Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Prolog

V tu dobu rozvratu, kdy žijem ponížení,
v tu dobu, zvířenou předtuchou neurčitou,
v tu dobu, v potupy kdy žijem zvrcholení,
v tu dobu úpadku, již ku zhroucení zpitou,

Jda hrdě, sonete můj - doufáš pochopení?...
Všem podej na pozdrav svou ruku mozolitou,
mluv tónem intimním, mluv tonem rozhořčení:
však nevnucuj se nikde....nikde... Cestu kamenitou

jsi zvolil - budiž; tu už musíš něco snést;
v ty naše bolné rány zcela otevřeně,
jen lancetu svou zaryj - nedbej, že zní pláč...

Haj, vysvětluj a úšklebkem se nedej splést;
své credo udej i tam hrdě, nezkráceně,
kde optají se ironicky: co jsi zač?

***

Sursum corda!

Ne pestré cáry, zlaté monogramy
a na praporech žhavé drahokamy,
ne jubilea, plechovité fráze
o našich cílech, ideách a snaze!

Radš všemu tomu záhy stavět hráze,
než ocitnem se na skalnatém sráze
a půjdem sokolskými ruinami;
než ukováme pouta sobě sami.

Jen vzhůru srdce junácké a volné,
páž napnutá zjev sílu, jež v ní dřímá,
a zhojí se nám staré rány bolné.

Ne oklikou snad k cíli svému - zpříma -
jak na Sokoly vždycky se to patří;
nuž: Vzhůru srdce, vzhůru srdce, bratří!

Jen práci

Nechť tu a tam blesk ryje žhavou kliku
a hrom nám nad hlavami burácí -
jen k předu, k předu ve sraženém šiku
a s paží napnutou vždy ku práci.

Jen práce, práce znak buď Sokolíků,
jíž tuhne sval a mozol krvácí,
jak naši dědové ji měli v zvyku,
tu velkou, tichou, jež ráj navrací.

Když svět nám křivdí, nekřivděme my si;
když neplní on egyptské nám mísy,
tož hleďme aspoň plnit si je sami;

když duha nechce vzplát nám nad hlavami,
tož sami kleňme její oblouk jasný:
ten dejme na práci, ne klamné na sny.

***

Dojem z venkova

Síň ztemnělá - vzduch stuchlým vlhkem syt,
na všem se houpá šedé pavučí,
a z koutů všech vlá sivý jakýs klid,
jenž mělkou vlnou jest jen tehdy zryt,

když moucha po prasklém skle zabzučí...
Zde zvučný povel dávno přestal hřmít,
a čepel vzduchem svištět - vše tu v snách,
a v nářadí to lupe v dlouhých pomlčkách.

Jen někdy úzký pruh sem slunce schví,
jenž ztrnulé to přítmí osvětlí,
po stěně šlehna černý za rámec,

kde vkreslen sokol nad mrak povzlétlý...
Ten rám ti náhle připadá jak klec,
o níž ten pták si hlavu krvaví.

***

Epilog

Když věsí se nám na paty zášť němá,
tím pevněj upřem zrak v to naše příští,
tím pevněj sevřem šik v tom zápasišti,
ať se všech stran nám hrozí anathema!

V tom boji úporném, jenž konce nemá,
v němž poctivá zbraň na nás nezablyští,
leč pomluva, lež, úškleb z každé strany -
v tom boji jenom kotví naše stany.

Jdem sice pomalu... ta chvilka v dáli,
kde celý národ s naší hrstkou spojen,
je pevný řetěz ničím nerozdvojen...

Však přece jdem... A to je právě pálí,
to drásá jejich každým svalem, nervem,
to v černém svědomí jich hryže červem!