Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• 1834
• truchlohra v pěti jednáních
• jedná se o dochované zlomky tohoto historického dramatu

---

Hlavní idea. Všickni se tisknou, k vládě neschopní, ku vládě, jeden hubě druhého. Tak Boleslav potlačiv otce svého, dav vyklestiti Jaromíra a uvězniv Oldřicha, dojde vlády; než Jaromírovým přičiněním a návodem Vršovců zraku i vlády zbaven jest. Tak Jaromír dosedne na stolec český, než návodem Vršovců Boleslavem Polským již již svrženého vysvobodí Oldřich, kteréhož nabádáním a poštíváním Vršovců samovlády chtivého Oldřicha uvězní Jaromír. Ten však sprostiv se vazby, zbaví Jaromíra zraku i vlády, vyžene ho v bídu. Tak mezi sebou se hubícímu rodu Přemyslovců stojí rod Vršovců též vlády chtivý naproti, a co zatím Břetislav s vojsky stojí vítězně proti Němcům, zavraždí Vršovci Oldřicha, posléz i Jaromíra, a Břetislav potrestav zločin tento na hrdle Vršovců, dojde sám jediný, netouživ po vládě, vlády jsa nejhodnější, panování nad zemí Českou, an Boleslav již dříve bídný život byl dokonal. Tak vládne Nemesis; nechavši nehodné vlády, aby sami mezi sebou se pohubili, vede nejhodnějšího vlády ku vládě.

JEDNÁNÍ PRVNÍ

Síň na Vyšehradě

Scéna první, (Kochan a Herouš.)

Kochan, vlády i msty chtivý, chladně i to nejstrašlivější rozpočítávající a považující, rozněcuje syna svého, výborný jsa znatel povah lidských, k pomstě a k přičinění se k dosažení cíle svého. Herouš, jinoch ohnivé obrazotvornosti, láskou ku vlasti hořící, jako třtina od předsevzetí k předsevzetí se kloní. Posléz přijde Hovora, co posel Oldřichův, nepřítel Kochanův, z čehož Vršovci vyrozumějí, že se Oldřich jako vítěz vrací, a rozejdou se po odchodu jeho, aby rozsívali nevůli mezi bratry, bratra na bratra štvouce.

Her.:

Otče milý, zdá se, jakby rod náš
Cíle svého neměl dosáhnouti,
Byť i mužové se pokusili
O to, jako ty jsi, otče můj I
K samému se přiblížíme cíli,
Již již vítězíme - a hle, zmizí
Vše, jak zjitra jasný prchá sen. -
Nabádáním tvojím povzbuzen,
Sotva Jaromír dal oslepiti
Bratra svého Boleslava v Polsku,
Císař tenkrát držel u vězení
Bratra druhého, Oldřicha, v Němcích,
Polské kníže drželo již Prahu,
Jaromír co na outěku bloudil
Po Čechách, svůj povzbuzuje lid
Darmo proti vítěznému Polsku;
Domnívali jste se, že již padne
Přemyslovců hrdých brzo rod -
A hle, osvobozen zázrakem!
Přijde Oldřich, vypudí lid polský,
Na svůj stolec vstoupí Jaromír;
V prachu leží vaše naděje
Jako dub, jejž blesky roztříštily.
Opět zatím vaše naděje
Znovu se mnou rostla zároveň,
Bez dědice ještě český stolec;
Však hle, Oldřich pojme dívku sprostou,
Z uschlého, jak zdálo již se, kmene
Nový opět vzhůru pučí prut
Na vzdor nám vykvěte Břetislav,
Vejde v sňatek s císařovou dcerou,
Hvězdou nejjasnější, krásnou Jitkou! -
Jako slunce na obloze modré
Svítí jasně Přemyslovců rod,
Co rod náš jen v temnotách se plíží,
Jako měsíc za šerého jitra.

Koch.:

Neviděl jsi ještě nikdy měsíc,
Jak byl zastřel i v den jasný slunce?

Her.:

Na jak dlouho? - a kdy zastřel slunce,
Zkrvavělo, on však jako noc
Černý byl, jen celé zemi k hrůze.

Koch.:

Dokud slunce bylo, černý byl,
Když pak zašlo za zsinalé hory,
V mokrý hrob kdy ztopilo se slunce,
Krátký čas co jen byl uplynul,
Stál na nebi krásnější, než ono. -
K cíli musím, byť i celá zem
V krvavé se proměnila moře; -
A abych zčernal jako hrozný duch,
Strašlivější nade noc byl tmavou:
Nad sníh zbělím ozdobený žezlem.

Her.:

Otče, otče! kdy byl vyšel měsíc,
Bloudil tichý nad porostlou strání,
Nezkalená byla jeho tvář.
Zdaž i nám tak bude po skonaném
Činu?

Koch.:

Snad tě hryže svědomí,
Dříve nežli co jest proviněno?
Či jest tobě Přemyslovců líto?
Zapomněl jsi již tak lehce hanu,
Která stala našemu se rodu?
Vypravuj mi Jaromírův hon,
By tvá krev se rozjařila v žilách,
Abych poznal, že jsi Vršovec!

Her.:

Netřeba mne upamatovati,
Nezapomenu ach nikdy dne,
Leč až někdy zapomenu všecko,
Jaromír kdy od nás vyzván na lov,
Hustým lesem bloudil dál a dál.
V předtušení vítězství blízkého
Radoval se rod náš mnohočetný;
Uchopen již leží Jaromír,
Přivázán již k stověkému dubu,
Střely naše proti němu hrozí;
Zní luk - střela letí větrem - chybí -
Každá střela chybí - zazní roh -
Pražané se hrnou na svých koních;
Vysvobozen Jaromír; - - náš rod
Prozrazen - náš záměr zmařen jest. --
Mnohý tenkrát pod meč sklonil hlavu,
Potupa se tenkrát stala hrozná
Vršovskému rodu, rodu mému! -
Podnes ještě v mých krev má vře žilách,
Na ten čas kdy pomní duše má;
Nový plamen hoří v srdci mém,
Každý oud se vzhůru k pomstě tyčí! -
Nejslabší jen blesk by naděje
K pomstě zajiskřil se hlavou mojí,
Já jej chopím, zkuji z něho meč,
Který shladí Přemyslovců rod!

Koch.:

Pochybování tvé ustavičné
Všecku naději snad z srdce tvého
Vytisklo již? - Nevíš, Boleslav že
Chrabrý, za ten čas jenž králem Polska
Stal se rozlehlého, s vojskem velkým
Jako mračno stojí na pomezí
Země české? -

Her.:

Vím, a vím i více:
Proti němu stojí Oldřich s Čechy;
Proti němu táhl Břetislav.
Zvítězí-li Čechové, co pak?

Koch.:

Zvítězí-li? - Posud ještě leží
Nerozhodnut v klíně osudu
Tento boj. Čechové by vyšli
Vítězové z boje, není možno,
Tato hrstka lidu proti vojsku,
Jež přivedl z Polska Boleslav.

Her.:

Obdrží-li tu i pole Boleslav,
Přijde jako vítěz, vezme Prahu:
Domníváte se, že postoupí on
Dobrovolně stolec český vám?
Že dá žezlo zlaté v ruce vaše?
A nedá-li, zdaž jsme přišli k cíli?

Koch.:

Nech ho jen přijití, polovic
Pak cesty naší jestiť skončeno;
První jest nám pomsta, druhé žezlo.
Nech ho přijít v pevný Vyšehrad,
Nechť on zleze zlatoskvělý stolec:
S něho svrhne pravice jej má. -
Domníváš se, lid že miluje
Kníže jemu dané zbraně silou? -
Kde on padne, vystoupím pak já;
Jako lidu vysvoboditele
Nemine mne stolec, žezlo, vláda.
Protož nepochybuj nikdy více,
Byť ne vždycky, jednou přec se zdaří,
Nesnáze kdy rostou, roste síla.
Nikdy nazpět, vždy před sebe hleď,
Míň náš není cíl, než český stolec.
Přistup k oknu a obejmi okem
Krajinu, až kde ji hory broubí,
A pak rci, zdaž hodna práce naší
Jestiť mzda, vládnouti nad tou zemí?

Her. (u okna):

Ó jak krásná jsi, ty vlasti má!
K nebesům jak vzhůru pnou se hory,
Kolem lehká mlha růžně hrá;
V křoví - v skále pernaté jak sbory
Hlasně pějí! - Temně červená
Vltavy se vlna luhy vine
Rozkvětlými; tamo houštím plyne,
Slavíček kde v mutné písni lká! -
Z zahrad stínů vystupují dvory;
Nad nimi se kostel vzhůru nese,
K nebi strmě krásnou věží svou;
Za nimi se věže vzhůru pnou
Krásné Prahy, co dřev štíhlých v lese!
Mojí práce ty máš býti mzdou,
Krásná vlasti!? - Ty kamene drahý,
Na Evropy srdci jenž spočíváš,
Přepásaný stříbrem bystrých řek svých,
Sepiatý u vínek vrchů svých,
Jenž co prsten zlatý rdí se v blesku
Slunce, které zachází teď za ně,
Mým máš býti? - země svatosvatá!
Od přírody ohrazená pevně
Hradbami skalnými, mně snad dána !?
V svatební svůj den tě příroda
Vyvodila, ozdobujíc sebe!
V klíně tvém mých otců leží prach,
Z klína tvého vykvětl jsem já;
Každý strom mne, každý kámen zná -
Vltava mísila svoje lkáni
V plesy mé, v dětinské moje hrání
Po břehu květnatém; lesů bor
Hučel v pláče mé, co dítě kdy
Zbloudil jsem na pestrém nálesí;
Hor tvých ozvěna opětovala
Pláč i smích můj, se mnou v soucitu!
A já vládcem tvým teď býti mám? -
Vládcem tvým? - Mám nad tebe se
vznésti? -
Jako orel nad krajinou šírou
Vládnouti mám nad tebou? - Nad tebe
S jitřní září vzplanouti? - Nad tebou
Vyjíti co slunce zlatoskvoucí?
Vyvstati co luna nocí šerou?
Boje tvé mám bojovati já?
A kdy vítěz v pevný Vyšehrad
Zpět se vracím, na zápraží hradu
Jak se hemží lidu valné množství,
Vítající knížete milého!
Mezi nimi kněžna milovaná
Očekává mne! a sláva má -

Koch. (vlože mu ruku na rameno):

Pouhý tento sen v hrob sklesne s tebou,
Nevzejde-li brzo slunce naše
Nad Čechami.

Her.:

Vzhůru, otče! vzhůru!
Sebe větší práci vykonám,
Stolec český, mou-li bude mzdou!
Ó, že krátké tak jest živobytí;
Jak bych výš a výše se vždy nesl,
Pod žezlem až mým by šírá zem
Sklonila své věčnobytné témě! -
Ha! co to? - dusot koňský v dvoře
Rozléhá se tichem večerním ! -
Kdo tak pozdě ještě přijíždí?

Koch.:

Hovora to jest! - Co ten přináší? -
S Břetislavovým on táhl vojskem!
Jeho tvář se skvěje radostí, -
Snad již zvítězili? - Hrom a peklo!
To nemůže býti!

Her.:

Měj se dobře,
Krásný sne! - Tak krátký jen jsi byl.

Koch.:

Ještě nemáš žádné jistoty;
A nechť přijdou, ještě žiju já.

Hovora (přichází)

Hov. (rychle):

Kde jest kníže? - kde jest Jaromír?

Koch.:

Co tak pozdě k knížeti vás vede?
S jakou zprávou jdete od vojska?

Hov.:

Nebude vás hrubě těšiti,
Tím však více kníže Jaromíra!
Protož zkrátka, kde jest Jaromír?

Koch.:

V zahradě. Snad že již opět pláče,
Že dal oslepiti Boleslava,
Bratra svého, by dosáhl vlády.

Hov. (než onen domluví, rychle odejde)

Koch.:

Tedy zvítězili? - - zvítězili? - -
Nejsi s to, ty šedá moje hlavo,
Abys pochopila, jak to možno? -
Jest to ponejprv, co bez nadání
Zvítězili Oldřich, Břetislav
S vojskem českým? - Ó, tak jistě, jistě
Jsem měl vypočteno, že tam zhynou,
A mně na vzdor štěstí přálo jim.
Však co více - jedna střela chybí,
Druhá cíl zasáhne.

Her.:

Milý otče,
Jakž teď lze jest dosáhnouti cíle?
Na nejvyšší stupeň naděje
Vznesla mne obrazotvornost moje,
A v tom samém, samém okamžení,
Domnívám kde u cíle se býti,
Zapomenu kde jistotu pro sen,
Probudí mne naše nehoda.

Koch.:

Co pomohou tvoji nám teď snové?
Zmužilé zde srdce jen a čin
Může vésti k žádanému cíli.
Ouzkostlivý jest vždy Jaromír,
By neztratil vlády, Oldřichem
Mzdy tak drahocenné zbavený,
Pro níž vlastní zrušil srdce pokoj,
Oslepiti dal kdy bratra svého;
Proti němu vládychtivý Oldřich,
Nadchnutý vybojovanou slávou,
Milenec svěřeného mu vojska; -
Co jest lehčeji, než rozbroje
Mezi bratry roztrousiti símě?
Tedy vzhůru, s novou opět silou
K žádanému cíli; teď nechť přijdou,
Já jsem připraven již! Vlastní silou
Má se vyhladiti jejich rod,
Bratra zlost broditi v bratra krvi.

(Slyšeti hlas trouby.)

Slyš, již jdou; - tak brzo již jsou tady.

(U okna.)

V čele vojska jede Oldřich! - Plamen
Sype bystrý jeho v kolo zrak;
Celé vojsko radost jeho dělí! -
Tak nebýval! Jaká změna stala
S ním se v boji tomto? Zamračený
Vracoval se druhdy z každé bitvy,
Zastřené co bouří tmavou čelo
Jevilo vždy zatajenou zlost,
Jakby říci chtěl: "Ne pro mne dobyl
Vítězství jsem, jiný vládne zemí,
kterou jsem zastával; ovoce
Prací svých já sladkého neužiji!"
Dnes však radost jeví, jakby vládl
Šírým světem. - Tedy znáš svou práci,
Rozbroj mezi bratry heslo naše;
Já teď půjdu proti Oldřichovi.

(Odejde)

Her. (u okna):

V čele vojska jede Oldřich! -
Stranou,
Jakby neúčastnil se v radosti
Pluků zbrojných - vojvodského otce -
Jede sám jediný Břetislav.
Jeho pohled jest celý tak vážný,
Jeho oko tak si mírně hledí,
Polou jak by litovalo zbitých,
Polou těšilo se s vítězem.
Ó ten vpravdě k vládnutí je zrozen;
Každý zdobí trůn, na který sedne -
Jen ne český; ten má býti mým,
A by proti mně se spiklo nebe,
Zapřisáhla celá země se,
Nepřátel mých co na nebi hvězd,
Protivníků jako písku v moři:
Neustanu, pokud krůpěj krve
Barviti mi bude živé líce,
Tisknouti se jimi k cíli svému.
Hleď, on patří vzhůru k Vyšehradu;
Jistě hledá oko jeho Jitku,
Krásnou Jitku. Ó tak orla oko
Netouží po slunce světle zlatém,
Co po tobě každý zrak, ty hvězdo
Na nebi českém - - -

Scéna druhá, (Zahrada na Vyšehradě.)

Jaromír, bázlivý a strašliv jsa, čeho tak těžce a draze vydobyl, že opět by mohl ztratiti bratrem svým, žádné činnosti nejeví, až Kochan k němu přijda, jej víc a více proti Oldřichovi popouzí.

Scéna třetí, (U brány Vyšehradské.)

Lid očekává navracející se Oldřicha a Břetislava; mezi nimi Svojín, muž sprostý, leč lichotivý a chytrý. Lid jest více nakloněn Oldřichovi, žehraje na Jaromíra. Na přijíždějícího volá Svojín: "Živ buď vojevoda Oldřich!"

Oldřich: Vojevoda? Kdybych jím byl! (Hodí mu váček zlata.) Tu, abys mlčel a neprobudil, co ještě v mých jen prsou dřímá atd.

Scéna čtvrtá, (Síň na Vyšehradě.)

Jaromír. Oldřich. Kochan. Herouš. Hovora. Berkovský a jiných pánů a vladyků. Jaromír uvítá Oldřicha; Oldřich nadchnutý hrdostí nad dosaženým vítězstvím, proukáže se listem císaře, který jej za spoluvládce nad zemí Českou ustanovuje. Jaromír se zarazí a potupiv Oldřicha, dá jej vsaditi do vězení.

Scéna pátá, (Před Vyšehradem.)

Herouš drží řeč na shromážděné vojsko a lid o nehodném zajetí Oldřicha; lid se spikne jej osvoboditi.

Scéna šestá, (Kaple na Vyšehradě.)

Břetislav děkuje Bohu za obdržené vítězství a dosažení slávy i pokoje, pak se ubírá do náručí své Jitky.

Scéna sedmá, (Před vězením Oldřichovým.)

Oldřich zuřivý a vášnivý od přirozenosti, lidem vysvobozen, přisahá pomstu Jaromírovi, svrhne jej se stolce a do toho samého jej uvrhne vězení. Lid provolává Oldřicha za vojevodu. Mezi lidem Svojín. Oldřich odchází, by se dal dosaditi na stolec vévodský.

JEDNÁNÍ DRUHÉ

Scéna první, (Síň na Vyšehradě.)

Oldřich sám se dosadí na trůn, nesmírnou jevě vládychtivost; pak se sejde s Kochanem, který, poukazuje na Boleslava, jej nabízí, aby i on s Jaromírem jednal, jako tento nakládal s bratrem, čemuž Oldřich, v největším jsa vzteku, přivolí.

Old.:

Tak mně milý tento zlatý vínek,
Co mi zdobí vojevodské čelo,
Že jej sevřená nepustí ruka,
Leč až někdy sama sebe smrti
Vstříc se podá; a to ještě slzy
Zraků mroucích vřele lichotiti
Budou lícím mojim ustydlým,
Aby žel nevydul na nich břehy,
V něž by stékaly se potoky,
Které ještě mrtvý prolévati
Budu, že již v cizou ruku dán jest.

Scéna šestá, (Ve věži.)

Kde mají býti oči vypáleny Jaromírovi, žádá ještě jednou vyhlédnouti z okna. Řeč na okolí.

JEDNÁNÍ TŘETÍ

Scéna třetí, (Skály.)

Boleslav, otec Jaromírův a Oldřichův, bez smyslů přijde slepý se skály s rozžatou loučí. Boleslav jen se staví zblázněným, aby zbudil lítost nad sebou a zůstal jistý životem, také před Jaromírem.

Bol.:

Čím jsem byl, tak daleko již jest,
Že víc nevím, zdaž to jestotou,
Čili snem jen přešlé noci.

(Načež pachole vedoucí Jaromíra.)

Pach.:

Nech, starče! však není toho třeba,
Tento tě neprozradí - nepozná -
A, bys i lítost také zbudil v něm,
Nemá ti čeho dáti, byť i chtěl.

Bol.:

Slepý - slepý? - slepý? Ó již vím,
Co slepým býti jest - oslepeným;
Já jsem tím také byl - však již dávno! -
Ó, jako bych viděl zraky tvé,
Jak namahá se zbledla zřenice
Ještě něco chtíči shlednouti,
Co v bolestích zatím žíla sebou
Trhá, kroutící umrlým okem tvým,
Jak bys v smíchu svoje zvracel zraky.
Ó to strašný osud, býti slepým -
Oslepeným - Na krok vzdáleno
(makaje okolo sebe)
Co od tebe, již není pro tebe,
Tvůj svět tak ouzký, tak malý jest,
Nepotřebuje místa víc, než ty; -
A časem-li co z dálky pochopíš
Uchem otevřeným, jen touhu tvou
To budí více, bys to spatřil též.
Ó já to znám, tak jsem bloudil i já,
etc.
(Hrdě.) Teď však jsem sám si stvořil jiný svět,
Ten žije ve mně - kdo mi vezme zrak,
Nímž na tento můj vlastní hledím svět?

Jar.:

Nic než smrt!

Bol.:

Ha! - co díš? - a přece
Smrt mně zbaví toho také zraku; -
Tehdy - nic - nic - nic nespatřím více,
Nic než tmu, a ani tuto již -?
Však co více, ona také sluch
Vezme mi, zbaví mně čichu, citu,
Ani jeden smysl nezbyde,
Co by zbudil touhu po zraku;
Říše ta pustá bude noc,
Až já zapadnu - a smrt a t. d.

Scéna pátá.

Před lesem se sejdou dva lovci a vypravují, že Oldřich tak často po lesích honí, by se vyrazil, že to však nic naplat. Potom

Scéna sedmá.

Jar. a Bol. prosí Oldř. o almuž. On je nechá dovésti na Vyšehrad.

Boleslava řeč, kde ponejprv přijde na Vyšehrad a od jedné věci k druhé jest vedený. Zde umírá, prorockým hlasem praví, že vše, co padlého, od vlády odmrštěno bude, a jen nevinný hříchem dosáhne žezla a skleslou pozdvihne zem. Boleslav přišed na Vyšehrad a dozvěděv se, kde se vynachází, tak silně pohnut jest, že již dříve stářím i svou nemocí oslaben, sklesne a dokonává. Na otázku Jar.: Zdaliž zná tu síň, v níž se vynachází, odpovídá:

Bol.:

Zdaliž znám tu síň, se tážeš?
Ó tu síň já dobře znám!
Po klenutí jasnomodrém
Zlaté hvězdy v kole plynou,
Jediný jejž nese sloup!
Kol a kolem postav krásných
Velké množství na mne hledí,
Přivodíc památky nové
Pominulých, milých časů
Dávno, dávno zašlých dnů; -
Jako pachole jsem bloudil
Touto síní, neznaje
Ničehož, co z svatého
Mohlo by mne místa toho
Vypuditi; jinoch jarý
S toužebností jsem patříval
K zlatu hvězd, jenž po klenutí
Modrém plouly této síně;
Tato síň patřila činy,
Jež co muž jsem druhdy konal;
Patřila i strašný čin,
Pro nějž z síně vyvržen,
Zbaven světla jasných hvězd;
Za trest dlouho bloudil jsem
Hustou, čirou, hrůznou tmou.
Ó, jak často hořký pláč
Rozléhal se hvozdem temným.
Kdy já, slzí nemaje,
Hlasem velkým, lkaním trapným
Onen čin jsem oplakával!
Jak jsem toužil v síň tu zpět,
Hledal světlo jasných hvězd; -
Darmo - darmo. - Však hle, stařec,
Uslablý tak dlouhým pláčem,
Přiblíživ se k hrobu temnu,
Uveden jsem opět v síň;
Jako druhdy nade mnou
Po klenutí jasnomodrém,
Jediný jejž nese sloup,
Zlaté hvězdy v kole plynou; -
A po dlouhé, strastné době
Nová rozkoš ňadra plní,
A kdy myšlenka, že vina
Ještě tíží ducha mého,
Zprzniti chce blaženost,
Zní to libě síní velkou,
Jak by souzvuk věčný hvězd
Hlásal, v sen mne kolébaje:
"Odpuštění! - odpuštění!"

(Sklesne a zdvihaje ruce, tak že jednu Jar., druhou Oldř. chopí, skoná.)

JEDNÁNÍ ČTVRTÉ

Jitka u okna sama; pak s Heroušem, jenž jest v zahradě.

Jit.:

Zimní vítr čeří chladnou vlnu,
Studeným zjasněnou svitem luny.

Her.:

Mně o závod s větrem studeným
Barví plamen, který sem mne vodí,
Líce, jež by dávno byly zbledly,
Kdybys ty nebyla.
- - -
Ó by mohly červené rty moje
Co dvé milujících poutníků
Snížiti se k svaté své, ku krásné
Ruce tvoji, aby odhřešily,
Co provinil jazyk, bratr jejích,
Proti jemnému tak uchu tvému
Takou žalobou.

Herouš opět v zahradě pod okny Oldř., kde jej chce zastřeliti, odejde a zas se vrátí několikkráte, než se odhodlá k vraždě, zastřeného tmavou nocí nespatří Oldř., až jej Kochan pobídne, a on odchází, by Oldř. zavraždil.

Oldřich (otevře okno v noci před svou smrtí):

"Mračno se nese nízko při zemi, jak by oblouk nebeský spojiti se chtěl s zemí a v svém klíně ji rozmačkati. Mezi černým mračnem bílé skví se pruhy, co na příkrově, hrůzněji vyvyšujíc hloubi mračen. Všude tma, jen za řekou se míhají světýlka z chudých, však spokojených chyšek; všude pokoj, tolik myriad těles nebeských se vine oblohou u věčném pokoji a míru, v každém snad tolik obyvatelů co na naší zemi, a v každých prsou mír a pokoj, v mém jen srdci pokoj není žádný, mír můj ztracen, ztracen - ztracen. - (Jde pokojem.) Jak se dutě rozléhá krok tak děsně dlouhou síní, každé hnutí leká ducha mého atd. (Přistoupí k oknu.) Vltava hučí jako píseň pohřební. (Zvonek zní.) Slyš, zvonku smutný zvuk opět zve smrtelníka k hrobu - v tichý pokojný sen - volá jej (zaražen) na věčnost! Což kdyby mně zazněl? -- věčnost? -a t. d. (Zvon umlkne. Z nenadání přiletěl šíp a raní Oldřicha.) Postřelený sklesne po chvíli se zdvihne, atd. (stírá si studený pot s čela), chce volat o pomoc, hlas mu nestačí, vezme svíčku, chce ven volati o pomoc, vrávorá ke dveřím, u dveří sklesne, světlo zhasne, temná noc kolem. Temně Oldřich v chrapotu: "Věčnost!" vysloví a umře.

(Zvonek znova počne zníti, opona spadne.)

JEDNÁNÍ PÁTÉ

Kde v hrobce všickni tři z vévod zabiti leží, přitáhne Břetislav z vítězného boje. Kde se vrah domnívá býti nejjistější, padne. Vojevodské mrtvoly přistírají příkrovem, Břetislav vychází z hrobky; smutná hudba z venku. Po chvílí slyšeti lid: "Ať žije Břetislav, kníže české!"

Čtenářský deník	-	Cikáni, Cikáni (2), Cikáni (3), Cikáni (4)
	-	Intimní Karel Hynek Mácha
	-	Klášter Sázavský
	-	Máj, Máj (2), Máj (3), Máj (4), Máj (5), Máj (6), Máj (7), Máj (8), Máj (9), Máj (10), Máj (11), Máj (12), Máj (13), Máj (14), Máj (15), Máj (16), Máj (17), Máj (18), Máj (19), Máj (20), Máj (21), Máj (22), Máj (23), Máj (24), Máj (25), Máj (26), Máj (27), Máj (28), Máj (29), Máj (30), Máj (31), Máj (32), Máj (33), Máj (34), Máj (35), Máj (36), Máj (37), Máj (38)
	-	Máj (můj pohled)
	-	Máj (několika slovy), Máj (několika slovy) (2), Máj (několika slovy) (3), Máj (několika slovy) (4)
	-	Máj (rozbor)
	-	Máj (stručný rozbor), Máj (stručný rozbor) (2), Máj (stručný rozbor) (3), Máj (stručný rozbor) (4), Máj (stručný rozbor) (5), Máj (stručný rozbor) (6), Máj (stručný rozbor) (7), Máj (stručný rozbor) (8), Máj (stručný rozbor) (9), Máj (stručný rozbor) (10)
	-	Máj (vlastní poznámky)
	-	Márinka, Márinka (2), Márinka (3), Márinka (4), Márinka (5), Márinka (6), Márinka (7), Márinka (8)
	-	Márinka (vlastní názor)
	-	Návrat
	-	Obrazy ze života mého
	-	Ohlas písní národních
	-	Večer na Bezdězu
	-	Znělky

Čítanka	-	Básně příležitostné
	-	Básně rozličné, Básně rozličné (2), Básně rozličné (3)
	-	Bratři (Dramatické zlomky)
	-	Cikáni, Cikáni (2), Cikáni (3), Cikáni (4)
	-	Deník z roku 1835
	-	Karlův Týn
	-	Korespondence Máchova
	-	Křivoklad
	-	Máj
	-	Márinka, Márinka (2), Márinka (3), Márinka (4), Márinka (5)
	-	Márinka (celá kniha / e-book)
	-	Ohlas písní národních, Ohlas písní národních (2), Ohlas písní národních (3)
	-	Pouť krkonošská
	-	Radost (Jitro)
	-	Rozprostřela chladná noc
	-	Valdice
	-	Večer na Bezdězu
	-	Víra, naděje, láska, spolehnutí (Jitro)
	-	Zlomky rozličné, Zlomky rozličné (2)