Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Dějství první

Máji! ó máji! - krásný máji !! - V obejmutí tvém plesá znovu živoucí země! Však běda, že žádný cit tak čistý není, aby nebyl smíšený s citem sobě odporným! Jako v potěšení pocestného, vidoucího ponejprve rozkošnou při cestě své krajinu, se mísí žalost brzkého s ní rozloučení; jako v sladkost prvního políbení ihned hořkost posledního vplyne: tak i při vší radosti a plesu země z příchodu tvého, krásný máji, tvář její jeví smutek a bol brzkého s tebou se rozestání, a srdce mé jí co ozvěna zhluboka odpovídá! -
Jaké to hemžení lidstva rozličného? Strakatý ženský šat míhá se temným oblekem mužským. - Vpravo, vlevo pozdravování a poklony. - Kanálská zahrado! Tvá sláva znovu se zdvihá obživlými stromy; krásotinky pražské znovu k obvyklým se do tebe hrnou schůzkám! Tuto hrdě si vykračuje dáma v opeřeném klobouku po boku štíhlého jonáka, zakrucujícího si mladá, krátká vousiska a řinkajecího dlouhýma ostruhama, které u večer po návratu odsud mnohá ženština proklínati bude, svlíkajecí se z jediného svého svátečního šatu; dále ještě hrději se prochází nějaká paní děvečka ve velikém čepci po straně vojákově; zde zas hustým tlumem se tlačí, malinkou hlavu vstrčenou majíc v ještě větším děveččina čepce klobouku, městská dcerka s řeznickým tovaryšem, ohlížejíc se za davem študentů, který se za dlouhou řadou nastrojených dívek valí. Právě podle vůle své v největší tlačenici dostihnou študenti řadu dívek, a jeden každý z nich považuje se za šťastného, jestli aspoň o šat neb o ruku své milenky lehkým dotknutím mohl zavaditi.
Jaké to hemžení lidstva rozličného! - A nad celým tímto sborem láska rozprostírá peruť svou jako hudba, po celý den uprostřed rozlehlého místa před kalírnou hrající, poslední názvuk nad obsazenými stoly; jako jasný večer růžové červánky nad zelenými zahrady stíny po přešlém parném dni.
Ruka mne bolí od smekání klobouku; poodejdu stranou ze sklepení stromoví toho pod modré klenutí večerního nebe. - Jsem sám.
Nad polouschlou travou širokých mezí zní melancholické bzučení večerních much; slunce zachází za temnozesinalý Petřín. Šumot zahradou se procházejících jen co dalekých hučení vod se nese večerním tichem. Bezoví a kvetoucí jasmín, jakoby umírající, sladce zavání, z jehožto stínu brzo slaběji, brzo hlasněji se ozývají písně slavíka, opěvajícího lásky žel. Kráčím při záhonech vedrem denním zpražených květin cizokrajných, které, ze svého podnebí v cizí kraje přeneseny, přátelsky korunku svou tulí v lůno neznámé jim matky, v chladný hrob na cizí zemi; neb půda jim nepřiměřená neživí smutný květ. Vzdálené, prodloužené zvuky rohů lesních, zaznívajících z procházek Wimmerovských, kolébají se nad nimi, a večerní zvonění ze sto věží rozlehlé Prahy bije smutně v ucho mé.
Jaká to směšná postava !? - Dlouhý vyzáblý muž, v červený veliký kabát starého kroje a v takovétéž, až po kolena sahajecí spodky oblečen, sedí na mezi osamělé pěšiny. Obuv jeho, krátké široké boty, byly nataženy na vysoké, spravované na mnohých sice místech, přitom však čisté bílé punčochy; dlouhé pletené vlasy byly přes rameno na prsa přehozeny. Veliké cípy bílého šátku visely na modrou, stříbrem vyšívanou, teď však již velmi sešlou vestu. Před ním na zemi ležel třírohý klobouk, po pravé straně slaměná mošna a na ní housle. On žebral.
Proč ale sem zasedl? - Tudy málokdo šel; touto osamělou pěšinou - kdo sem zabloudil? Tam mezi stromovím tolik lidstva, a on zde? - Snad se domýšlel, že v procházejícím se davu každý, spatřiv žebrajícího, sám k sobě praví: "Mne naprosí; jest nás zde mnoho; nedám-li já mu, dá mu jiný!" a tak jeden s druhým bez udělení dost malé almužny že přejde; kdežto naproti tomu zde, kam jen časem jeden po druhém přicházel, on každého zvlášť mohl prositi, v kterémžto pádu z většího dílu každý, třeba ne z dobrosrdečnosti, třeba jen, že studem jakýmsi neb některým jiným citem puzen, něco mu poskytne? - Snad se styděl veřejně žebrati? - Či snad věděl, že na osamělou tuto stezku citlivější z procházejících se nastoupí; a takový že, má-li sám co, zajisté dá a rád dá?
Celá postava jeho, vyzáblý, dlouhý obličej, pravily to první; - vysoké, hrdé čelo to druhé; - než modré veliké oči jevily, to poslední že jest příčinou oddálenosti jeho ode davu cituprázdných měšťáků v tuto tichosti a citlivosti říši.
Pozoruje ho, zůstal jsem za nějakou chvilku opodál státi. Kdykoliv někdo se blížil, upřel podivný žebrák tento bystré oko své v oko mimojdoucího; buďto vzal housle do rukou, buď ne; a nikdy se nezmejlil. Hrál-li na housle, vždy něco dostal, nehrál-li, nedostal ničeho. Zpozorovav to, byl jsem na rozpacích, mám-li kolem něho jíti neb ne, nemaje ničeho, co bych mu, jakkoliv rád bych to byl učinil, mohl dáti ; a viděti člověka, který, poníživ se, žebrá, neobdarovaného, bylo mi odjakživa velmi odporné, aniž se mohu dosti vyjádřiti - podivné.
Uzpurniv, jak daleko jsem mohl, oko své, kráčím vpřed, strachuje se, zdali po houslích sáhne. - Proti obyčeji svému neupřel na obličej můj oko své; ani na mne nepohledna, hledal pilně cosi v kapsách vesty své. Jdu okolo něho. On zvedna hlavu, volá na mne jménem mým. Zaražený obracím se k němu, a vyzáblá, kostnatá ruka jeho podává mi složený papír. Vezmu, jdu dále; on zvedne housle, na kterýchžto dříve vždy jen jakž tak skřípal, a několik velmi smutně pronesených, čistých, jako by prosících zvuků neslo se lahodně večerním zápachem tiché krajiny.
Já se ohlédnu ; nikdo nepřicházel, on hleděl za mnou; tedy mne se týkala prosba tvá, pomyslím, a sotva zajdu v nízké křovisko, již jsem otevřel obdržený lístek. Vydržený, třesoucí se zvuk houslí jeho končil smutnou píseň co jednoduchá, celé hudby hodná dohrávka.
List byl ženskou rukou čistě psaný; na druhé straně bylo někdy něco rejsováno, což se píšící list tento jen tak daleko smazati zdařilo, že nebylo více k rozeznání, co tam rejsováno bylo. Psala v následující smysl. Někým, snad některým z mých známých neb jakým jiným způsobem dostaly se jí, hudbu nade všecko milující, některé z mých písní v rukopisu, dále po vůli své i některé jiné ze spisů mých obdržela; a tak z mých prací mne poznavši, žádala si též i osobně mě poznati. Již dlouho neuzdravitelně na souchotiny nemocná, neznala jiného prostředku, nežli že mne listem tímto od otce jejího, jak pravila, doručeným - žádala, bych ji zítra v bytu jejím navštívil. Udaný byt byl na Františku za klášterem svaté Anežky; nízký domek v ouzké uličce, druhý od rohu. Celý list byl plod hlubokého smutku a nesmírné ve mne důvěry, že vyslyším žádosti v něm vyřknuté; musila mě dobře, velmi dobře znáti. - Zasmutnělý zůstana státi, hledím v list v rukou sevřený pevným okem, bez hnutí těla, možno i bez myšlenek; aneb snad probudiv se z nich, o nich jsem zapomněl. Zvuky houslí provázely mne po stezkách zapomenutí mého.
"Ei! da haben wir ja unsern Malkontenten!" ozvaly se hlasy, a sbor známých študentů valil se ke mně.
"Bei Gott! ein Liebesbrief. Lass sehen!" zvolal jeden, chápaje se listu.
"Nech státi!" zkřiknu, a chopiv ho za prsa i mrštiv daleko všetečným, spěchám domů. Mně byl list tento svatý. - Vítězné zvuky hudby a smích pozůstalých nesou se za mnou. Přijdu domů a samoten sedím hlavou o stůl opřený v hlubokých myšlenkách.
(Opona noci spadne.)