Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Zpěv sedmý - Ministerská rada

Večír ministři seděli
v tajném kabinetě,
tenkráte bůh proti zvyku
první na tapetě.

V hlavní věci byli všichni
stejného mínění:
bez boha se sprostým lidem
není k vydržení.

Ale v dalších podrobnostech
tu mezi dvořany
byly, jako skoro všude,
dvě rozličné strany.

Nová škola chce jen vždycky
licitaci s pachtem,
stará škola zase chválí
služby s deputátem.

Pan ministr vnitřních věcí
pravil: "Páni bratři!
Ohlašme konkurs v novinách
tak, jak se to patří.

Ať se náležitou cestou
hlásí kandidáti,
pak si dle klasifikace
může car vybrati."

Zahraniční ministr prál,
že by dobře bylo,
kdyby se to v cizích listech
taky ohlásilo.

Neboť bez toho že není
při tom obsazení
na žádného domácího
ani pomyšlení.

"Jenom žádného nováčka!
Vždyť je starších dosti,
dobře renomírovaných,
zvláště v praktičnosti.

Též se nesmí pro čest země
na pár rublů hledět,
když už jednou o tom budou
cizozemci vědět."

Ale finanční ministři
špinavá jsou nace,
ten chtěl, aby se veřejná
svedla licitace.

A kdo bude ze všech nejmíň
za svou práci žádat,
tomu se má bez ohledu
tato služba zadat.

Vymínil si však, že z chrámů
všechno stříbro, zlato
bude vždy v pádu potřeby
do mincovny vzato.

Pak ať drží kurs papírů
vždy aspoň al pari,
to je hlavní a ostatek
všechno láry fáry.

Staveb ministr připomněl,
by si pospíšili
a zatím něco klášterů
v kasárny změnili.

Než se místo zas obsadí,
aby takto caru
aspoň něco zas přirostlo
v tom interkaláru.

Pan ministr práv doložil:
"Moje jest výminka,
by se veřejně v novinách
o tom stala zmínka,

že se nový bůh kontraktně
zavazuje k tomu,
každou falešnou přísahu
trestat porcí hromu.

Neb se teď již každý všivák
řídit chce dle cara,
lhát, přísahat a dělat si
ze soudů kašpara!"

Ministr osvěty divný
plán měl pohotově,
aby se ta božská živnost
ponechala vdově.

Že si může na svou ruku
přibrat tovaryše,
šikovného jezovitu
anebo derviše.

Že to bude lacinější
a v dobrém pořádku,
neb on sám že jim přispěje
radou na počátku. -

Při tom však byl potutelné
církevní plemeno,
myslil, že to sám povede
na vdovino jméno.

Ministr vojenský pravil:
"Co dovede bůže,
každý starý generál to
taky zastat může.

Zvyklý na subordinaci,
bude cara ctíti,
eráru se může při tom
pense ušetřiti.

Ze všech nejlíp by to trefil
maršál Komispetr,
pouštět hrůzu na sedláky,
na to on je metr.

Pro jistotu se mu může
ňáký literatus,
chlapík v péře vycvičený,
přidati ad latus.

Tak přivedem' kněžstvo s vojskem
k jednomu komandu,
zorganisujeme přísněj'
tu církevní bandu."

Pan ministr policejní
beze všeho křiku
podal písemně své votum
v zavřeném paklíku.

Policie jako kočky
ráda po tmě chodí,
v jasném světle veřejnosti
nerada se brodí.

Ač své votum zapečetil,
přece bych se vsadil,
že uhodnu, co on asi
tajně caru radil:

Jistě zpověď, jezovity,
očistec, latinu,
pokoru a trpělivost
při chlebě a vínu;

kousek nebe, na udici
pár volavých svatých;
všechna moc pochází s hůry,
pluk čertů rohatých.