Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• povídka

Bude snad mnohému podivné, že obrazy ze života mého večerem počínám, jako by v tak mladistvém již věku nade mnou se soumračilo? – I mně samému divno býti se vidí, že skoro všecko u mne večerem počíná, a sice tak, že jsem uvyknul počátek všeho večerem – a večer počátkem všeho považovati, a takto se mně i mladost má, první věk života mého, večerem býti zdá. Taktéž, kdykoliv jsem srovnání života lidského s rozdíly celého dne čítal, soudil jsem, žeby neslušelo čas dětinství a první mladosti s jitrem srovnávati; jakožby i neměla léta jinošství polednem slouti, jakožby se i neslušelo věk mužný k odpoledni a stáří k večeru a noci připodobňovati; vždy se mi podobalo, že by se patřilo dětinství večerem, věk jinocha nocí a tak po sobě nazývati.

Neb člověk dítětem vstoupí ve svět tento. V růžových červáncích plane země v objetí večerním jako krásný, tichý obraz; jen nejbližší krajina jest jasná, jen ji lze dohlédnouti; dálné hory před i za námi jen co šeré stíny se míhají po večerním nebi. Tak tichá se objevuje země s tvory svými v jasném oku, v nevinné duši dítěte; ono nespatří, než co mu nejblíže, nezná přešlost, nehádá v budoucnost; vše mu tichý, krásný slibuje život, ono v nevinnosti své žije co v zápachu luhů večerních; věk jeho rychle pomine, rychleji, než večer jarní.

Blíž a blíže pak večer přichází k noci; hvězda za hvězdou vystoupá na obzoru blankytného nebe jako sen za snem, žádost po žádosti v duchu jinochově. Zponenáhla ztratí tento ze zraků svých zem, na které žije, jak ji hustá zahalí, jak ji temná víc a více pokryje noc. On jen vzhůru – vzhůru touží ke snům svým, k nesčíslným hvězdám obrazotvornosti své. Výborně věk tento nazval jazyk náš jinošstvím; mladík ve věku tomto jest cizincem, jest jinochem zemi naší, on v jiných bloudí říších, vzhůru se vzpíná letem myšlenek svých, stojí sám, nevidí nic, než přeludy vlastních obrazů svých.

Než čím výš a výše vystoupil, tím v chladnější vešel noci stín; posléz nechce býti sám, touží po dnu, sestoupá níž a níže a vrací se k zemi zpět; – teď jest mužem a jitro jeho vzejde; sny jeho zacházejí jako hvězdy noční v ranní záři, a on navrácenou sobě zemi v jitřním, v novém světle uvidí, miluje a žije v ní. Po té nastoupí poledne. Umdlený člověk hledá chladící stín hustého křoví, aby odpočinul po práci. Všecko mlčí, všude ticho, všecko tiskne vedro polední. Člověk polehne v stínu; v polední páře se míhá tichá země kolem něho jako obraz jeho dětských let; ostatní tvorové v pozdálí jeho stojí co polozapadlé, polouhaslé plamínky, až posléze v bezsnivém sny jeho pohynou spaní.

Tak považuji rozdíly věku lidského; tak mně večer jasný vždy uzpomene mladost mou, až někdy šedivý hlavu mou krýti bude vlas, až parného poledne slunce sníží šíji mou; a tak i teď při prvním obraze mladosti moji večerní mně vstoupilo šero. – Nebyl však to večer zimný a chladný, s jakým se počínají obrazy ze života mého; jasný, příjemný večer, jakový nastoupí po bouři odpolední, nalezl mne v zříceninách hradu bezdězského.

Nade mnou plynuly šedé obláčky co stáda beránků, za horami však černé, husté zapadaly mraky, temnější nad tmavé stíny horní, v které zapadající se ztápělo slunce. Od východu nový měsíc vycházel, a veliký hiršperský rybník se skvěl polou v sluneční záři, polou ve mdlém světle měsíce. Nad Hiršperkem hustý se dmul kouř, až pojednou rozevřev se, vyhlížel co obruba temná jasně krásného obrazu; neb za rozpuklinou jeho stál zdrcený hrad Jestřábí co loď mořská, v pestrých barvách oblé duhy jako za barevným závojem. Teď za horami vycházelo slunce světům vzdáleným, – naše již zapadlo, a slavné noci tichá hrůznost lehla na prsa má ve zříceninách velkých.

Tišeji a slavněji bylo kolem, lesy temně hučely, zdaleka bylo slyšeti hlasné houkání a štěkání psů; zrovna pod horou zněly zvonky vracujících se krav. Po hoře si zahrával chladný větříček a zanášel sem tam nažloutlé listí. Mnohý list letěl dolů po hoře; bylo mu zde samotno, smutno, pusto ve zříceninách těchto; on kvapil odsud z chladné výše, aby zemřel dole mezi kvítím polním, blíže srdci lidskému : tak sestupují knížata v stáří šedém s trůnů zlatoskvoucích, aby, sotva navráceni životu, zemřeli v náruči lásky mezi lidem svým.

I mnězde bylo samotno a truchlivo. Ještě jednou prošel jsem zříceniny slavné, ještě jednou pohledl jsem ve zbořenou kapli, a pak jsem kráčel k nejvnitřnější bráně po hladkém, velkém kamení, asi přes sto kroků dlouhou cestou. Neda mou se houpala veliká kulatá věž v čistém poblesku nového měsíce; okna zříceného kláštěra v polosvětle míhala se pod ní; a vždy se mi zdálo, jako by vyhlídaly šedé hlavy zemřelých mnichů ze zřícené kobky ve tichou noc. – Doleji stálo někdejší vězení mladého krále Václava, rozeznávající se od kláštera starou, černou stavbou, a nejblíže brány nalezla se menší věž. Teď jsem došel brány; husté křoví zamezuje východ, a s ní dolů houpal se štíhlý stromek, jako by pozdravoval odcházejícího. Po levé ruce, vždy dolů po hoře, stojí čtrnácte nově bílených kapliček, při kterýchž poutníci na křížové cestě svou pobožnost vykonávají.

Vycházím ze brány, dole pode mnou míhala se světýlka po utichlé vsi. "Ha! Co to?" –přede mnou na několik kroků ve stínu stověkého buku, v prach ponížená před sv. obrazem, ležela hlavou o kapličku podepřena bílá ženská postava; podle ní stála nůše. Přistoupím blíže. V nůši, na prádle a jiných potřebách pocestné, ležela malá dětská rakev. Květinami a obrázky ozdobené bylo v ní malé děcko složeno, jako by dřímalo; svatojanská muška třpytila se na sněhobílém čelíčku. Zdola zněl smutný hlas zvonku, upomínaje lid po klekání na modlitbu za zemřelé. Zhlédnu vzhůru; velká věž stála co přístrach noční nad námi, ostatní zříceniny byly co rozprostřený její plášť. Budím modlící se poutnici. Ona povstane; vysoká postava.

"Kam tak pozdě na modlení?" táži se.

"Tam nahoře nocleh náš," odpoví hlasem dutým, vezme nůši a volným krokem zmizí v ouzké bráně.

Já kráčel dolů po hoře a po krátkém čase octnul jsem se ve vsi. Zastavím před nízkou zdí. "Tuto jest hospoda," zdálo se mi, neb právě tak ohrazena byla hospoda, z které jsem před večerem na horu vyšel; více jsem pro šero nemohl rozeznati. "Zde odpočinu v pevném snu po dnešní pouti!" Vejdu otevřenými dvírkami a stojím uprostřed veského hřbitova, "kde pod mohylami tiši mrtví spi." Zaražený se vrátím zpět a teprva po dlouhé chvíli nalezl jsem hospodu.

Před slunce východem stálť jsem opět na hoře, hledaje postavu, s kterou jsem se byl na noc sešel. Nikde nic. Na západní straně nad malou zahrádkou černal se nový hrob a vycházející slunce zlatilo malý křížek na nízkém rovečku. Odcházel jsem dále do kraje k východu, vstříc vycházejícímu slunci. O poutnici noční neslyšel jsem nikdy více.