Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

II

– – – Vyhnancem! – –
Tesknota mne obklopuje, neklid na mne padá,
vše, co vidím - smutek kol mne spřádá...!
Nebe, země, vzduch i lid i mluva,
každá věc je teskná, třeba nová.
Julian Ursyn Niemcewicz

Po chvíli opět bylo slyšeti několik smutných zvuků s protějšího kopce. Bárta se sklenicí v ruce a hubou otevřenou brzo vzhůru k protějšímu kopci, ba k starému hradu pohlížel; i starý žid zůstal státi a s podivením poslouchal, jen Lea zůstala jako prve nepohnuta. Hned nato následoval zpěv. Vyslouženec Bárta kvapně vstal, a posadiv si nakřiveně klobouk na hlavu, postavil se vojensky a nepohnutě čuměl vzhůru. Zpěv smutný byl zřetelně pronešen, každé slovo bylo rozuměti, a smutné zvuky strun vyplňovaly nedlouhé mezi slokami přestávky:

V dlouhém poli šumí větrů vání;
jabloň co tam růžobíle zkvítá,
zlaté klasy vše přede mnou sklání,
vše se kloní - nic mě neuvítá.

Po březovém háji větry hrají,
vpředu háj ten dub stověký hlídá,
jeho lístky cosi šepotají; –
poslouchám - pro mne nic nepovídá.

Bublá potok stříbrnými hlasy,
potok, co luh květný obepíná,
jak by dávné vypravoval časy,
přejdu - slyším - mně nic nevzpomíná.

Modrý blankyt nade mnou se klene,
po něm větřík oblakami hraje,
dnes je v půlnoc - zjítra na jih žene,
v západ - východ - nikdy v moje kraje.

Rozplašen můj národ; - bratr bratřím
neznámý; pláčem si cestu krátím,
dvakrát nic, vše jednou jenom spatřím,
věčně dále - nikdy se nevrátím.

Po slovích "rozplašen můj národ" vstala rychle Lea, přejedši rukou bledou tvář poslouchala pozorně s okem nepohnutým, upřeným do šeré dálky až ku konci písně. Když pak již i struny i ozvěna umlkly a opět hluboké kolem následovalo ticho, nesl se smutný její zpěv hlubokým oudolím.

Jerusalem zpustla - ni místo neznámo,
rozplašen můj národ, potupa mu zlá,
kam hlavu by sklonil, mu místa nedávno;
daleko prach otců, daleko vlast' má!

Z nespatřené vyhnán! - Palmy na Jordánu,
kde východem slunce hlas hrdliččin zní,
tam vy pozdravujte ode mne neznámu,
jí rcete, že ještě chovám lásku k ní.

Má láska šla se mnou - po vysoké hoře,
vyšší té hory, přes kterou jsem šel;
šel jsem přes moře; - přes hluboké moře,
hlubší toho moře přenesl jsem žel!

Ticho stál starý žid; slzy se mu lily po vráskovité tváři, po šedivé bradě. Dlouho tak stál. - S podivením sepjal Bárta ruce a polohlasné "aj, aj" provázelo z úst jeho zpěv Lein. Mezi tím zpěvem přecházely po druhé straně s kopce dvě vysoké postavy po pěšince od chaloupky k chaloupce mezi skalami až dolů do oudolí. - Umlkl zpěv Ley a poslední názvuky jeho umíraly nad protější strany skalami, jako by nad zpustlou Jerusalemí usnuly v papršlku zapadajícího měsíce.
Starý vyslouženec, jako by se z dřímoty probudil, vytržený posledními slovy zpěvu, počal poznovu vypravovati: "Já jsem tam také byl na moři - ano - na moři tři dny jsme tam byli - Oh to je vám podívaná na tom moři - Nic nevidíte, nic než vodu a nebe - na mou věru! -A to bouchání z kanonů na tom moři! - To zní stokrát tak silně! - ne, ne, to bych lhal, ale pětkrát - - ano pětkráte zajisté."
Kdo ví, jak dlouho a co by byl ještě vypravoval, kdyby ho příchozí nebyli vytrhli. Byli to dva cikáni. Napřed šel malý, po maďarsku vystrojený mladík, červené, zlatem vyšívané spodky, žluté botky a modrá, zlatými šňůrami ozdobená kazajka byly oděv jeho. Na hlavě neměl ničeho, dlouhé však a husté černé vlasy dostačily hlavu před všelikými nehodami povětrnosti uchrániti. Postava jeho byla nepatrná, malá, hlava, jakož i on celý k pravé straně se nachylely. Jeho pravá ruka byla o poznání delší nežli levá a ze zvyku nosil obličej ustavičně do země obrácený; leč obličej jeho byl krásný, obzvláště vysoké, hrdě sklenuté čelo a temnomodré oko, jehožto smutné časem vzplanutí nevolně k soucitnosti budilo. Druhý cikán, mnoho starší, byl celý modře a méně skvostně oblečen. - Nad opálenými tvářemi hořely černé oči, co dvě hvězdy na večerním nebi. Mladší měl převěšený přes rameno lesknoucími se strunami potažený cimbál, starší nesl pod páždím hudební nástroj podobný našim houslím. Byli cestující hudebníci.
Mladý cikán postoupil, spatřiv vysloužence a ostatní, zaražený as dva kroky zpět, jako by byl někoho jiného očekával; opět však se vzpamatovav tázal se, zdali zde jest hospoda? "I arciže; jen dál, pánové - jen dál - tady se jeden nejlaciněji opije - já vím - na mou věru. Jen pojďte dál." - Po takovém uvítání zazvonil Bárta o stůl skleničkou a dívka přiběhla z chaloupky. Starý žid, jenž mezitím opět po zahrádce přecházel, časem u besídky se zastavuje a žalostně na dceru svou pohlížeje, přistoupil kvapně k příchozím, a co by žádali, přívětivě - či spíše oulisně se tázal, jednotlivá mezitím mumlaje slova modlitby, z které ho řinkání skleničkou bylo vytrhlo. Zatím Bárta dívce přikazoval: "Honem! honem dělej; tuti pánové jsou po cestě, a to má člověk hlad, na mou věru!
Mezitím mladý cikán, složiv se sebe hudební nástroj, chleb a vodu přinésti poroučel; načež dívka, do chaloupky odběhši, brzo s chlebem a vodou se navrátila. Starý žid již opět v modlení zahradu přecházel, pocestných si nevšímaje, buď mysliv, že nejsou přátelé mnoho mluvení, buď soudiv, že při nich velkého zisku nenabude.
"Chleb a voda? Na mou věru! aj, aj! na mou věru," kroutiv hlavou divil se Bárta. "A to tenkráte na Rejnu byly jiné časy. Přišli jsme do chalupy - a měli jsme hlad na mou věru. To byl hlad, slona bych byl snědl. Aj, aj -a myslíte, že jsem nejedl slona? - na mou věru, výborné maso, a ještě lepší polívka z něho! aj, aj - jak pochybujete? - Kdo se opovažuje? - No - no kdepak jsem zůstal? - Aha, v té chalupě; či - ne - ne - to bych lhal -tam jsem nezůstal - ne, nýbrž šel jsem ven. V chalupě seděla bába, slepá a hluchá, a kouřila tabák - aj, aj ano, kouřila na mou věru. Tam - tam všecko kouří všecko -já jsem tam viděl, či ne - ne, slyšel, že tam," teď něco zdlouhavěji vypravuje rukou po tabuli šoupal, "ano, že tam - proklatá potvora!" - rychle velmi - "prase kouřilo. Proklatá potvora! - fí - hahaha! Jak? Kdo se opovažuje? - No - no - kdepak jsem zůstal, ano -před tou chaloupkou, či ne - ne, to bych lhal, tam jsem nezůstal, nýbrž šli jsme dál; to jest dva vojáci, Bartoloměj Bárta, totiž já, a Franta hrnčířovic. - Tenkrát ještě byl živ, a na vojně, ano u tentonon se mnou. Toho zabili ve Francouzích u tentonon; jak tomu říkají, mám to na jazyku, je to zrovna za Rejnem, - ano tentonon. -No tak tenkrát, když byl ještě živ, měl hlad jako já, šli jsme do vesnice hledat, kde bychme něco ulovili. A tu vám jdem, a jdeme okolo jakési díry, a něco tam křičí. Ano - na mou věru - okolo díry, - byla tak velká jako můj klobouk; či ne - ne, to bych lhal, as jako tuhleta do mého rukávu; ano - Posloucháme, co to tam křičí; -ta díra šla do nějakého chlívu, při samé zemi, a nemohli jsme rozeznati, co to tam křičí; je-li to kohout, nebo slepice. I postaví se vám Franta před a já ke zdi. Franta volá, já vytáhnu šavli a číhám - ano číhám; na mou věru; mlčím, ani nedýchám. - Tu vám to vystrčí hlavu, hlavu tak velkou - no, tak jako můj klobouk - aj, aj," pije, po chvíli pokračuje dále, "na mou věru - na každém konci roh - na mou věru, aj, aj - Já jsem se otřásl, ale seberu se, tnu, a jednou ránou jsem to uťal. Aj ,aj. -Na mou věru, jednou ránou, tu se podívejte tou šavlí." Vtom hodil šavlí na kamennou tabuli, "ano, jednou ránou, a co jsem uťal?" -
Cikáni až posud seděli tiše, na vysloužence pozoru nemajíce. Starý cikán seděl právě proti němu v hluboké myšlenky pohřížený; časem kvapně rukou před sebe, v povětří udeřil a oko jeho přitom s místa na místo poletovalo. Všecko jeho počínání jevilo náramnou nepokojnost. Mladší po krajině se ohlížel a hluboce vzdychaje jednotlivá slova mluvil řečí nesrozumitelnou. Hozením šavle na tabuli jakoby ze sna probuzení vysloužence pozorovali, který pevně tabule se drže před nimi stál a rukou nataženou na šavli ukazoval: "Aj - aj - ano -ano - Franta to lap a šli jsme domů - a -"
Starší cikán vstav odcházel ze zahrádky pěšinou do oudolí a po chvíli ho bylo viděti v šeru po skalách a křovím v starý hrad lezoucího. Nahoře se ještě kmitnul v papršlku měsíce, který za vrcholky hořejších jedlí zašlý ještě bledé zříceniny a vysokou osvěcoval věž, jejížto mdlý stín daleko po druhé, protější stráni se táhl. Mladý cikán však obrátiv se k vyslouženci, "zdali zde často bývá?" se tázal.
"Já?" odpovídá onen. "Já? Každý den. To jest viděti, že jste -"
"Jste známý v této krajině?" táže se cikán dále.
"Já - já -" vece vyslouženec, "aj, já tu znám každou díru! já -"
"Jste tu dávno?"
"Já - co jsme přišli s jemnostpánem z vojny od Rejna aj - aj, ano -" "Jest to dlouho."
"Ano pravda, to vy nevíte? to jest deset - patnáct -šestnáct - sedmnáct let - ano - na mou věru - sedmnáct let."
"Já jsem tu také již jednou byl nevím, jak tomu dávno," vypravoval cikán, "šel jsem tudy do Prahy s otcem a stavili jsme se tu v hospodě na noc. Tenkrát zde byl jiný v hospodě, nějaká ženská. -" "A to jest již dlouho, ano, asi patnáct - šestnáct roků to může býti aj - na mou věru - to jste musil býti malý - ano - na mou věru maličký?"
"Byl jsem asi čtyřletý, šel jsem s otcem," - pravil cikán odpovídaje, "a nevíte," tázal se, "kam se poděla tato hospodská?"
"Ano - to byla podivná ženština - podivná -," vece vyslouženec povděčen tomu, že nalezl někoho, kdo by poslouchal povídky jeho. A teď počal pověst svou s mnohými "aj, aj" promíchanou, a sám sobě časem hlasitě se vysmívaje.
Byl již notně opilý a mezi vypravováním ještě notněji si připíjel, takže se zdálo, že dnes konce té pověsti nedopoví. "Ano, podivná ženština - na mou věru - a jak to já dobře vím. - Podivná byla a přišla sem, žádný neví odkud - žádný - já také ne, - neb tu byla dříve nežli já. To si ale dobře pamatuju, velmi dobře, - když jsme přišli s jemnostpánem od Rejna, bylo to večer, pršelo jen se cedilo a tma byla jako v pytli. Já jsem měl bílý plášť a seděl jsem na koni schlíplý jako myš. - Jeli jsme lesem a měli jsme půl hodiny, jak pán pravil, do zámku, kam jsme již napřed vzkázali, že přijedem. Tu vám stála v lese jakási ženština pod širokým dubem, jak mu říkáme pod starým dubem, tam u kostničího kamenu - v největším dešti. A jak my klusáme - ne, ne - to bych lhal, neklusali - jeli jsme krokem, ano krokem - pán napřed, já za ním - A tu vám vyskočí ta ženská proti nám -" (šoupá rukou po stole, povolněji vypravuje - až pojednou hlasitě vykřikne -) - proklatá potvora - čtyry sáhy vysoká - ano - fí, čtyry sáhy, zrovna proti nám - aj - aj." Mezitím vzal skleničku a dlouho pil, jako by chtěl cikánovi času dáti k podivení. "Na mou věru" - pokračoval Bárta - "čtyry sáhy - a oči se jí svítily - jako dvě pochodně. Pak chopivši pánova koně, ,už jest zde, už jsi zde!' s náramným křikem volá. Pán však uleknutý vezme koně na ostruhy, já také - a pryč jsme letěli - bílé pláště za námi tím deštěm, pryč lesem, a ona se válela v blátě - ne - ne, to bych lhal, ne v blátě, ale v mokrém písku, nebo v lese pod kostničím kamenem jest samý písek." - Pozorně poslouchající při těch slovích kvapně vstal cikán, zaťatou pěst tiskl na kamennou tabuli a hlasité bylo slyšeti skřípení jeho zubů. Přejed však kratší levicí tvář opět se posadil a zdálo se, že pokojně poslouchá vysloužence, takto dále vypravujícího: "A když tak letíme čtvrt hodiny, tu vám" - opět šoupaje rukou po stole, pak velmi rychle vykřikl - "proklatá potvora, tu vám ta ženská letí proti nám - kudy tam přišla, nevím, a kudy my, také ne; ale zdálo se mi, že jest to opět na tom místě, totiž u kostničího kamenu - opět pod starým dubem -, a stojí vám tam, a zdvíhá ruce do výšky, a bělá se, a jiskří očima a křičí; my však letíme ještě víc, a letíme, a pozdě večer jsme přišli do zámku, kudy? to nevím. Já jsem tu byl tenkrát ponejprv - ano ponejprv. Jemnostpán mě vzal z vojny s sebou od Rejna, a tak jsem nevěděl nic."
Vtom pohnul cikán rukou, jak by se chtěl na něco ptáti. Bárta však nedaje se u vypravování vytrhovati, kvapně počal dále: "Jemnostpán nato celý večer nemluvil, aj, aj - ano, ani neceknul, a ponejprv mi řekl, abych šel k čertu, a mně se zdá, že plakal. A já, já jsem šel k čertu, a šel jsem, a ptal jsem se, a šel jsem až do hospody. Tu vám přijde hospodská - a jest to ta samá ženština, co byla dřív v lese, na mou věru, ta samá - a měla kluka asi čtyrletého při sobě. - Já se jí uleknu, a toho kluka -byl právě tak jako vy, sehnutý napravo a dopředu nakloněný, ano, a jiskřil vám očima, právě tak jako vy teď; ano - ajá se uleknu, vyskočím, utíkám ona za mnou, a nevím, jak jsem tenkráte přišel do zámku.
Ráno se měla stěhovati ze vsi; jemnostpán to poroučel, a vzkázal jí po mně, že se musí stěhovati, že on chlapce jejího nemůže viděti a cosi kamsi ještě, - druhý den nato chlapec byl pryč - a žádný neví, kam se poděl - aj - aj." Opět pil, dávaje cikánovi čas k podivení, ten však hlavu skloniv do rukou hluboce vzdychal.
"Po několik nocí nato," vypravoval Bárta dále, "toulávala se ona kolem zámku, až ji posléze jemnostpán přijal do zámku; - já nevím proč, já nevím zač, nevím, a nevím nic; ale dobře to pamatuju, všecko jako dnes ano - jako dnes! A tu vám bývali, ona totiž a jemnostpán, často spolu, to já jsem vidíval; a všeliké ženské chodívaly sní k nám; já nevím odkud; a opět od nás; já nevím kam. Každý myslil, že žádný nic neví, ale já - já - proklatá potvora, já jsem to všechno vyčíhal. Já jsem se ptával, co jest to zač? - a co bývala dřív ta hospodská? - a tu vám žádný nic nevěděl, nežli že před jedenácti - to jest teď šest - sedm - osmadvacet let - ano osmadvacet, že přišla do zámku, zrovna když se jemnostpán vrátil z Netalie, a žádný nevěděl, odkud přišla, a že jí jemnostpán dal tady tu hospodu. Potom prý, říkávali si, chodil jemnostpán kní, a jmenoval ji Angelínu - ano, na mou věru, Angelínu. Potom prý měla právě v ten samý den s jemnostpaní syna, to je teď asi dvaadvacet let - ano, dvaadvacet let -, ten syn měl prý znamení na prsou, jako prý krvavou ruku, a ona prý byla tenkrát tuze nemocná, -tuze. Syn jemnostpaní ale prý i s jemnostpaní že umřel hned - za dvě hodiny - ano, za dvě hodiny. Jemnostpán ale, pravili, že hned odjel do vojny a po čtyrech letech že se navrátil se mnou. To bylo všecko - ano všecko." -
Mladý cikán pozorně poslouchal celý povídkou zajatý. Časem hluboce vzdychal, ani jediné slovo však neprozradilo, co jeho smutku jest příčinou. S rychlostí se teď tázal: "Kde seta bývalá hospodská nachází?" - "Kde se nachází?" odvece Bárta, "to ví vlk. To živobytí na zámku, jak jsem vám prve vypravoval, to vám tak trvalo celých skoro devět - deset let - ano deset let. Já jsem si ke konci vlka toho všímal, a chodil jsem do hospody sem k židovi, jenž po ní tu chaloupku dostal. Když jsem ale chodíval v noci domů, tak jsem vídal všelijaké ženské k nám a od nás choditi - ano - a jemnostpán byl velmi vesele živ. Bývalou hospodskou jsem potom málokdy viděl, byla prý tuze divná, ta Angelína - ano -tuze divná. Až asi před sedmi neb osmi lety ji zavřeli na zámku do věže - - a ona jim utekla - žádný neví kam. Posledně ji viděl na ten den, kdy utekla, Honzík Loučkovic u starého dubu u kostničího kamenu a od těch čas o ní žádný neslyšel. Pryč byla - ta tam - na mou věru."
Cikán seděl hluboko zamyšlený zrovna před sebe nepohnutě hledě v šero noční; smutná vzdýchání a nesrozumitelná slova střídala se z jeho úst. Starý žid v ustavičném modlení přecházel zahrádku, časem se u Ley zastavuje, která jako před svým odpovídajícím zpěvem seděla nepohnutá, ničeho si nevšímajíc, co se vůkol ní dělo.
Bárta dopověděv dlouho pil a dopiv zvonil skleničkou o stůl, polohlasně si jednotlivá slova předříkávaje, jako by se chtěl pamatovati, zdali nic nezapomněl, "ano sedmnáct let - kostničí kámen - kluk. -" dívka přišla z chaloupky, však místo nalití povídala Bártovi, že hned bude desátá hodina, než on ustavičně skleničkou o tabuli cinkaje, odpovídal: "Jemnostpaní - hospodyně -"
Vtom bylo slyšeti malý zvonek oudolím; hlas jeho se od skály ke skalám obrážel, ohlas z dálky ještě dlouho odpovídal; - pak bylo ticho.
"Odpusťte, pane! - teď musím jíti, ano jíti. To u nás zvonějí na zámku, a to musí každý domů do zámku -. Až budou po druhé zvonit, bude půl jedenácté; a to se zavře zámek, a kdo není doma, ten již do něho nepřijde; neb po tom čase se žádnému neotevře - žádnému, mně také ne - hahaha. No, dobrou noc, dobrou noc - holka, připrav tomu pánovi postel; slyšíš - po takové cestě," vypravoval ze zahrádky vrávoraje Bárta, "po takové cestě, to se chce jednomu spáť; to já vím - na mou věru - to já všecko vím, a velmi dobře." Vtom byl v oudolí pod zahrádkou a jen mumlání jeho bylo slyšeti. Časem v pověsti své "na Rejnu" hlasitěji vyslovil, "ano na mou věru - na Rejnu", až převrávoravšího potok nebylo více ani viděti ani slyšeti; a hluboké noční krajinou nastalo ticho.