Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

13

Neroztál sníh ještě
ve skalnatém čele? -
Sníh již dávno splynul;
léč že to labutě,
jsou labutě bílé,
spočívají tamo
na vysoké skále
v zeleném osení,
jenž líbě zavání
večerní krajinou.
Zkuď, labutě bílé,
semto jste přitáhly? -
Od východní strany
po růžovém nebi
zlatoskvoucí bránou?
Či tam od západu
šly jste proti slunci?
"Ne, my od půlnoci
z chladných táhnem krajin,
táhnem na poledne
v kraj věčného máje,
jemuž není rovný
v širém světě žádný;
nejkrásnější kvítí
vykvětá jen tamo!"
Vy labutě bílé,
vy zůstaňte tady; -
nade všecky kraje
dědina jest naše;
nade všecko kvítí
milenka jest moje.

14

Uhasly zatmělé hvězdičky,
zamkly uplakané očičky,
zjitra kdy zoře zaplálo.
To smutný den, ó, to smutný den,
slunce nevyjde kdy z mraků ven;
děvče se nikdy nesmálo.

Zašlo slunéčko za hory,
s ním milý můj mně šel navzdory;
vrať se, milý můj, a pojď.
Šel doly, šel stezkou po hoře;
daleko, daleko za moře
odnesla rychlá ho loď.

Jistě že by jsi se nazpět dal,
kdyby jsi lásku mou k tobě znal,
věděl, jak srdce mne bolí. -
Řekněte vy mu tam, hvězdičky,
že po mezích květou slzičky
a zraje žítko že v poli.

15

Modřínové, mladí modřínové,
proč smutně stojíte? -
"Hučí bouře, horou dolem,
hvozd, který nás druhdy chránil,
nyní leží posekaný;
bouře láme větve naše,
vítr s hory je zanáší,
příval zemi s kořenů odrývá."
Chladnou nocí svítí Lůna,
bělají se malé dvory;
mezi dvory palouk velký,
vstřed palouku pahoreček,
na pahorku planá hruška,
pod hruškou dva bratři sedí.
Mladší dřímá bratru v klínu,
podle malá harfka leží.
Starší prstem přejel struny,
pak si vzdechne nocí tichou:
"Těžko ptactvu vzdál od hnízda,
smutno žežhulce bez matky;
smutněj dětem bez rodičů,
tížej vzdáleným od vlasti."

16

"Proč, Vltavo, řeko divá,
tmavou nocí v bouři lkáš?
S mými tvé snad vzdechy pojíš?
Mé snad žely také znáš?"

U Vorlíka skály krásné,
pod nimi květnatý břeh! -
Ó by k nim mé vlny bystré
vrátily svůj rychlý běh!

"Darmo, řeko, tvoje lkání,
darmo tmavou nocí zní;
vlna tvoje v moře spěje,
oných břehů neuzří!"

Darmo též i tvé vzdychání,
dnové, pro které zde lkáš,
oni dnové zašli dávno,
více jich již nepoznáš!

"Ano zašly - časy milé!
kdy jsem bloudil v mladý den
podle Želetínky hájů; -
v krátké noci krásný sen." -

17

Želetínky háje
modré stíny plodí,
modrými tam stíny
mnohá srnka chodí.

Jedna srnka bíláť
nade všecky jiné,
které tamo mají
své obydlí stinné.

Stověžitou Prahu
ode místa toho
dělí řeka bystrá,
dělí hor i mnoho;

přece noha moje
v onou stranu spěje,
své kde Želetínka
tiché stíny seje.

Vzešly hvězdy zlaté,
Lůna zasvítila,
všecky srnka bílá
krásou převýšila.

Toužím vždy jen, aby
mojí srnkou byla;
rychlosť však mých kroků
pryč ji zaplašila.

Srnko, bílá srnko,
uposlechni radu,
opusť háje tmavé,
pojď v město do sadu.

Ubíhala ona
dále ve křovinu;
"Miluje vždy srnka
svobodnou hájinu."

Pro ní oko moje
v noci slze lilo,
vzešlo slunce zrána,
mne nepotěšilo.