Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

8

"Celá ta krajina
holé trní rodí,
že moje milenka
s jinými se vodí.

Měj se tady dobře,
ty vraný koníku,
i vy, sokolové,
i ty, věrný psíku.

Oba sokolové
od rána do rána
svobodně lítejte
prostí svého pána.

Do lesů zaběhni,
můj vraný koníku,
ty však nyní hledej,
povždy věrný psíku,

z rána do večera,
večera siného,
od dvoru ke dvoru
pána si jiného;

já zajdu daleko
do širého světa,
nevrátím se nazpět
po celá tři léta,

po celá tři léta,
ba v mém živobytí
nechci já krajinu
tuto víc uzříti."

Zaslechla to děva,
zaplakala tůze,
ohlédl se jinoch,
nevzpomněl té chůze.

9

Pod starým hradem v večerní době
žežhulka volá kuku na buku.
"Podej, můj milý, statnou mi ruku,
podej mi ruku, podej mi obě;
snad že již více nepřijdem k sobě,
léč až žežhulka smutné si kuku
zavolá sama v rozlehlém buku,
v rozlehlém buku na našem hrobě."

10

Na lučině husy pasou,
pasou je tam pěkné panny;
letí sokol, - rozlétly se
sivé husy na vše strany.

Jedna husa, sivá husa
vzhůru letí pod oblaky.
Jedna z panen na lučině
za husou své zdvíhá zraky.

"Huso, huso, sivá huso,
ohlédni se na vše strany,
ohlédni se po táboru,
co hoch dělá milovaný?"

"Na palouku bílý kámen,
při kameně voda běží;
na něm roští, a v tom roští
milý tvůj ubitý leží!" -

11

Zrána na úsvitě
od mne nešťastného
ulétla hrdlička
do pole širého.

Dívko, z tvých pramenů
ona se napila,
tys rozstřela sítě,
ty jsi ji lapila.

Tvá hrdlička žvavá,
ta ji přivolala;
i lahůdka zrádná
v sítě zamotala.

"Nemám já pramenů
ni lahůdky zrádné,
ni hrdličky žvavé
ani sítě žádné."

Tvoje modré oči
jsou ty pramenové;
lahůdka ta zrádná
malinoví rtové

a hrdlička zvoucí
stříbrné tvé hlasy;
sítě lapající
tvé jsou zlaté vlasy.

12

Letěly koroptve plaché
přes jalovec nízký;
hlásala střelná rána,
můj milý že blízký.

Zaplašená po nálesí
utíkala srnka,
dívčina kde jalovcová
střásala si zrnka.

Uleknutá sobě tuze
ruku poranila,
zabolelo to až v srdci,
slza ji polila.

V jednom roku jalovcová
křoví květy mají,
v druhém roku zrnka vzejdou,
v třetím zrnka zrají.

Až ta zrnka zralá budou,
všecka opadají,
jedno zrnko přehluboko
v zemi zasypají.

Slzy dívky pak zrosejí
jalovec, kdy vzejde;
nebo více na nálesí
s milým se nesejde.