Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

IV

Lutuwer.
...Pane, noc nadchází,
je třeba jít.

Mindowe.
...Ano, pravda! sestoupila tvář měsíce.
Půjdu, snad mne osvěží vzduch noci.
Juliusz Słowacki - "Mindowe"

Co cikáni ještě v hospodě zůstali, vrávoral zatím v tmavé noci starý Bárta oudolím k zámku asi půl hodinky cesty od hospody ležícímu. Cestu si krátil vypravováním o tažení proti Francouzům, a kolikrátkoliv některý z jeho známých poraněn v jeho povídačce padl, také skoro pokaždé Bárta padl nebo aspoň klopýtnul, až konečně, klopýtnuv a učiniv pád nešťastný, valil se s vršku dolů k jezeru - leč dole, šťastně zachytiv olšinu, jen po kolena do vody přišel. Mezitím, co se s kopce do jezera valil, zvonili v zámku podruhé. - On mocí se sebrav na nohy, chvátal, běžel co mohl, křičel, volal, umlkl - a opět zpovolna vrávoraje, vypravoval dále francouzskou válku; a když před zámek přišel, bylo již dávno zavříno.
Nebylo to ponejprv, co se mu to přihodilo, protož ho také nikdo nepohřešil v celém zámku. A on byl také brzo hotov: složiv klobouk pod hlavu, lehl při zdi zámecké, přikryl obličej šátkem a mumlaje cosi o Rejnu, v brzku usnul. Po celém zámku bylo ticho; jen v pokoji panském, právě nad spícím Bártou, hořelo světlo a otevřenými okny bylo slyšeti jednostejný krok přecházejícího pána.
Troubením a vyvoláváním ponorného z dolejší vsi, že dvanáctá odbila, probudil se Bárta, snící o francouzské válce. Chtěl cosi povídati, v tom ho ale zarazil hlas pánův.
Byl to Valdemar Lomnický, hrabě z Borku, někdy setník u pěchoty císařské, který teď z okna vyložený ouzkostlivě v pustou noc vzdychal. Uleknutý Bárta, aby ho pán nespatřil a se nedověděl, že v zámku nespal, přitlačil se ke zdi, ani skoro nedýchaje. Štěstí proň, že noc byla dosti temná.
"Angelino!" mluvil pán, "Angelino, prorokovaná pomsta přichází - já to cítím - tak ouzko mi, tak těžko - vše na mne doléhá. Emmo!" pokračoval, mna si rukou čelo, a z hlasu bylo pozorovati, že se nedomnívá, aby hlasitě myslil, co by ani pusté noci byl nesvěřil. "Emmo! - kdyby možno bylo zpět se vrátiti; - já - vinný jsem pochyboval o tobě nevinné, a ty jsi mně pomstu prorokovala - všechny - Jitka - Lea - všechny!"
Podruhé hlásil ponocný půlnoc, a rohu zvuk rozléhal se dalekou krajinou a nesl se zhůru k zámku; neboť zámek nebyl již v dříve popsaném dolu, nýbrž stál nad oudolím na vysokém pahorku uprostřed roviny. Nedaleko pod ním k východu ležela malá víska, a jednotlivá světýlka míhala se temnými stíny stromů v obkličujících je zahradách, nepochybně, že obyvatelé k zejtřejšímu svátku činili přípravy.
Pán zavřel okno; svíce uhasly a opět bylo ticho. I ve vesnici haslo jedno světýlko po druhém, a brzy v celé krajině nebylo ani známky života lidského.
Bárta nedůvěřoval si ještě hodnou chvíli ani oči otevřití, strachem, aby ho pán nepozoroval. Zmuživ se posléz, mrkal očima, prohlédl, a když viděl, že nahoře tma a kolem ticho jest, posadil se na drnu a zpovolna pánovu řeč přežvykoval.
Mezi řečí hleděl v noční před sebou rozestřenou krajinu. Chladná rosa padala po polích a sem tam polehovaly mlhy a noční páry po dalekých horách. Hvězdy se třepetaly bledým prosmykem, časem se čistila některá a jasné jiskry padaly k temné zemi. Sem tam nad bažinou při vzdálených lesích míhala se bledá světélka. V rybníku dolejší vsi skřehotaly žáby, a časem zaštěkal bedlivý pes, načež psi vzdálenějších vesnic odpovídali.
Bártovi jektaly zuby zimou, pánovy řeči přežvykujícímu. "Angelina," mluvil polohlasně - "Angelina? - Tak se nazývala bývalá hospodská - aj - aj - ano - ano - baba - ne, ne, to bych lhal, tenkrát ještě nebyla baba - ne. A Emma? - kdo jest ta Emma? Tomu velkému obrazu, který vedle pána v modrém pokoji visí - ano, na mou věru - tomu s tím plačtivým obličejem říkají Emma; ano, onehdy mi poroučela panská, abych sundal s paní Emmy tu pavučinu - ano - ano - a to bylo s toho obrazu; - pán tam nikdy nepřijde do toho pokoje, do toho modrého, a to tam tak samá pavučina - ano, - to já vím, všecko vím, velmi dobře. - Kdo jest ta Emma ale na tom obraze? - snad paní? - nepochybně, sic by tam nevisela vedle pána - - no no - to snad nikdo neví - já také ne. - A co dále? - mně se zdá, že také jmenoval židovu dceru? aj - aj, Leu? snad že ne? - kdo se?... No - no, kdepak jsem zůstal?"
V tom naproti němu ze křovin v kopci nad oudolím vysvitnul v dlouhém, dole ouzkém paparsku rudý požár, dole jasný tratil se nahoru čím výše tím sířeji, až posléze nejvýše s noční tmou v jedno splynul. Bártovi bylo zima, a ačkoliv ještě ani dost málo nevystřízlivěl, přece si zpomenul, že se sešel večer s cikány v hospodě, a ti že mívají způsob, v šírém poli neb v lese při ohni přenocovati.
I pomyslil, že to zde také tak bude a že by se tam mohl ohřáti. Okamžením, že tam k nim půjde, uzavřev, otevřel mocí zapadající oči, vstal a vrávoral za paprskem.
Tak vrávoral asi čtvrt hodiny, všelicos vypravuje. Notně ospalý vrávoral na nějaký kopeček při oudolí - koukal - papršlek najednou zhasl - tma kolem. Bárta vrávoral s pahorku dolů, zakopl, a než pod šípkovým keřem dopadl v mech, znova usnul; a již se neprobudil, až "za nového jitra růžový ho zbudil den."
Rudý ten sloup pocházel, jak vysloužilec předzvídal, od ohně od cikánů rozdělaného; leč ne pro přenocování rozdělaný byl oheň ten, nýbrž, jak již dříve víme, aby poznali, odkud a od koho přichází hlas, který jim v jeskyni odpovídal. Štěstí bylo pro vysloužilce, že požár ten zhasl - jistě by byl i ostatní cestu nadarmo konal, původ světla hledaje; neb byť by i na kámen byl vylezl, z kterého jasný sloup ten vycházel, přece by byl k ohni tomu nemohl, neb světlo jeho jen malou, asi půl čtvrt lokte širokou a taktéž dlouhou skulinou v stropu jeskyně zhůru proráželo.
Cikáni o té skulině nevěděli, neb ačkoli zář ohně ven prorazila, přece světlo hvězd nebylo s to, aby nejmenší svit uvnitř jeskyně zaslalo, sice by byli cikáni opatrněji jednali, aby přítomnost svou ve skalinách a skrýš tu neprozradili.
Co tedy zatím rudý papršlek na venku přítomnost jejich zvěstoval, podíváme se, co se v jeskyni dálo.
Sotva že o sebe třené větve a loučky počaly jiskřiti, přiložil mladý cikán kousek suchého sena, které ihned v jasný plamen se znalo. Na to nakladli suché snětve, a brzy plápolal veselý oheň celou jeskyní jasně zářící.
Byla to rozlehlá, skoro čtyřhranná jeskyně, stěny byly z většího dílu hladké, ve stropě však bylo množství děr mechem zarostlých aneb hustým nahoře křovím a dolů až do jeskyně se plazícími kořeny dobře zakrytých. Jediná jen z nich, kterou totiž rudý požár vycházel, byla otevřena. Po zemi bylo nastláno suchým mechem; kolem v stěnách byly rukou lidskou dlabané výklenky a při zemi kolem stály kamenné stupně. Na jednom z těchto stupňů hořel od cikánů rozdělaný oheň.
Hlas, který až posud byl mluvil, umlkl; - hrozné a mrtvé bylo ticho, jen časem povzdálí některý noční pták přivítal dutým zvukem půlnoc. Ohromné stíny cikánů pohybovaly se po rudojasných stěnách a po vysokém stropu jeskyně. Obrátiv se v tu stranu, odkud hlas prvé přicházel, hleděl mladý cikán v temný kout, kde se jakási menší jeskyně býti zdála; nemohl však pro panující tam tmu ničeho se dopátrati.
"Vyjdi ven, kdo jsi mluvil k nám z brlohu svého!" volal cikán.
"Zhasni měsíc," odpovídal hlas z temného kouta, "zhasni měsíc! - Co chceš? - co to díte? - to mně? a ty dívky? mně? mně? - Já ne - to on! - to on! - Aj, měsíc! - měsíc! - Sestupuje ke mně - dlouhou - bledou rukou - paprskem mi podává dítě, dítě! - Zhasni měsíc! Co ty dívky?"
Hlas se blížil a z temna kouta vycházela shrbená postava ženská v rudé světlo.
Roztrhané šaty visely s ní, a nepochybně že šat s hlavy ve svém doupěti byla ztratila, neb přes vráskovité čelo a přes zohavenou tvář padaly jí jednotlivé šedivé kadeře. Hrozný byl výraz této tváře; hluboké vrásky byly temné stíny v rudě ozářeném obličeji, přes pravou tvář šla hluboká k uchu jizva a v pootevřené hubě nebylo žádných zubů. Oči měla pevně sevřené, zdlouha kráčela vpřed, rukou před sebe sáhajíc. Rudá zář oblívala celou postavu a činila zjevení její ještě hroznějším. Daleko za ní táhl se její stín, jenž, čím více se blížila, tím více rostl, až přistoupivši blízko k plamenu, za sebou celou jeskyni zastínila.
"Ty dívky!" mluvila dále chraptivým hlasem, rukou na odkrytou hlavu svou ukazujíc, "ta, co v paprsku měsíce se topí a jíž voda z dlouhých černých vlasů kape, tu já neznám, já ne - - to on! to on! Ta, co černý kroužek kolem krku má, co své dítě s tou hlubokou ranou v outlých prsou zdvihá - tu já neznám, já ne, to on - to on! - Haha! svedená dívka! to mi něco nového povídáš? hahaha!"
Tak mluvila, zpovolna se blížíc, a strašlivé bajky se strašlivější pravdou se střídaly v řeči její. Teď přišla pod samý plamen.
"Stůj!" zvolal mladší cikán, dotkna se její natažené ruky, "stůj!"
Zasáhnutá zastavila se, otevřela oči a spatřivši cizince, sklesla na zem jeskyně v měkký mech.
"Já ne! já ne!" volala úpěnlivým hlasem, "to on, to on!"
"Kdo on?" táže se cikán.
"Já ne, já ne! já jsem ubohá bláznivá, smilujte se nad nahotou mou! Já jsem žebrácká, chudá žena - ano! ano! - chudá žena! Řekla jsem bláznivá? To on! - to on! - já ne - já mám hlad! ó, náramný! Mne zebe, náramně, náramně! Já ne, já ne!"...
Něco zašustlo a vykřiklo pod jeskyní; rychle vyskočil mladý cikán ven, avšak se hned opět vrátil.
"Pták to byl," pravil, "sova, tuším, nesla se sem k světlu, které nahoře skulinou vyráží. Musíme oheň zhasnouti, sice prozradíme skrýši svou."
Od bláznivé nebylo ničeho více k dozvědění, na každou otázku jen "Já ne! já ne! to on," odpovídala, a ničím nebylo možno k jiné odpovědi ji pohnouti.
Mladý cikán, zahaliv zimou se třesoucí ve svůj plášť, dal jí chléb, který s sebou z hospody přinesl. Ona pak, zaobalivši se až přes hlavu v podaný plášť, lezla ve své temné lůžko, ustavičně "Já ne - já ne!" opakujíc.
Cikáni zhasli oheň a ulehli při samém vchodu jeskyně v měkkém mechu.
Dlouho ještě bláznivá v tmavém koutě svém hltavě jedla darovaný chléb, jednotlivá o paprsku měsíčném opětujíc slova, ba zas "Já ne, já ne!" jako ze spaní volajíc. Cikáni však již ji neslyšeli; neb cestou a příhodami svými unaveni, pevně spali, an již půlnoc dávno byla přešla. Bláznivá však malou chvíli pomlčevši, znovu jako ze spaní počala rozprávěti; měsíc a láska byly předmětem jejích snů.
Strašná tato postava - hrozná její tvář, - a přece i v nesmyslu svém ještě slavila lásku. -
Někdy se slova její v polohlasnou spojily píseň, až posléz jemným šepotem chraptivý hlas tiše, neprobudíc spících cikánů, následující opětoval píseň:

"Viz! na vodách lodička se kolébá:
To milý můj!
On připlyne a milenku zulíbá:
To milý můj!
Ach, daleko - on daleko uplynul:
To milý můj!
Hlubokém on tam na moři zahynul:
Ach, milý můj!"

Tišeji, vždy tišeji opětovala zpěv svůj, a v bezových před jeskyní křovinách klokotal v slova její osamělý slavíček.