Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

1

V šírom poli dubec stojí,
pod ním dřínek zakvětá,
nad ním za vzdálené hory
sivý holub zaletá;

hledá háj, kde pokoj bydlí,
nezní dravých ptáků hluk,
jaro kde panuje navždy,
nehrozí myslivce luk.

Tak i jinoch pokoj hledá,
prchá vln zbouřených chřest,
domnívá se, v širém světě
někde přec že pokoj jest.

Však on darmo, darmo hledá,
všude s ním jest tryzeň zlá;
příčinu on nepokoje
v srdci vlastním s sebou má.

Pokoj v žádné není době,
světem zhoubný hrozí vír;
pravý pokoj jest jen v hrobě,
v Bohu jen jest pravý mír.

2

Ani labuť ani Lůna
oblaky neoře;
léč to bílá kaple stojí
na vysoké hoře.

Na tu horu za svítání
dívka putovala,
na práh klekla, ruce spjala,
smutně zaplakala.

Pro mne ach dívčina krásná,
pro mne se nesouží,
dej jí, panno, hvězdo čistá,
po kom ona touží.

3

Z temna lesa žežhulička
zakukala, zaplakala
pod Karlovým tejnem:
"Karlův tejne, pevný hrade,
památníku reka zpustlý,
slávy stíne, slávy hrobko,
zašlá hvězdo, zhaslé slunce;
ó jak stojíš pustý, pustý! -
Karlův tejne! - Karlův tejne! -"

4

Vítr, chladný vítr věje
přese hvozdy husté;
svadlým listím hustě seje
na strníště pusté.

Smutně k posledu v křovině
kukačka kukala,
smutněji však na rovině
dívčina plakala.

"Věnec krásný jsem ztratila,
těžko bez něj býti;
bouře růže odšatila,
jiný nelze víti.

Aj tam na mé sestry hrobě
ještě vlají stíny,
tam já půjdu, spletu sobě
věnec z rozmarýny."

5

Zalká jinoch v černo lesa:
Temnáť noc bez svitu Lůny,
smutnéť jaro bez všech květů,
pustýť život bez milenky! -
V šírom světě jedna - jedna -
jedna jenom - - měj se dobře! -
Zašlo slunce - sklesla noc,
černá noc - chce se mi spáti.
V šírom poli dubec stojí,
pod dubem palouk zelený
obilím žlutým prohlídá.
Přijdou ženci, žito sežnou,
na palouku odpočinou,
i ty tamo odpočiň si,
poshov sobě na mém hrobě.
Vylítne křivánek pozdní,
zazpívá v rozmarném pění:
"Již ho není - již ho není!"

6

Nesbírá v háje stínu
má děva tamo u vody
zrána červené jahody
do bílého si klínu:

léč růže to vykvítá,
leč že tam u borovice
bílá v kolo holubice
z dřeva na dřevo lítá.

Háj děvu neobjímá,
na nálesí, na rovině
ustlali v lůžko dívčině,
tam ona ještě dřímá.

7

Rozprostřela chladná noc
nad lesy bezhvězdné roucho;
studený vál vítr lesem
a po listí starých dubů
tuhly tiché slzy noci.
Skryla zvěř se do svých doupat,
spalo ptactvo v teplu hnízda,
jen dvé ještě dravých ptáků
bdělo v stínu černé jedle,
po kořisti číhajíc.
Pokraj lesa, pode skálou
stojí dvé zlých zákeřníků,
jinoch jarý, šedý starec.
"Co se bělá," vece jinoch,
"co se bělá cestou s hory?"
"Snad to Lůna pobluzuje
ve vrcholích tmavých jedlí;
nebo labuť časně vstává.
Snad dokonce z dalné vlasti
druh jde tebe navštíviti,
či milenka k tobě spěje."
Zachvěje se jinoch jarý,
odhovoří jemu tíše:
"Ba jest to jen nový sníh,
dávno zašla bílá Lůna,
labutě již pryč odtáhly,
vlasti neznám ani druha,
milenku jsem neměl žádnou.
Vlastí mou jest temný les,
druhem meč můj ocelivý
a mou mílkou černá noc."