Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Umírající

Krásně, slunce zlaté, ty zacházíš,
Pouť svou denní již dokonáváš;
Poslední v zelené luhy házíš
Blesky zlaté, "Dobrou noc!" dáváš
Háji, lesům kol; v zraky též mé
Posledně již padá světlo tvé.

Dobrou noc též já ti poslední
Dávám, neuzřím víc blesku tvého;
Až noc prchne, až se rozední,
Zbarví záře kříž jen hrobu mého; -
Za hory až slunce zase zajde,
O mně Selena již pověsti nenajde!

Jak kdy poutník z vlasti pryč se ubírá,
Ještě jednou vůkol sebe vzhlédne;
Tesknost jemu prsa bolně sevírá,
Líce lítostí a láskou zbledne,
Nezdá nikdy se mu krásnější
Jeho vlast a nikde slunce jasnější:

Pode mnou tak ačkoli hrob zívá,
Síla poslední ve mně umírá -
V svět má duše ouzkostně se dívá,
Duch ve náruč vlast ještě sevírá;
I ač poslední strach prsa ouží,
Jednou ještě v svět duch touží;
Však již darmo a darmo se souží.

Zastaveníčko

Spi, o dívko milovaná,
Tichý, libý dřímej sen;
Spi, až za bílého rána
Růžový tě zbudí den.
Nechť i ve snách anjel tvůj
Tobě zastře osud můj. -

Též i já teď půjdu spáti,
Černé noci vzchází mrak;
Přestanu teď darmo lkáti,
Pevný sen mi sklízí zrak;
Dutě v ptactva jarní ples
"Dobrou noc!" mi hučí les.

Luna vodí hvězdy máje
V jarní noci libý stín,
Temně zvučí šepot háje;
Mne ach tichý pojme klín:
Neprosvitne luny moc
Mého lůžka temnou noc!
Dívko! dívko! dobrou noc!

Dobrou noc

Dobrou noc, o lásko! zlatá číše,
Naplněná smrtonosnou slastí!
Tvoje krásná, klamuplná říše
Nebude již nikdy mojí vlastí.
Miloval jsem na noc vzešlé světy -
Jasné světy z jitra doplanuly,
Miloval jsem z jara krásné květy -
Bujné větry pryč je zavanuly.
A tak vše, co radosti mi neslo,
Láskou mojí v brzkou zkázu kleslo!

Ještě jednou v mladosti mé kraje
Zpět mě vedlo mdlého slunce zlaté
Snů mých říše, ony stíny svaté,
Kde jsem bloudil, jako dítko hraje.
Mrtvo kolem - pustota jen pouhá.
"Vše mladosti mé uvadlo kvítí?"
Bez slunce květ nemá zniku, žití;
Slunce zašlo a noc byla dlouhá.

Pláči hořce. "Proč, o slunce jasné!
An tě sotva mdlý můj zrak uhlídá,
Již tvá záře zase mi zahasne?!"
"Hasne! hasne!" ohlas odpovídá,
A již tma se kolem rozprostřela.
Chtěl jsem kvítí - noc jen slzy měla.

Teď jsem tichý, harfa bezestrunná
Zavěšena v kobce otců přešlých;
Tichý jak v zásvitu světů vzešlých
Nade hroby noc je stříbroluná.
Však co chová harfa v zpustlém klíně?
Kdo mi tajné její žaly poví? -
Kdo vyřekne a kdo ustanoví,
Co noc tichá v bledém tají stíně?

Větřík vzdychne v harfy lůno duté,
A ta, ač již struny žádné nemá,
Zalká zvuky nezapomenuté!
Vzplanou noci zraky žalonosné,
Šírou zemi kryje slza němá!! -
Či ne slza? - snad jen kapky rosné!