Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

III

Tam pochována jsou těla, jména tolika set.
Adam Mickiewicz

Na hladině vody někdy tančí slunce zář,
třebaže u dna studená voda kypí a mrazí;
někdy slunce pokryje paprsky vaši tvář,
třebaže srdce již letí do propasti zkázy.
Thomas Moore

Někdy bezesné lůžko v slzách se koupá,
na tváři klamný klid a smích ze rtů stoupá:
tak po staré baště břečťan se vypíná,
nahoře kvete zeleň - a co dole? - ruina!
George Gordon Byron

Měsíc již zašel a temné šero plížilo se krajinou. Skály i stromové v černých se míhali mrákotách a zříceného hradu temná věž strměla vysoko ve hvězdnatou říši. V protějších do kopce chatrčích rudí svítili ohňové a záře jejich táhla se z malých okének dolů v temné oudolí. Nějaká postava lezla temnem nočním ze zříceného hradu. Časem stanula na vyvstávající skalině, časem po jednotlivém spouštěla se křoví. Teď stála v ouzké brance dolejší hradby a sesedši, zmizela v křoví a jen hřmot padajícího kamení prozrazoval lezoucího. Byl to starý cikán, vracející se ze zřícenin zpustlých.
Mladší cikán seděl zamyšlen, rukama rozpálenou tvář si zastíraje. "Sám, sám tedy? - opět nic? - pryč? neznámý - domov žádný?" - a jiná podivná slova mu plynula jednotlivě z polootevřených úst. Starý cikán volným krokem přicházel pěšinou z oudolí, a vešed v zahrádku, usadil se beze slova promluvení za kamennou tabuli.
"Domov žádný - žádný! Vlast mi neznámá!" mluvil mladší dále a pozdvihnuv cymbál svůj i uhodiv ve zvučné jeho struny, hlubokosmutný počal hráti nápěv. Starý cikán též po chvíli vzal hudební nástroj svůj a u provázení zvuků cymbálových hrál ten nápěv dále.
Hlubokosmutný byl to nápěv, jako v tichém žalu lkaly jemné struny cymbálu žalostnou píseň, a co hlasitý pláč zvuků vzdálených nesla se hudba ta krásným oudolím, truchlivou nocí.
Uprostřed hudby počal mladý cikán píseň přednášeti, nezpívaje, nýbrž jen jako by příběh nějaký vypravoval, brzo povýšeným, brzo hlubším hlasem, tu rychleji, tu zdlouhavěji, jakž toho rozměr hudby žádal.
Byla to píseň "Nagy-Idai".

"Běhá jelen po lučinách,
zabloudí srnka hustým lesem;
ten na zeleném koberci,
ta pod čalouny zelenými,
ten dnes, ta zjitra naleznou
rozložený rod - kmene cikánů.
Nad nimi krouží dravý pták
růžovým světlem nova jitra:
sivý to ortel - v dlouhém kole
nad nimi krouží a povídá:
"Proč jsi tak smutný, kmene můj,
ty kmene můj, rode cikánů,
smutnější nežli jitra lkání?
Zdaž není krásný ten tvůj byt?
Modrý mu blankyt přístřeším,
zelené hory stěny jeho,
nebeská světla lampy jsou.
Východ i západ růžový
purpurovými jsou čalouny,
jimž obruby, kvetoucí větve,
v čelu stěn jeho, temných hor.
Proč jsi tak smutný, kmene můj,
ty kmene můj, rode cikánů?"
Odpoví smutná rodina,
potoka odpoví mu lkaním:
"Ó, jak bych nebyl smutný já?
Kde každá zvěř svou peleš má,
tam já cizincem všude jsem!
Každý mi pán, kde jen jsem stál:
'Dnes zůstaň si, zejtra jdi dál!'
A tak jsem prošel šírou zem.
Ó, jak bych nebyl smutný já?
Kde každá zvěř potravu má:
mně nikdo pokrm nepodal.
Každý svou roli vzdělává:
mně žádný mou zpět nedává,
již mi, než jsem se zrodil, vzal!
Ó, jak bych smutný nebyl já?
Bez konce pouť, bez konce žal,
pro mne jen cit ve srdci skal!
Kdo pokoj - lásku - vlast mi dá?"
Odpoví Nagy-Idai pán,
lapena lva odpoví řvaním:
"Já - obydlí - já - vlast vám dám!
Nepřítel vládne zemí mou,
tamť pevný hrad, - ten braňte mi,
ochraňte mě, a odměnou
bude ten hrad i šírý kraj;
ten domovem, ten vlastí vám!"
I vstane kmen a silou lva
ubrání hrad. - Leč nešťastně
vítězstvím svým se vychloubá.
Aj, hejna vlků - hluky vran
zpět valí se - nešťastný kmen
jest přemožen, nešťastný kmen
pod mečem sklonil hlavu svou! -
Tam pevný hrad mu domovem,
poklidnou vlastí šírý kraj.
Synové jeho v šírý svět
jsou vyhnáni - u krásný byt!
Modrý mu blankyt přístřeším,
zelené hory stěny jeho,
nebeská světla lampy jsou.
Východ i západ růžový
purpurovými jsou čalouny,
jimž obruby, kvetoucí větve,
v čele stěn jeho, modrých hor! -
Proč jsi tak smutný, kmene můj?
Ty kmene můj - rode cikánů?"

Umlknul hlas vypravujícího, a hudba, opětujíc nápěv otázky poslední, obražená o daleké skály, v temném ohlase zněla oudolím co vzdálené lkáni. Mezi zpěvem přinesla dívka z chaloupky rozžatou svíci a postavivši ji na kamennou tabuli, opět odcházela. Ač starší z cikánů hned ji zase zhasil, přece nebylo možno, aby Lea, která hned při počátku písně s jakousi tajemnou dychtivostí přistoupila, nebyla spatřila krásný obličej mladého cikána s tím hlubokým smutku výrazem v temném oku, a aby nebyla viděla jasnou slzu v zarputilé, skoro hrozné tváři staršího. I starý žid přistoupil blíže, dílem hudbou, dílem počínáním dcery své jsa lákán.
Po skončené písni padla Lea, hlasitě plačíc, mladému cikánu okolo krku, a slzy její vřelé padaly po tváři jeho. Dlouho, dlouho plakala, on pak pevně ji kolem těla objav, přivinul ji na hlasně bijící srdce, a černé jejich vlasy, temnou nocí v jedno setkané, tvořily hustý závoj kolem obličejů jejich.
S podivením hleděl starší cikán na ně, a starý žid s rukama sepiatýma, oči k nebi hvězdnatému pozdvihuje, stál před nimi, a i po jeho tváři se valily slze, leč slze radosti. Dosti se naplakavši, sklesla umdlelá Lea k nohoum cikána, starý žid však ji pozdvihnuv, odváděl dceru svou v tichý byt.
Cikáni zůstali samotni.
"Půjdeme!" praví mladší.
Hned povstal druhý a ochotně se chystaje k odchodu, pravil: "S radostí dále, dále do šírého světa; temnáť noc mi přítelkyní dobrou."
"Zde nám nelze zůstati," praví mladý cikán, "aniž to radno; ale nedaleko odsud znám nocleh jiný, kde druhdy jen divoká zvěř svou peleš mívala."
Zaplativše přišlé z chaloupky dívce, odcházeli ze zahrádky kolem nízkého plotu pěšinou dolů do oudolí. Blíže mlejna přešli po malé lávce potok a brzy na to byli na pěšině do kopce druhé strany.
U první chatrče při pěšině byl první stupeň písčité skály hustým křovím porostlý. Nade křovím byla hluboká, temná díra v skalině této; opatrně lezl mladý cikán v tuto díru, zpovolna ho následoval starý, a oba zmizeli v temném otvoru. Na druhé straně tohoto kamene vylezli opět pod hustým křovím z rozevřené země a pak prolízali mezi skalami dále, ouzkými rozsedlinami a pod hustými větvemi mladého křoví. Byla hluboká tma, a husté křoví nad nimi od skaliny ke skalině srostlé nepřipustilo ani jediný zásvit hvězdiček na jejich porostlou pěšinu. Leč mladý cikán zdál se zde velmi dobře povědom býti. Starší byl v patách za ním.
Několikráte se prodrali uzounkou rozsedlinou, kde jen jeden po druhém šikmo se mohl prosmyknouti; mnohý již přelezli písečný kámen, a stáli teď na něco prostrannějším místě před vysokou skalinou. Hustým křovím krytou rozsedlinou lezli teď zhůru v tento kámen; nahoře vylezli po několika kamenných stupních uzounkou dírou pod šíré nebe a stáli vysoko nad oudolím na rozlehlé skalině.
Hluboko pod nimi ležel krásný dol - jezero - židova chaloupka - zřícený hrad - a daleko, daleko táhly se skalnaté stěny, až v dálce oku nebylo lze ničeho rozeznati, leč temné stíny na obzoru hvězdnaté oblohy.
Uprostřed této skaliny, na které stáli, bylo rozlehlé dubové křoví. K tomuto se přiblíživ, rozestřel mladý cikán větve jeho a pozorně kráčel houštím, krok po kroku nataženou nohou něco hledaje. Teď napomenul druhého k pozoru a sám lezl ostražitě mezi křovím nějakou rozsedlinou dolů. Starší slezl za ním asi dva sáhy hluboko, a oba stanuli v skalnaté kotlině asi dva sáhy dlouhé a sáh široké. Kolem nich strměla písečná skála, as dva sáhy vysoká, a uprostřed nahoře padalo malým otvorem v kotlinu tu bledé světlo hvězd. Vůkol při skalnaté zdi rozkvétal hustý bez. Vpravo rozhrnul mladý cikán bezové větve, a malým průlomem vlezli v temnou jeskyni. Kamkoli stoupli, všude cítili měkký suchý mech, rozestlaný pod nohami svými.
"Zde jsme na místě," dí mladý cikán.
"Totě dobře uschovaný byt," odpověděl cikán; "jakž ty jsi se o něm dozvěděl?"
"Když jsme se před pěti lety v Uhersku na půl roku odloučili od vašeho pluku, ukázal mi Ligán tuto skrýši," odvěce mladší, a uloživ hudební nástroj, rozprostíral na zemi plášť. "Jak on se o ní dozvěděl, nevím; - přebývali jsme v této skrýši celý týden, ve dne do vůkolních vesnic vycházejíce."
"Vždyť jste šli ve východní kraje," namítl starší, "a tamodtud jste se také vrátili."
"My jsme cestou zašli na půlnoc, a pak teprv severními krajinami obrátili jsme se půlkolem do východních krajin." Tak jistil mladý cikán a ulehl na rozestřený plášť v měkký mech.
"To není možné!" odpověděl starší, taktéž si lehaje, "to není možné, abyste se v tom čase byli mohli vrátit z tak daleké cesty; a také žádný z vás neřekl, že jste byli v krajinách těchto."
"Žádný se nás neptal," řekl mladší, "a mimo co jsme se zde zdrželi, nezastavili jsme kroků svých, nýbrž ustavičně bez odpočinutí spěchali jsme, abychom vás ještě v Uhřích zastihli."
"Podivno," mluvil starší cikán dále, leže blízko při otvoru jeskyně, "podivno, že Ligán nikdy o této skrýši nevypravoval našemu sboru, což přece učiniti byl povinen."
"Myslil nepochybně," vymlouval mladší, "že není žádné popisování k nalezení této jeskyně dostatečné, nýbrž že každý, kdo chce skrýš tuto nalézti, musí do ní dříve veden býti."
Starší se stavěl, jako by byl uvěřil, leč docela jiné myšlenky vystupovaly v jeho duchu.
"A proč ty jsi mě sem vedl?" tázal se mladšího, a pozdvihnuv hlavu, obrátil se k němu. "Zjitra opět půjdeme dále, dále - a nepochybně že nikdy více nepřijdeme v tuto krajinu."
Mladší, zatajiv hluboké vzdychnutí, zdlouhavě odpovídal: "Kdo ví, jestli vašeho spolku oudové nepřijdou v tuto krajinu, až já již nebudu mezi vámi; kdož by vám pak ukázal v tuto skrýš? - Kdo ví, jestli ty sám někdy nebudeš míti bezpečného místa zapotřebí, kdež bysi ukryl hlavu svou."
"Dobře máš!" zvolal hlasitěji starší, "dobře máš, až dosáhnu cíle svého, až pomstím - - ha! slyš! někdo mluvil!"
"To tvůj hlas se tak rozléhá dlouhou a vysokou jeskyní."
"Mlč! - slyšíš? - opět!"
A opravdu bylo slyšeti temný dutý hlas, buď jako by někdo z daleka mluvil aneb ze spaní chtěl rozprávěli. Cikáni tiše poslouchali.
"Chladná to noc," mluvil po chvíli zřetelněji dutý hlas, "chladná - chladná v tvém hrůzyplném lůžku."
Umlkl a ještě dutěji zvučel ohlas po vysokém stropu: "Chladná noc; - to je noc tvá! - zjitra bude moje," mluvil chraptivý hlas nedaleko nich dále jako by ze sna, a něco hrozného leželo ve výrazu hlasu toho.
"Kdo mluví v temném doupěti?" táže se mladý cikán.
"Hlas usnul v brlohu pomsty, aby ho nenašel papršlek měsíce!" odpovídá zvolna hlas.
Slovo za slovem jen zdlouha následovalo, vždy však se zdál hlas ze spaní mluviti.
"Rozdělej oheň, Giacomo!" pravil mladý cikán, k tomu cíli přinesené mu podávaje suché dřiví, a lezl pak z jeskyně, aby více suchých větví nasbíral.
"Ano, rozdělej oheň - jestiť příliš chladno, zde - zde - zde - a v tvém srdci - ach!! - Však ne - ne - nerozdělávej oheň, mohl by zbuditi paprsky měsíce pak by" - šepotem, jako by znovu tvrdě chtěl usnouti, mluvil hlas dále - "pak by spatřili a překazili lásku naši - oh!"
Tato slova tak temně a mdle byla pronesena, že je cikánům stíží bylo doslechnouti, kdyby i hned chřestot, který, ven lezouc, cikán působil, nebyl tomu překážel.
"Sedni blíže - tak! - Jak ta voda hučí - Oh - tvá ruka jest studená" - napomínal dále hlas.
Mezitím se vrátil mladší cikán s dřívím a starší třením větví jedné o druhou připravoval světlo.