Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

NÁVRAT

Spadla koruna již s hlavy naší;
běda nám již, že jsme hřešili;
Protoť jest mdlé srdce naše,
pro tyt věci zatměly se oči naše.
A pro horu Sión, že zpuštěna jest,
tak že jen lišky chodí po ní.
Pláč Jeremiášův, Kapitola V.

I.

Praho! Praho! ty mé vlasti srdce kamenné! - Ó jak hluboko jsi sklesla v nepravostech svých!
Vrať, ó vrať se! Šedý mrak - oblak toť slzí synů tvých - nad tebou spočívá rozestřen, na něm dřímá anděl záhuby, čas to mnohomohoucí; ach, jak brzo snad již tebe zchvátí v rakev národů zašlých!?
Co čas se zrodil, syn hříchu hnusného a bratr smrti, otevřenť jest hrob, by shltil díla rukou národů - i syny člověčenstva. - A ty sama, sama spěješ v temný jeho klín? Vrať, ó vrať se! neníť mír ni pokoj v černém jeho lůně.
Popatř a viz; vystavímť já obraz ze dnů tvých
viz cíl a konec tvého záměru; a pak - vrať, ó vrať se, poněvadž ještě čas, sice věčně popluješ ku zkáze!
Slyš, ó Praho! Praho! ty mé vlasti srdce kamenné! Vyhořelť již plamen ctnosti v prsou synů tvých, vyschly slzí lítosti již zraků jejich prameny?? -- O ještě ne! ještě ne! Vrať, ó vrať se, Praho! Praho! vlasti mojí srdce kamenné! Století přešla nad tebou provázejícího tě již od kolébky tvé času, a století snad ještě přejdou, nežli v rakev tě zchvátí ten samý mnohomohoucí čas, a bez outrpnosti chováš v lůnu svém s nouzí, s bídou, s zoufalostí zápasící syny své; bez ohledu, bez spravedlnosti tamto odrodilci nesmírné přiděluješ bohatství, co zatím věrný syn tvůj hladem umírá; a tak vždy stejným, bezcitným biješ rázem i nade hrobem časem umírajících synů svých, až i tebe v rakev zchvátí ten samý mnohomohoucí čas. - - -

II.

Přešla půlnoc a měsíc odešel a hasly hvězdy po dalekém nebi.
A aj, stál syn krále bezkoruný na schváceném sídle otců svých a pláč jeho provívaly šepoty noční.
Stál sám a stoje plakal nad vlastí svou a země jeho nepoznala syna otců svých!
Stál sám a stoje plakal nad vlastí svou, a aj, krev byla na čele jeho.
Běda, nepřátelé sklonili sílu tvou, shrbili šíji tvou a v porobu uvedli dceru otců mých, a ona to neuznává. Pohaněnáť dcera otců mých, vyschnul, vyschnul pramen prsou jejích, a ona pokojná, neb nemá naděje více.
A synové její, synové hanby, plesají nad bídou matky své, a usmívajíce se, mluví: "Aj, žena!" a nezpomínají, že byla matkou jejich a že jsou pošli z lůna matky své.
"Vlevo!" zaznělo pod Bílou horou v hluboké cestě. Temná mlha halila celou horu v neprohlédne roucho a hluboké ticho bylo noční krajinou. Nad Bílou horou nad mlhami ležel černý roztažený oblak, jako dvě perutě nesmírného orla, bledý měsíc na hřbetě svém nesoucího.

III.

"Vlevo!" zaznělo opět, a nedaleko mne mihlo se světýlko kolem šípkového keře v ouzkou pod pahorkem pěšinu; zůstalo ticho - já jsem byl sám.
Studená, vlhká byla noc, a zde v hlubinách nelzelo pro mlhu ani na šest kroků před sebou něco rozeznati. Opřený o zetlelou vrbu v břehu malého potoka, stál jsem, pustým okem v pustou hledě noc, a rozličné myšlenky se střídaly v duchu mém; polohlasně mluvil jsem sám s sebou: "Národe můj! v tvém srdci teď se umístiv, chci mluviti k tobě jazykem tvým; snad že rád poslechneš, co ze srdce tvého vyšedši, proneseno jest jazykem tvým; vždyť slyšívá každý nejraději sám sebe. Můj domov jest daleko; Krkonošské hory strmí nade střechu nízké chaloupky, kde teď v spokojeném snu snad spočívá otec můj, nenaděje se, nespokojený že syn bloudí mlhami studené noci; dalekoť domov můj, mladistvé Labe se zpěněnými vlnami hraje pod okny malé chaloupky, kde teď v spokojeném snu snad spočívá matka má a nepomyslí, žeby nespokojený bloudil syn mlhami nočními. Ten pokojný domov můj opustiv, putoval jsem do srdce tvého; jazyk tvůj jestiť i jazyk můj; a jazykem tím tatoť jsou první k tobě slova má: Národe můj! kdo rozesmutnil srdce tvé, kdo polil slzami líce tvoje ladné?"

IV.

Byl pozdní večer před novým rokem, já seděl, třetí rok osamělý, za nízkým dubovým stolkem, na kterém džbán vody, úzkým okénkem mně podaný, stál posud netknutý. Při každém pohnutí řinkala železa, jimiž přikován za pravou nohu a ruku jsem byl k dubové pryčně, a budila mne z hlubokých, temných myšlenek; neb všecky myšlenky mé vzaly na se barvu a vlastnosti zdí mne obklopujících.
Po dlouhá tři léta nespatřil jsem žádného člověka, neb chléb a vodu podával mi strážník můj okénkem úzkým bez slova promluvení; já k věčnému osamělému žaláři navždy byl jsem odsouzen.
Měsíc svítil jasně vysokým oknem na černou podlahu, a obraz světla jeho dělily stíny mříží úzkých a hustých. Smutně jsem hleděl na osvícenou podlahu, a zdálo se mi, jako bych viděl krajinu otcovskou v této záři měsíčné, jako v maličkém obrázku třepetajícím se v bledém světle, se všemi horami, bory a potoky jejími; i otcovská chaloupka stála ještě na obrubě skály, jako ustavičným pádem hrozící v prohlubinu pod ní rozhlehlou v klín vysokých, ji však nedosahujících jedlí. Dále ze stínu ovocných stromů vyhlídaly křížky náhrobní přes nízkou hřbitovní zeď, kde teď snad již odpočívali rodiče moji pod zeleným drnem, usouzeni osudem mým. Nad ně strměla kostelní věž; střecha školní, kde jsem prvního (ani nevím, zdali mám přáti, by se to bylo nikdy nestalo) dosáhl ponaučení. Však všecko tak malinké, tak drobounké a vždy menší a menší to bylo, až posléze jako bych viděl celou zem co malou kouli mezi nesmírným hvězd množstvím valiti se nesmírnou oblohou.
"Nešťastná zemi! Celý opět nad tebou uplynul rok, v truchle opět oblékáš se roucho, skučíš tak smutně, povětřím se všemi svými hroby letící, jako bys smutný svůj oplakávala osud. Nešťastná země, pro tebe není žádného více shledání s tím, po čem toužíš, čehož však ani více neznáš, jako pro mne; měsíc nadarmo s tebou dělí vypůjčenou bledou slabou zář, tebe přece vždy jen šírá ochvívá temnota, a šírá obloha jest pro tebe jen velký hrob, jen to, co pro mne vězení toto. Jaro novou tě ozdobí krásou, v útrobách tvých však nesmírný zůstane žel; tak krvácející srdce nadarmo kryje drahý skvostný knížecí plášť. Nešťastná zemi, hrob mne s tebou sloučí, a nový opět v změněné na tebe mne vyvede postavě život; já s tebou, v tobě, na tobě žiji, já s tebou a v tobě cítím, jako ty ve mně, a přece jako bys nevěděla, že tvor tvůj po tobě se plazící pro tebe si zoufá. Nešťastná zemi, nešťastná matko! Ty hluboko cítíš žal nesmírný tak nesčíslných tvorů svých, a přec nevidíš konec žádný, vysvobození žádné; náš jednotlivých tvorů jednotlivý jest žal, lůno tvé nám vrátí poklid - tvůj všeobecný nezná ukončení žádného."