Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• soubor veršů českého básníka, výtvarného umělce a především reprezentanta literární dekadence a symbolismu
• prvně publikováno více než 30 let po autorově smrti (1934)
• jedná se o nedokončené dílo, jež údajně vznikalo na sklonku 19. století
• jde o nábožensky motivovanou sbírku básní, které se pokoušejí navodit atmosféru biblických písní
• některé texty nesou typické znaky Hlaváčkovy poezie, nalezneme v nich smutek, teskné úvahy i jakousi hořkou tíhu tehdejší doby, umocněnou navíc tóny rezignace a pochmurnými vizemi
• zdá se, že se básník snaží odhalit zákoutí své duše, na druhé straně ale uvažuje i nad reálným světem a dochází k přesvědčení, že této skutečnosti plně nerozumí; snad proto vidí Boha jako představitele krutosti, jako bytost, jež mu nechce pomoci, aby nalezl svou cestu a zbavil se tak bloudění a bolesti, pocitů, které ho provázely po celý život

I

Tys neslyšel, Jehu? Rabbi Tě prosil,
Tvůj služebník rabbi, mladičký rabbi,
že sémě z Tvých dlaní s námahou rozsil,
abys už vzpomněl na něho, aby...

Byl sychravý večer... Neslyšel's, Jehu?
jak sluha Tě prosil, sluha Tvůj rabbi?
I v půlnoc, ač plnou větru a sněhu,
při svítilně prosil umdlený rabbi.

Tys neslyšel, Jehu? Vítr sám plakal -
Tvůj vítr sám plakal za Tvého rabbi -
a z divokých mračen schválně Tě lákal,
ach, lákal Tě schválně, abys, ach, aby...

Pak v zpožděné noci!... Neslyšel's, Jehu?
když přestal vát vítr - vítr Tvůj slabý,
když svítilna zhasla v dešti a sněhu,
Tvá mračna jak zticha klekala, aby

se modlila tiše - za toho rabbi...
víš - mladý Tvůj rabbi byl smutný a slabý!

II

Ó, Pane ironický a nejvýš spravedlivý,
jenž navštěvuješ prokleté a straníš se dobrých,
jenž větší máš radost z jednoho hříšníka
než ze zástupu ctnostných,

Ty, jenž zlé smutkem, bídou a zoufalstvím odměňuješ
a dobré své radostným úsměvem tresceš,
neb nedal's jim poznati lhavost úsměvů jejich
a nedal's jim chutnati svatost své Bídy.

(Tvou milostí rozkvetly mé klasy
- dozrálo obilí Tvé...)

III

Ach, Tvoje všudypřítomné oko
když daleko dříme za vodou v mlhách -
tu pouštím postem vychrtlé ptáky myšlenek svých
do vzduchu, slavným dechem Tvým opojeného.

Vzlétnou tak plaše a tiše v táhlých křivkách
do černých výšek nebes
a já tak tesklivě čekám na jejich návrat...
Až v temnu se objeví jako plamenné body,
nesouce ohnivé chomáče
květů z Tvých tajemných zahrad -
hořících květů, Tvých smutečních kalin,

až mlčky v mou samotu
s černých mračen Tvých padnou,
bez hnutí, krvácející,
s vypálenými zraky
a s hrdly šípem pohledu Tvého probodenými.

IV

Ó, Pane můj silný a mlčelivý!

Pusť z tětivy kalený šíp, ať protkne mé nesmělé hrdlo,
syp řeřavé uhlí pohledu svého, ať vzhoří mé sepnuté ruce,
dšti na mne lijáky hořících olejů hořkých,
ať prudkým plamenem chytne mé sepnuté tělo,
bych zžehnut byl, oběť zápalná Tvého velkého smutku!

Spusť vichry a oblaky vřelého písku a přívaly tavené zvonoviny
a ulij mohylu v podobě zvonu nad mojí modlitbou,
mohylu příkrou a mlčelivou,
by poznali zamlklí básníci, smutní a melancholičtí,
mocnost a sílu pohledu Tvého,
až bude ji uvnitř na večer tlouci mé srdce rozhoupané.

V

Ó, Pane můj silný!

Vyslyš mou nesmělou modlitbu tichou
a vzdal břehy mé pozemské bídy do široka jak moře
a rozšiř smutnou písčinu samoty mé v beznaděj pouště
a vyvyš krátkou a smutnou noc života mého ku hvězdám
a zhlub ji do propasti,
zlaď měděné zvony mé do nejhlubších poloh,
ó milosrdný!

Stiskni jim hrdla, ať modlí se tichým a hlubokým zlekaným hlasem,
sraz tóny mé hluboko v oblasti nejnižších oktáv,
jichž hořkou vibraci vnímají jen Tvoji vyvolení,
kde chvění již sotva znatelné přestává slyšeti sluch nezasvěcenců,
a úsměvům naivním,
(které by mohly snad ještě dnes kvésti)
dej jemnost a bodavost svaté své ironie.

Posvěť zášť moji smračeným čelem svým,
jež hořkost a sílu má sole,
dej mi svůj smutek, svou pokoru dej mi,
dej těžší zoufalství, opuštěnost, větší pláč, neštěstí,
tichou bolest!

Svůj hněv zapal v mé ubohé, prosící ruce...
Hle, prosím, zač málo mých bratří modlilo se -

VI

Viz moje sepnuté ruce, sepnuté oči, sepnuté srdce a sepnuté tělo
a pohlédni z mračen na prosebníka;
je v zraku Tvém řeřavé uhlí, síra, slanost vod mořských a
kovy, ve zvonovinu roztopené,
jsou v zraku Tvém studny, prameny syčící nafty a oleje hořlavého,
je v zraku Tvém tětiva, napnutá tisícem svalnatých rukou,
jsou v zraku Tvém vichry, lijáky a oblaka horkého písku!
Jsou v zraku Tvém výkřiky tisíců vychrtlých hrdel a hladovících,
jsou v zraku Tvém prameny jedu a cesty plny jsou hadů,
již chodí tam píti.
Je v zraku Tvém království Hladu,
jsou v zraku Tvém nejkrasší ráje, jež vysníti mohli jen k smrti hladovící,
které jsi po celý jich život zraňoval hladem.

VII

Pane můj!

Mé srdce vem, jež za noci bojácně chví se,
mé srdce vem nebohé v smutek svých dlaní
a stiskni, až černá krev kouřící vykypí z něho
a zaplaví obzory, udusí slunce,
udusí plameny, udusí města a udusí moře -
snad potom přejdou ty bolestné chvíle,
kdy výčitka bázlivě šeptá, že's řekl:
Buď světlo!

VIII

Pane můj, Pane!

Smutným svým zrakem pohlédni na mne
a požehnej Samotě mé
(by nikdy nepřišel přítel požádat lože)
a smutným svým dechem dýchni mi v tváři
a vysuš mé zraky,
bych mohl Tě stihati za mraky pohledy svými
(bych daleko viděl a hlouběji za obzor hmoty)
a svatou svou krví pokrop mé klasy
a napoj studánky mé
(bych lépe pak chutnal slanost a hořkost
svatosti Tvé)
a smutnou svou dlaní zastiň své slunce,
ať zhasnou lkavé úsměvy mé
(bych lépe pak pochopil bolestné smračení
Tvých tváří...).

IX

Pak chci Tě stihati všady pohledy svými,
když skláníš se nad městy v černých mračnech
vyslýchat noční modlitby, ironické a marné,
když kvapíš za noci přes lesy s větry
zažehnat zármutek Smutných,
kdy noha Tvá po moři bloudí, by sílila
naději zbloudilých plavců,
kdy dáváš na věžích zvoniti
poplach svým zvonům místo lhavého Ave,
kdy necháváš vysychat studny v dny žízně
a lůna mladistvých matek v dny oplození,
kdy neplodnost šiješ na hubená pole
a do dvorců smutek,
kdy biješ do věží svých chrámů,
jež plny jsou pokrytců sepnutých rukou,
kdy dobré odměňuješ a zlé tresceš,
kdy požáry házíš na střechy těch,
již prosili po celá léta,
kdy otvíráš měděné brány nepřátelům,
by za noci pobili zástupy Tvoje
a sesuli rodné jich město v čas Letnic.

X

Jsou lesy, daleké, tesklivé, klečící lesy,
a deště padají na ně, deště dlouhé, zádumčivé,
a noci, sychravé, bázlivé, klečící noci jsou,
a mračna nad nimi klekají k obydlím básníků opuštěných
a větry, studené, staré a belhavé větry,
klepají tiše berlami na stěny Samot nejzapadlejších...

V těch hodinách ticha,
kdy kyvadla úzkostí na zdích umlkají,

v těch hodinách hrůzy,
kdy chorobné oči básníků náhlou předtuchou umdlévají,

v těch hodinách temnot,
kdy poltí se náhle shýbnuté mraky
a puklinou vidět je opálové prsty Tvé všemocné ruky
v lichotných vlnách měsíce, jež mají zavlhlou sugesci cínu,

v těch hodinách strachu,
kdy světlo v mé svítilně Tebe se bojí
a prsty mé schvacuje závrať, pokorně k Tobě sepnouti se,
v těch hodinách pozdních,
těhotných Básní a Děsem,

slyš, Bože můj,
modlitbu osamělou, melancholickou.

XI

Mou modlitbu slyš,
kterouž zvoní mé zvony, laděné v nejhlubší akord,
mé zvony, jež zavěsilo tisíce rukou kams do sklepů zasypaných
(kovové rty jejich hovoří smutkem a zoufalstvím vězňů
a země duní a chvěje se - polekaná - pod výkřiky hrdel jich
rozhoupaných).

Mou modlitbu slyš,
kterouž skanduje srdce mé ubohé, krvácející,
mé zmatené srdce, jejž tisíce rukou vrylo kams hluboko do skal
(údery jeho teď skalami třesou a zemi rozechvívají
a vzbouřená krev jeho plní cisterny vyschlé).

Mou modlitbu slyš,
kterou se modlí černé mé oči,
mé oči, jež zavedlo tisíce rukou do středu kampfrových lesů
a chtělo je zmámiti dusivou vůní,
by zkvasily výdechem prudkého kampfru a nardu.

Však hněvivé jiskření jejich zažíhá temnotu nad stezkami
a cestou vpaluje do lýtka stromům tajemné znamení Tvého božství
a plamenem zažíhá chomáče nardu, jenž syčí a kouří a plápolá ve tmách
a dusí se na stoncích přelámaných.

Mou modlitbu slyš,
kterou prosí mé sepnuté ruce,
mé ruce, jež spoutalo tisíce svalnatých rukou a zavedlo
v propasti mořské
a chtělo je chorobným zářením rudých korálů a podivným leskem
rybích ok fascinovati.
A ruce mé přitiskla mořských řas pouta,
by nemohly sepnouti se nad vodou k modlitbě,
však bolest a touha dala jim sílu, zázračnou sílu,
že seply se nad vodou k modlitbě poslední,
a modravá fluorescence zářila z nich.

+++

Zas krásný den byl, smutný den,
v zelený přísvit korály zářily rudě,
lesk rybích ok ve tmě fascinoval
a lepkavé chaluhy jak obrovská kyvadla
zvolna měřily Čas...

+++

V mrákotách teskné samoty jsem bolesti své do modliteb vžil,
ve chvílích úzkosti ztišil se můj horečný tep žil,
ve chvílích posledních životů tajemství řešily žalmy,
v té chvíli Soumraku můj Věčný požehnal mi.