Menu
Čapek Karel (*09.01.1890 - †25.12.1938)
Život a dílo skladatele Foltýna
I. Okresní soudce Šimek
Přítel z mládí
Poznal jsem Bedu Foltena - tehdy se ovšem na školních sešitech podpisoval Bedřich Foltýn -, když mi bylo něco přes šestnáct let. Přešel jsem totiž odjinud na sextu gymnázia, kde Folten studoval, a náhoda, která tak často určuje osudy mladých lidí, mne posadila k němu do téže pořezané a rozvrzané školní lavice.
Pamatuju se na sextána Foltýna, jako bych ho včera viděl: vytáhlý hoch jemné pleti a hustě, drobně vlnitých zlatohnědých vlasů, na kterých si zřejmě nadmíru zakládal; měl bledě modré, krátkozrace vypouklé oči, dlouhý nos a silně ustupující bradu; velké, potící se ruce, se kterými si nevěděl rady, a vůbec vyčouhlou a rozpačitou rozviklanost chlapce v pubertě. Pořád vypadal, jako by byl něčím uražen, a odpovídal na to tichým a nedůtklivým pohrdáním. Na první pohled se mi příliš nelíbil; taky jsem hned viděl, že nemá ve třídě jediného kamaráda a nadřaděně se straní všech styků s klukovským kolektivem.
Já nebyl nijak vynikající žák, ale aspoň jsem se vzdorovitě a zamračeně potýkal se školou, s učivem i s kantory; byl jsem spíš malý, paťatý a škaredý kluk, a to mne plnilo bojovným pocitem, že se nesmím dát. Snad proto jsem se protloukl školou s četnými šrámy, ale přece jenom vítězně. S Foltýnem bylo hůř; vášnivě toužil vynikat, a přitom byl beznadějný trémista; dřel doma jako mourovatý, ale když byl ve škole vyvolán, začala se mu klepat brada a nemohl ze sebe vypravit slova, jen rozčileně polykal, až mu ohryzek poskakoval na dlouhém, měkkém krku. "Sedněte si, Foltýne," vycedil profesor téměř s ošklivostí. "Kdybyste si místo svých vlasů hleděl raději matematiky!" Foltýn si zničeně sedl, polykal a vodově modré oči se mu zalily slzami; přitom ještě pořád hýbal rty, jako by teprve teď formuloval správnou odpověď. Aby nebylo vidět, že má na krajíčku pláč, uraženě se mračil a hrozně se nafoukl; dával tím najevo, že krajně opovrhuje pětkou, kterou dostal, profesorem, matematikou a vůbec školou. Kantoři ho neměli rádi a trápili ho, kde mohli. Mně ho bylo líto, když tak vedle mne stál s roztřesenou bradou a skákajícím ohryzkem, a snažil jsem se mu napovídat. Byl tím zprvu bůhvíproč uražen. "Nech si to, ano?" šeptal mi vztekle s očima plnýma slz, když ho náš latinář posadil se slabou dostatečnou. "Já se nikoho o nic neprosím!" Brzo si však na to zvykl, že mu pomáhám; učil se daleko svědomitěji a ctižádostivěji nežli já, byl nadaný a nadmíru vnímavý, ale chyběla mu všechna sebejistota či co; já neuměl kloudně nic, ale měl jsem víc kuráže. Zakrátko se na mne Foltýn spoléhal, ba přijímal to ode mne jako samozřejmou službu; urazil se na mne smrtelně, když jsem mu někdy nenapsal úlohu, a vypadal přitom tak nadutě a nešťastně zároveň, že jsem ho div neodprosil. A tak jsem mu sloužil dál.
Pokud vím, pocházel z chudé rodiny jako já; jeho otec byl kancelista či co. Bydlel u tetičky; byla to stará slečna z někdejší místní honorace, ale z čeho byla živa, to ví milý bůh, snad jako bytná; ale jak se někdo může uživit tím, že má na bytě jednoho chudého študenta, to mi nejde na rozum. Mně se vždycky zdálo, že je živa jako mol, ze starých vlněných pelerínek a salupů. Svého Bedříška, jak mu říkala, měla nesmírně ráda a zhýčkávala ho, jak se jen při té bídě dalo. Bedříška pronásledují, stěžovala si, protože je o tolik nadanější než oni; však on jim jednou ukáže, co v něm je, a budou se všichni stydět! "Mně je tak jedno, tetičko, co si o mně kdo myslí," odpovídal Fricek bolně a povýšeně a pohodil svou pěstěnou hřívou. "Kdyby nebylo tatínka, tak bych z té pitomé školy utekl - - Já vím, co bych dělal, to by všichni koukali!"
Chodíval jsem k nim, abych s Frickem dělal úlohy. Bydleli v pokojíku a kuchyňce; půl pokoje zabíralo příjemně křaplavé piano jako památka na dobu, kdy tetička s lokýnkami, jak bylo vidět na staré fotografii, se učila hrát Modlitbu panny a Večerní zvonky. Pomalu, jak to u chlapců v pubertě jinak nejde, jsme se blíž spřátelili. Byli jsme divný párek: on vyčouhlý, s dívčí pletí, modrýma očima a zlatými beránčími rouny, já sporý, počerný, s pačesy načesanými do ježka, - inu, kluci se tomu spřežení dost smáli. Jednou jsme tak u nich seděli a povídali o všem možném; smrákalo se už, v kamnech řeřavěl oheň a mne až bolelo srdce přemírou náhlého a bezejmenného dojetí; Fricek se odmlčel a jenom si projížděl vlasy dlouhou bledou rukou. "Počkej chvilku," zašeptal tajemně a zmizel v kuchyni. Za okamžik se vrátil; měl na sobě jakýsi fialový hedvábný kabátek a kráčel jako náměsíčný, jako by se vznášel. Beze slova zvedl víko piana, snesl se na stoličku a začal improvizovat. Věděl jsem, že se učí hrát na klavír, ale tohle mi bylo nové. Fricek hrál, přecházeje z melodie do melodie, s hlavou zvrácenou nazad a očima zavřenýma; pak se zase sklonil až ke klávesnici, jako by se zlomil, a jen taktak ševelil po klávesách. Jak melodie sílila, napřimoval se i on, jako by ho to forte zvedalo a neslo; pak jásavě, ze vší síly zabouřil na klávesnici a pohodil hlavou nazad; tak zůstal, i když klavír dozněl, s bledýma očima vytřeštěnýma jako do jiného světa, a těžce, zchváceně oddychoval.
Já muzice nerozumím; může mě dojmout flašinet stejně jako nějaká hudba sfér, ale co je lepší, to posoudit nedovedu. Foltýnova hudební extáze mě skoro poděsila; trochu jsem se za něco styděl, a zároveň mne to uchvacovalo. "To bylo báječné," prohlásil jsem uznale. Fricek se probudil jako ze sna, přejel si rukou čelo a vstal. "Promiň," omlouval se, "ale když to na mne přijde, tak musím... To je silnější než já."
"A proč máš ten fialový kabát?" vyhrkl jsem.
Fricek pokrčil rameny. "Vždycky si jej beru, když hraju. Jinak nemohu tvořit, rozumíš?"
Nerozuměl jsem tomu sic ani za mák, ale nebyl jsem si jist, nenáleží-li to nějakým způsobem k hudbě. Foltýn ke mně přistoupil a podával mi ruku. "Slyšíš, Šimku, o tomhle nikomu ani slovo. To je naše tajemství."
"Co totiž?" ptal jsem se nechápavě.
"Že jsem umělec," šeptal Foltýn. "To víš, kluci by se smáli, a kantoři by měli na mne tím větší vztek. Beztoho vidí, že kašlu na jejich učení... Nevíš, jak mne ponižuje, když musím dřít ta jejich slovíčka a vzorce! Já tam v té třídě sedím, a slyším hudbu, hudbu..."
"A jak dlouho víš, že jsi umělec?"
"Už dávno. Před dvěma léty jsem se dostal na koncert... to ti bylo úžasné! Ten člověk hrál, až mu vlasy spadaly na klávesy... Tam jsem to pochopil. Počkej," vydechl tajuplně, "sáhni mi tady, na spánky. Cítíš?"
"Co?" divil jsem se. Nahmatal jsem jenom jeho vlasy, kudrnaté a husté jako srst pudla.
"Jak mám vypouklé spánky. To znamená abnormální hudební talent. To je známá věc," dodával ledabyle. "Stejně jako dohmat prstů. Já obsáhnu deset kláves jakoby nic. Nemysli si, já chci mít jistotu, že to v umění někam přivedu. A já to cítím, Šimku, já to vím tak bezpečně -"
Pamatuju se na to jako dnes. V tetiččině pokoji se už udělala tma, jen občas to zazářilo, když propadl řeřavý uhlík roštem. Seděli jsme ruku v ruce, dva chudí a vyjevení chlapci; jeho ruka byla nepříjemně studená a vlhká, ale v tu chvíli jsem ji uchváceně tiskl se srdcem překypujícím láskou a nadšením. "Fricku," šeptal jsem, "Fricku -"
"Říkej mi Beda," opravil mě Foltýn jemně, "ale ve škole ne, jen mezi námi, víš? To je mé umělecké jméno: Beda Folten. To nikdo nesmí vědět. Beda Folten," opakoval zálibně. "Jaký ty by sis dal pseudonym?"
"Šimon," řekl jsem bez váhání. "Bedo, ty nepíšeš verše?"
"Verše?" protáhl nejistě. "Prosím tě, proč - Ty píšeš?"
"Píšu." Tak, teď bylo venku, co mě už chvíli žárlivě tlačilo. Nemysli si, Fricku, že jenom ty máš své veliké tajemství! "Mám toho zatím jen pár sešitů," dodal jsem skromně.
Fricek mi položil ruku kolem krku. "Tak ty jsi básník! Vidíš, to jsem si nemyslel - Šimone, ukážeš mi ty básně?"
"Až někdy," bručel jsem rozpačitě. "A proč ty nepíšeš?"
Fricek se zadíval do tmy. "Já? To ti je zvláštní, já někdy myslím ve verších; najednou si začnu sám pro sebe něco bzučet, a je to báseň. Já bych to ani nestačil zapisovat; tak to ve mně zní a plyne samo od sebe -"
Trochu mě mrzelo, že jemu to jde tak snadno; já jsem své verše musel těžce, přímo krvavě vypotit, hryzaje držátko péra a zuřivě škrtaje, co jsem napsal; patrně to bylo proto, že jsem byl umíněný, zamračený, proletářský kluk, - neměl jsem asi tu pravou vnitřní milost! Nikdy jsem si o svých verších mnoho nemyslel; ale teď mě přece jen hnětlo, že to snad ve mně není a že se do toho veršování jenom nutím. Dnes ovšem vím, že to všechno bylo jen takové pubertní horování; dnešní hoši se z té věkové krize spíš vyběhají sportem a cynismem, ale za mého mládí mnoho toho sportu nebylo; v nás se ten přerod odehrával spíš duchovně a mravně; skoro polovina kluků ve třídě se tajně dopouštěla poezie. Nu, brzo jsem toho nechal, jako ti druzí; pravda, později jsem tu a tam otiskl nějakou tu básničku, ale o tom už nikdo neví, - ani já ne. Jenom si myslím, jak ty mé sextánské verše musely být nemotorné a zelené.
"Víš, třeba takové verše," ozval se Fricek ze tmy. "Nahá jsi stála v stříbrném kole bříz -"
Začervenal jsem se i potmě. "Tys... viděl..."
"Viděl."
"Kde?"
"To ti neřeknu. Jmenovala se... Manuela." Prohrábl si rukou vlasy. "Nemáš ponětí, Šimone, co jsem už prožil. Každý umělec musí hrozně mnoho prožít. Já už ti znám tolik žen..."
"Tady?" vyhrkl jsem pochybovačně. Bylo mi to divné; znal jsem přece Frickovu rozpačitost a stísněnost ve styku s kýmkoliv.
"Ne, u nás doma. U nás je hraběcí zámek. Víš, on můj otec je u hraběte ředitelem. Jednou večer mě hraběnka slyšela preludovat na klavíru... a od té doby mě zve na zámek. Ty břízy, to je tam v parku, víš? Já mám k parku svůj klíč... Kde pak tady! Tady bych s nikým nemluvil... To není pro mne prostředí. Tam na zámku mají dvě stě let starý klavicembal, a na tom já hraju; v červeném salóně hoří jenom svíčky ve stříbrných svícnech... Hraběnka je ohromná hudebnice; vždycky mi vjede rukou do vlasů -" A Fricek rozkošnicky sykl.
"Je krásná?" Takhle potmě a na dálku se mi všechno zdálo být jaksi možné.
"Taková zralá krása," připustil Foltýn znalecky. "Já totiž... učím hrát její dceru. Byla vychována ve španělském klášteře -"
"Jmenuje se Manuela?"
"... Ne. Jmenuje se Isabel Maria Dolores. Vždyť je to ještě dítě, člověče; je jí šestnáct let," řekl s mužskou shovívavostí. "Pravda, myslím, že se do mne zamilovala; ale to víš, já..." Pokrčil rameny. "Hrabě mi tak důvěřuje - To je těžká věc. Jenom jednou jsem ji políbil, ale nemáš ponětí, ten oheň, co v ní je... A co! Umělec není vázán žádnými ohledy, nemyslíš? Má neomezené právo na život; vždyť tvoří jen z toho, co prožil... To je veliká věc, být umělcem, viď?... Dej mi na to ruku, Šimone, že to nikomu neřekneš... o té komtese, a vůbec. Čestné slovo?"
"Čestné slovo!" Jeho ruka byla mokřejší a studenější než jindy a třásla se vzrušením. "Tak abys věděl... abys věděl... komtesa mi už taky věnovala svou lásku. Ty jsi básník, Šimone, ty to pochopíš... Ty taky kašleš na předsudky, viď? Kdybys věděl, jak je Isabel krásná! Ty neznáš můj dvojí život, Šimku, ty mě znáš jenom ze školy; tak abys věděl, já... já žiju jako umělec, rozumíš? Šíleně... nespoutaně... všemi svými nervy." Přitom křečovitě svíral a rozvíral své velké chlapecké pracky, jako by do nich něco chytal. Byl jsem zmaten; chtělo se mi věřit všemu romantickému na světě, ale měl jsem trýznivý pocit něčeho nepřirozeného a neskutečného; a přitom jsem se hrozně styděl za svůj nedostatek fantazie a přátelské důvěry. "Jen povídej dál," bručel jsem zamračeně.
"Já ti řeknu," jektal Fricek zimničně, "nejlíp se mi tvoří, když jsem prožil něco velikého. Velikou lásku... nebo velikou neřest. I to patří k umění - takys to poznal, ne? Musíš mi jednou povídat, cos prožil... jako básník. Ale hudba je ještě víc, hudba je... to nevyslovitelné v nás, rozumíš? Víš, Šimone, - já jsem dionýská povaha. Já jsem - počkej," řekl najednou jiným hlasem. "Teta jde."
Stará slečna otevřela dveře a vešla s hořící svíčkou. "Hoši, hoši, vy tu sedíte potmě?"
"My jsme si jenom opakovali dějepis," mumlal Fricek, krátkozrace a oslepeně mrkaje. S tím svým dlouhým bílým krkem a ustupující bradou mi najednou připomínal uraženou a nedůtklivou husu.
Bylo z toho přátelství na život a na smrt; první velké přátelství je něco skoro stejně velkého a krásného jako první láska. Měli jsme dobře rozdělené úlohy: Foltýn byl dionýská povaha, překypující vzněty a sny, rozpoutaná, orgiastická a opojená; nechal si narůst hřívu jako Papuán a chodil s kloboukem v ruce a božskou kšticí čechranou větrem. Pro mne jsme k mé značné spokojenosti vynašli povahu héfaistovskou; byl jsem černý a ježatý ouřezek, kul jsem své verše u výhně a představoval jsem sílu přízemně střízlivou, drsnou a skeptickou; dokonce jsem se pokoušel kulhat jako Héfaistos. Takto jsme se flákali po malém městě a okolí jako dva bohové; pohrdali jsme bezmezně ostatními Boióťany a Fajáky, potkávali na večerním korze plaché nymfy nebo vášnivé menády a někdy se kradli kolem místního pochybného lokálu, abychom aspoň škvírou dveří zahlédli s tlukoucím srdcem červenou záři sluje Venušiny. Čím byla proti tomuto antickému opojení nějaká pětka z řečtiny nebo latiny! Ve škole Dionýsos zoufale plaval s poskakujícím ohryzkem a třesoucí se bradou, zatímco zamračený Héfaistos horečně lovil pod lavicí drobty vědomostí ze školních knížek a šalabastrů. Konečně Dionýsos němě puknul z nepravidelných sloves a sedl si se zaslzenýma očima a křečovitou důstojností, a Héfaistos mu pod lavicí tvrdě a věrně stiskl zpocenou ruku. Ani bohové nejsou ušetřeni závistivého osudu. Sextánská misera plebs se škodolibě pásla na našich zápasech s profesorskými harpyjemi; co jiného mohou bohové čekat od malodušných Myrmidonů! Aspoň jednou se však Dionýsos hrdinně vzepřel tupému světu, který ho nechápal a trýznil; to bylo, když se náš plešatý češtinář nad ním zastavil a káravě pronesl: "Foltýne, Foltýne, kdy už si dáte ostříhat ty vlasy, aby se vám provětralo to, co máte v hlavě místo mozku!" Tehdy Fricek zrudl, vyskočil a s planoucíma očima uhodil pěstí do lavice. "Pane profesore," křikl hystericky přeskakujícím hlasem, "tady jsme ve škole, a ne u holiče! Po mých vlasech vám nic není, a já si zakazuju, abyste mě za ně tahal!" Tehdy z toho byla ředitelská důtka pro drzost, a Fricek se stal na nějaký čas hrdinou vyššího gymnázia. Své právo na uměleckou hřívu si však uhájil, a ještě si k ní pořídil uměleckou vázanku; kantoři mu už dali pokoj, i když si při vyučování okázale projížděl hřebenem svou milovanou frizúru.
Po čase jsem se s Frickem rozešel, - bylo to vlastně kvůli mým veršům. Mořil mě o ně tak dlouho, až jsem mu dost nerad a s rozpaky přinesl své usmolené a hustě popsané sešity; už tehdy byla ve mně ta nechuť vystupovat jiným na oči. Nechtěl jsem se ho ptát, co mým veršům říká, a on sám o nich nezačal. Až po několika měsících jsem se mimochodem zmínil, že by mi je mohl vrátit.
Fricek se podivil. "Jaké verše?"
"Ty sešity, co jsem ti půjčil."
"Ach tak," vzpomněl si Foltýn a urazil se."Já ti je zítra přinesu, když mi nevěříš," mumlal a vyčítavě se nafoukl. Šli jsme dál mlčky; Fricek jen pohoršeně frkal a potřásal hlavou jako člověk, který se setkal se zraňujícím nepochopením a nevděkem. Najednou se zastavil a podával mi studenou ruku. "Nazdar, já jdu -"
"Prosím tě, co jsem ti udělal?"
"Nic," řekl odmítavě a polykal slzy. "Já... já jsem chtěl některé tvé básně zhudebnit, a ty... jako bych ti je chtěl ukrást!"
"Vždyť jsi mi o tom nic neřekl!"
"Já tě chtěl překvapit... Tu mám už skoro hotovou, tu, co se začíná: Zas sám, zas sám pod nebem podmračným -"
Stiskl jsem mu chabou paži. "Nezlob se, Fricku, ale já jsem to nevěděl! Já jsem tak rád, že se ti něco aspoň trochu líbilo! Ale tys o tom vůbec nemluvil -"
"Já jsem toho tak plný, pořád mi to zní v hlavě, a ty... Umělec by tak nejednal," křikl slzavě. "To je taková nízká nedůvěra - Neboj se, já ti ty sešity vrátím! Já přece nikoho nepotřebuju... já si stačím sám..." Zčistajasna se otočil na patě a odcházel opačným směrem. Dohonil jsem ho a mluvil jsem do něho dobrou hodinu: že jsem to tak nemyslel, že si ty mé sešity může nechat, jak dlouho chce -
"Tos neměl říkat, Šimku," opakoval zraněně. "Víš přece, že jsem bohémská povaha... Jak já mám pamatovat na to, co komu vrátit! To má člověk z toho, že si začíná s lidmi, kteří... kteří nejsou na jeho úrovni!"
Zkrátka co dělat, zůstalo mezi námi rozladění; Fricek se mnou skoro nemluvil... Byly právě pololetní zkoušky, a Foltýn sklízel pětku za pětkou; marně jsem se snažil mu napovídat, zarytě odmítal vzít mou pomoc na vědomí a usedal těžce polykaje, s očima zalitýma slzami a tragicky vyčítavým výrazem; měl na nose přímo pateticky napsáno, že tím jsem vinen jenom já. V pololetí septimy propadl Fricek ze tří předmětů; zbledl nad svým vysvědčením a brada se mu žalostně roztřásla, ale obrátil se ke mně zády, když jsem mu chtěl říci, aby si z toho nic nedělal. Je to tvá vina, říkala jeho záda chvějící se potlačeným vzlykáním. Bylo mi nesmírně líto jeho... i sebe sama.
Brzo nato uzavřel Fricek nové veliké přátelství. Tentokrát to byl primus naší třídy, vzorný žák a miláček profesorského sboru: jemný, bledý a útlý chlapec, hezký jako holčička, úpravný a zdvořilý... Ve třídě ho považovali za tichošlápka a chovali k němu mírné opovržení a nedůvěru pro jeho školní dokonalost. Jak se ti dva spolu skamarádili a co na sobě našli, to nevím; já jsem na ně totiž zoufale a vztekle žárlil, snad proto, že jsem v hloubi duše sám toužil po přátelství našeho vzorného třídního adónise. Cítil jsem se bezmezně nešťasten a opuštěn, když jsem ty dva viděl chodit spolu. Jednou jsem schválně hrubě houkl za Frickem: "Kdybys mi raději vrátil ty sešity!" Fricek neodpověděl, jen pokrčením zad mi vyslovil své opovržení. Den nato uprostřed vyučování smrtelně zbledl a tápavě vstal, jako by šly na něho mrákoty.
"Co je vám, Foltýne?" zeptal se profesor.
"Prosím, pane profesore," vydechl Foltýn, "já tady nemohu sedět. Šimek páchne."
Zrudl jsem, jako by mě udeřil do tváře. "To není pravda," bránil jsem se, bez sebe hanbou a urážkou. "Ať řeknou ostatní -"
"Páchne nečistotou," opakoval Fricek pevně.
Profesor se zamračil. "Tak si sedněte jinam a nerušte vyučování!"
Foltýn sebral své školní knížky a s malým vítězným úsměvem se po špičkách stěhoval do lavice k svému primusovi, jako by se vznášel. Od té doby jsem s ním nemluvil. A ty mé sešity mi nevrátil.
Nevím, snad jsou mé vzpomínky na Bedřicha Foltýna zabarveny touto příhodou, která mě tehdy tak hrozně ranila a ponížila. Dnes se jako soudce dívám na lidské jednání shovívavěji a hlavně mládí neberu v jeho lžích a zpronevěrách nijak tragicky; zvykl jsem si nevidět v mládí o mnoho víc než stav nižší trestní odpovědnosti. Tehdy ovšem jsem byl nevýslovně zdrcen; chtěl jsem skočit do řeky nebo utéci - Dnes bych řekl, že snad se Foltýn chtěl jenom dostat co nejblíž k svému primusovi, aby si od něho nechal ve škole pomáhat vydatněji a spolehlivěji, než to dovedl spolužák tak prostřední, jako jsem byl já. Taky je pravda, že se Frickův prospěch ve škole od té doby zlepšil. Ale snad v tom bylo i víc, nějaké vášnivé společné zájmy nebo blouznivé přátelství, jak to v tom věku bývá. Vzpomínám si, že oba jednou byli zavoláni k řediteli ad audiendum verbum; bylo důvěrné vyšetřování, ale oč vlastně šlo, to jsme se my ve třídě nedověděli.
Nemohu tvrdit, že bych po těchto chlapeckých zkušenostech opravdu znal povahu Bedřicha Foltýna; život i povolání mě naučily jisté opatrnosti v posuzování lidských duší. Dnes bych shrnul své poznatky asi takto: přecitlivělý, ctižádostivý a trochu zhýčkaný chlapec s uměleckými sklony a snad i skutečným hudebním nadáním - to nedovedu posoudit; ješitnost vyvinutá až k velikášství, a přitom bolestně pociťovaná sociální a fyzická méněcennost a nedůvěra v sebe; mírně zvýšená lhavost a chlubivost, jinak ne neobvyklá v jistém věku. Mohl by se za normálních okolností vyvinout v muže nikoliv význačně aktivního, ale aspoň nadprůměrných a ušlechtilých zájmů. Zřejmý sklon k duchovnímu rozkošnictví. Typus astenický a sentimentální. To je vše, co mohu s jistotou říci.
Zdroj: Zuzana Patócsová, 25.08.2002
Související odkazy
Diskuse k úryvku
Karel Čapek - Život a dílo skladatele Foltýna
Štítky
zvířecí Sci fi příbehy Blbý Jóna wolfgang popis automobilu o prázdninách paličova dcera promoce zeměpis Hrub babbitt Gaius Julius Caesar háj thorin věřím Růžička Je to i můj život filmová scéna naši furianti rozbor socialismus romeo a jullie edudant a francimor Stínadla prima sezona o osudu města Sodomy lyžařský výcvik dvojí+smysl Růžena svobodová jak bude vypadat Vinohrady
Doporučujeme
Server info
Počítadlo: 713 394 909
Odezva: 0.11 s
Vykonaných SQL dotazů: 6
Návštěvnost: TOPlist.cz - školství › Český-jazyk.cz
© 2003-2024 Český-jazyk.cz - program a správa obsahu: Ing. Tomáš Souček, design: Aria-studio.cz Autoři stránek Český-jazyk.cz nezodpovídají za správnost obsahu zde uveřejněných materiálů! Práva na jednotlivé příspěvky vlastní provozovatel serveru Český-jazyk.cz! Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.
Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí