Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• Máchovy dopisy rodině, přátelům i milované Loře Šomkové

I.

(Neznámé dívce, bez data, r. 1832-1833)

S touhy plným srdcem vstoupil jsem do světa, v naději, že zlaté sny prvního svého mladictví v něm uskutečněny naleznu, byl bych jej celý v náručí obejmul; ale běda, záhy se opona strhla, a já spatřil, že jsem zklamán... Chtěl jsem květinu utrhnouti na nivě lunojasné, ale jako ledochladná slza skropila rosa noční žžoucí ruku mou; - skloniv se k růži, obdivuji krásu její, spatřil jsem ji z hrobu vykvítati; hledal jsem lidi, lidi, jak se ve snách mých jevili, a zočil jsem prázdné larvy, bez srdce na mne se ušklebující, slovem, chtěje obejmouti ráj, přitisknul jsem pouze chladnou zem na svá láskyplná, rozčilená prsa... Oplakával jsem sny ztracené; jen červánkové večerního nebe, jen stříbrotoká Vltava, jen tmavé stíny vlastenských hájů souhlasily se mnou, žal můj znajíce; lidé však mne vytržencem nazývali... Tak se světem v rozepři, se zničeným srdcem, nepoznán od nikoho, samoten jsem žil v hluku světa, nemilován od žádného a nic nemiluje jako vyhnanec, jenž na pustou se ukryl skálu, jejížto neprohledná noc černým závojem ho zahaluje ... Tu Vy ste mi vzešla co dennice žžoucí nad tmavými valy mořskými, a první záře prodrala se mou temnou pustou bezživotnou nocí... Nejblažší sny mladictví mého vracely se nazpět, s láskou vroucí obejmul jsem opět nalezený ideál svého života. Ve Vás zočil jsem vidinu svou v tělesné skutečnosti... A nyní se opovažuji Vám zjeviti, co v každém dechu mém se opětuje, čím zraky mé zahořují, a co ústa má ostýchají se vyřknouti... že Vás miluji! tak vroucně miluji, jakž nikdo na světě ještě nemiloval! Neboť odvrácen od světa, jakož já jsem, jedině k Vám hledím, jedině Vás milovati mohu!...

II.

(Neznámé dívce, bez data r. 1832-1833)

... Ledva vzešlá již opět mi zacházíte? - nadálť jsem se toho, a protož jsem i v tušeném blahu svém vždy byl smutný; viděl jsem, že jediná hvězda tato není mojí hvězdou, a že jen proto mně na okamžení zasvítila, aby bolestné toužení po záři její jen ještě bolestněji mne rozčílilo ...

III.

(Příteli Janu Benešovi, bez data, 2. polovina 1832-1833)

Beneši!!
Vy se na mne horšíte zkrze mé řeči, ba i tenkráte zkrze ten Trauršpíl a. t. d. - Beneši, to jest ta nemoc moje, to jsou vykřiknutí mého nejstrašnější bolestí sevřeného ducha, a kdyby jste ve mně patřil, splakal by jste a ne horšil se nade mnou; - myslíte, kdy mně jiní o tom mluvili a já se smál, že se to stalo libostí, - - - Mephisto se také směje - - ne světu, jak se myslí - - ale svému v sobě trápení - a. t. d. Ne že to píši, abych se ospravedlnil, odstup to ode mně, ale skrze vás, aby jste poznal, že - - Zachovejte, dejž Bůh (bude-li možná!!!!!!) váš mír, a co máte, já nemám co ztratiti, ani čeho se obávati, léč neslavné smrti, ačkoliv jsem říci mohl:

"Až vzejde záře dne růžového
Zbarví jen křížek náhrobku mého;
A to samé slunce až za hory zajde,
O mně Selena pověsti nenajde."

Myslíte, že jsem se domníval, že mně budete milovati, až se seznámíme? - O ne! - - Jestli že jste se ke mně klonil, jak se zdálo, tak jsem věděl, že to přichází ze srdce jinocha, který by celý obejmul svět; - skloně však se, chtěje utrhnouti růži, zhlédne že z hrobu vykvětá, - bez obrazu - hledá ráj v prachu, i nalezne prach - chce obejmouti člověka a obejme - - larvu. Tak se mně dálo. - - A to jest největší trápení ducha, že hledám to, o čem vím, že to není. Hledám přítele věda že mne žádný milovati nemůže, a. t. d. a. t. d. Abyste byl přesvědčen, že nebudete v stavu se mnou býti, ukáži vám můj svět: - - Noční tmou neprohlédnou plížíme se mezi hroby, v kolo bloudí přístrachy noční, nad námi pomíšený hluk, my sami nejstrašlivější larvy. Mnoho, ačkoli nejhlubší tma, chodí jich otevřenýma očima, mezi nimi i já. Mnoho jích volá: "vidím" a nevidějí nežli tmu. - - Maně jednou opět rozevru oči, zasvítil blesk, o němž se říci může byl i bude, nikdy však on jest; - co jsem v jeho strašném zábřesku spatřil, nelze slovy vyříci; - ačkoliv uleknutý i hned oči jsem zavřel, strašný obraz vzal jsem s sebou v opětovanou noc a ustrašená zimniční obrazotvornost moje doplnila hrůzy jeho. - To můj svět. - Tím světem bloudím, Ten svět mám milovati? - A předce. - - - - Však, to nejste v stavu pochopiti, a žádný . A co jsem viděl tenkráte, nechtěje duch můj si předříkává i sám sebe trápí; nevěda co činí, - volá to k sobě, čeho se hrozí -, a. t. d. Mohl bych i chtěl bych ještě mnoho říci, však již více, nežli dost, - aby jste poznal, co jsem Vám chtěl vysvětliti; že pro sebe, jak se zdá, nejsme. - Vy jste člověk! - já jsem - - - - člověk, - vy jdete zemí, má cesta vede peklem. - Kdo půjde se mnou - -. Každé století snad jen jednoho nalezne takového nešťastníka, jako já, kdyby jích bylo více, nebyl by Bůh. - - Kdo nezná živobytí mé, nerozuměl by mně ani tenkráte, kdyby ve mně nahlédl Však dost. - Mějte se dobře.

IV.

(Úryvek z dopisu Ed. Hindlovi asi z podzimu 1832)

Dnes jsem měl podivný sen; zdá se mi že je toho příčinou čtení Lorda Byrona, Mickiewicze, a zříceniny Bezdězské. Bůh Vás chraň takových snů; jedinký účinkuje snad na celé živobytí. - - - Než se den s nocí sejde, půjdu na Vyšehrad - - - a až se líp rozjasní, a mlhy a páry pominou, půjdu na bílou horu, - podívati se od tamtud na středohoří - - -

V.

(Počátkem roku 1833)

Z Prahy.

Pánu, pánu Eduardovi Hindlovi do Kláštera.
Eduarde!
Vaši neznámí přátelé Vás pozdravují, u. p. Beneš a. t. d. též rodičové moji; i Vallé -
Kdyby jste byl v Praze!!
Teď já.
Słuchałem, že teraz jeszcze mieszkaś u M. p. ojca twego, že niebyłeś we Wídnju, i dla tego pisze do ćiebie. Częścokroć byłem u Was, mniemałem, že przyjechałeś do Pragy i že bedźieś w domu, - - niebyłeś. - Oczekuje pisanie przes ciebie; idżie do Waś, zdumiałem się, že będzieś pisał do domu, - niepisałes. -Dla czego? - -
Widziałeś Waleczow? - Pisaj, jak sie teraz tobie podoba. Pisaj zapewnie, i prędko, proszę. - Prędko tyłko? - pisaj zaraz a jeszcze prędczej pisanie twoje oczekuję
twój

Karel Hynek M.

BALÁDA

1.

Pokraj skály jinoch sedí,
V jeho rukou harfa dřímá;
Prvním jitrem v dálku hledí,
Vyskočí, i takto hřímá.

2.

"Pohřbi harfu hloubí černá!
Pevný meč mi v pravou ruku,
Vzhůru za mnou mládež věrná.
Skončíme ať vlasti muku!!!"

3.

Letí harfa mezi skály,
Posledně zavzdechne sobě,
"Dobrou noc" zdól struny vály,
Na svého co pěvce hrobě.

4.

"Bílá horo! bílá horo!
Odstři příkrov, jenž tě kryje,
Jitro tvé již svítá skoro,
Naše krev tvou vinu zmýje!"

5.

Sněžka zdvíhá čelo jasné,
Krakonošů lampa plane,
Krvavé až zoře zhasne -
Zlaté Čechům slunce vstane.

6.

V okruh vlasti zavzní plesy,
Hučí jitrem řeky zdmuté,
České zavzní v kolo lesy,
I za lesy zvony duté. -

Pište mi co o tom myslíte. -

P. Scr.:
Škoda, že teď nejste v Praze. - Teď by jste měl příležitost polské řeci se učiti; jest zde velmi mnoho Poláků. Křinecký, Palembórg, a. t. d. - Já co umím, naučil jsem se až podtuď od P. Baróna Láryše, který od zahynutí Polska v Praze se zdržuje. - I kněh k čtění tady mám ... hojnost... Dříve ... p ... nebyly k d ...