Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Dalekáť cesta má -
marné volání! -

Jen jedna pověst někdy přejde po širé krajině, jak chladný šelest potůčku po chladných rtech když plyne,
že kdysi - přišel z dálky - - - mladý hoch.

Stefan Garczyňski

I

Ach! snad kdybych zašel v zapadlé věky,
do jasných dob v kraj slavný a daleký,
na břehu Jordánu pod palmy korunou
used bych zamyšleně s hebrejskou rodinou.

O! ne - již vidět není přešlé útrapy válečných dob,
jen zaniklé naděje klidný hrob,
jen v jejích očích plála lampa, štěstí zář,
a zhasla - a dýmem zatemnila celou tvář.

Antoni Malczewski - "Marja"

Tichá krajino! jak často vábila mne samota tvá v stíny své, aby pobouřenému srdci poklid se navrátil! Jak často vrátilo ticho tvé, rozhostivši se v duši mojí, zrakům mým ztracený mír!? - Teď však - přišedšímu v porostlé skály tvé - propastí se mi zdáš; strašné myšlenky budíc v nepokojné mysli, hrůzné mi na paměť uvádíš pověsti, a již nikdy neuvedeš pokoj v prsa má. - Bloudím opět skalami tvými, bledý měsíc vyšel nade temnem černých jedlí a mrtvé zraky jeho poklidně hledí v osamělého tvář - a přece hluboký přece hluboký smutek ouží ňádra má, přece hluboký poklid časů předešlých ach nikdy již se nenavrátí. Jak v rozplakaném jitru chladná mlha doléhá na skalnaté prsa strání tvých. A předešlý čas, zbloudilý co papršlek hvězdy vzdálené, někdy jen přichází v zraky ducha mého; jasné jest světlo jeho, leč nezahřívá.
Uprostřed ourodné roviny leží hluboké, ouzké, na mnoho však mil dlouhé oudolí. Cestující rozlehlou rovinou nenaděje se před sebou ležícího dolu; až najednou přišed na okraj jeho a uleknutý zastaviv krok, jak by náhle se před ním rozstoupila země, hluboko pod sebou uhlídá vrcholky temných jedlí a sem tam mezi skalami rozstavených chatrčí. Po obou sice stranách oudolí toho strmí vysoké skály, leč nicméně jsou si obě strany velmi nepodobné.
Po levé straně stojí již od vchodu vysoká a příkrá písečná skalina. Mnohý déšť ji rozemlel v rozličné podoby zvířat podivných i zpotvořilých postav lidských, které hustě a v nesčíslném množství po skalnaté stěně buď lézti, buď z ní vyhlížeti se zdají, dutýma za putujícím tudy se dívajíce očima. Při skalině, po výstupcích i rozsedlinách jejích zastíňují vysoké jedle a borovice často hrůzné hříčky přírody, místami jenom zdola povolujíce oku pocestného volný průhled na tuto bělopožloutlou vysokou zeď.
Po pravé straně od východu k západu dolu se táhnoucího písečná skála jest v mnohé kusy nestejné šířky rozervána a výš a výše po sobě nad oudolí vystupujíc ohromné tvoří sem tam rozvalené stupně. Husté křoví obrostá tyto vysoko nad ně strmící veliké kameny a celá ta strana jest podobna pustému městu východních krajin, na jehožto rovných, mechem porostlých střechách požloutlé břízy sklánějí plačící větve, v jehožto ulicích nízké, husté křoví zakrývá ouzký průchod ve stavení pusté, teď jen plachým liškám za obydlí sloužící.
Sem tam vystupuje některý kámen, jako by štíhlá vížka strměla nad ploché střechy a déšť i jiné nehody, aby dokonaly klam ten, vytvořily uzounká okna. Některé chaloupky, jestli se těch asi šest neb sedm chatrčí tak nazývati může, opírají se porůznu o tyto po stráni hustě se nacházející kameny; a mnohá z těch chatrčí jen přední stranu má z netesaných trámů sbitou, ostatní díl její jest vnitřek dutého kamenu. Ouzká pěšinka vede mezi rozsedlinami skal a hustým křovím od jedné chatrče k druhé, až dolů do oudolí k ouzkému sice, dlouhému ale a hlubokému jezeru, na jehožto modravé hladině vodní lilie rozkládají své široké, temnozelené listí a bledé jejich květy plynou co stříbrné korunky nad temným zrcadlem vod. Jestliže, jak mnozí učenci jistí, v pradávných časích celá země česká jen jediné veliké jezero byla: tedy jest i toto malý pozůstatek z oné nesmírné vodní hladiny a ploché, ouzké břehy jeho jsou z obou stran veliké stupně píščité skaliny, která kdoví jak daleko se stápí v prohlubeň vodní; neb dle ujišťování tamějších obyvatelův ještě žádný nenalezl dna ve vodě této.
Při jezeru tomto na výtoku malého potoka stojí mlýnec, kteréhož jednozvučné klepání v spolku se šustem a hvizdem přelétajícího ptactva působí, že tato samota ještě pustější, mrtvo krajiny této ještě hrůznější se zdá. Časem jen pronikne nápěv neviditelným pastevcem pronešené národní písně a jakoby potěšená z toho krajina kolikráte po sobě si opětuje zpěv jeho temným - temnějším ohlasem.
Asi šest set kroků vzdál od vchodu - kde malý potok hustými olšinami zastíněný v malém vodospádu hlučněji hovoří s rodnou jemu krajinou - rozstoupí se oudolí po levé straně v jiný, širší sice, ale krátký jenom dol. Uprostřed něho stojí vysoká hustě porostlá skála, korunovaná zříceninami starého hradu; mnohem však vyšší ji obklíčující skalnaté stěny dolu toho, takže ani vysoká jednotlivá věž zříceného hradu nepřenikne vrcholky jedlí broubících po hoře ohromné tyto zdě.
Stavba hradu toho, a obzvláště kulaté věže, jest zcela přiměřena rozmnožiti tichou hrůznost krajiny. Bleděžlutá jako skála, základ její zdá se z jediného kusu pozůstávati. Zeď její náramné je tlouštky a až ku špičaté, taktéž přižloutlé kamenné střeše ani jediného okénka nemá. Zcela jest neproměnná, hladká a drobné ozdoby, jako hříčky na krku velikána pod přístřeším jejím umístěné, činí, že hrůzná její síla tím strašněji doléhá nazbloudilého, zadiveného poutníka. Na něco širším přístřeší se chvěje mladá bříza, ba přiléhajíc k špičaté nevysoké střeše, ba od ní na dol se kloníc, co jednotlivé péro za kloboukem loupežníka.
Pod hradem tímto na vchodu tohoto druhého dolu stojí blízko nad potokem malá chaloupka, zcela obyčejné tam obvyklé chudobné stavby. Jako ostatní chatrče po kopci druhé strany jest i ona o skalinu svým zadním dílem opřena a jen tím od nich se liší, že přední její stranu po ní rozvedené réví vinné širokými listy přikrývá. Před ní jest malá čtverhranná zahrádka, v kteréž dvě na drnu vyvýšené kamenné tabule, obklíčené drnovými sedadly, jakož i nade dveřmi se houpající chvůj praví chalupu tuto býti jediným hostincem této krajiny.
Jednoho večera viděli pastevci, po protějším kopci mezi nízkým křovím stáda svá k domovu ženouce, tři osoby v této zahrádce se míhati, a právě tím večerem počíná příběh, který jsem v té samé zahrádce slyšel vypravovati.
Obyvatel chalupy této se svou dcerou a každodenní jejich host byly, jakž pastevci snadno uhodli, tři osoby nacházející se v židové zahrádce, jakž zahrádku tuto tamější sousedé nazývali.
První byl vysoký sedmdesátiletý stařec, věrný syn kmene izraelského. Trošku nachylený přecházel volným krokem malou zahrádku od jednoho konce k druhému. Sametové černé, až po kolena dosahující spodky se stříbrnými přazkami a podobná vesta s velikými stříbrnými knoflíky, jakož i stříbrné přezky na lesknoucích se střevících jevily, že nepanuje zde chudoba jako v ostatních chalupách. Taktéž i čisté bílé punčochy, bílé rukávy tenké košile a bílý při krku límec ne sice nezvyklou národu jeho čistotu, nýbrž více, že den sobotní jest, prozrazovaly, neb v jiné dny krýval ohebnou, ač sestaralou postavu velmi oškubaný i ušpiněný přičervenalý kabát.
Dlouhá, bílá, dnes uspořádaná, až po pás dosahující brada jevila jedině jeho vysoké stáří a malá čepička z černého aksamitu kryla hlavu, kterou řídké šediny před večerním větrem dostatečně hájiti nemohly. Jindy obratný a ziskuchtivý obíhal, obsluhoval aneb za stolem seděl s hosty svými; dnes však velebnou tvář časem k nebi obraceje, časem k zemi skloňuje přecházel a z pohybování jeho bylo souditi, že zvyklé modlitby odříkává.
Při chaloupce v malé besídce seděla dceř jeho Lea. Fantasticky spíše než přiměřeně oděná, vysoká, štíhlá postava. Bílý, řásný šat až přes bosé nohy dosahující byl přepjatý černým, stříbrem protkávaným páskem. Hlavu měla vysokým tureckým šátkem ovinutou na způsob ženštin svého národa, bydlících v krajinách východních, a husté černé kadeře padaly pod okrytem tímto kolem bledé, krásné tváře na bílou šiji. Jasně zářily veliké černé oči upřené do neskončené dálky; však nepohnutý její hled do pustého modra a podivný význam obličeje srovnaný s oblekem jejím - a snadno bylo uhodnouti, že na rozumu pomatena jest. Ruce její hrály si nevědomky s nějakým kvítkem roztrhujíce listy jeho.
Třetí osoba, každodenní host v hospůdce této, byl starý vyslouženec, známý v končinách těchto co nejlepší vypravovatel. Jestli se kdy oudolím modrý kabát s červenými výložky zablýsknul: tedy jistě to byl on, a děti mu z chaloupek vstříc vybíhaly, žádajíce ho, by jim něco vypravoval a on jim toho nikdy neodepřel, nýbrž nakroutiv si dlouhé vousy a na zemi se mezi ně usadiv, dlouhé pověsti vypravoval, třeba i něco pilně na práci bylo. -Mimo to měl ještě jiný výnosnější ouřad, totiž na zámku, nedaleko přede vchodem do oudolí nedávno vystaveném. Tam musil každodenně pánovi a ouředníkům šaty čistiti; - za to, aže s pánem již co vojenský služebník v bitvách býval, měl na zámku svobodný byt a mimo to ještě měsíčně něco peněz. Ty však mu nikdy nestačily; neb jakmile je na konci měsíce obdržel, musil je hned starému židovi na uplácení dluhu odevzdati, kterého každodenně za příčinou několika skleniček kořalky navštěvoval. Dříve byl také poslem na zámku; ježto se ho ale žádný nemohl zpět dočekati, jestliže kamsi poslaného děti napadly, žádajíce o nějaký příběh: tedy jest mu poslovský ouřad odejmut a služba jeho, dle jeho vlastního významu, o několik skleniček snížena. Jistě že by byl tu tak samotný neseděl na drnovém sedadle za kamennou tabulí, kdyby děti tak pozdě navečer přísným rozkazem rodičů a strachem před obludami, které dle vypravování jeho v noci po oudolí se toulaly, doma drženy nebyly.
Poněvadž ho tedy zde žádný neposlouchal, vypravoval sám sobě celou francouzskou válku, a sice jak obyčejně velmi hlučně a tak, že vždy po několika slovích ukrutná lež následovala, kterou každý hned za lež uznati musil. Lhaní tak mu již bylo silným zvykem, že nemaje komu jinému sám sobě musil lháti. Časem hlavou i rukou pohyboval, jako by se tomu všemu náramně divil, a někdy se uprostřed vypravování zastaviv, kořalkou chřtán propláchnul a jednotlivé "aj, aj" vyklouzlo z dlouhými vousy přikrytých úst. Mezitím se ustavičně ohlížel po oudolí, které odsud daleko se mohlo přehlednouti. Slunce již dávno zašlo a jednotlivé červené pružiny poletovaly přes nový měsíc, který právě nad starou věží visel co stříbrná lampa v oblačné síni. Na věži pohrávala bledá bříza v světle jeho mladým listím co mrtvými jiskrami nad zříceninami zbledlými. Hrůzyplné postavy po skalnaté zdi sebou v míhajícím se světle pohybovati se zdály a nad skalnatými stupni protější stráně ležel tichý papršlek měsíce co smutné zapomenutí nade zpustlým městem a pohrával si v břízách náhrobků jeho.
Husté křoví se kolébalo v pustých ulicích jako lehkým větrem, šepotajíc jako umírající hlas muezzina z minaretů zovoucího k modlitbám zesnulých pravověrců, a štíhlé kameny strmící co vížky nad sesutiny východokrajního města stkvěly se co stříbrné báně v bledém zásvitu.
Po potoku zdály se jiskry poletovati; leč v zrcadlné hladině jezerní ploval tichý obraz měsíce mezi líliemi vodními a hvězdami nebes. Kopce kolem i stromy temnější na se přijímaly barvy ajen vrcholky jejich sem tam se červenaly v zásvitu hasnoucích požárů. - Pastevci přehnali na obzoru po kopcích svá stáda v tiché stáje a nápěvy jejich umlkly spolu s klepáním malého mlejna a hlubokou tichostí nebylo slyšeti leč bublání potoka a rozpravy sobě samému francouzskou válku hlasitě vypravujícího vysloužence.
"Nalevo byla vysoká hora - as tady," vypravoval, levou rukou v naznačené místo svůj klobouk postavuje, "vpravo vyhlížela z jakéhosi stromoví kostelní věž nějaké vesnice - as tuhlenon," a přendav skleničku s kořalkou, postavil ji vpravo, kdežto měla jmenovanou věž představovati; pak palcem uprostřed tabule ukazuje, pokračoval takto: "A tu jsme stáli my - či - ne - ne -nestáli jsme, to bych lhal; - tu jsme seděli my - ano, aspoň já a seděl jsem na tureckém bubnu, zrovna proti Francouzům. Aj, aj! - Jak? že ne? Na mou milou věru, kdo se opovažuje - no, no, no tak, tedy tu jsme seděli, a zůstali jsme sedět, ale ne dlouho, - neb najednou vám to bouchne za mnou na ten turecký buben, zrovna za mnou a - a - a," přitom hladil rozevřenou rukou kamennou tabuli, až najednou velmi rychle vykřikl: "a celá armáda vyskočila - proklatá potvora - fí - celá armáda. Ha, ha, ha! Jak? kdo se opovažuje? No, no, celá, a jestliže ne, jářku, tedy jsem vyskočil já - ano já -a obrátím se, a za mnou stojí sám pan jenerál - na mou věru, sám a sám, a za ním všickni oficíři.
A tu vám mně sáhne na rameno, ne - ne, to bych lhal; tu mě vezme za knoflík - ano, na mou věru za knoflík;" vtom vyrval na tabuli věž čili skleničku, dopil a tak silně ní o tabuli řinkal, jako by v té věži všemi třemi byli zvonili.
Hned z chaloupky vyskočilo služebné děvče a poklonivši se starému židu bralo sklenku z rukou vysloužence. Ten pak chopiv ji za ruku, počal: "Ano, za knoflík, vidíš, zrovna za tuhleten, či ne - ne - to bych lhal," počal dále vypravovati, děvče však takovému si počínání zvyklé, vytrhši se i se skleničkou do chaloupky ubíhalo a vyslouženec Bárta, neb jak jej sousedé jmenovali, Bárta Flákoň, pokračoval u svém lhaní: "A tu vám ke mně povídá: 'Bárto, vidíš támhletu věž?', já řku: 'vidím', no - no - kampak se poděla věž? - ah - ah -," vtom přinesla holka naplněnou skleničku, a postavivši ji ke klobouku, opět odcházela. "Ohou!" křičel Bárta, "tu nestála - tuhle, zrovna tuhlenon," a postaviv skleničku vlevo od klobouku, na jiný kraj stolu, mluvil dále: "A tu jsem vám, abych to dopověděl, šel s tím chlapem do té vsi špehovat, a šli a pili jsme - pili jsme, až se hory zelenaly. - Já jsem vypil již tři - čtyry holby a on teprva jednu, - ale potom - potom se dal do pití, a než já jsem vypil tu pátou, tu on sám vypil - a - a," a opět hladil rukou po stole, což vždy bylo předchůdce náramné lži, až po chvíli rychle vykřikl: "proklatá potvora - vypil čtyry sudy - fí - proklatá potvora! Aj, aj, ano! čtyry sudy! na mou věru, čtyry sudy! A potom jsme šli špehovat. Já - a on. On napřed a já vzadu, a vždy jsem se vám schoval tak chytře za ty čtyry sudy, že jsem neviděl nic před sebou - prach prachoucí nic." - A zvyklý, že se mu mezi tohoto příběhu vypravováním, což již několikráte se stalo, posluchači smáli, smál se sám hlasitě: "Ha, ha, ha! -Jak? kdo se opovažuje? No - no - tedy vyšlo na nás deset vojáků - a - povídá ten jeden z nich: 'Kdo jste?' -A tu se vám ten chlap, co šel se mnou, zdvihne a povídá:
'Špehouni jsme!' a dal jim ránu a - a," šoupaje rukou po stole vykřikl: "a všech čtyrycet upadlo! - aj, aj, - ano! proklatá potvora - všech čtyrycet! Aj! - a ta věž," - vtom vzal skleničku a tak srdečně si připíjel, jako by ty čtyry sudy najednou chtěl vypíti. - -
Umlklou krajinou zaznělo pojednou několik plných souzvuků strun - nesly se tichým dolem a obražené o skály splynuly v temnou příjemnou hudbu. - Pak opět bylo ticho. -