani ona určení, ani onen transcendentální princip vkusu nestačí, aby přemohly subjektivní libovolnost zalíbení; proto nakonec krása musí být podřazena dobru: jediný autoritativní princip v kráse je mravní. "Krásno jest symbol mravního dobra, a také jen v tomto ohledu se líbí s nárokem na souhlas každého jiného, přičemž si je mysl zároveň vědoma jistého zušlechtění a povznešení nad pouhou vzrušivost libosti smyslovými dojmy, a (přičemž mysl) cení hodnotu jiných lidí podle podobné maximy jich estetické soudnosti. Das ist das Intelligibile, worauf der Geschmack hinaussieht." To znamená, že vkus sám o sobě přes všechnu námahu předchozích určení není inteligibilní a že všechny ony důkazy byly marné. -
V Kantově estetice působí tedy proti sobě relativismus a tendence překonat jej. Tento dvojí vliv pozorujeme i u kantovců. Přirozenou vymožeností kantovců je estetika subjektivní, založená na předpokladu, že krása nemá objektivních znaků a nenáleží předmětu, nýbrž může býti definována jen subjektivním zalíbením, jež v nás budí. Tak např. Otto Liebmann praví: Bezpečný základ filozofické estetiky může býti nalezen jen v teorii estetických citů a hodnotních soudů. "Nimbus krásy, jenž je propůjčován objektům, pochází z nás, z naší lidské přirozenosti." Krása tedy není nic mimolidského, objektivního a absolutního, a estetika nemůže být než relativní, antropocentrická, antropopatická. "Was geht uns Krötenästhetik an? Und was Götterästhetik?"
Zcela důsledně provedl kantovský relativismus až do všech skeptických krajností Eduard Kulke. Nejmenujeme krásným předmět jakožto takový, nýbrž konstatujeme jeho subjektivní, respektive individuální účin, jakožto dále neodůvodnitelné zalíbení. Není možno objektivní pozorování krásna, nýbrž můžeme jen psychologicky pozorovati účin krásna jakožto zcela individuálně podmíněný stav citový. Všechny city jsou stejně oprávněny, v oblasti krásy člověk-jedinec je měrou všech věcí. "Nárok na obecnou platnost estetického soudu je veskrze neoprávněný, neboť každý může své nitro postavit proti nitru každého jiného s určitou jistotou a nepodmíněnou správností."
Ježto o vkusu nelze se příti, není možno stanoviti pravidla vkusu nebo normál krásy neboli tzv. normy. Kant byl první, praví např. Chr. D. Pflaum, kdo vyslovil subjektivní charakter krásy. Estetické hodnoty jsou subjektivní a nemohou se státi normativními. Proto Pflaum považuje "vědeckou estetiku a normativní estetiku za neslučitelné protivy".
Avšak jiní zrovna pod vlivem Kantovým dokazují naopak obecnou platnost a normativnost estetického soudu. Neboť je-li estetický soud obecný, nutný a apriorní, lze jej vyslovit ve formě příkazné čili normativní. Proto Volkelt praví: "Buď normativní estetika, nebo žádná estetika jako věda." Cohnovije obecná platnost a normativnost krásy základním předpokladem "kritické" estetiky. "Normativní charakter všeho estetického musí uznat každý, kdo vidí v krásnu více než pouhou příjemnost a uznává primární kulturní hodnotu umění." Tak Cohn buduje celou svou estetiku na základě normativnosti a Volkelt aspoň polovinu svého systému; podobně Kurt Lassnitz aj.
Jak viděti, může býti Kantův vliv velice různý, pro i contra, a nemůžeme-li v něm hledat základ naší estetiky, můžeme v něm nalézt aspoň počátek jistých kardinálních rozporů, jež hýbají novější estetikou.
Kant byl relativista, ale hleděl naznačiti možnost absolutní estetiky. Vše, co následuje historicky po něm (až na některé kantovce), je ovládáno snahou nalézt absolutní určení estetické. Fichte, Schelling a Hegel, Schleiermacher a Hebbel, veškerá estetika idealistická, Herbart a formalisté, Fechner a psychologisté-empirikové až po naši dobu, všichni tito hleděli nalézti jediný univerzální výklad krásy, ať to byla u jedněch idea v jevu, u druhých forma a u třetích třeba vcítění nebo iluze. Teprve v dnešní době vidíme na více stranách skepsi vůči absolutním a univerzálním výkladům estetických jevů; vždy více se vidí, že krása a estetické cítění nedá se vyvodit z jediného neměnného principu, že není ničím konstantním v prostoru a v čase. Avšak tento moderní relativismus je podstatně jiný než Kantův; jeho zvláštní ráz bude označen až na konci.

Herbart a estetika formalistická

Herbartova koncepce estetiky je jen zčásti reakcí proti Kantovi, neboť do jisté míry Herbart "vzal do ochrany Kanta proti Kantovi". Totiž Kantova estetika není zdaleka tak jednotná jako její logická architektura. Rozlišil jsem v ní již prve Subjektivismus vedoucí k relativnosti a snahu překlenout jej obecností a transcendentální principiálností úsudku vkusu. Ale vedle toho najdeme tam ještě jeden pár proti sobě působících tendencí: teoretické (filozofické) určení krásy jakožto universale bez pojmu, zákonnosti bez zákona a účelnosti bez účelu, a čistě estetické určení krásy jakožto harmonie a zdroje citu libosti. Z prvního páru protiv Herbart zavrhl Subjektivismus a statuoval absolutní platnost estetického soudu, a z druhé dvojice podržel a přesně stanovil čistě estetický element harmonie. To je kantovská základna intelektualistické estetiky herbartovců.
Nejvýraznější rys herbartovské estetiky je ostrá reakce proti subjektivismu. "Kdo esteticky soudí, je zaměstnán svým předmětem, nikoliv sám sebou." "Kdo by pojímal krásno jen jako předmět požívání, snižoval by je." Estetika musí abstrahovat ode všeho subjektivního; neboť subjektivní predikáty (krásný, líbezný atd.) mohou platit stejně o poezii, plastice atd., a tedy nic neurčují. Chceme-li určiti poezii, musí být řeč o myšlenkách, při plastice o obrysech, při hudbě o tónech, zkrátka o objektivním krásnu. Estetický soud je objektivní, neboť má teoreticky poznatelný předmět, kdežto city příjemnosti jsou čistě subjektivní; příjemnost je naším citem a nemá předmětu posouzení. To znamená: estetika zaměstnává se objektem, nikoliv subjektem estetického požívání; dále krásno lze určití objektivně, a toto objektivní určení děje se estetickým soudem.
Každý estetický soud je evidentní a absolutní, nepotřebuje vůbec býti dokazován. Krásno spočívá na estetických soudech, kdežto příjemno na citech libosti. Pouhá libost platí matérii pozorované věci, cit krásy formě. Podle toho tedy krásno není určeno citem libosti, nýbrž estetickým soudem. "Čistý estetický soud předpokládá dokonalé představení daného objektu bez poddávání se libosti. Poddávati se libosti a dojetí, to falšuje vkus tak, že není pak možný objektivní soud. První a poslední city, jež umělecké dílo vzbuzuje, nejsou čistě estetické." Tedy estetický soud je efekt dokonalého představení předmětu. Všechno krásné existuje v diváku, v přesnosti a čistotě jeho představových řad. Cit pak, jenž při nazírání krásného předmětu v nás vystupuje, spočívá na představách, jest to stav, v nějž představy se navzájem uvádějí. "Články estetického poměru jsou představy, jichž obsahy uvádějí se ve stav napětí. Výrazem tohoto napětí je cit libosti nebo nelibosti." Zde již obsažena je hlavní věta herbartovské estetiky: že totiž jen o poměrech, ale nikdy o tom, co je představeno jako jedno-druhé, je možný estetický soud. "Jednoduché není krásné, nýbrž jen složené jest krásné; části nezasluhují chvály, nýbrž jen jejich celek. Tedy věc líbící se jsou formy." To jsou proslulé estetické poměry čili elementy herbartovců. Jeden tón, jedna barva jsou jen příjemné; ale teprve jsou-li složeny v poměr, v akord, v harmonii, stávají se krásnými. "Harmonie jest absolutně libý estetický základní poměr, bez ohledu ke kvalitě poměrových článků." "Forma vůbec jest pojem poměru." "Matérie je lhostejná, části o sobě jsou esteticky lhostejné, jen forma podléhá estetickému posouzení... Estetická hodnota musí zmizet, jakmile osamostatníme články; a opět se dostaví při restituci poměrů. To dokazuje, že není přimíšen cit příjemnosti." A to také dokazuje rigorismus formalistů: vše příjemné a smyslné je vyloučeno z krásy: nikoliv představy a obsahy, nýbrž jen jejich vztahy jsou krásné.
Druhá hlavní věta Herbartova zní: "Každý estetický soud je evidentní a vystupuje jako singulární, sféra jeho použití je zcela nahodilá." Totiž jednomu každému estetickém poměru přísluší jediný singulární soud, a dokonalá představa stejného poměru nese s sebou vždy stejný soud v každém čase a za všech okolností. Ačkoliv estetické soudy jsou mimovolná určení hodnoty, jsou přece za týchž podmínek věčně stejné, a proto zdají se mít věčnou autoritu. Konečně třetí hlavní věta jest: "Každá abstrakce, jež vycházejíc zároveň od více estetických úsudků hledá něco logicky vyššího, ztrácí veškeru estetickou hodnotu." Neboť abstrahováním ztrácí se dokonalé představení, na němž spočívá estetický soud, ba ztrácí se i objekt, o němž by se soud pronášel. Neexistují tedy jednotlivým soudům nadřazená nejvyšší principia; každý estetický soud je původní a absolutní, tedy neodvislý ode všech ostatních, a proto nelze soudy redukovat na vyšší principy. Podobně Zimmermann: "Nelze vyvodit estetické soudy z jediného, nejvyššího principia. Kolik je estetických soudů, tolik objektivních principů vkusu. Realistická estetika spočívá na neurčité mnohosti toho, co se původně líbí." Úkolem vědecké estetiky tedy jest vypočísti a postaviti estetické elementy vkusu, redukovat a analyzovat konkrétní případy na základní poměry dále nerozložitelné, zkrátka obdržet primární prvky krásna a uznat různost pramenů, z nichž krásno plyne. Kombinací těchto jednoduchých elementů vkusu bude pak možno vyložiti složité jevy líbení a nelíbení. Tyto jednoduché elementy nejsou ovšem nikterak dále vyložitelny, ale "každá věda má právo na nedokázatelné". Je zajímavo, že sám Zimmermann prohřešil se proti hlavní větě, že elementární estetické poměry nelze abstrakcí uvést na logicky vyšší poměry, a redukoval všechny možné poměry na pět abstraktních, tzv. elementárních čili původních forem; jsou to formy velikosti, charakterističnosti, souzvuku, korektnosti a vyrovnání.
Nakonec je dlužno uvésti nejkurióznější stránku herbartovské estetiky. Totiž obecná Herbartova definice estetického předmětu zní: "Estetický předmět je takový, jehož pouhá představa je schopna v oddaném, afektu prostém pozorovateli vzrušit určitý cit a tím přivést přídavek v našem představování, jenž záleží v úsudku souhlasu nebo nesouhlasu, jakožto v bezprostředním a nelibovolném přijímání nebo odmítání, jakožto v nepozměnitelném určení hodnoty chválou nebo hanou." Poněvadž souhlas a nesouhlas, přijímání a odmítání, chvála nebo hana jsou způsobem našeho chování vůči dobru stejně jako vůči kráse, je tím etika zásadně subsumována do estetiky: Krásno i dobro jsou druhy estetična. "Morální má se k estetickému jako druh k rodu." Všechno mravné je krásné, ale ne všechno krásné je mravné. První spontánní, bez vůle se dějící posouzení dobra je estetické, je to bezprostřední souhlas; a teprve když z tohoto prvního ohodnocení vyplývá volní úmysl nadále míti jen chvalitebné žádosti a když další kony pak srovnáváme s tímto úmyslem, vzniká morální soud. Tedy morálnímu soudu předcházejí soudy estetické. Subsumpce etiky pod estetiku vyplývá dále z definice krásy jakožto poměru: objektivní krásno spočívá v poměrech tónů, barev, linií, ploch, anebo myšlenek, smýšlení a vůle. Forma (v nejširším smyslu) platí pro všechna umění i pro etiku. "Harmonický poměr mezi obsahem a formou je obecný poměr estetický, jako terce a kvinta hudební a 5:3 architektonický poměr, a jako souhlas vlastní a cizí vůle čili estetická vůle je formou etickou čili praktickou." "Absolutně libé formy jsou: čistota, svoboda, jednota, pravda a dokonalost, slovem ony formy, skrze něž dostávají umělecká díla pečeť klasičnosti a záruku věčného trvání." Jména těchto forem jsou zřejmě etická.
Přívrženci této formalistické čili realistické (nebo exaktní) estetiky byli vedle Herbarta a Zimmermanna Nahlowsky, Resl a Flügel, u nás Durdík a Hostinský.