Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

PUERTA DEL SOL

Já vím, zajisté: měl bych na tomto místě vylíčit mnohé jiné věci, například dějiny Madridu, vyhlídku na Manzanares, zahrady v Buen Retiro, královský palác s červenými gardisty a s chumelenicí řvoucích a pěkných dětí na dvoře, řadu kostelů a muzeí a jiných hlavních pozoruhodností. Pokud vás to zajímá, přečtěte si to jinde; já vám nabízím jenom Puerta del Sol, a že jste to vy, přidám vám Calle de Alcalá a Calle Mayor zároveň s vlažným večerem a veškerým lidem madridským.
Jsou na světě místa posvátná; jsou nejkrásnější ulice na světě, jejichž krása je iracionální a tajemná jako mýtus. Je Cannebičre v Marseille; je Rambla v Barceloně; je Alcalá v Madridě. Kdybyste je vyřízli z jejich okolí, vyvařili, zbavili jejich života a takového toho místního zápašku a pak je postavili někde jinde, nenašli byste na nich nic zvláštního; inu, řekli byste, je to docela pěkná a široká ulice, a co dál? Co dál, malověrní! Což nevidíte, že toto náměstí je slavná, ba co dím, světoznámá Puerta del Sol, Brána Slunce, střed světa a pupek Madridu? Což nevidíte, jak se tudy nese páter, důstojnější a statnější než jiní páteři světa, s pláštěm stočeným pod paží jako podkasaný voják? A tady ten španělský hidalgo, přestrojený za četníka v lesklém a vzadu překlopeném klobouce; jiný caballero, nejspíš markýz či co, s orlím nosem a hlasem křižáckého vojevůdce, vyvolává El Sooól nebo které noviny; a tuhle nějaký dobyvatel, opřený o koště, předvádí skulpturálními gesty jakousi alegorii, snad Čištění Města. Nechte to být, jsou to pěkní lidé: suší a hnědí sedláci ze sierr, přivážející na oslech zeleninu a melouny; uniformy červené, modré a zelené, že by se z nich dalo vystrojit na tucet výpravných her; limpiabotas se svými stojánky -
Počkat: tohle je kapitola pro sebe, která se jmenuje čištění bot. Čištění bot je národní španělská živnost; přesněji řečeno, čištění bot je národní španělský tanec nebo obřad. Jinde na světě, dejme tomu v Neapoli, se takový čistič bot vrhne na váš střevíc s jakousi zuřivostí a drhne jej kartáčem, jako by šlo o fyzikální pokus vyvolat třením teplo nebo elektřinu. Španělské čištění bot je tanec, jenž, podobně jako tance siamské, se provádí jen rukama. Tanečník před vámi klekne na znamení, že toto představení se pořádá na počest Vaší Urozenosti; elegantním pohybem vám vyhrne nohavici, graciézním máznutím natře příslušný střevíc nějakou vonnou mastí nebo čím, načež upadne v taneční trans; vyhodí kartáč, chytne jej, přehazuje jej z ruky do ruky, až to pleská, dotýkaje se jím vašeho střevíce uctivě a lichotivě. Smysl toho tance je jasný: vyjadřuje se jím jakési uctívání; jste vznešený grand, přijímající obřadný hold rytířského pážete; i rozhostí se ve vašem nitru vznešené a příjemné teplo, stoupající od nohou; což zajisté stojí za tu půl pesety.
Oiga, camarero, una copita de Fundador. Slyšte, caballeros, tady se mi zalíbilo; tolik lidí, hluk, který není vřava, veselá zdvořilost, půvab; všichni tady jsme kavalíři, šupák i guardia, já i metař, všichni jsme urození, pročež ať žije jižní rovnost! Madrileňas! vy krásné a nosaté ženy v černých mantilách s černými kukadly, jak důstojně se nesete ve svém polozahalení; seňoritas s černookými maminkami, maminky a jejich niňos s malými a kulatými hlavičkami, podobné loutkám, tátové, kteří se nestydí za svou lásku k dětem, babičky s růženci, dobráci s tváří loupežníků, páni žebráci, páni se zlatými zuby, páni kolportéři, samí caballeros; jasný a hlasitý dav, který se baví a fláká v dobromyslném allegru.
Ale pak přijde večer, vzduch je prohřátý a ostrý, a celý Madrid, pokud má nohy, se prochází, tlačí a vlní od Calle Mayor po Calle de Alcalá; caballeros v uniformách, caballeros v civilu, v sombrerech i čapkách, děvčata všech denominací, tedy madamisolas, doncellas y muchachas, seňoritas y mozas y chulas, madamas y seňoras, dueňas, dueňazas y dueňísimas, hijas chicas, chiquitas y chiquirriticas s černýma očima za černou mantilou, s rudými rty, rudými nehty a černými pohledy stranou, jedinečné korzo, svátek dne všedního, demonstrační průvod lásky a flirtu, zahrada očí, alej věčného milostného čarování.
Cannebičre, Rambla, Alcalá: nejkrásnější ulice světa; ulice, jež přetékají životem jako číše vínem.

TOLEDO

To máte hnědou a teplou rovinu, posetou puebly, osly, olivami a kupolovitými studnami; z té roviny se zničehonic vysune granitová skála, a na ní to všechno stojí natěsnáno jedno na druhém; a dole v propasti hnědých skal teče hnědý Tajo.
Pokud se však týče Toleda samotného, nevím věru čím začít: zda starými Římany nebo Maury nebo Katolickými králi; ale protože Toledo je město středověké, začnu tím, čím se středověké město doopravdy začíná, totiž branami. Je tam například brána, která se jmenuje Bisagra nueva, stylu trochu tereziánského, s habsburským dvojhlavým orlem velikosti rozhodně nadživotní; vypadá, jako by vedla do našeho Terezína nebo Josefova, ale proti všemu nadání ústí do čtvrti, která se jmenuje Arrabal a vypadá podle toho. Načež jste před druhou branou, která se jmenuje Brána Slunce a vyhlíží, jako byste se octli v Bagdádě; ale místo toho vás ta maurská fortna uvede do ulic nejkatoličtějšího města, kde každý třetí barák je kostel se zkrvaveným Ježíšem a extatickým retáblem Grecovým. I putujete klikatými arabskými uličkami, nakukujete mřížemi do maurských dvorečků, které se jmenují patios a jsou vykládány toledskou majolikou, vyhýbáte se oslům s nákladem vína či oleje, mrkáte na krásné harémové mřížoví oken a celkem si to šlapete jako ve snách. Jako ve snách. Mohli byste se zastavit při každém sedmém kroku: tuhle je vizigótský pilíř a tamhle mozarabská zeď; tady zázračná Panenka Maria, která každého ožení nebo vdá, a tady ten mudejarský minaret a renesanční palác, podobný pevnosti, a gotická okénka a krumplované průčelí v estilo plateresco a mešita a ulička tak úzká, co by prošel osel s rozpaženýma ušima; průhledy do stinných majolikových dvorečků, kde zurčí fontánka uprostřed květináčů; průhledy do těsných uliček mezi holými zdmi a zamřížovanými okny; průhledy do nebe; průhledy do chrámů horečně vyzdobených vším, co se dá tesat, řezat, odlévat, vykládat, tepat, malovat, vyšívat, vykroužit ve filigránu, pozlatit a posázet drahokamy. Tedy můžete se zastavit co krok jako v muzeu; nebo můžete jít jako ve snách, neboť toto vše, narobené tisíciletím, označené plamenným písmem Alláhovým, křížem Kristovým, zlatem Inků, životem několikerých dějin, bohů, kultur a ras, je nakonec něco fantasticky jednotného; co dějin a civilizací se vejde do tvrdé dlaně toledské skály! A pak v jedné nejužší uličce se vám ze zamřížovaného okna lidské klícky zjeví Toledo z ptačí perspektivy: jediná vlna plochých střech pod modrými nebesy; arabské město, svítící v hnědých skalách; zahrádky na střechách a sladká, lenošná patia s životem důvěrným a sličným.
Ale kdybych vás měl vzít za ruku a provádět vším, co se mi zjevilo v Toledě, předně bych asi zabloudil v těch klikatých a chudých uličkách, ale nelitoval bych toho; neboť i tam bychom míjeli osly, tikající po dlažbě něžnými kopýtky, viděli otevřená patia a schody z majoliky a vůbec potkávali lidi. Snad bych našel tu mudejarskou kapli, bílou a chladnou, s krásnými podkovovitými oblouky; kousek dál je skála, která spadá rovnou do Taja a otvírá pohled skvělý a přísný; a sinagoga del Transito, vystlaná křehkým, podivně zjemnělým maurským ornamentalismem. A kostely: třeba ten s Grecovým Pohřbem hraběte z Orgazu; nebo ten s tou překrásnou maurskou křížovou chodbou, podobnou snu. A špitály s palácovými dvory. Jeden je před branami, jsou v něm chudé jeptišky v ohromných křídlatých čepcích a spousta malých sirotků, kteří se drží za ramena jako dlouhý had a capou do kostela, zpívajíce "Antonino? nebo "Santo niňo? nebo co; a je tam pro ně stará lékárna s pěkně smaltovanými hrnci a džbány, na kterých je psáno Divinus Quercus nebo Caerusa, Sagapan či Spica Celtic., léky staré a probátní.
A katedrála, o které si nejsem jist; byl jsem tam, ale jelikož jsem předtím okoušel vína toledského, vína z roviny Vega, vínka tak tekutého, že samo běží krkem, a vína hustého jako léčivý olej, nemohu se zaručit, zda se mi to nezdálo nebo nějak nespletlo. Bylo toho příliš mnoho; vím, že tam byly skvostné miniatury a šílená ciboria, mříže sahající až do nebes, řezaná retáb a s tisíci sochami, balustrády z jaspisu, kanovnická křesla vyřezávaná svrchu, zespodu, ze stran i zezadu, obrazy od Greca, varhany burácející v neznámém prostoru, kanovníci tlustí i vysušení jako treska, kaple vykládané mramorem, kaple malované, kaple černé, kaple zlaté, turecké korouhve, baldachýny, andělé, svíce a ornáty, vášnivá gotika a vášnivý barok, platereskní oltáře, churriguereskní, bláznivě vzdutý Transparent pod klenbou vznešenou a temnou, směsice věcí nesmyslných a úžasných, planoucích světel a děsivé tmy, - dobrá, snad se mi to jen zdálo; snad to byl jen hrozný a zmatený sen na slaměné židličce kostelní; to snad není ani možno, aby nějaké náboženství potřebovalo tohohle všeho.
Tož jdi, caballero, a vyvětrej se z toho plastického obžerství v uličkách toledských. Vy pěkná okénka, obloučky gotické a maurské ajimez, vy tepané rejas, domy s cimbuřím, patia s dětmi a palmami, dvorečky z azulejos, uličky Maurů, židů a křesťanů, karavany oslů, zahálko ve stínu, pravím, ve vás a v přemnohých věcičkách je stejně mnoho dějin jako v takové katedrále; nejlepší muzeum je ulice živých lidí. Málem bys řekl, že si tu připadáš, jako bys zabloudil do jiného věku; ale není to pravda. Pravda je podivnější: není jiného věku; co bylo, je. A kdyby tady ten caballero byl opásán mečem a tam ten páter vykládal písmo Alláhovo a ta dívka byla Židovka toledská, nebylo by ti to o nic divnější a vzdálenější než zdi uliček toledských. Kdybych přišel do jiného věku, nebyl by to jiný věk; bylo by to jen strašně krásné a hluboké dobrodružství. Jako Toledo. Jako země španělská.

POSADA DEL SANGRE

Hospoda U krve. Tady bydlel Don Cervantes de Saavedra, pil, dělal dluhy a psal své Příkladné povídky. V Seville je jiná hospoda, kde také pil a psal, a vězení, kde seděl pro dluhy; v tom vězení je dnes ovšem hospoda. Na základě vlastních výzkumů mohu komukoliv dokázat, že zatímco v Seville pil manzanillu a chroustal k ní langostiny, v Toledu si popřál vína toledana a přikusoval k němu paprikovaný chorizo a jamon serrano čili šunku černou a syrovou a jiné věci, jež podněcují žízeň, talent a výmluvnost. Dodnes pak se v posadě del Sangre pije ze džbánů víno toledano a žvýká chorizo, zatímco na dvoře caballeros vypřahují osly a špásují s děvečkami, jako činívali za časů Dona Miguela. Z čehož je vidět nepomíjející genialitu Cervantesovu.
Ale když už jsme v hospodě, oiga, viajero: musíš se projíst a propít dalekými zeměmi, abys je poznal; a čím jsou země vzdálenější, budiž bohu poručeno, musíš toho sníst a vypít tím víc. I poznáš, že všichni národové světa až na Sasíky a Braniborce hleděli různými cestami a způsoby, jakož i různým kořením a přípravou uskutečnit ráj na zemi; pročež jali se péci, smažiti a uditi nejrůznější krmě tak, aby došli časného blaha. Každý národ má svůj jazyk, dokonce svůj mlsný jazyk. Poznej jeho jazyk; jez jeho jídla a pij jeho vína. Otevři se dokořán harmonii jeho rybiček a sýrů, oleje a uzenin a chleba a ovoce, v orchestrálním doprovodu jeho vín, jichž je tolik jako hudebních nástrojů. Jsouť vína pronikavá jako baskické píšťaly, drsné jako vendas, hluboké jako guitarry; tož zahrejte poutníkovi, vínečka teplá a zvučná! A la salud de usted, Don Miguel! Jak vidíte, jsem tu cizí; přišel jsem přes tři země, ale snad bych se tady spřátelil. Dobrá, nalejte mi ještě. Víte, vy Španělové máte s námi ledacos společného; například máte stejné č jako my, a krásné, jadrné rrr jako my, a zdrobňujete slovíčka jako my; a la salud de usted. Měl byste přijet k nám, pane Cervantes; připili bychom vám pivem s bílou pěnou a nandali vám na talíř jiných krmiček, neboť každý národ má sice svůj jazyk, ale srozumí se u věcí dobrých a podstatných, jako je dobrá hospoda, realismus, umění a svoboda ducha. A la salud.