Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

NORD & SUD EXPRES

Tak řečené mezinárodní expresy nabyly za našich časů velikého komunikačního významu jednak z praktických příčin, které nás zajímají méně, jednak z důvodů básnických. Co chvíli se na vás v moderní poezii vyřítí transkontinentální expres a tajemný portýr vyvolává štace, Paříž, Moskva, Honolulu, Kairo; sleeping-cary skandují dynamický rytmus Rychlostí a letící pullman připomíná veškeré kouzlo dálek; neboť vězte, že básnická fantazie si libuje jenom v prvotřídních spojích. Přátelé poeti, dovolte, abych vám podal svědectví o pullmanech a sleepingách; vězte, že nekonečně dobrodružněji vypadají zvenčí, když záříce proletí ospalou staničkou, nežli zvnitřku. Je sice pravda, že si to hasí nádhernou rychlostí; ale je neméně pravda, že přesto jste nuceni v nich vysedět nějakých čtrnáct nebo třiadvacet zatracených hodin, což obyčejně stačí na agónii nudy. Lokálka z Prahy do Řep ovšem uhání rychlostí méně impozantní; ale aspoň víte, že za půl hodiny z ní vylezete a můžete se ubírat za nějakým jiným dobrodružstvím. Člověk v pullmanu se neřítí rychlostí devadesáti šesti kilometrů za hodinu; člověk v pullmanu sedí a zívá; omrzí-li ho pravá tvář, sedne si na levou. Jediná polehčující okolnost je, že sedí pohodlně. Někdy se netečně podívá oknem; tam ubíhá stanička, jejíhož jména nemůže přečíst, mihne se městečko, ve kterém nemůže vystoupit; nikdy nepůjde po této cestě vroubené platany, nezastaví se tam na tom mostě, aby plivnul do řeky, a nezví ani, jak se ta řeka jmenuje; k čertu s tím vším, myslí si člověk v pullmanu. Kde to jsme? Hrome, teprve Bordeaux? Kristepane, to se to vleče!
Pročež chcete-li cestovat aspoň trochu exoticky, vsedněte do lokálky, která si to funí od staničky k staničce. Tiskněte nos k okenní tabuli, aby vám nic neušlo: tady nastupuje modrý vojáček , tady malé dítě mává za vámi ručkou; francouzský sedlák v černé hazuce vám dává zunknout svého vlastního vínečka, mladá maminka podává děcku prs, bledý jako světlo měsíční, chlapi hlučně povídají, pokuřujíce štiplavý tabák, ušňupaný páter si říká v breviáři; země se rozvíjí, stanice po stanici, jako kuličky na růženci. A pak přijde večer, kdy lidé, smutní únavou, usínají pod blikajícími světly, podobni emigrantům. V tu chvíli zarachotí po druhé koleji zářící mezinárodní expres se svým nákladem unylé nudy, se svými sleepingy a diningy -
Jakže, teprve Dax? Pane na nebi, to to trvá!
Četl jsem nedávno chválu Kufru; ovšem nikoli kufru obyčejného, nýbrž Kufru Mezinárodního, polepeného hotelovými vinětami z Cařihradu a Lisabonu, Tetuanu a Rigy, Saint Moritze a Sofie; kufru, který je pýchou a cestopisem svého pána. Prozradím vám strašné tajemství: ty viněty se prodávají v cestovních kancelářích. Za mírnou diškereci dostanete na svůj kufr Kairo, Vlissingen, Bucarest, Palermo, Athčnes i Ostende. Kterýmžto prozrazením, jak doufám, jsem zasadil smrtelnou ránu Mezinárodnímu Kufru.
Možná že by jiný na mém místě při tolika tisících kilometrech zažil onačejší dobrodružství; třeba by potkal Mezinárodní Venuši nebo Madonu spacích vagónů. Nic takového se nestalo; stala se jen srážka vlaků, ale za tu jsem opravdu nemohl. V jedné staničce se náš expres vrhl na nákladní vlak; byl to nerovný zápas, dopadlo to, jako by si pan Oskar Nedbal sedl na něčí cylindr. Nákladní vlak si to odnesl ukrutně, zatímco na naší straně bylo jen pět raněných; bylo to naprosté vítězství. Když se v takovém pádě pasažér vyhrabe zpod kufrů, které mu spadly na hlavu, běží se nejdřív podívat, co se vlastně stalo; teprve když ukojil svou zvědavost, počne se ohmatávat, je-li celý. Zjistiv, že je v hrubých rysech nepoškozen, ohledává s jistou technickou rozkoší, jak se ty dvě lokomotivy do sebe zaberanily a jak mohutně jsme zdrtili ten nákladní vlak: inu, neměl si s námi začínat. Jen ranění jsou bledí a jaksi roztrpčeni, jako by se jim dostalo osobního a nespravedlivého příkoří. Pak se do toho vloží úřady a my jdeme zapít své vítězství do trosek jídelního vozu. Na celé další jízdě nám všude dělají volnou cestu; patrně z nás dostali strach.
Jiné a složitější dobrodružství je, jak se dostat ve spacím voze do hořejšího lůžka, zejména když v dolením už někdo spí. Je poněkud nepříjemné šlápnout na hlavu nebo na břicho člověku, kterého neznáte ani co do národnosti, ani co do povahy. Jsou různé pracné metody, jak se dostat nahoru: vzpěrem nebo švihem, nadskokem, roznožem, po dobrém nebo násilím. Když pak už jste nahoře, hleďte, abyste nedostali žízeň aniž co podobného, abyste nemuseli slízat; odevzdejte se do rukou božích a pokuste se spát jako nebožtík v rakvičce, zatímco venku ubíhají neznámé a podivné kraje a doma básníci píší o mezinárodních expresech.

D. R., BELGIQUE, FRANCE

Kdybych měl dosti prostředků a kdyby v té věci panoval volný trh, pořídil bych si rozhodně sbírku států. Shledal jsem, že hranice států nejsou pro kočku; nemám sice rád celníky a pasové revize mě nudí, ale zjišťuji pokaždé s novým okouzlením, že přecházeje hranice státu vpadám do nového světa, kde jsou jiné domečky a jiná řeč, jiní četníci, jiná barva půdy a jiná příroda. Po modrém konduktérovi přijde konduktér zelený; za pár hodin bude vystřídán hnědým; říkám vám, je to jako Tisíc a jedna noc. Po českých jabloních přijdou braniborské borovice na bílých písčinách, větrník mává křídly, jako by někam běžel, země je rovně natažená a plodí hlavně reklamní tabule cigaret a margarínu. To je Německo.
Pak skály zarostlé břečťanem, hory vydlabané lidským kutáním, hluboká a zelená údolí řek, hutě a pece oceláren, železná žebra těžných věží, haldy šutru podobné čerstvě vyvřelým sopkám, směsice bukolické přírody a těžkého průmyslu, koncert, kde šalmaj a carillon doprovází tovární sirénu: celý Verhaeren, Les Heures Claires i Les Villes Tentaculaires. Celé Flandry starého poety: země, která se nemohla roztáhnout se svými poklady a má je všechny v jedné kapse; milá Belgie; maminka s dítětem na rukou, vojáček napájející koně, hospoda v údolí, komíny a strašné věže průmyslu, gotický kostel a železná tavírna, stádo krav mezi šachtami; všecko tu mají narovnáno jako ve starosvětském krámě, - bůh sám ví, jak se jim to vejde.
Tak, a teď zase volnější prostory: to je Francie, země olší a topolů, topolů a platanů, platanů a vinic. Stříbřitá zeleň, ano, zeleň stříbřitá je její barva; růžové cihly a modravé břidlice; lehounký závoj mlhy, víc světla než barvy, Corot. Ani človíčka na polích; snad lisují sklizené hrozny, vínečko z Touraine, vínečko z Anjou; vínko Balzacovo a víno pana hraběte de la Fere. Garçon, une demi-bouteille, a na zdraví, věžičky údolí Loiry! Černovlasé ženy v černých šatech. Jakže, teprve Bordeaux? Pryskyřičná vůně dechne nocí; to jsou Landy, země borovic. Pak jiná vůně, ostrá a rozjařující: moře.
Hendaye, přestupovat! Četník s tváří mladého Caliguly v lesklém tříroháku čmárá na kufry magické znamení a veličenským gestem nás pouští na perón. Už je to tak: jsem ve Španělsku.
Camarero, una media del Jerez. Už je to tak. Čertovská Španělka s nehty malovanými henou. Kdepak, člověče, to není pro tebe. Ale aspoň toho četníka kdybych si mohl vycpaného odvézt domů!

CASTILLA LA VIEJA

Ano, byl jsem ve Španělích; mohu se na to zadušovat a mám na to i řadu svědků, například nálepky hotelů na kufru. A přece země španělská je pro mne zastřena neproniknutelným tajemstvím, z toho vážného důvodu, že jsem do ní vstoupil a z ní zase odcházel za černé noci; bylo to, jako by nás převáželi se zavázanýma očima přes řeku Acherón nebo skrze Hory Snů. Pokoušel jsem se něco rozeznat v těch temnotách venku; viděl jsem cosi jako nakrčené černé skvrny na holých stráních; snad to byly skály nebo stromy, ale mohla to být veliká zvířata. Ty hory měly stavbu strohou a podivnou; umínil jsem si, že si přivstanu, abych se na ně za úsvitu podíval. Přivstal jsem si skutečně; podle mapy a času jsme měli být někde v horách, ale viděl jsem jen pod rudým pruhem úsvitu hladinu hnědou, holou a těžkou; bylo to jako moře nebo vidina. Myslel jsem, že mám horečku, protože takovou rovinu jsem dosud neviděl; i spal jsem dál, a když jsem se znovu probudil a vyhlédl oknem, shledal jsem, že nemám horečku, ale že jsem v jiné zemi, a ta země že je Afrika.
Já nevím, jak bych to řekl; ona tam je zeleň, ale je jiná než naše; je temná a šedá. Je tam hněď, ale je jiná než naše; není to hněď ornice, ale hněď kamení a spraše. Jsou tam rudé skály, ale jejich rudost je jaksi patetická. A jsou tam hory, které nejsou udělány ze skal, nýbrž z hluboké hlíny a balvanů. Ty balvany nerostou ze země; vypadají, jako by na ni napršely. Ty hory se jmenují Sierra de Guadarrama; bůh, který je stvořil, musel být velmi mocný, neboť jak by jinak mohl nadělat tolik kamení? Mezi balvany rostou temné duby křemeláče, a pak už skoro nic, leda dymián a trní. Je to pusté a veliké, vyprahlé jako poušť, tajemné jako Sinaj; já nevím, jak to říci: je to jiný kontinent; není to Evropa. Je to přísnější a hroznější než Evropa; je to starší než Evropa. Není to pustota melancholická; je slavná a podivná, drsná a exaltovaná. Černě odění lidé, černé kozy, černí vepři na horce hnědém pozadí. Tuhý a do černa vyuzený život mezi rozpáleným kamením.
Tu a tam ty holé balvany jsou říčka, to holé kamení je rovina a ty holé zdi z kamene je kastilské pueblo. Hranatá věž a kolem zeď; je to spíš hrad než vesnice. Srůstá to s tou kamennou půdou, tak jako staré hrady srůstají se skalou, na níž stojí. Domky se k sobě tlačí, jako by čekaly útok; z jejich středu vystřeluje věž jako hradní hláska. To tedy je španělská vesnice. Lidské bydliště splývá se zemí z kamene.
A na hnědé a kamenné stráni jako zázrak: černě zelené sady, aleje černých cypřiší, hluboký a temný park; ohromná, suchá a pyšná kostka, zježená čtyřmi věžemi, monumentální samota, poustevna o tisíci hrdých oknech: El Escorial. Klášter španělských králů. Zámek smutku a pýchy nad suchým krajem, spásaným pokornými osly.