Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• spoluautorství Josef Čapek

PŘEDEHRA

Zelená lesní mýtina

TULÁK (vymotá se z kulis, klopýtaje, a padne): Haha, haha, hahaha, to je švanda, že? To nic nedělá. Nemusíte se smát; já jsem si totiž neublížil. (Opře se o lokty.) Vy - vy - vy si myslíte, že jsem opilý? Ba ne. Já přece ležím pevně. Viděli jste, jak rovně jsem padnul. Jako strom. Jako hrdina. Předváděl jsem - pád - člověka. Jaká podívaná! (Usedne.) Kdepak, já se nemotám. Já ne, ale všechno ostatní je opilé, všecko se motá, všecko se točí dokola, pořád dokolečka - Haha, už dost, vždyť mně je z toho nanic! (Rozhlíží se.) Tak co? Všechno se točí kolem mne. Celá země. Celý vesmír. Přílišná čest pro mne. (Rovná si šaty.) Odpusťte, nejsem na to oblečen, abych byl středem harmonie sfér. (Hodí na zemi čepici.) Tak, tady je střed. Točte se kolem mé čepice, tu to neporazí. Kde jsem vlastně přestal? Aha, už vím. Padnul jsem pod svým křížem. A ty sis myslela, květinko, že jsem opilý? Veroniko, rozrazile, nenadýmej se tak svou střízlivostí! Tvé listy, veroniko, se dávají na rány; počkej, rozrazile, položím do tebe své srdce. Já neříkám, že nejsem opilý; kdybych měl kořeny jako ty, netoulal bych se po světě jako pobuda. Tak je to. A kdybych se netoulal po světě, nepoznal bych tolik věcí. Vždyť jsem byl jářku i na té velké vojně; vždyť já jsem uměl i latinsky, a dnes umím všechno. Kydat hnůj, zametat ulice, hlídat, čepovat pivo a všechno ostatní. Všechno, co jiný nechce dělat. Teď vidíš, kdo jsem. Kdepak jsem vlastně přestal? - Aha, už vím. Ano, to jsem já; mne znají všude. - Já jsem totiž člověk. Nikdo mne jinak nejmenuje. Říkají mně "člověče, já vás dám sebrat?, nebo "člověče, ukliďte, udělejte, přineste mně tohle?, nebo "táhněte, člověče!? A já se tím neurazím, že jsem člověk. Kdybych někomu řekl "člověče, dejte mi šesták?, urazil by se. Když se mu to nelíbí, dobrá; budu ho považovat za motýla, nebo za chrobáka, nebo za mravence, zač kdo chce. Vždyť mně je to všechno jedno, člověk nebo hmyz. Já nechci nikoho napravovat. Ani hmyz, ani člověka. Já se jen dívám. Já se jen dívám. Kdybych měl kořen nebo cibuličku v zemi, díval bych se na nebe (zvedne se na kolena), do nebes! Do smrti bych se díval rovnou do nebe! (Vstane.) Ale že jsem člověk, musím se dívat na lidi. (Rozhlíží se.) A já je vidím.
PEDANT (vběhne se síťkou na scénu): Haha, oho, hoho, ha, haha, ach ty krásné exempláře! Apatura Iris! Apatura Clythia! Barvoměnka duhová a batolec modrolesklý! Haha, ty nádherné kusy! Oho, oh, ehe, počkej, už tě mám! Oho, ha, už jsou zase pryč! - Haha, jen opatrně, pozor, pst, pozor, tiše, tiše, ech, ech, pomalu, pomalu, - aha, oho, ho, pozor, pozor, heč! - Oho, oh, hoho -
TULÁK: Hej, načpak ty motýle chytáte? Má úcta, vašnosti.
PEDANT: Tiše, tiše, pozor! Nehýbejte se! Sedají na vás! Motýli. Batolci. Nymphalidae. Pozor, nehýbat se! Sedají na všechno, co páchne. Na bláto. Na výkaly. Na mršiny. Pozor, sedají na vás. Oh, oho, ohoho, ech!
TULÁK: Nechte je, hrajou si.
PEDANT: Co, cože, hra? Hra je jen úvod k páření. Haha, je doba páření; sameček stihá samičku, snoubenka prchá, voní, láká, pronásledovatel ji lechtá tykadly, klesá unaven, samička letí dál, přijde nový, silnější, statnější, samička prchá, dráždí a voní, milenec za ní, aha, aha! Chápete už? To je řád přírody; věčný zápas lásky; věčné snoubení; věčné, věčné, věčné pohlaví! Pst, pst, tiše!
TULÁK: A co s nimi děláte, když je chytíte?
PEDANT: Cože? Motýl musí být určen, datován a vřazen do sbírky; ale nesetři pelu! Síťka budiž z jemného tkaniva! Motýl buď pozorně usmrcen stisknutím hrudi! A napíchnut na špendlík! A napnut papírovými proužky! Do sbírky uložen řádně vyschlý! Budiž chráněn před prachem a moly! Vlož do skřínky hubku s kyanidem!
TULÁK: A proč to všechno?
PEDANT: Z lásky k přírodě. Člověče, vy nemáte lásky k přírodě! - Aha, tu zas je máme. Haha, pozor, pozor, tiše, ech, ech! Mně už neutečete, hehe, oh, hoho, ech, ech, ech - (odbíhá).
TULÁK: Snoubení věčné, věčný zápas lásky, ba je to tak; je stálý čas páření, jak řekl pedant. Račte odpustit, já že jsem opilý? Vždyť vidím dobře, všechno je dvojmo, všechno dělá pár, tam, tady, tuhle, tamhle zas a všude, všecko je v páru. Oblaka, mušky, stromy, všechno se objímá, tře, lichotí, dráždí a honí, ptáčkové v koruně, vždyť já vás vidím, já vás vidím, já vidím všechno. A vy dva, vy ve stínu tam, vidím vás splétat prsty, zápasit horce a tiše, nikdo si nemyslete, že ho nevidím odtud. To - je - páření věčné. Račte dovolit, opilý jsem, ale hodný. (Zakryje si oči.) Nevidím nic. Dělejte si, co chcete. Než odkryju oči, křiknu. - (Tma.) - Vše chce být párem; ty jen, který tu potmě stojíš, sám, sám, sám bloudíš klikatou cestou, marně, marně, marně bys rozpřáhl obě ruce v honičce lásky. Dost. A vy se mějte rádi, já vám to chválím; je to dobrá věc a přírody moudrý řád, jak řekl též pedant. - Vše má být párem. Vidím líbeznou zahradu lásky květy vystlanou, (Zadní opona se zvedá.) kde mladé páry, krásné dvojice, motýli větrem lásky nesení, v blaženém letu, jako by si hráli, bez konce nesou věčné snoubení. Neb vše chce býti párem. (Odkryje si oči.) (Scéna se rozsvětlí.) Kde to jsem?