Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• spoluautorství Josef Čapek

II. AKT - Kořistníci

Scéna představuje písčitý kopeček, řídce porostlý stébly trávy velikými jako pně. V jeho levém boku chodba Lumkova, v pravém boku opuštěná Cvrčkova díra... V proscéniu leží Tulák a spí. Na jednom stéble připoutána Kukla. Kuklu přepadne loupeživá hmyzí smečka: zleva vyběhne drobný Brouk a odpoutá ji od stébla. Zprava vyběhne druhý, zažene prvního na útěk a pokouší se Kuklu odtáhnout. Z napovědovy budky vyskočí třetí, zažene druhého a vleče Kuklu.

KUKLA: Já... já... já!

Třetí loupežný Brouk se vrhne střemhlav do napovědovy budky. Zleva první a zprava druhý Brouk vyběhnou a tahají se o Kuklu. Vyřítí se třetí z budky a zažene je oba, načež táhne Kuklu sám.

KUKLA: Celá zem praská! Já se rodím!
TULÁK (zvedne hlavu): Co je?

Třetí Brouk se vrhne do budky.

KUKLA: Chystá se něco velikého!
TULÁK: To je dobře. (Položí hlavu.)

Pauza.

MUŽSKÝ HLAS (za scénou): Jak to valíš?
ŽENSKÝ HLAS: Já?
PRVNÍ HLAS: Ty!
DRUHÝ HLAS: Já??
PRVNÍ HLAS: Ty!!
DRUHÝ HLAS: Já???
PRVNÍ HLAS: Ty!!! Ty trdlo!
DRUHÝ HLAS: Hrubiáne!
PRVNÍ HLAS: Nemehlo!
DRUHÝ HLAS: Mamlase!
PRVNÍ HLAS: Cumplochu! Trajdo!
DRUHÝ HLAS: Hovnivale!
PRVNÍ HLAS: Pozor na kuličku! Dej pozor!
DRUHÝ HLAS: Pomalu!
PRVNÍ HLAS: Po-po-pozor!!

Na scénu se vyvalí velká koule hnoje, strkaná párkem Chrobáků.

CHROBÁK: Nestalo se jí nic?
CHROBAČKA: I toto! Jejej, kdepak! Achich, to leknutí! Viď kuličko, že nic? Tytyty - ty naše drahá kuličko!
CHROBÁK: Haha, náš kapitálku! Naše mrvičko! Naše zlato! Naše všecko!
CHROBAČKA: Ty krásný trůsku, ty poklade, ty skvostná kuličko, ty naše zlaté jměníčko!
CHROBÁK: Ty naše lásko a jediná radosti! Co jsme se našetřili a nasháněli, mrvičky nanosili a smradlavých drobečků nastřádali, od huby si utrhovali -
CHROBAČKA: - a nohy si ubrousili a hromádek rozryli, co jsme se nahrabali, než jsme si tě tak hezky uhnětli a založili -
CHROBÁK: - a zakulatili a doplnili, ty naše velké sluníčko!
CHROBAČKA: Náš skvoste!
CHROBÁK: Náš živote!
CHROBAČKA: Ty naše celé dílo!
CHROBÁK: Jen si přivoň, stará! Ta krása krásoucí! Jen potěžkej! Co toho máme!
CHROBAČKA: Toho božího daru!
CHROBÁK: Toho požehnání!
KUKLA: Okovy světa pukají. Nový život se zahájí. Já se rodím!
TULÁK (zvedne hlavu)
CHROBAČKA: Chrobáčku.
CHROBÁK: Copak?
CHROBAČKA: Hahahaha.
CHROBÁK: Haha, haha! Ženo!
CHROBAČKA: Copak?
CHROBÁK: Hahaha, je to krásné něco mít. Svůj majeteček. Svůj životní sen.
CHROBAČKA: Svou kuličku.
CHROBÁK: Ovoce své práce.
CHROBAČKA: Hahaha!
CHROBÁK: Já se zblázním radostí. Já... já... já se zblázním samou starostí. Na mou duši, já se zblázním.
CHROBAČKA: Proč?
CHROBÁK: Starostí. Teď, když máme svou kuličku! Tak jsem se na ni těšil, a teď, když ji máme, musíme dělat novou. Ta dřina!
CHROBAČKA: A proč novou?
CHROBÁK: Pitomá! Abychom měli dvě.
CHROBAČKA: Aha, dvě. To je pravda.
CHROBÁK: Haha, jen si to představ: dvě kuličky! Nejmíň dvě. Řekněme spíš tři. Víš, každý, kdo už má kuličku, musí dělat novou.
CHROBAČKA: Aby měl dvě.
CHROBÁK: Nebo spíš tři.
CHROBAČKA: Ty, Chrobáčku!
CHROBÁK: No copak?
CHROBAČKA: Já mám ouzkost. Aby nám ji pak někdo neukradnul.
CHROBÁK: Co? Koho?
CHROBAČKA: Naši kuličku. Naše potěšení. Naše všechno.
CHROBÁK: Naši ku-kuličku? Proboha nestraš!
CHROBAČKA: Když... když... když ji nemůžem s sebou valit, až budeme dělat tu druhou.
CHROBÁK: Uložíme ji, víš? U-lo-žíme. Schováme. Pěkně zahrabeme. Počkej, někam do důlku, do důlečku, do bezpečí, víš? Ukládat se musí.
CHROBAČKA: Jen aby ji někdo nenašel!
CHROBÁK: Nene, tototo! Nemluv! Kdepak, ukrást nám ji! Naši kuličku! Naše zlato! Náš malý kulatý kapitálek!
CHROBAČKA: Naše skvostné hovinko! Náš život! Naše celé pomyšlení!
CHROBÁK: Počkej, zůstaň tady a hlídej - hlídej ji - pozor dávej - (Odbíhá.)
CHROBAČKA: Kam zas letíš?
CHROBÁK: Důlek hledat... dolíček... hluboký důl... zahrabat kuličku... miláčka... naše zlato... do bezpečí... (Zajde.) Po-zor...
CHROBAČKA: Chrobáku! Ale Chrobáčku, pojď sem! Počkej! Tamhle je... Ale Chrobáku! Už neslyší. A tamhle je takový dobry důlek! Chrobáku! Už je pryč. A tamhle je tak skvostný důleček! Ten vrták! Trulant! Pitomec! Kdybych se tam aspoň mohla podívat! Ne, já nejdu nikam, kuličko. Kdybych... jen mrknout... Kuličko, milounká kuličko, jen chvilku počkej, já hned, hned přijdu, jen mrknout, a budu tady... (Běží do pozadí, obrátí se.) Kuličko, hezky čekat, být hodná. Já hned, hnedličko - (Sestupuje do Lumkovy díry.)
KUKLA: Zrodit se! Zrodit! Nový svět!
TULÁK (vstává)
CIZÍ CHROBÁK (vyběhne z kulis, kde číhal): Pryč jsou. Můj okamžik. (Valí kouli dál.)
TULÁK: Nono, neporazte mě.
CIZÍ CHROBÁK: Z cesty, občane!
TULÁK: Co si to valíte?
CIZÍ CHROBÁK: Hahaha, kuličku, kapitál, zlato.
TULÁK (couvá): Smrdí to vaše zlato.
CIZÍ CHROBÁK: Zlato nesmrdí. Hybaj, kuličko, val se! Toč se, majetku! Obíhej! Kdo má, ten má. Hahaha, panečku!
TULÁK: Copak?
CIZÍ CHROBÁK: Inu, je to pěkné něco mít. (Valí kouli vlevo.) Ty můj poklade! Ty krásné jměníčko! Můj klenote! Mé všechno! (Zachází.) Jen mít! Uložit majeteček! Pěkně zahrabat! Po-po-pozor! (Zajde.)
TULÁK: Něco mít? Proč ne? Každý chce mít svou kuličku.
CHROBAČKA (vrací se z Lumkovy díry): Ó jej, jejej, tady někdo bydlí. Lumek. Larvička. Kdepak, kuličko, sem tě nedáme! Kde je kulička? Kde, kde, kde je má kulička? Kde je naše drahá kulička?
TULÁK: Ale zrovna teď...
CHROBAČKA (vrhne se k němu): Zloději! Zloději! Kam jsi dal mou kuličku?
TULÁK: Říkám, teď zrovna...
CHROBAČKA: Ty vrahu, dej ji sem! Vrať mně ji!
TULÁK: Zrovna teď nějaký pán ji tady valil.
CHROBAČKA: Jaký pán? Kdo?
TULÁK: Břicháč, vyžraný, odulý...
CHROBAČKA: Můj muž!
TULÁK: Chrapoun s křivýma nohama, nadutý sprosťák...
CHROBAČKA: To je můj muž!
TULÁK: A říkal, že je to krásné něco mít a něco zahrabat.
CHROBAČKA: Je to on! Jistě našel nějaký důlek! (Volá.) Chrobáčku! Miláčku! - Kde je ten hlupák?
TULÁK: Tady si to valil ven.
CHROBAČKA: Ten moula! Nemohl mě zavolat? (Běží vlevo.) Chrobáčku! Mužíčku, počkej! Ku-li-čko! (Zajde.) Ku-ku-ku-ku-kuličko!
TULÁK: Tohle je jiná, to se hnedle vidí. Tohle má něco ze solidnějších lidí. Dovolte, já jsem byl trochu opilý. Už se mně zdálo, že všichni jsou motýli. Motýli krásní, drobátko odření, světová smetánka věčného páření, ty zajímavé dámy a jejich panoši, haha to hmyzí pachtění po ždibci rozkoší, dejte mi pokoj s takovou honorací. Tihleti aspoň smrdí poctivou lidskou prací. Nechtějí užívat, chtějí jen něco mít, nejsou to kavalíři, ale zas je to lid; moudře se drží země, věří jen v to, co trvá, pokorně staví své štěstí, i kdyby z mrvy bylo; krátce je cítit rozkoš, dlouho je cítit mrva. I kulička je něco. I kulička je dílo. Když práce nevoní, tak voní výdělek. Miluješ pro sebe, buduješ pro celek, pracuješ pro jiné, a mamoníš-li, inu, i mamonit je ctnost, když je to pro rodinu. Rodina má svá práva, rodina všechno světí, a kdybys třeba krad, vždyť jsou tu sakra děti. Tak je to prosím a všecko je v tomhle bodu: co člověk neudělá pro zachování rodu!
KUKLA (křičí): Připravte na světě více místa! Něco ohromného se chystá!
TULÁK (otočí se k ní): Copak?
KUKLA: Já se zrodím!
TULÁK: Máš dobře. A co vlastně budeš?
KUKLA: Nevím! Nevím! Něco velikého!
TULÁK: Aha. (Zvedne ji a opře o stéblo.)
KUKLA: Udělám něco úžasného!
TULÁK: Copak?
KUKLA: Zrodím se.
TULÁK: Tohle ti, kuklo, chválím. V horečném puzení na světě všechno pracuje k svému zrození, chce být, chce žít, chce trvat, a ať si co chce cítí, je to jen jediná věc: strašlivá rozkoš bytí.
KUKLA: Zvěstuj všemu světu: ohromná chvíle je tu, kdy já... kdy já...
TULÁK: Co?
KUKLA: Nic. Já ještě nevím. Chci udělat něco velikého!
TULÁK: Velkého? Něco velkého? Dobrá, jen se tím opij; ten dobrý lid s kuličkami tě asi nepochopí. Malé a plné jsou kuličky, velké a prázdné jsou sliby...
KUKLA: Něco nesmírného!
TULÁK: A přec se mně tohle, kuklo, na tobě jaksi líbí. Velkého něco, staň se! Ale jen velkého, budiž! Co z tebe, kuklo, vyleze? Proč se už neprobudíš?
KUKLA: Celý svět užasne, až já se zrodím.
TULÁK: Jen dělej. Já počkám. (Usedne.)
LUMEK (odzadu, dlouhými tichými kroky, vleče do své chodby mrtvolu cvrčka): Kukuč, Larvičko! Copak ti nese papínek dobrého? (Sestoupí do otvoru.)
KUKLA (křičí): Ta bolest! Porodní muka! Celý vesmír puká, aby mne vydal.
TULÁK: Zroď se!
KUKLA: Ustupte! Ustupte! Ať vás nesmetu ve svém rozletu, až přijdu na svět.
TULÁK: Zroď se.
LUMEK (vrací se pozpátku ze své díry): Ne, ne, dceruško, jen papej; nesmíš ven, Larvičko, i toto, ani zanic! Nono dítě, hned tu bude tatínek a přinese ti hamham, ano? Co bys chtěla, ty mlsná?
LARVIČKA (před otvorem): Tati, já se tu nudím.
LUMEK: Haha, ta je rozkošná, co? Nech se políbit, Larvičko! Papínek ti přinese něco křehoučkého... Co, ty bys chtěla zase cvrčka? Haha, ty nemáš špatné nápady.
LARVIČKA: Já bych chtěla... já nevím.
LUMEK: Bože ty jsi chytrá, Larvičko! Zato ti musím něco dát. Papa, dítě, tatínek musí jít pracovat, musí se starat o svého drahouška, o svého krásného červíčka... No jdi, jdi už, panenko. Papej hodně.
LARVIČKA (sestoupí)
LUMEK (dlouhými kroky k Tulákovi): Kdo jste?
TULÁK (vyskočí a couvá): Já.
LUMEK: Jste jedlý?
TULÁK: Ne - myslím, že nejsem.
LUMEK (čichá k němu): Nejste dost čerstvý. Kdo jste?
TULÁK: Pobuda.
LUMEK (lehce se ukloní): Lumek. Máte děti?
TULÁK: Ne. Myslím že ne.
LUMEK: Ach! Viděl jste ji?
TULÁK: Koho?
LUMEK: Mou larvičku. Je rozkošná, že? Chytré dítě. A jak roste! Jak jí chutná, haha! Děti jsou veliká radost, co?
TULÁK: Všude to říkají.
LUMEK: Že ano? Aspoň pak našinec ví, pro koho pracuje. Máš dítě, starej se, pracuj, bojuj! To je reální život, co? Dítě chce růst, chce papat, mlsat, pohrát si, ne? Nemám pravdu?
TULÁK: Dítě chce mnoho.
LUMEK: Věřil byste, že jí nosím dva tři cvrčky denně?
TULÁK: Komu?
LUMEK: Svému děťátku. Rozkošná, že? A tak chytrá! Myslíte, že je spapá celé? Toto, jen nejměkčí kousky, ještě zaživa, haha! Skvělé dítě, co?
TULÁK: To je.
LUMEK: Jsem na ni pyšný. Skutečně pyšný. Celý táta, co? Má krev, pane! Haha, a já tu tlachám, místo abych se přičinil. Té sháňky! Toho běhání! Ale což, jen když máme pro koho, nemám pravdu?
TULÁK: Říká se tak!
LUMEK: Škoda že nejste jedlý. Opravdu škoda, viďte? Musím jí něco přinést, no ne? (Ohmatává Kuklu.) Co je tohle?
KUKLA (křičí): Já hlásám obrodu světa!
LUMEK: Ještě nezralá. Není k ničemu, co?
KUKLA: Já něco stvořím!
LUMEK: Ba je to starost vychovávat děti. Veliká starost, že? Vážný úkol, pane. Živit rodinu, považte. Nakrmit ty ubohé drobečky. Vypiplat je, zajistit jim budoucnost, no ne? Žádná maličkost, což? Musím už běžet. Má úcta, nazdar. Služebník, pane. (Běží pryč.) Papa, dceruško, hned tu budu! (Zajde.)
TULÁK: Vypiplat. Zajistit. Živit. Krmit ty hladové krčky. To všecko žádá rodina. A nosit jim živé cvrčky. A přec i cvrček chce žít a nikoho nezabíjí. Dobráček, velebí život svou pokornou melodií. Tohle mně nejde do hlavy.
LARVIČKA (vylézá z chodby): Tati! Tati!
TULÁK: Tedy ty jsi ta Larvička? Koukejme.
LARVIČKA: Jak jste protivný!
TULÁK: Proč?
LARVIČKA: Nevím. Oh, jak se nudím. Chtěla bych... chtěla bych...
TULÁK: Co ještě?
LARVIČKA: Nevím. Něco roztrhnout, něco živého... Ach, já bych se svíjela!
TULÁK: Co je ti?
LARVIČKA: Protivný, protivný, protivný! (Zaleze.)
TULÁK: Rodinu takhle živit. Tohle mně nejde z hlavy. U hmyzu člověk se nad tím přece jen pozastaví.

Přichází Chrobák.

CHROBÁK: Hybaj, stará, už mám důlek! Kdepak jsi? Kde je má kulička? Kde je má žena?
TULÁK: Vaše paní? Není to taková stará důra? Taková tučná, šeredná, hubatá -
CHROBÁK: To je ona! Kde je má kulička?
TULÁK: - vzteklá, špinavá plundra?
CHROBÁK: Je to, je to, je to ona! Měla mou kuličku! Kam dala mou drahou kuličku?
TULÁK: Tak tedy vaše polovička vás šla hledat.
CHROBÁK: A kde je má kulička?
TULÁK: Ta velká smradlavá koule?
CHROBÁK: Ano, ano, mé zlato! Můj majeteček! Mé všechno! Kde je má krásná koule? Vždyť jsem u ní nechal svou ženu!
TULÁK: On si ji tadyhletudy odvalil jeden pán. Dělal, jako by byla jeho.
CHROBÁK: Ať si dělal co chtěl s mou ženou! Ale kde je má kulička?
TULÁK: Vždyť říkám: odvalil si ji jeden pán. Vaše paní tu zrovna nebyla.
CHROBÁK: Kde byla? Kde je?
TULÁK: Šla za ním. Myslela, že jste to vy. Křičela po vás.
CHROBÁK: Má kulička?
TULÁK: Ne, vaše paní.
CHROBÁK: Na tu se neptám! Kde je má kulička, co?
TULÁK: Ten pán si ji odvalil.
CHROBÁK: Cože, odvalil? Mou kuličku? Bože na nebi! Chyťte ho! Chyťte ho! Zloději! Vrahové! (Vrhne se na zem.) Můj poctivý majeteček! Zabili mne! Spíš život dám než kuličku zlaté mrvy! (Vyskočí.) Pomóc! Chyťte hó! Vra-ho--vé! (Řítí se vlevo.)
TULÁK: Hahaha, vražda, zločin! Zbořte se, oblaka, pro kuličku ukradenou! V tak hrůzostrašném žalu je jedna jen útěcha: že kulička chrobáka nebude nikdy patřit než zas jen hovnivalu.

Usedne stranou.

HLAS (za scénou): Pozor, ženuško, pozor, ať neklopýtneš. Už je to tu, už je to tu: náš byteček, náš nový domeček! Ach pozor! Neublížila sis?
ŽENSKÝ HLAS: Ne, Cvrčku, ty jsi směšný.
MUŽSKÝ HLAS: Ale miláčku, musíš být opatrná. Když čekáš rodinku... (Vyjde Cvrček a Cvrčková v požehnaném stavu.)
CVRČEK: A teď otvírat kukadla. Tak... tady! Jak se ti tu líbí?
CVRČKOVÁ: Ach Cvrčku, jak jsem unavena!
CVRČEK: Sedni si, sedni, dušičko, sedni si. Počkej, hezky pomaloučku, tak.
CVRČKOVÁ (usedá): Ta dálka! A to stěhování! Ne, Cvrčku, ty nemáš rozum.
CVRČEK: Hihihi, maminko, kukuč! Mámo! Mamuško! Maminečko!
CVRČKOVÁ: Ale nezlob, ty ošklivý!
CVRČEK: Hihi, vždyť já už mlčím, já jen tak. Paní Cvrčková nebude chovat, i kdepak! Fuj, co si o ní myslíte!
CVRČKOVÁ (slzavě): Ty zlý, tobě se o tom žertuje!
CVRČEK: Ale milánku, když mám takovou radost! Považ těch cvrčičátek, toho křiku, toho cvrkání, hihihi! Ženuško, já se zblázním radostí.
CVRČKOVÁ: Ty... ty... hlupáčku! Kuk, táto, hihi!
CVRČEK: Hihihi! A jak se ti tu líbí?
CVRČKOVÁ: Pěkně. Tohle je náš nový dům?
CVRČEK: Naše hnízdečko, naše vila, náš krámek, naše, hihihi, rezidence.
CVRČKOVÁ: Bude tu sucho? Kdo to stavěl?
CVRČEK: Panečku, tady bydlel jiný cvrček.
CVRČKOVÁ: Ale? A proč se odstěhoval?
CVRČEK: Hihihi, jo, ten se odstěhoval! Ten se odstěhoval! Že nevíš kam? Hádej hádej hádači!
CVRČKOVÁ: Nevím. Ach bože, to trvá, než ty něco řekneš! Honem, Cvrčku!
CVRČEK: Tak tedy - včera si ho napíchl ťuhýk na trn. Namouduši drahoušku, skrz naskrz. Jen si to považ! Takhle tam třepe nožičkami, vidíš? Hihi, ještě je živý. A já hned: No tohle bude něco pro nás! To se postěhujeme do jeho bytečku! Jemine, to je štístko! Hihi, co tomu říkáš?
CVRČKOVÁ: A ještě je živý? Hu, to je hrůza!
CVRČEK: Viď? Ó my máme nějaké štěstí! Tralala, tra tra, tralala, tralala tra. Počkej, hned si sem pověsíme tabulku. (Vyndá z rance štít s nápisem CVRČEK, HUDEBNINY.) Kam ji mám pověsit? Asi tak? Víc napravo? Víc nalevo?
CVRČKOVÁ: Trochu výš. A říkáš, že ještě třepe nožičkami?
CVRČEK (zatlouká a ukazuje): Říkám ti: takhle.
CVRČKOVÁ: Brr. Kde to je?
CVRČEK: Chtěla bys to vidět?
CVRČKOVÁ: Chtěla. Ne, nechtěla. Je to strašné?
CVRČEK: Hihihi, to se ví. Dobře visí?
CVRČKOVÁ: Dobře. Cvrčku, mně je tak divně -
CVRČEK (běží k ní): Jemináčku, snad už... tvá hodinka...
CVRČKOVÁ: Jdi ty! Úhuhu, já se toho bojím!
CVRČEK: Ale maminečko, kdo by se bál? Hihihi, vždyť to dovede každá panička!
CVRČKOVÁ: Jak můžeš tak mluvit! (Rozpláče se.) Cvrčku, budeš mne mít vždycky rád?
CVRČEK: To se rozumí, dušičko! Jejej, jen neplakat! Ale mamko!
CVRČKOVÁ (vzlyká): Ukaž, jak škubá nožičkami?
CVRČEK: Takhle.
CVRČKOVÁ: Hihi, to musí být k smíchu.
CVRČEK: Nonono, tak vidíš, už je po pláči. (Usedne k ní.) Počkej, jak si to tady pěkně zařídíme; a jak se trochu vzmůžeme, dáme si sem...
CVRČKOVÁ: ... záclonky!
CVRČEK: Záclonky taky. Hihihi, to se rozumí že záclonky! Ne, jaká ty jsi moudrá! Dej mně hubičku!
CVRČKOVÁ: Ale pusť! Jdi, ty nemáš rozum!
CVRČEK: Se ví, že ne! (Vyskočí.) Hádej, co jsem koupil?
CVRČKOVÁ: Záclonky!
CVRČEK: Ne, něco menšího. (Hledá po kapsách.) Kampak jsem to...
CVRČKOVÁ: Honem, ukaž, ukaž!
CVRČEK (vytáhne z každé kapsy dětskou řehtačku a zvoní oběma rukama): Cvrky, cvrky, cvrk.
CVRČKOVÁ: Ne, to je roztomilé! Cvrčku, dej to sem!
CVRČEK (zvoní a zpívá): Narodil se malý Cvrčiček, Cvrčiček, Cvrčiček, u postýlky mu stáli maminka, mamka, tatíček, oba dva k sobě hlavy strkali, strkali, strkali, aby mu pěkně k spaní cvrkali, cvrkali, cvrkali. Hihihi.
CVRČKOVÁ: Půjč mně je, honem! Ach taťko, já se už těším!
CVRČEK: Tak poslyš, staroušku...
CVRČKOVÁ (zvoní a zpívá): "Cvrčiček, Cvrčiček, Cvrčiček..."
CVRČEK: Musím to teď trochu oběhnout, víš? Ohlásit se, zaťukat tady, zaťukat tam...
CVRČKOVÁ (zvoní a zpívá): "Cvrkali, cvrkali, cvrkali..."
CVRČEK: ... Trošku se uvést, navázat, omrknout se... Dej mně jednu řehtačku, budu si cestou cvrkat.
CVRČKOVÁ: Ach, a co zatím já? (Slzavé.)Ty mne tu necháš?
CVRČEK: Cvrkej za mnou. No... a třeba přijde nějaký soused, víš? Můžeš se s ním drobátko zapovídat, zeptej se ho na dětičky nebo tak něco, víš? A - a s tím tentononc ještě počkáme, viď? Až budu doma.
CVRČKOVÁ: Ty zlý!
CVRČEK: Hihihi! Pa, dušinko, buď opatrná. Hned tu budu, hnedlinko. (Odběhne.)
CVRČKOVÁ (cvrká na řehtačku, Cvrček v dáli odpovídá): "Narodil se malý... Cvrčiček..." Já mám strach!
TULÁK (vstává): Žádné strachy. Malost se rodí lehce.
CVRČKOVÁ: Kdo je tu? Nu, brouk. Nekoušeš?
TULÁK: Ne.
CVRČKOVÁ: A jak se daří dětičkám?
TULÁK: Nemám. Nemám. Já jsem pod manželskou peřinou nevylíh dojemnou lásku rodinnou, ani to hřejivé štěstí mít nad sebou vlastní střechu, ba ani tu teplou radost z cizího neúspěchu.
CVRČKOVÁ: Jejej, ty nemáš dětičky? To je škoda. (Zvoní.) Cvrčku! Cvrčku! Ach, už neodpovídá. A proč jsi se, brouku, neoženil?
TULÁK: Sobectví, paničko, sobectví. Měl bych se za to stydět. Pohodlí ve své samotě hledá egoista. Nemusí tolik milovat. A tolik nenávidět. A tolik nepřát jiným ten jejich kousek místa.
CVRČKOVÁ: Ano, ano, ti muži! (Zvoní.) "Cvrciček, Cvrčiček, Cvrčiček..."
KUKLA (křičí): Já nesu budoucnost. Já... já...
TULÁK (jde k ní): Zroď se!
KUKLA: Já udělám něco slavného!
CHROBAČKA (vběhne): Není tady můj muž? Kde je ten hlupák? Kde je naše kulička?
CVRČKOVÁ: Jejej, paní, vy si hrajete s kuličkami? Ukažte?
CHROBAČKA: To není kulička k hraní, to je naše budoucnost, náš majeteček, naše všechno! Můj muž, ten trulant, se s ní ztratil.
CVRČKOVÁ: Ach bože, snad vám neutekl!
CHROBAČKA: A kde vy máte svého?
CVRČKOVÁ: Šel za obchodem. (Zvoní.) Cvrčku! Cvrčku!
CHROBAČKA: Že vás nechá tak samotnou! Vždyť vy se, chudinko, čekáte!
CVRČKOVÁ: Úhuhu!
CHROBAČKA: Taková mladá! A copak vy si neděláte kuličky?
CVRČKOVÁ: K čemu?
CHROBAČKA: Kulička, to je rodina. To je budoucnost. To je celý život.
CVRČKOVÁ: Ó ne. Život, to je mít svůj domeček, své hnízdečko, svůj krámek. A záclonky. A děti. A mít svého Cvrčka. Svou domácnost. A to je všecko.
CHROBAČKA: Jak jen můžete být živi bez kuličky?
CVRČKOVÁ: Co bychom dělali s kuličkou?
CHROBAČKA: Všude ji s sebou valili. Říkám vám, milá paní, ničím víc muže nepřipoutáte než kuličkou.
CVRČKOVÁ: Ó ne, domečkem.
CHROBAČKA: Kuličkou.
CVRČKOVÁ: Domečkem.
CHROBAČKA: Bože jak bych si s vámi ráda pohovořila! Vy jste taková milá...
CVRČKOVÁ: A co vaše dětičky?
CHROBAČKA: Jen kdybych měla svou kuličku! (Odchází.) Ku-ku-kuličko! Ku-ku-ku -
CVRČKOVÁ: Hu, to je coura! A muž jí utek, hihi! (Zvoní.) "Cvrkali, cvrkali, cvrkali - -" Mně - mně je tak divně... (Poklízí u vrátek.) Hihihi, jak ten napíchnutý tam třepe nožičkami!
LUMEK (vyběhne z kulis): Aha! (Dlouhými tichými kroky k ní, vyndá ze šosu dýku, velkým rozmachem Cvrčkovou probodne a táhne ji k své díře): Z cesty!
TULÁK (couvá): Ó... ó! Vražda!
LUMEK (v otvoru své díry): Kukuč, dceruško! Pojď se honem podívat, co ti zas tatínek nese!
TULÁK: Zabil ji! A já... já tu stál jako sloup! Ó bože, ani nehlesla! A nikdo nekřikl hrůzou! Nikdo jí neskočil na pomoc!
PARAZIT (vystupuje z pozadí): Bravo kamaráde; docela mé mínění.
TULÁK: Tak bezbranně zahynout!
PARAZIT: Taky to říkám. Už se na to chvíli koukám, ale tohle bych neudělal. Ne, tohle já bych nemoh. Každý chce být živ, nemám pravdu?
TULÁK: Kdo jste?
PARAZIT: Já? Nic vlastně. Chudák jsem. Siroteček. Parazit mně říkají.
TULÁK: Copak se smí takhle zabíjet?
PARAZIT: Docela má řeč. Myslíte, že on, ten Lumek, to potřebuje? Myslíte, že má hlad jako já? Kdepak! Do zásoby zabíjí. Hromadí. Skandál, nemám pravdu? Je tohle nějaká spravedlnost? Proč on má mít zásoby, a jiný hlad? Protože on má dýku, a já jen tyhle holé ruce? Nemám pravdu?
TULÁK: Řekl bych.
PARAZIT: Taky to říkám. Není žádná rovnost. Například já nezabíjím nikoho. Já mám na to příliš měkká kusadla. Chci říci, já mám příliš měkké svědomí. Nemám prozo-, provazo-, provozovací prostředky. Mám jenom hlad. Copak je to v pořádku?
TULÁK: Ne - ne - nemá se zabíjet.
PARAZIT: Moje slova, kamaráde. Nebo aspoň se nemá hromadit. Nažereš se, a máš dost. Hromadit, to je lup na těch, co hromadit nedovedou. Nažrat se, a konec! Pak by bylo všeho dost pro všechny, no nemám pravdu?
TULÁK: Já nevím.
PARAZIT: Taky to říkám.
LUMEK (vrací se z otvoru): Tak mlsej, děťátko, mlsej; jen si vyber, co chceš. Nemáš hodného papínka?
PARAZIT: Uctivý pozdrav, vašnosti.
LUMEK: Nazdar. Nazdárek. Jedlý? (Čichne k němu.)
PARAZIT: Hehe, vašnost žertuje. Kdepak já!
LUMEK: Jdeš, hnuse! Obejdo! Co ty tu chceš? Táhni!
PARAZIT: Hehe, taky to říkám, vašnosti. (Couvá.)
LUMEK (k Tulákovi): Servus. Co, viděl jste to?
TULÁK: Viděl.
LUMEK: Krásná práce, že? Haha, to každý nedovede. Holenku, k tomu je potřeba (ťuká si na čelo) odbornictví. Podnikavosti. I-ni-ciativy. A rozhledu. A lásky k práci jářku.
PARAZIT (přibližuje se): Docela má řeč.
LUMEK: Panečku, kdo chce být živ, musí se nějak ohánět. Je tu budoucnost. Je tu rodina. A je tu taky, víme, taková jakási ctižádost. Silná osobnost se musí uplatnit, nemám pravdu?
PARAZIT: Taky to říkám, vašnosti.
LUMEK: No právě, no právě. Dělat pořádně svou věc, vychovat nové Lumky, užít té hřivny, která v tobě je, tomu já říkám užitečný život, co?
PARAZIT: Docela tak, blahorodí.
LUMEK: Kuš, ohavo, s tebou nemluvím.
PARAZIT: Taky to říkám, pane.
LUMEK: A jak to hřeje, když tak plníš své poslání! Když uděláš kus své práce! Když cítíš, že nežiješ nadarmo! To tak povznáší, že? No tak servus, já už zas běžím! Servitore! (Odbíhá.) Pa, Larvičko, do svidania! (Zajde.)
PARAZIT: Ten starý vrah! Věřte, měl jsem se co držet, abych mu neskočil na krk. Panečku já bych taky pracoval, kdyby to muselo být. Ale proč já bych měl pracovat, když jiný má víc, než sežere? Já mám taky iniciativu, haha, ale tadyhle. (Tluče se do břicha.) Hlad mám, hlad, rozumíte? To jsou nějaké poměry?
TULÁK: Všecko jen pro kus masa!
PARAZIT: Docela má řeč. Všecko jen pro kus masa, a chudák aby neměl nic. To je proti přírodě. Každý co sežere, nemám pravdu?
TULÁK (zvedne řehtačku a zvoní): Ubohá, ubohá, ubohá!
PARAZIT: Taky to říkám. Každý chce být živ.

Za scénou odpovídá cvrkání.

CVRČEK (vběhne a cvrká řehtačkou): Tu jsem, ženuško, tu tu tu! Kdepak jsi, miláčku? Hádej, co tvůj mužíček našel?
LUMEK (objeví se za ním): Aha!
TULÁK: Pozor! Dejte pozor!
PARAZIT (zadrží ho): Nechat, občane! Nepleťte se do toho! Co musí být, to musí být.
CVRČEK: Ale maminečko?
LUMEK (velkým rozmachem ho probodne a odnáší): Dceruško! Larvičko, copak ti zas nese tvůj hodný tatíček? (Sestoupí do otvoru.)
TULÁK (zvedá pěsti): Ó Stvořiteli! Ty se na to můžeš dívat?
PARAZIT: Docela má řeč. To už má třetího cvrčka, ten vrahoun, a já nic. Na tohle se má našinec koukat?
LUMEK (vyběhne z otvoru): Ne, ne, děťátko, nemám kdy. Tatínek musí zas do práce. Papej, papej, papej! Mlč, za hodinku tu budu zas. (Odběhne,)
PARAZIT: Ve mně se už všechno vaří. Ten starý lotr! (Blíží se k otvoru.) To je nespravedlivost! To je hanebnost! Já, já mu ukážu! Jen počkej! Už je pryč? No, já se tam musím podívat. (Sestoupí do otvoru.)
TULÁK: Vražda a zase vražda! Srdce, přestaň tak tlouci, vždyť to byl jenom hmyz, vždyť jsou to jenom brouci, je to jen malinké drama mezi stébly trávy, ba právě jen hmyzí boj, ba právě jen broučí mravy; jináč se žije hmyzu, jináč je v životě lidí. Ach být zas mezi lidmi! Pak člověk aspoň vidí, že přece je něco lepšího nežli ta hmyzí havěť. Člověk, ten nechce jen žrát, chce tvořit a chce stavět, má jářku nějaký cíl a kuličku svou staví, ne, to zas chrobáci, fuj! Co mně to nejde z hlavy! Kulička chrobákům a lidem lidštější ideály. Pokojný člověk život celým životem chválí. Pro štěstí stačí tak málo! Mít domov, třeba jen malý, nikomu neškodit, starat se o málo a zplodit děti, vždyť život chce jen život, a sladko je pohleděti, jak žiješ a jak tvůj soused... třepe... nožičkami... ne, to zas cvrčci! Co mě to pořád mámí, vždyť si to pletu s brouky! To úzké, maličké bytí, to pitomé blaho cvrčků člověka nenasytí. Člověk chce něco víc, než aby se jenom napás a vděčně, spokojeně žvýkal ten žvaneček štěstí: život chce muže, život chce hrdiny, život chce zápas; chceš-li se zmocnit života, chop se ho silnou pěstí, chceš-li být plně člověkem, nesmíš být malý a slabý, chceš-li žít, tedy vládni, chceš-li jíst, tedy... zabij... ne, to zas lumci! Ticho! Copak vy neslyšíte, jak po celém světě pracují horečné tiché čelisti, roch-roch-roch, to krvavé mlaskání syté nad žvancem ještě živým... Život je života kořistí!
KUKLA (zmítá sebou): Cítím něco velikého! Něco velikého!
TULÁK: Co je veliké?
KUKLA: Zrodit se! Žít!
TULÁK: Kuklo, kuklo, tebe se nespustím!
PARAZIT (vyvalí se z otvoru, nesmírně tlustý, a škytá): Hahaha, hahaha, hup, hahahahahaha! Hup, to je - hahaha, hup, ten stary lakomec, ten tu svou bled- - hup, bledničkovou holku zásobil! Hup, hahahaha, hahaha, hup! Až mně je špat- - hup! Já prasknu! (Krká.) Ale to je, hup, hup! Zatracená škytavka! Panečku, já jsem ta- taky někdo: to by každý nemoh, no nemám, hup! Tolik toho sežrat, no ne?
TULÁK: A co Larvička?
PARAZIT: Hahaha, hahaha, hup, jo, hahahahahaha, tu jsem, hup, jo, tu jsem taky slupnul. Stůl přírody je prostřen pro všechny. Hup, hup, hup!

Opona